© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 11. února 2016 ve věci č. 42534/09 – Mitrova a Savik proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii
Senát první sekce Soudu rozhodl pěti hlasy proti dvěma, že uložením a výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody matce za opakované dlouhodobé bránění otci po rozvodu ve styku s dcerou nedošlo k porušení práva matky a dcery na respektování jejich rodinného života zaručeného článkem 8 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Po rozvodu rodičů v květnu 2007 byla jejich tříměsíční dcera svěřena do péče matky. Ta však otci opakovaně bránila ve styku s dcerou, za což byla v roce 2007 dvakrát odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody. Jelikož i nadále bránila výkonu práv styku otce s dcerou, byl jí v následném třetím trestním řízení uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání tří měsíců. Dne 30. července 2009 matka nastoupila do výkonu trestu a dítě bylo dočasně svěřeno do péče otce. Po jejím propuštění dne 8. října 2009 orgán sociálně-právní ochrany dětí postupně rozšiřoval práva styku matky s dcerou. Ta byla matce opětovně svěřena do péče v únoru 2011.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelky, matka s dcerou, namítaly, že došlo k porušení jejich práva na respektování rodinného života mimo jiné ve světle toho, že matce byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a že orgán sociálně-právní ochrany dětí údajně dostatečně neupravil styk matky s dcerou během výkonu trestu a bezprostředně poté.
Soud nejprve připomněl, že článek 8 Úmluvy obsahuje též pozitivní povinnost státu přijmout opatření s cílem zajistit sloučení rodiče s dítětem, a to i v případě sporu mezi rodiči. Tato povinnost však není absolutní. Příslušné vnitrostátní orgány nicméně mohou uložit adekvátní sankce za neposkytnutí součinnosti rodičem, a přestože nátlaková opatření nejsou v této citlivé oblasti žádoucí, použití sankcí nelze vyloučit v případě zjevně protiprávního jednání rodiče, se kterým dítě žije (Maumousseau a Washington proti Francii, č. 39388/05, rozsudek ze dne 6. prosince 2007, § 83). V projednávané věci Soud musí přezkoumat, zda vnitrostátní orgány jednaly rozumně, obezřetně a v dobré víře, a to ve světle konkrétního účinku namítaného opatření na právo stěžovatelů na respektování rodinného života [Olsson proti Švédsku (č. 1), č. 10465/83, rozsudek pléna ze dne 24. března 1988, § 68].
Dle Soudu nebylo pochyb o použití článku 8 Úmluvy na projednávanou věc, jelikož styk rodiče s dítětem je základním prvkem „rodinného života“ ve smyslu uvedeného ustanovení (Gnahoré proti Francii, č. 40031/98, rozsudek ze dne 19. září 2000, § 59). Soud dále neměl důvod pochybovat ani o tom, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody matce a jeho výkon byly „zákonné“ a sledovaly legitimní cíl, kterým bylo umožnění styku otce s dcerou a odrazení matky od opětovného páchání trestné činnosti.
Soudu tak zbývalo ve světle případu jako celku zjistit, zda byl nepodmíněný trest odnětí svobody opatřením „nezbytným v demokratické společnosti“. Nemohl v prvé řadě pominout, že matka stěžovatelka byla za totožnou trestnou činnost již dříve dvakrát odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody. I přesto však dále nespolupracovala a bránila styku otce s dítětem, a to i přesto, že byla výslovně orgánem sociálně-právní ochrany dětí upozorněna na to, že pokračování v tomto jednání může vyústit v její další trestní stíhání. Soud dále konstatoval, že při zohlednění těchto skutečností byl v trestním řízení soud prvního stupně „implicitně“ veden nejlepším zájmem dítěte. Zatímco totiž nepodmíněný trest odnětí svobody měl krátkodobý dopad na práva stěžovatelek, v dlouhodobém horizontu sledoval v prvé řadě nejlepší zájem dítěte s cílem umožnit dceři styk s oběma rodiči. Vnitrostátní orgány tak dle Soudu provedly přijatelné zhodnocení relevantních skutečností a přijaly opatření, které nemůže být považováno za nepřiměřené k sledovaným legitimním cílům. Pakliže by totiž biologickému otci nebyl umožněn styk s dítětem vůbec či jen sporadicky, čímž by mezi nimi patrně nevznikla žádná přirozená vazba, pravděpodobnost sloučení rodiny by se postupně snižovala a nakonec by vymizela zcela (Mitovi proti Makedonii, č. 53565/13, rozsudek ze dne 16. dubna 2015, § 64).
Během výkonu trestu odnětí svobody trvajícímu dva měsíce a devět dní nedošlo k žádnému přímému kontaktu mezi matkou a dcerou. Nebylo nicméně ani namítáno, ani důkazy prokázáno, že by během výkonu trestu matka náležitě žádala příslušné vnitrostátní orgány, aby jí umožnily styk s dcerou. Ty tak navíc dle vnitrostátní právní úpravy nemohly učinit bez návrhu. Bezprostředně před propuštěním (6. října 2009) a zanedlouho po něm (4. ledna 2010) matka žádala o úpravu styku s dcerou, avšak vzhledem k tomu, že neposkytla součinnost, bezúspěšně. Až na základě návrhu, který podala dne 29. ledna 2010, příslušné vnitrostátní orgány v přiměřené lhůtě, konkrétně dne 10. února 2010, rozhodly o styku s dcerou. Matce bylo umožněno vidět se s dcerou již dne 19. února 2010. Za těchto okolností nemohou být dle Soudu vnitrostátní orgány odpovědny za to, že matka se s dcerou neviděla v období mezi 30. červencem 2009 a 19. únorem 2010.
S ohledem na výše uvedené tedy dle Soudu k porušení článku 8 Úmluvy nedošlo.
III. Oddělené stanovisko
Soudci Bianku a Spano přiložili k rozsudku společné nesouhlasné stanovisko, v němž poukazovali na některé rozpory závěrů Soudu s jeho ustálenou judikaturou.
Dle judikatury Soudu musí být opatření zahrnující zbavení svobody rodičů zapojených do sporů o práva styku či svěření dítěte do péče v kontextu posouzení přiměřenosti na poli čl. 8 odst. 2 Úmluvy považována za opatření mimořádná, o nichž lze uvažovat pouze za předpokladu, že byly zváženy veškeré alternativy. V projednávané věci tomu tak dle disentujících soudců nebylo, jelikož existovaly konkrétní alternativy (např. dočasné svěření dítěte do péče otce), za jejichž pomocí by bylo možné zajistit, aby matka stěžovatelka právo styku otce s dítětem neomezovala.
Zjevným odklonem od dosavadní judikatury Soudu podle názoru disentujících soudců také bylo, že se Soud spokojil s tím, že vnitrostátní orgány pouze „implicitně“ zohlednily nejlepší zájem dítěte. Judikatura Soudu však umožňuje v daném kontextu využít prostoru pro uvážení pouze v těch případech, kdy je zřejmé, že vnitrostátní orgány v odůvodnění svých rozhodnutí provedly informované a rozumné zhodnocení nejlepšího zájmu dítěte založené na aktuálních důkazech. Dle disentujících soudců však vnitrostátní orgány ve svých rozhodnutích výslovně ani konkludentně nezhodnotily, zda je oddělení patnáctiměsíčního dítěte od své matky v jeho nejlepším zájmu.
Full & Egal Universal Law Academy