© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 22. května 2018 ve věci č. 63551/13 – M. R. a D. R. proti Ukrajině
Senát čtvrté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že nevykonáním rozsudku o navrácení dítěte z Ukrajiny do České republiky vydaném v řízení podle Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí došlo k porušení práva dítěte a jeho otce na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
První stěžovatel je český občan, kterému se v manželství s ukrajinskou státní občankou narodil v roce 2004 syn, druhý stěžovatel. Po rozvodu v roce 2007 žila matka se synem nadále v České republice. Následně bylo dítě svěřeno do střídavé péče rodičů. V červnu 2009 matka bez vědomí prvního stěžovatele odvezla syna na Ukrajinu, odkud se nevrátili.
První stěžovatel podal žádost o navrácení dítěte do České republiky na základě Haagské úmluvy. V červenci 2010 ukrajinský městský soud žádosti vyhověl s tím, že přemístění dítěte na Ukrajinu bylo protiprávní ve smyslu článku 3 Haagské úmluvy, a nařídil matce, aby dítě navrátila otci do České republiky. V září 2010 krajský soud rozsudek o navrácení potvrdil. Rozsudek se stal okamžitě vykonatelným vyjma období od února do března 2011, kdy rozhodoval Nejvyšší soud, který odmítl dovolání matky.
V prosinci 2013 příslušný ukrajinský okresní soud na návrh matky rozhodl, že místo pobytu dítěte je na Ukrajině a že je současně v nejlepším zájmu dítěte, aby žilo s matkou, jelikož rozsudek o navrácení nebyl vykonán a dítě si v mezidobí na Ukrajině zvyklo. V odvolání první stěžovatel namítal, že k rozhodnutí o péči o dítě nebyly povolány ukrajinské, ale české soudy. V březnu 2014 krajský soud rozsudek potvrdil s tím, že matka byla za účelem zajištění nejlepšího zájmu dítěte oprávněna žádost o určení místa jeho pobytu podat.
V září 2010 soudní vykonavatel zahájil výkon rozsudku o navrácení. Matka odmítla dobrovolně dítě vydat, za což jí byly uděleny pokuty. Soudní vykonavatel činil další bezvýsledné pokusy o výkon rozsudku, které selhaly z důvodu nespolupráce matky. Soudní vykonavatel se opakovaně pokoušel zjistit místo pobytu matky a dítěte, ale soudy, na které se obracel, uváděly, že žádosti byly nedůvodné nebo nepřiměřené. Rozsudek o navrácení tak nebyl vykonán.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
V řízení před Soudem Česká republika využila svého práva intervenovat podle čl. 36 odst. 1 Úmluvy.
Stěžovatelé poukazovali na porušení článku 8 Úmluvy, tedy svého práva na respektování rodinného života.
Soud v prvé řadě konstatoval, že první stěžovatel byl oprávněn podat stížnost jménem nezletilého syna. Dle judikatury Soudu v případě sporů mezi rodiči je ochranou zájmů dítěte pověřen rodič mající dítě ve své péči (Moog proti Německu, č. 23280/08 a 2334/10, rozsudek ze dne 6. října 2016, § 41). Prvnímu stěžovateli bylo dítě svěřeno do péče rozhodnutím českého soudu a skutečnost, že byli od roku 2009 odloučeni, ho nezbavila práva jednat před Soudem jménem syna.
A.K přijatelnosti
Soud odmítl námitku vlády týkající se nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy odůvodněnou tím, že první stěžovatel nepodal dovolání proti rozsudku krajského soudu z března 2014, kterým bylo určeno místo pobytu dítěte na Ukrajině s matkou. Soud uvedl, že stížnost se týkala neschopnosti ukrajinských orgánů přijmout rychlá a odpovídající opatření za účelem navrácení dítěte uneseného v roce 2009 z České republiky. Žaloba matky na určení místa bydliště dítěte podaná v roce 2013 se netýkala podstaty stížnostní námitky. První stěžovatel tudíž nebyl povinen vyčerpat uvedený opravný prostředek.
B.K odůvodněnosti
a)K judikatuře Soudu
Soud s odkazem na svoji ustálenou judikaturu konstatoval, že vnitrostátní orgány mají pozitivní povinnost přijmout opatření za účelem sloučení rodičů s dítětem. Tato povinnost není absolutní, nadto sloučení rodiny může vyžadovat přípravu. Pokud se objeví těžkosti způsobené odmítnutím rodiče únosce podrobit se výkonu rozsudku o navrácení, vnitrostátní orgány by měly vůči tomuto rodiči uplatnit donucovací opatření. Ta sice nejsou vůči dětem žádoucí, nelze je však pominout v případě nezákonného chování rodiče, se kterým dítě žije (Maire proti Portugalsku, č. 48206/99, rozsudek ze dne 26. června 2003, § 71 a 76). V případech, kdy rozhodující roli hraje čas, je přiměřenost přijatých opatření třeba posuzovat s ohledem na rychlost jejich uskutečnění (viz výše, Maire proti Portugalsku, § 74). V případech mezinárodních únosů dětí je třeba pozitivní závazky státu vykládat ve světle Haagské úmluvy s ohledem na nejlepší zájem dítěte (X proti Lotyšsku, č. 27853/09, rozsudek velkého senátu ze dne 26. listopadu 2013, § 93 a 96).
V daném případě bylo dle Soudu rozhodující posoudit, zda ukrajinské orgány splnily své pozitivní závazky na poli článku 8 Úmluvy spočívající v rychlém posouzení žádosti o navrácení dítěte do České republiky a v následném výkonu rozsudku o navrácení. Soud zdůraznil, že článek 11 Haagské úmluvy vyžaduje, aby vnitrostátní orgány jednaly urychleně, přičemž prodlení delší než šest týdnů může vyžadovat sdělení důvodů nečinnosti.
b)K řízení o navrácení
Řízení o navrácení bylo na Ukrajině zahájeno v říjnu 2009, rozsudek soudu prvního stupně byl vydán v červenci 2010, odvolací soud rozsudek potvrdil v září 2010, od kdy se rozsudek o navrácení stal s výjimkou krátkého období rozhodování Nejvyššího soudu vykonatelným. Řízení tedy trvalo zhruba rok, což bylo v jiných případech posuzovaných Soudem v rozporu s Úmluvou (např. Karrer proti Rumunsku, č. 16965/10, rozsudek ze dne 21. února 2012, § 54). Nadto se nezdá, že by byly dány objektivní důvody pro značné překročení lhůty šesti týdnů. V každém případě je délku řízení o navrácení třeba vzít v úvahu při posouzení celkové délky řízení, včetně řízení o výkon rozsudku.
c)K vykonávacímu řízení
Rozsudek o navrácení se stal vykonatelným dne 14. září 2010, nicméně vykonávací řízení bylo zahájeno až dne 27. září 2010, aniž by byly uvedeny důvody pro takový počáteční průtah. Matce byla dána krátká lhůta k dobrovolnému vydání dítěte, nikdy v průběhu řízení však nebyl vypracován komplexní plán na dosažení tohoto cíle a do řízení nebyly zapojeny orgány péče o dítě. To značně snížilo možnost spolupráce s matkou. Jediné konstruktivní setkání s matkou se konalo ve škole dítěte v lednu 2011, kdy matka souhlasila s navrácením dítěte, ale později si to rozmyslela. Ačkoli se v případech týkajících se dětí dává přednost dobrovolnému plnění (Kacper Nowakowski proti Polsku, č. 32407/13, rozsudek ze dne 10. ledna 2017, § 87), vytrvalý odpor rodiče ztěžuje dobrovolný výkon a některé případy vyžadují použití donucovacích opatření. V daném případě byly matce sice uloženy pokuty, ale vzhledem k jejich nízké výši lze pochybovat o jejich donucovacím účinku. Soudní vykonavatel se dále opakovaně obracel na soudy se žádostí o zjištění místa pobytu matky a dítěte. Soudy však jeho žádosti odmítaly, a řízení se tak jen prodloužilo. Matka se účastnila soudních jednání a místa jejího pobytu byla vnitrostátním orgánům známa. Navíc dítě navštěvovalo po určitou dobu státní školu a zjistit místo jeho pobytu nebylo obtížné. Současně soudy opakovaně rušily rozhodnutí soudního vykonavatele o zastavení vykonávacího řízení. Uvedené svědčí o nedostatku komplexního a koordinovaného přístupu k výkonu rozsudku, přičemž v době soudního přezkumu posledního rozhodnutí soudního vykonavatele o zastavení výkonu vykonávací řízení trvalo více než čtyři roky. Vykonávací řízení spolu se samotným řízením o navrácení trvalo zjevně nepřiměřenou dobu a bylo v rozporu s článkem 8 Úmluvy.
K námitce vlády, že po rozsudku krajského soudu z března 2014, kterým bylo potvrzeno místo pobytu dítěte na Ukrajině s matkou, nebylo vhodné pokračovat ve výkonu, Soud uvedl, že v některých případech může být namístě, aby se v souladu se zásadou nejlepšího zájmu dítěte v případě změny relevantních skutečností nepokračovalo ve výkonu rozsudku o navrácení (Sylvester proti Rakousku, č. 36812/97 a 40104/98, rozsudek ze dne 24. dubna 2003, § 63). Změna okolností však nesmí být způsobena nepřijetím všech opatření, která lze od vnitrostátních orgánů rozumně očekávat za účelem výkonu rozsudku o navrácení. Soud uvedl, že druhý stěžovatel žil od svého únosu v roce 2009 nepřetržitě s matkou na Ukrajině, odděleně od prvního stěžovatele. Z tohoto důvodu nebylo zjištění soudu z března 2014, že dítě si zvyklo na život na Ukrajině, nijak překvapivé s ohledem na dobu, která uplynula. Plynutí času, které k takovému zjištění vedlo, je však přičitatelné převážně ukrajinským orgánům, které nejednaly urychleně a nepřijaly příslušná opatření za účelem výkonu rozsudku. Již v době zjištění soudu v březnu 2014 tak vnitrostátní orgány nezajistily účinnou ochranu práva stěžovatelů na respektování rodinného života.
Dle Soudu je selhání vnitrostátních orgánů z velké míry způsobené neexistencí vhodného zákonného a správního rámce, což je zejména zjevné z odůvodnění jednoho z rozhodnutí soudu, kterým byla odmítnuta žádost soudního vykonavatele o zjištění místa pobytu dítěte. Z odůvodnění vyplývá, že rozsudek o navrácení neobsahuje požadavek odebrat dítě matce, která byla „dlužníkem“ ve vykonávacím řízení; soudní vykonavatel mohl uložit matce pokutu, nicméně výkon vyžadoval součinnost matky a v případě jejího odmítnutí mohl soudní vykonavatel pouze zastavit vykonávací řízení. Soudní vykonavatel tak měl velmi omezené možnosti a dostupný právní a správní rámec nebyl dostatečný k zajištění výkonu rozsudku, včetně toho, že nebyly k dispozici vhodné donucovací prostředky. K porušení článku 8 Úmluvy proto došlo.
Full & Egal Universal Law Academy