© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 26. dubna 2016 ve věci č. 10511/10 – Murray proti Nizozemsku
Velký senát Soudu jednomyslně rozhodl, že doživotní trest uložený psychicky nemocnému stěžovateli byl de facto nesnížitelný, protože mu nebyla umožněna léčba, které by mu dala šanci na nápravu, a tím na podmíněné propuštění či upuštění od výkonu zbytku trestu. Došlo tak k porušení stěžovatelových práv chráněných článkem 3 Úmluvy. Podle Soudu bylo konstatování porušení Úmluvy dostatečným spravedlivým zadostiučiněním.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel byl v březnu 1980 pravomocně odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody za vraždu šestileté dívky. Prvních 19 let byl stěžovatel umístěn ve věznici na ostrově Curaçao, ve které bylo v roce 1990 vytvořeno zvláštní oddělení pro vězně s duševními chorobami či vážnými poruchami chování. Zde byl stěžovatel podroben psychiatrickému pozorování a byla mu nabídnuta psychiatrická léčba jeho poruchy osobnosti. V prosinci 1999 byl stěžovatel přemístěn do věznice na ostrově Aruba, a to na základě jeho opakovaných žádostí o tento transfer z důvodu blízkosti své rodiny. V této věznici nebyla do prosince 2013 dostupná psychiatrická pomoc.
V listopadu 2011 nabyla účinnosti novela trestního zákoníku, která zavedla pravidelný přezkum uložených trestů. V této souvislosti došlo i k přezkumu stěžovateli uloženého doživotního trestu, přičemž v září 2012 soud rozhodl, že trest uložený stěžovateli i po 33 letech svůj účel plní. Kromě tohoto přezkumu stěžovatel po celou dobu výkonu trestu pravidelně žádal o udělení milosti guvernérem ostrova Curaçao. V březnu 2014 bylo jedné z jeho žádostí o milost vyhověno, jelikož mu byla diagnostikována neléčitelná rakovina v konečném stádiu. Stěžovatel byl propuštěn a ještě téhož roku zemřel.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že jeho trest odnětí svobody na doživotí byl v rozporu s článkem 3 Úmluvy de jure a de facto nesnížitelný.
Senát třetí sekce Soudu v rozsudku ze dne 10. prosince 2013 dospěl k závěru, že uložením trestu na doživotí a nemožností jeho snížení nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy, jelikož v listopadu 2011 (přibližně 20 měsíců po podání stížnosti k Soudu) byl ve vnitrostátním právním řádu zaveden pravidelný přezkumný mechanismus, který splňuje požadavky stanovené ve věci Vinter a ostatní proti Spojenému království (č. 66069/09, 130/10 a 3896/10, rozsudek velkého senátu ze dne 9. července 2013, § 119–122). Věc byla následně na žádost stěžovatele postoupena velkému senátu Soudu.
a)Obecné zásady
Soud předeslal, že se v minulosti nezabýval specifickým případem snížitelnosti doživotního trestu odnětí svobody osoby trpící duševní nemocí či postižením. Zopakoval tedy obecné zásady vztahující se k ukládání doživotních trestů, rehabilitaci a naději na propuštění, zdravotní péči u vězňů s duševním onemocněním a shrnul je do obecných požadavků vyplývajících z článku 3 Úmluvy v těchto specifických situacích.
Samotné uložení doživotního trestu odnětí svobody není v rozporu s článkem 3 Úmluvy, nicméně uložení nesnížitelného trestu odnětí svobody na doživotí může tento rozpor vyvolat. Doživotní trest odnětí svobody může být v souladu s článkem 3 Úmluvy jen tehdy, existuje-li vidina propuštění, tedy možnost přezkumu na základě přiměřeně přesných a objektivních kritérií, zda trest i nadále sleduje legitimní penologický cíl (Vinter a ostatní proti Spojenému království, cit. výše, § 104–118 a 122).
Zbavení svobody jedince, aniž by bylo usilováno o jeho nápravu, a bylo mu tak umožněno svobodu opět v budoucnosti získat, by bylo v rozporu s lidskou důstojností, která je samotnou podstatou celé Úmluvy. Z toho důvodu musí být odsouzeným poskytnuta i odpovídající zdravotní péče včetně převozu do specializovaného zařízení. Za tím účelem je nutné individuálně posoudit potřeby vězně tak, aby daná léčba vedla k usnadnění jeho nápravy a snížení rizika recidivy. Toto posouzení by mělo také odrážet pravděpodobnost úspěšnosti dané formy léčby, jelikož nelze po státu vyžadovat, aby umožnil vězni léčbu, která ve skutečnosti nemá realisticky předvídatelný dopad ve vztahu k nápravě vězně.
Doživotně odsouzení tedy musí vykonávat trest v takových podmínkách a s poskytnutím takové péče, aby jim byla dána reálná příležitost se napravit a měli naději na propuštění. Nenabídnutí takové možnosti může ve výsledku znamenat, že doživotní trest se stal de facto nesnížitelným.
b)Použití těchto zásad na projednávanou věc
Soud konstatoval, že již psychiatrický posudek z roku 1979 doporučil, aby byla stěžovateli poskytnuta potřebná ústavní léčba nebo byla v rámci vězeňského režimu přijata opatření k prevenci stěžovatelovy recidivy. V rozhodné době však nebyl v právním řádu Nizozemských Antil zakotven institut nařízené ústavní léčby a umístění stěžovatele do zařízení v kontinentální části Nizozemska, kde by mu mohla být léčba poskytnuta, nebylo proveditelné. Soud v této souvislosti zdůraznil, že stát se nemůže zbavit povinnosti poskytnout vězňům trpícím duševní nemocí adekvátní lékařskou péči za účelem jejich nápravy, a to bez ohledu na to, zda o poskytnutí takové péče požádali.
Žalovaná vláda nerozporovala tvrzení stěžovatele podložené relevantními důkazy, že během jeho pobytu ve věznicích na ostrovech Curaçao a Aruba byla psychiatrická a psychologická pomoc nedostatečná. Současně však uvedla, že v omezené míře byla určitá forma psychiatrické pomoci stěžovateli poskytnuta. Soud se tak zabýval otázkou, zda tato psychiatrická pomoc byla dostačující do té míry, aby stěžovateli umožnila nápravu, a stát tak splnil svoji povinnost vyplývající z Úmluvy.
Soud sice shledal, že byla učiněna určitá opatření a umožněno přemístění stěžovatele do věznice na ostrově Aruba. Ač hlavním záměrem nebyla náprava stěžovatele, lze jej vnímat jako pozitivní krok k ní vedoucí. Nicméně i nadále bylo riziko možné recidivy ze strany stěžovatele považováno za natolik vysoké, že nebyl považován za způsobilého k udělení milosti či podmíněnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Zároveň ale nebyly zhodnoceny jeho léčebné potřeby ani mu nabídnuty žádné formy léčení za účelem rehabilitace. Vazba mezi nedostatkem potřebné psychiatrické péče a přetrvávajícím rizikem recidivy vyplývá přitom v projednávané věci i z rozhodování soudu v rámci posuzování žádostí o milost a v rámci přezkumného řízení. V obou těchto případech bylo konstatováno, že stěžovatel nepodstoupil žádnou léčbu, která by mohla napomoci změně jeho osobnosti a nápravě.
Soud proto dospěl k závěru, že nedostatek léčby či i jen zhodnocení léčebných potřeb a možností stěžovatele znamenaly, že jakákoliv žádost o milost či nově zavedené přezkumné řízení nemohly vést k závěru, že stěžovatel učinil dostatečný pokrok směrem ke své nápravě a jeho trest odnětí svobody již nesplňuje svůj účel. Doživotní trest odnětí svobody stěžovatele byl proto de facto nesnížitelný, čímž došlo k porušení článku 3 Úmluvy.
III.Oddělená stanoviska
K rozsudku připojil své souhlasné stanovisko soudce Silvis, který upozornil na důležitou změnu, kterou rozsudek přináší svým důrazem na pozitivní povinnost státu poskytnout doživotně odsouzeným vězňům s poruchou osobnosti (či jinou duševní nemocí) dostatečnou podporu, aby měli možnost se napravit, a stali se tak způsobilými k případnému propuštění.
Soudce Pinto de Albuquerque ve svém částečně souhlasném stanovisku domýšlí důsledky dvou důležitých závěrů vyplývajících z rozsudku – povinnosti států podpořit resocializaci vězňů prostřednictvím individualizovaných plánů výkonu trestu a povinnosti zavést přezkumný mechanismus s jasně definovanými kritérii, včetně posouzení účelu pokračujícího trestu.
Ve svém částečně nesouhlasném stanovisku odmítli soudci Spielmann, Sajó a Pinto de Albuquerque a soudkyně Karakas, že by konstatování porušení Úmluvy mělo představovat dostatečné spravedlivé zadostiučinění.
Full & Egal Universal Law Academy