Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 25. listopadu 2021 ve věci č. 63703/19 – Mucha proti Slovensku
Senát první sekce Soudu jednomyslně shledal porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve vztahu ke stěžovateli, který byl mj. za trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině odsouzen k dlouhodobému trestu odnětí svobody stejným senátem vnitrostátního soudu, který předtím schválil dohodu o vině a trestu se spolupachateli stěžovatele. Odsuzující rozsudky schvalující dohodu o vině a trestu spolupachatelů stěžovatele svým zněním zasahovaly do presumpce neviny stěžovatelovy a s ohledem na jejich význam v řízení proti stěžovatelovi vyvolaly objektivně pochybnosti o nestrannosti rozhodujícího senátu.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatel byl v roce 2012 společně s dalšími devíti lidmi obviněn z trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině, jakož i ze spáchání několika dalších násilných trestných činů. Jelikož osm obviněných projevilo ochotno uzavřít dohody o vině a trestu, bylo rozhodnuto o stíhání všech osob v samostatných řízeních. V průběhu let 2012 a 2013 specializovaný trestní soud schválil dohody o vině a trestu s osmi obviněnými. Soud rozhodoval vždy ve stejném složení a odsuzující rozsudky, jimiž byly dohody o vině a trestu schváleny, obsahovaly pouze zkrácené odůvodnění. Výrokové části rozsudků jsou formulovány stejně jako běžné odsuzující rozsudky, tj. soud uznává vinu obviněného ze skutkově vymezeného trestného činu a ukládá mu trest. Dohody o vině a trestu a odsuzující rozsudky odkazovaly taktéž na stěžovatele (označeného iniciály nebo přezdívkou), když uváděly, že dával pokyny týkající se páchání předmětné trestné činnosti, bral si část výnosů získaných z vydírání a níže postaveným členům organizace ukládal finanční postihy.
Stěžovatel byl v roce 2013 shledán vinným ze spáchání trestných činů, jejichž skutková podstata byla totožná se skutky vymezenými v dohodách o vině a trestu a odsuzujících rozsudcích týkajících se jeho spolupachatelů, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 23 let. Soud rozhodoval opět ve stejném složení. V průběhu hlavního líčení proti stěžovateli spolupachatelé přitom vypovídali jako svědci. Dva z nich sice vypovídat odmítli, jejich vyjádření z přípravného řízení byla i tak před soudem přečtena. Soud totiž považoval odsouzení spolupachatelů stěžovatele za „věcnou a homogenní součást projednávané věci“. V rámci odůvodnění rozsudku soud sice uznal, že veškeré svědecké výpovědi usvědčující stěžovatele pocházejí převážně od spolupachatelů, kteří spolupracovali s policií, pouze tato skutečnost však nepostačovala ke zpochybnění předmětných výpovědí. Usvědčující výpovědi byly podpořeny dalšími (byť nepřímými) důkazy, např. znaleckými posudky, a převážily nad svědeckými výpověďmi učiněnými ve prospěch stěžovatele.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel na poli čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy namítal, že mu bylo odepřeno právo na projednání jeho věci nestranným soudem a právo na presumpci neviny.
Soud uvedl, že stěžovatel nezpochybňuje celkovou spravedlivost trestního řízení (a contrario Adamčo proti Slovensku, č. 45084/14, rozsudek ze dne 12. listopadu 2019). Jeho námitky spočívají v tom, že byl souzen a odsouzen týmž soudním senátem, jenž předtím odsoudil jiné osoby za trestné činy spáchané společně se stěžovatelem, a že tyto činy vymezil tak, že bylo zřejmé, že se na nich podílel i stěžovatel. Obě uvedené námitky stěžovatele se tak týkají v podstatě totožného problému. Projednávanou stížnost Soud tudíž posoudil zejména z pohledu požadavku na projednání věci nestranným soudem. Současně přihlédl k právu stěžovatele na presumpci neviny.
Úvodem Soud připomněl obecné zásady týkající se požadavku na projednání věci nestranným soudem shrnuté ve věci Meng proti Německu (č. 1128/17, rozsudek ze dne 16. února 2021, § 42–52). Soud v takových případech zkoumá, zda existují zjistitelné skutečnosti, které mohou vyvolat pochybnosti o nestrannosti soudu, a to zcela nezávisle na osobním chování některého z členů tohoto orgánu. Samotná obava ohledně nestrannosti přitom nestačí, rozhodující je, zda je objektivně odůvodněná. Z uvedeného plyne, že ke zpochybnění nestrannosti soudu v následných případech není dostatečná samotná skutečnost, že soudce či senát ve stejném složení rozhodoval v minulosti případy týkající se stejné či podobné trestné činnosti. Problematické je, pokud předchozí rozhodnutí obsahuje podrobné hodnocení účasti osoby, která dosud nebyla sama souzena, na spolupachatelství trestného činu. S ohledem na okolnosti dané věci to může vést ke vzniku objektivně odůvodněných pochybností, že vnitrostátní soud má již na počátku soudního řízení s touto osobou předpojatý názor na otázku její viny, a tedy není nestranný.
Ve vztahu k projednávané věci Soud poznamenal, že ačkoli rozhodoval ve věci stěžovatele a jeho spolupachatelů vnitrostátní soud ve stejném složení, byl tento senát složen z profesionálních soudců, u nichž je namístě předpokládat, že by měli vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být schopni odlišit závěry, ke kterým dospěli v různých řízeních. Rozhodující senát navíc odsuzujícími rozsudky, kterými byly schváleny dohody o vině a trestu spolupachatelů, nebyl ve věci stěžovatele nijak vázán. V trestním řízení proti stěžovateli byly provedeny i jiné důkazy, které rozhodující senát vedly k vlastním skutkovým a právním zjištěním a závěrům. Navzdory těmto relevantním skutečnostem však Soud musí přezkoumat, zda předchozí rozsudky týkající se spolupachatelů obsahovaly zjištění, která skutečně předjímala otázku stěžovatelovy viny.
Oproti věci Meng proti Německu (cit. výše) nebyla vina spolupachatelů stěžovatele založena na posouzení důkazů v hlavním líčení, nýbrž na základě schválení dohody o vině a trestu, v níž se spolupachatelé k vině doznali. Podle Soudu není rozhodující skutečnost, že předchozími odsuzujícími rozsudky byla schválena dohoda o vině a trestu, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, dohoda o vině a trestu je na Slovensku schvalována odsuzujícím rozsudkem, který má obdobnou podobu jako ty vynášené v klasickém hlavním líčení. Zadruhé, odsuzující rozsudky obsahovaly podrobný popis skutkové podstaty trestných činů, přičemž podle informací dostupných Soudu prováděl vnitrostátní soud při schvalování dohody o vině a trestu své posouzení v širším skutkovém a procesním kontextu. Přestože tedy odsuzující rozsudky, jimiž byla schválena dohoda o vině a trestu, neshledávají přímo vinu stěžovatele, jsou mohou v zásadě vyvolat pochybnosti o tom, zda jimi nebyla otázka viny stěžovatele předjímána.
Odkaz na jinou osobu, která bude v budoucnu teprve souzena, v odsuzujícím rozhodnutí přitom může podle Soudu spustit požadavek na presumpci neviny této osoby. V tomto směru Soud připomněl, že k porušení presumpce neviny dochází tehdy, pokud soudní rozhodnutí nebo prohlášení úřední osoby týkající se osoby obviněné ze spáchání trestného činu vyjadřuje názor, že dotčená osoba daný trestný čin spáchala, a to ještě předtím, než byla skutečně na základě zákona její vina prokázána. V tomto ohledu je rozhodující především použitý jazyk, ale také kontext, v němž byl předmětný výrok učiněn (Karaman proti Německu, č. 17103/10, rozsudek ze dne 27. února 2014, § 63). Ačkoli je všeobecně uznáváno, že při rozhodování o trestní odpovědnosti v komplexních případech je možné odkázat rovněž na zapojení osob, které mohou být teprve v budoucnu samy trestně stíhány a souzeny, rozhodnutí je v takových případech nutné formulovat způsobem, který předejde jakémukoli možnému předběžnému úsudku o vině dotčené osoby, tj. nedojde k ohrožení jejího spravedlivého procesu (tamtéž, § 65; rovněž rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. března 2021 ve věci Pometon SpA proti Komisi, C-440/19, § 63).
Co se týče uplatnění uvedených zásad na projednávanou věc, vzhledem k povaze trestného činu organizované zločinecké skupiny bylo při schvalování dohod o vině a trestu podle názoru Soudu nezbytné odkázat rovněž na činnost jiných osob, nevyjímaje stěžovatele. Samotné odkazy na stěžovatele však nebyly vnitrostátními soudy formulovány tak, aby z nich bylo zřejmé, že stěžovatel bude teprve později souzen a že dosud nebylo o jeho trestní odpovědnosti rozhodnuto. V dohodách o vině a trestu a odsuzujících rozsudcích byla účast stěžovatele na trestné činnosti konkrétně vymezena, byť byl stěžovatel označen pouze iniciálami. Vzhledem k tomu, že rozhodující senát považoval odsouzení spolupachatelů stěžovatele za „věcnou a homogenní součást“ věci stěžovatele, měl podle názoru Soudu na první pohled zřejmou motivaci rozhodnout v souladu s předchozími odsuzujícími rozsudky schvalujícími dohody o vině a trestu. Jakákoli rozporná zjištění v jednom případě by totiž mohla narušit důvěryhodnost rozhodnutí v případech ostatních (Navalnyy a Ofitserov proti Rusku, č. 46632/13 a 28671/14, rozsudek ze dne 23. února 2016, § 108). Navíc Soud upozornil, že odsouzení stěžovatele se z velké míry zakládalo na výpovědích spolupachatelů, kteří dříve uzavřeli dohody o vině a trestu, a proto byli sami motivováni nepopírat své dřívější výpovědi podané právě při sjednávání vlastních dohod o vině a trestu.
Z uvedených důvodů dospěl Soud k závěru, že rozsudky ve věcech spolupachatelů byly zjevně předpojaté v neprospěch stěžovatele, což vedlo k narušení jeho práva na presumpci neviny. S ohledem na významnou roli odsuzujících rozsudků v řízení proti stěžovatelovi poté podle Soudu vyvstaly objektivně oprávněné pochybnosti o nestrannosti rozhodujícího senátu, který v řízení proti stěžovateli rozhodoval ve stejném složení jako při schvalování dohod o vině a trestu jeho spolupachatelů. Uvedená vada navíc nebyla napravena ani soudy vyšší instance při rozhodování o opravných prostředcích. Soud proto shledal porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.