© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 20. října 2016 ve věci č. 7334/13 – Muršić proti Chorvatsku
Velký senát Soudu rozhodl jednomyslně, že pobytem po dobu 27 dnů nepřetržitě v cele, ve které na každého odsouzeného připadala ubytovací plocha menší než 3 m2, byl stěžovatel vystaven ponižujícímu zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy. Soud shledal deseti hlasy proti sedmi, že umístěním stěžovatele do cel, kde na něj připadala ubytovací plocha menší než 3 m2, po dobu několika krátkých časových intervalů (od jednoho do osmi dnů, celkem 23 dní) k porušení článku 3 Úmluvy nedošlo. K závěru o neporušení tohoto článku Soud dospěl třinácti hlasy proti čtyřem rovněž ve vztahu k obdobím, kdy byl stěžovatel umístěn na cele, kde disponoval ubytovací plochou o rozměru mezi 3 a 4 m2. Soud přiznal stěžovateli náhradu nemajetkové újmy ve výši 1000 eur.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel byl za loupež a krádež odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let a devíti měsíců. Většinu doby výkonu trestu strávil ve věznici Bjelovar, která byla v době jeho pobytu přeplněná. Stěžovatel byl proto po dobu celkem 50 dnů, z toho v jednom případě na 27 dní nepřetržitě, umístěn do cel sdílených s dalšími odsouzenými, ve kterých na jednoho odsouzeného připadala ubytovací plocha menší než 3 m2. Stěžovatel upozorňoval, že cely byly navíc špatně udržované, vlhké a špinavé. Dále namítal, že ve věznici nedostal možnost pracovat a ani mu nebyly nabídnuty dostatečné volnočasové či vzdělávací aktivity.
Stěžovatel se během výkonu trestu opakovaně domáhal přesunutí do jiné věznice, a to jednak kvůli namítaným špatným podmínkám, jednak proto, že nemohl být v dostatečném kontaktu s rodinou. Jelikož jeho žádostem nevyhovělo ani vedení věznice, ani Ministerstvo spravedlnosti, obrátil se následně na soudy a veřejného ochránce práv. Soudy, včetně ústavního soudu, však jeho stížnost na uvedené nedostatky ve věznici považovaly za neopodstatněnou.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že byl vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy, a to z důvodu nedostatečných podmínek ve věznici. Zejména uvedl, že jeho osobní prostor na cele několikrát klesl pod 3 m2 ubytovací plochy a opakovaně se pohyboval mezi 3 a 4 m2. Rovněž namítal, že ve věznici byly špatné hygienické podmínky, nedostatečná strava a že neměl možnost pracovat nebo se účastnit jiných smysluplných aktivit.
Dne 12. března 2015 dospěl senát první sekce Soudu poměrem šesti hlasů proti jednomu k závěru, že k porušení článku 3 Úmluvy nedošlo. Na žádost stěžovatele byla věc postoupena velkému senátu.
a)Stanovení obecných zásad
Velký senát Soudu úvodem konstatoval, že o porušení článku 3 Úmluvy z důvodu nedostatečného osobního prostoru odsouzeného v přeplněné věznici rozhoduje často, a je proto třeba vyjasnit relevantní používané zásady. Předně podotkl, že při posuzování podmínek zbavení svobody je třeba vzít v úvahu jejich kumulativní účinek stejně jako konkrétní tvrzení stěžovatele (Torreggiani a ostatní proti Itálii, č. 43517/09 a další, rozsudek ze dne 8. ledna 2013, § 66). Není tak možné určit konkrétní počet metrů čtverečních podlahové plochy na odsouzeného, jehož nedodržení bude vždy znamenat porušení Úmluvy. Existuje totiž celá řada dalších aspektů, které je při posuzování podmínek zbavení svobody nutné zohlednit (Samaras a ostatní proti Řecku, č. 11463/09, rozsudek ze dne 28. února 2012, § 57).
Extrémní nedostatek osobního prostoru je nicméně aspektem, který hraje v tomto ohledu velkou roli. Soud dále uvedl, že není důvod, aby se odchýlil od svého dosavadního přístupu, který určuje minimální standard ubytovací plochy na odsouzeného ve sdílené cele výměrou 3 m2 (Idalov proti Rusku, č. 5826/03, rozsudek velkého senátu ze dne 22. května 2012, § 101). Přístup Soudu se v tomto liší od standardů Evropského výboru pro zabránění mučení a jinému nelidskému, krutému ponižujícímu zacházení a trestání („Výbor CPT“), který stanoví minimální podlahovou plochu výměrou 4 m2. Je tomu tak zejména z důvodu, že Soud musí brát v úvahu nejen podlahovou plochu, ale i všechny další relevantní okolnosti případu. Role Soudu je nadto zcela jiná než úloha Výboru CPT. Aktivity Výboru CPT totiž směřují k prevenci špatného zacházení do budoucna a úroveň ochrany, o kterou Výbor CPT usiluje, je tak z podstaty věci vyšší než ochrana poskytovaná Soudem v jeho rozsudcích v individuálních věcech.
Dále Soud vyjasnil, že do ubytovací plochy se nezapočítává rozloha sociálního zařízení, i když tvoří součást cely. Na druhou stranu do ní je zahrnuta plocha zastavěná nábytkem. Konstatoval též, že minimální standard 3 m2 se uplatní jak ve vztahu k věznicím pro výkon trestu, tak vazebním věznicím.
Posouzení, zda došlo k porušení článku 3 Úmluvy z důvodů podmínek ve věznici, nicméně není možné omezit jen na číselné vyjádření ubytovací plochy, která připadá na jednoho odsouzeného či obviněného; pouze úplný přístup k podmínkám ve věznici může přinést věrný obrázek o realitě. Soud proto definoval následující pravidla přezkumu.
Pokud má odsouzený či obviněný v cele sdílené s dalšími k dispozici méně než 3 m2 ubytovací plochy, nedostatek osobního prostoru je tak závažný, že tato skutečnost zakládá silnou domněnku porušení článku 3 Úmluvy. Ta může být vyvrácena jen tehdy, bude-li prokázáno, že nedostatek osobního prostoru byl kompenzován vyvažujícími faktory, které byly naplněny kumulativně:
1) snížení osobního prostoru pod 3 m2 bylo drobné, krátkodobé a došlo k němu jen příležitostně;
2) odsouzený či obviněný měl během tohoto omezení osobního prostoru dostatečnou volnost pohybu mimo celu, tj. mohl se pohybovat na čerstvém vzduchu a trávit čas smysluplnými aktivitami;
3) zařízení, ve kterém se osoba zbavená svobody nacházela, bylo celkově v dobrém stavu a podmínky zbavení svobody nebyly zhoršené dalšími nedostatky, jakými jsou například nedostatek denního světla a čerstvého vzduchu, špatný stav sociálního zařízení či nízká úroveň hygieny ve věznici.
Pokud odsouzený či obviněný disponuje mezi 3 a 4 m2 ubytovací plochy, je tato skutečnost silným faktorem pro posouzení souladu podmínek zbavení svobody s článkem 3 Úmluvy. K porušení článku 3 Úmluvy však dojde pouze tehdy, pokud je tato okolnost doprovázena jinými nevyhovujícími podmínkami, zejména co se týká možnosti vycházek ve venkovním prostoru, přístupu k dennímu světlu a čerstvému vzduchu, vytápění cely, možnosti použít toaletu v soukromí a dodržení základních hygienických standardů.
Má-li odsouzený či obviněný k dispozici více než 4 m2 ubytovací plochy, nevyvstává v tomto aspektu žádná otázka ohledně souladu s článkem 3 Úmluvy, k jehož porušení tak může dojít jen působením dalších podmínek zbavení svobody.
b)Použití těchto zásad na okolnosti projednávané věci
Soud v projednávané věci rozdělil posouzení stížnosti do samostatných otázek podle toho, po jakou dobu byl osobní prostor stěžovatele omezen a jakou ubytovací plochu měl k dispozici.
A) Období nepřetržitých 27 dnů, kdy měl stěžovatel k dispozici méně než 3 m2
Nejprve se Soud zabýval obdobím, kdy byl stěžovatel umístěn na cele, kde ubytovací plocha na každého odsouzeného vycházela pouze na 2,62 m2, nepřetržitě po dobu 27 dnů. Soud konstatoval, že tuto situaci nelze považovat za krátkodobé a drobné snížení osobního prostoru. Stěžovatel tak byl vystaven utrpení, které přesahovalo nevyhnutelnou míru strádání, které je se zbavením osobní svobody spojena (Kudła proti Polsku, č. 30210/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. října 2000, § 92–94). Silná domněnka porušení článku 3 Úmluvy ve vztahu k tomuto období tedy nebyla vyvrácena, a proto došlo k porušení tohoto ustanovení Úmluvy.
B) Zbývající časové úseky, kdy měl stěžovatel k dispozici méně než 3 m2
Stěžovatel byl ubytován na sdílených celách, v nichž byla ubytovací plocha na odsouzeného menší než 3 m2, ještě několikrát, pokaždé se tak však stalo jen na jeden až tři dny, v jednom případě na 8 dní.
Soud uvedl, že všechna tato období trvala krátce. Proto může být silná domněnka porušení článku 3 vládou vyvrácena doložením vyvažujících faktorů. Při hodnocení těchto faktorů Soud konstatoval, že podrobná dokumentace ohledně vybavení věznice či denního režimu odsouzených předložená vládou nevyvolává žádné pochybnosti o své autenticitě. Naopak tvrzení stěžovatele ohledně špatných podmínek a nedostatečné nabídky aktivit byla velmi obecná a nepodložená.
Soud tak vzal v úvahu zejména to, že odsouzení měli možnost pobývat na čerstvém vzduchu na dostatečně rozlehlém (více než 300 m2) a vybaveném (přístřešek proti dešti, hřiště, pingpongové stoly apod.) dvoře 2 hodiny denně a další 3 hodiny mohli strávit uvnitř věznice mimo celu např. sledováním televize či čtením literatury z knihovny. Soud konstatoval, že tyto okolnosti měly ve vztahu k omezení osobního prostoru zásadně zmírňující účinky.
Soud dále shledal, že věznice Bjelovar byla v celkově dobrém stavu. Tvrzení vlády o plném oddělení sociálního zařízení od zbytku cely či kvalitě jídla byla dle Soudu doložena důkazy, zatímco tvrzení stěžovatele byla nesoudržná a důkazům odporovala. Odsouzení se mohli sprchovat třikrát týdně, přičemž sociální zařízení věznice byla průběžně renovována a řádně udržována.
Soud proto dospěl k závěru, že vláda vyvrátila silnou domněnku porušení článku 3 Úmluvy. Podmínky ve věznici ve svém souhrnu v případě několika krátkých pobytů stěžovatele v celách, kde na něj připadala ubytovací plocha o výměře menší než 3 m2, nedosáhly úrovně ponižujícího zacházení.
C) Období, kdy měl stěžovatel k dispozici 3 až 4 m2
S odkazem na závěry uvedené pod bodem B) o možnosti stěžovatele pobývat mimo celu a celkovém stavu věznice Soud konstatoval, že ani v obdobích, ve kterých měl stěžovatel k dispozici ubytovací plochu o velikosti mezi 3 a 4 m2, k porušení článku 3 Úmluvy nedošlo.
III.Oddělená stanoviska
Soudci Sajó, López Guerra a Wojtyczek ve svém společném částečně nesouhlasném stanovisku konstatovali, že nesouhlasí s většinou, že k porušení článku 3 nedošlo v případě dalších časových úseků, kdy měl stěžovatel k dispozici ubytovací plochu menší než 3 m2, a v případech, kdy disponoval ubytovací plochou o výměře 3 až 4 m2. Uvedli, že od většiny se jejich názor odlišuje ve dvou bodech. Zaprvé ohledně síly domněnky, která vyvstává, není-li dodržen minimální standard ubytovací plochy. Dle jejich názoru je tato domněnka zcela zásadní a je možné ji vyvrátit jen za výjimečných okolností. A zadruhé v otázce stanovení minimálního počtu metrů čtverečních ubytovací plochy. Zdůraznili, že většinou nastavený standard 3 m2 je nedostatečný a nereflektuje vězeňské prostředí. Při jeho uplatňování bude v praxi docházet k tomu, že odsouzení budou neustále narušovat tzv. osobní zónu jiného vězně, často pak budou dokonce vstupovat do jeho intimní zóny. Taková fyzická blízkost má na osobnost odsouzených velmi neblahé účinky a značně ztěžuje možnost jejich následné resocializace. Minimální standard by dle jejich názoru měl být nastaven alespoň na 4 m2. Soudci dále vyjádřili nesouhlas s postojem většiny ke standardu Výboru CPT. Zdůvodnění, že jen Soud musí brát v úvahu „všechny relevantní okolnosti“, označili za nepřesvědčivé. Výbor CPT má dle jejich názoru unikátní zkušenosti s vězeňskými podmínkami napříč Evropou a jeho standard, který zohledňuje i ostatní faktory zbavení svobody, by tedy Soud měl respektovat.
Soudci Lazarova Trajkovska, De Gaetano a Grozev ve svém společném částečně nesouhlasném stanovisku rovněž vyjádřili nesouhlas s minimálním standardem ubytovací plochy nastaveným výměrou 3 m2. Uvedli, že je nesmírně důležité, aby byl přístup Soudu k systémovému problému přeplněnosti věznic v souladu s pozicí dalších aktérů v této problematice. Soud se proto neměl odchylovat od standardu Výboru CPT, respektovaného orgánu Rady Evropy, který se na oblast podmínek zbavení svobody specializuje. Dále konstatovali, že zásadním vyvažujícím prvkem pro nedostatek prostoru na cele je adekvátní prostor ve společných prostorách věznice. V projednávané věci dle jejich názoru dodatečný prostor představovaný především chodbami a společenskou místností odsouzeným jejich životní prostor výrazněji nezvětšil. Dospěli proto k závěru, že vyvažující faktory identifikované většinou nemohly vyvrátit domněnku porušení článku 3 Úmluvy v případech, kdy podlahová výměra poklesla pod 3 m2, byť jen na kratší časové úseky. Tyto kompenzující faktory však byly dostatečné k vyvážení nedostatku ubytovací plochy v obdobích, kdy měl stěžovatel k dispozici 3 až 4 m2.
Soudce Pinto de Albuquerque ve svém částečně nesouhlasném stanovisku podotkl, že normativní systém Rady Evropy stojí na třech pilířích. Označil za ně evolutivní výklad Úmluvy, který musí být v souladu s vyvíjejícím se vnitrostátním i mezinárodním právem, shodu na evropské úrovni vtělenou do doporučení jiných orgánů Rady Evropy a upevňování pozice soft law jakožto pramenu mezinárodního práva. Většina, která se bez náležitého zdůvodnění odchýlila od vyššího standardu ubytovací plochy ve věznicích stanového Výborem ministrů, Výborem CPT či Výborem pro spolupráci v oblasti trestání, tak snižuje práci jiných orgánů Rady Evropy i standard ochrany lidských práv.
Full & Egal Universal Law Academy