© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 21. července 2016 ve věci č. 57148/08 – Miryana Petrova proti Bulharsku
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k názoru, že tím, že se vnitrostátní soudy v souladu s vnitrostátní právní úpravou odmítly zabývat relevantními důvody, které vedly k tomu, že stěžovatelce, bývalé zaměstnankyni Národní bezpečnostní služby, nebyla udělena bezpečnostní prověrka, přestože byla řadu let její držitelkou, v důsledku čehož byla propuštěna ze zaměstnání, došlo k porušení jejího práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelka byla od roku 1981 zaměstnána u Národní bezpečnostní služby jako provozní systému. V rámci tohoto povolání jí byla udělena bezpečnostní prověrka, která ji opravňovala přistupovat k utajovaným informacím tvořícím státní tajemství. Dle požadavků na danou pracovní pozici byla platná prověrka nezbytným předpokladem pro pokračování ve výkonu stěžovatelčina zaměstnání. V roce 2002 nabyl účinnosti nový zákon o ochraně utajovaných informací, který vyžadoval, aby vedoucí organizačních jednotek od svých pracovníků, kteří měli oprávnění seznamovat se s utajovanými informacemi, požadovali získání nové bezpečnostní prověrky dle tohoto zákona. Stěžovatelce nebyla nová bezpečnostní prověrka udělena. Rozhodnutí neobsahovalo žádné odůvodnění kromě odkazu na příslušné ustanovení zákona o ochraně utajovaných informací z roku 2002. Stěžovatelčino odvolání proti rozhodnutí bylo odvolacím orgánem, Státní komisí pro informační bezpečnost, zamítnuto. Ředitel Národní bezpečnostní služby následně stěžovatelku propustil s odůvodněním, že bezpečnostní prověrka je nezbytným předpokladem pro řádné plnění jejích povinností. Stěžovatelka napadla výpověď žalobou u soudů tří stupňů. Namítala přitom, že její propuštění zřejmě souvisí s tím, že okolo roku 1995 trpěla depresemi a neurózou, což je skutečnost, která již pominula a ztratila jakoukoli relevanci. Vnitrostátní soudy žalobu zamítly s tím, že rozhodnutí o neudělení bezpečnostní prověrky je konečné a dle zákona výslovně vyloučené z přezkumu ve správním soudnictví, tudíž ani soudy rozhodující o platnosti výpovědi nemají pravomoc se námitkami stěžovatelky meritorně zabývat.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že jí byla v rozporu s čl. 6 odst. 1 úmluvy odepřena možnost napadnout před soudy rozhodnutí o neudělení bezpečnostní prověrky, na jehož základě byla bez dalšího propuštěna z pracovního poměru.
a)K přijatelnosti
Dle názoru vlády bylo namístě prohlásit stížnost za nepřijatelnou pro neslučitelnost ratione materie s ustanoveními Úmluvy, neboť čl. 6 odst. 1 Úmluvy nelze na projednávanou věc vztáhnout, jelikož se posuzované vnitrostátní řízení netýkalo „občanských práv nebo závazků“ stěžovatelky. Stěžovatelka se ve skutečnosti dovolávala práva na přístup k utajovaným informacím, které nemá občanskoprávní povahu. Vláda poukazovala též na to, že v dané věci jsou kumulativně splněny obě podmínky pro vyloučení daného vnitrostátního řízení z působnosti článku 6 Úmluvy dle rozsudku ve věci Vilho Eskelinen a ostatní proti Finsku (č. 63235/00, rozsudek velkého senátu ze dne 19. dubna 2007, § 64). Soudní přezkum rozhodnutí o neudělení bezpečnostní prověrky byl totiž zákonem výslovně vyloučen a toto vynětí z pravomoci soudů bylo opřeno o objektivní důvody spočívající v ochraně utajovaných informací, a tedy o národní bezpečnost jako takovou.
Soud nejdříve připomněl, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je ve své občanskoprávní složce použitelný tehdy, pokud jde v řízení o skutečný a závažný spor o právo, o němž je možné alespoň hájitelným způsobem tvrdit, že je uznáno ve vnitrostátním právním řádu. Výsledek takového řízení přitom musí být pro dané právo přímo určující. Dle Soudu nebylo pro stěžovatelku v sázce ani tak právo na přístup k utajovaným informacím, které ostatně Úmluva nezaručuje, ale spíše její občanská práva, která byla dotčena v důsledku pozbytí oprávnění seznamovat se s utajovanými skutečnostmi. Pozbytí bezpečnostní prověrky totiž mělo zásadní dopad na její osobní situaci, neboť ztratila způsobilost pro pokračování ve výkonu povolání, které zastávala po řadu let. To pro ni mělo nevyhnutelně i citelné finanční důsledky. Vztah mezi rozhodnutím o neudělení bezpečnostní prověrky a ztrátou stěžovatelčina zaměstnání tak byl úzký, a nikoli jen vzdálený (Boulois proti Lucembursku, č. 37575/04, rozsudek velkého senátu ze dne 3. dubna 2012, § 90; Ternovskis proti Lotyšsku, č. 33637/02, rozsudek ze dne 29. dubna 2014, § 44). Podle Soudu se tudíž posuzované řízení týkalo sporu o právo uznané dle vnitrostátního právního řádu, jmenovitě právo nebýt bez spravedlivého důvodu propuštěn ze zaměstnání.
Zbývalo tedy určit, zda toto právo bylo svou povahou právem občanským, či nikoliv. Soud připomněl, že článek 6 Úmluvy byl v minulosti tradičně uplatňován na pracovněprávní spory státních zaměstnanců, ledaže (i) vnitrostátní právo u určité kategorie státních zaměstnanců výslovně vylučuje soudní přezkum a (ii) takový přístup je založen na objektivních důvodech (Vilho Eskelinen a ostatní proti Finsku, cit. výše, § 62). Soud se přitom nemusí zabývat otázkou splnění druhé z těchto podmínek, pakliže vnitrostátní právo přístup k soudům výslovně nevylučuje. Vzhledem k tomu, že bulharský právní řád přístup státních zaměstnanců k soudům ve věcech ukončení pracovního poměru nevylučoval, Soud dospěl bez dalšího k závěru, že článek 6 Úmluvy je na projednávanou věc použitelný.
b)K odůvodněnosti
Skutečnost, že je článek 6 Úmluvy použitelný, nicméně nevypovídá nic o tom, v jakém rozsahu by se měly jednotlivé záruky tohoto ustanovení na projednávanou věc uplatnit (Vilho Eskelinen a ostatní proti Finsku, cit. výše, § 64). Jednou z těchto záruk je v každém případě požadavek, aby byl soud pověřený projednáním a rozhodnutím ve věci nadán úplnou jurisdikcí, tedy pravomocí vyhodnotit skutkové i právní otázky, které jsou pro posouzení věci relevantní (Fazliyski proti Bulharsku, č. 40908/05, rozsudek ze dne 16. dubna 2013, § 57).
V projednávané věci vzal Soud v úvahu, že nebylo na volném uvážení ředitele Národní bezpečnostní služby, zda stěžovatelku propustí, či nikoliv, neboť bez platné bezpečnostní prověrky přestala splňovat základní předpoklad pro výkon daného zaměstnání. Propuštění stěžovatelky bylo tedy nevyhnutelným důsledkem ztráty bezpečnostní prověrky.
Stěžovatelka byla nicméně oprávněna podat žalobu na neplatnost výpovědi, jíž mohla dosáhnout návratu do zaměstnání a náhrady ušlého příjmu. Vnitrostátní soudy se nicméně v žádné fázi řízení nezabývaly otázkou, zda existovaly důvody pro odmítnutí udělit stěžovatelce bezpečnostní prověrku, třebaže bez ní bylo propuštění z pracovního poměru nevyhnutelné. Stěžovatelka nebyla obeznámena s důvody a podklady pro rozhodnutí o neudělení bezpečnostní prověrky, a nemohla tak ani namítat jejich nepravdivost, neúplnost či nevěrohodnost. Závěr vnitrostátních soudů, že byly vázány rozhodnutím o neudělení bezpečnostní prověrky a že toto rozhodnutí nemohly přezkoumat, byl v souladu s platným právem. Dle Soudu však tímto postupem odmítly nezávisle přezkoumat klíčovou otázku, čímž se zřekly pravomoci žalobu věcně posoudit. Vnitrostátní soudy tím ostatně jen znovu potvrdily, že rozhodnutí Národní bezpečnostní služby o neudělení bezpečnostní prověrky jsou vyňata dle vnitrostátní právní úpravy z jakéhokoliv soudního přezkumu.
Soud sice v minulosti připustil, že legitimní zájmy národní bezpečnosti mohou ospravedlnit omezení práv dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Taková omezení však nesmějí mít účinek bránící soudnímu projednání podstaty stěžovatelových námitek, tedy představovat nepřiměřené omezení jeho práva na přístup k soudu (Tinnelly & Sons Ltd a ostatní a McElduff a ostatní proti Spojenému království, č. 20390/92 a č. 21322/92, rozsudek ze dne 10. července 1998, § 76). Jelikož se v projednávané věci vnitrostátní soudy odmítly zabývat důvody, o něž bylo opřeno rozhodnutí o nevydání bezpečnostní prověrky stěžovatelce, odepřely jí přístup k soudní ochraně jejích práv, aniž tento postup odůvodnily přiměřeností ve vztahu k sledovanému legitimnímu cíli ochrany národní bezpečnosti. K porušení práva stěžovatelky na přístup k soudu zakotvenému v čl. 6 odst. 1 Úmluvy proto došlo.
Full & Egal Universal Law Academy