© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 12. března 2014 ve věci č. 7334/13 – Muršić proti Chorvatsku
Senát první sekce Soudu dospěl většinou hlasů k závěru, že podmínky ve vězeňském zařízení, zejména velikost cely a osobní prostor menší než 3 m², ačkoliv nebyly vždy adekvátní, nedosáhly požadované úrovně závažnosti a k porušení článku 3 Úmluvy nedošlo.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel byl odsouzen za loupež a krádež k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce dvou let a jedenácti měsíců. Dle svého tvrzení stěžovatel strávil 11 měsíců v cele o velikosti 18 m² spolu s dalšími sedmi vězni, jeho osobní prostor činil pouze 2,25 m². Cela byla údajně špinavá, nedostatečně udržovaná a nevybavená odpovídajícím způsobem. Stěžovatel namítal nekvalitní stravování a dále, že mu byla upřena možnost zapojit se do vězeňských prací či vzdělávacích a oddechových aktivit.
Vláda podala podrobný přehled podmínek cel, ze kterého vyplynulo, že stěžovatel byl umístěn ve čtyřech různých celách s různým počtem spoluvězňů, jeho průměrný osobní prostor byl 3,59 m². Každá cela měla vlastní oddělenou toaletu, zavedenou pitnou vodu, ventilaci a okna umožňující přístup denního světla a čerstvého vzduchu. Cely byly udržované a strava sestavena odborníky. Každý den měl stěžovatel možnost pohybovat se mimo prostor cely a použít hřiště či posilovnu. Dále si mohl půjčovat knihy a sledovat televizi.
Stěžovatel žádal o přemístění do jiné věznice z rodinných důvodů a dále si stěžoval na přístup vedení při vyřizování jeho žádostí a stížností. Jeho stížnosti byly zamítnuty jako zjevně neopodstatněné s odůvodněním, že má dostatek příležitostí ke kontaktu s rodinou, že nedostatečný počet pracovních míst se týká všech vězňů a že strava je konzultována s odborníky. Stížnost na nedostatečné podmínky režimu odnětí svobody a velikost osobního prostoru byla posuzována soudem prvního stupně, soudem odvolacím, ombudsmanem i ústavním soudem a byla zamítnuta jako neopodstatněná. Vnitrostátní soudy rozhodly, že dočasné porušení zákonného standardu 4 m² nezakládá automaticky porušení práv vězně.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že nedostatečné podmínky ve věznici, zejména nedostatek osobního prostoru v přeplněné cele, špatné sanitární a hygienické podmínky, nedostatečná výživa, nedostatek pracovních příležitostí, oddechových a vzdělávacích aktivit porušily zákaz nelidského a ponižujícího zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy.
Soud konstatoval, že i při absenci tělesné újmy či intenzivního fyzického či psychického utrpení může být jednání ponižující, pokud působí úzkost, strach nebo utrpení způsobilé podlomit psychickou či fyzickou odolnost jednotlivce (Pretty proti Spojenému království, č. 2346/02, rozsudek ze dne 29. dubna 2002). Odsouzená osoba musí být držena v podmínkách, které jsou slučitelné s respektem k její lidské důstojnosti, způsob a metody provedení opatření jí nesmí působit utrpení nebo úzkost překračující nevyhnutelnou míru utrpení, která je zbavení svobody vlastní, a s ohledem na praktické požadavky odnětí svobody musí být dostatečně zajištěno její zdraví a pohoda (Kudła proti Polsku, č. 30210/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. října 2000).
Při posuzování podmínek zbavení svobody je třeba vzít v úvahu jejich kumulativní účinek stejně jako konkrétní tvrzení stěžovatele. Nedostatek osobního prostoru ve věznicích je důležitým aspektem při posuzování podmínek odnětí svobody. Soud však odmítl rozhodnout v obecné rovině, kolik osobního prostoru má podle Úmluvy připadat na jednu osobu. To záleží na mnoha relevantních faktorech, jako jsou doba detence v daných podmínkách, možnost venkovních aktivit a fyzický a psychický stav dané osoby (Trepashkin proti Rusku, č. 36898/03, rozsudek ze dne 19. července 2007).
Ve svém rozhodování dospěl Soud k následujícím standardům, jde-li o věznice: a) každý zadržený musí mít vlastní prostor na spaní a b) k dispozici minimálně 3 m² podlahového prostoru, přičemž c) celková plocha cely musí umožňovat volný pohyb mezi zařízením v cele (Ananyev a ostatní proti Rusku, č. 42525/07 a 60800/08, rozsudek ze dne 10. ledna 2012). Absence kteréhokoliv ze zmíněných prvků zakládá silnou domněnku porušení článku 3 Úmluvy. Otázka osobního prostoru musí být nahlížena ve světle kumulativních podmínek režimu zbavení svobody, jako je např. denní režim umožňující pobyt mimo celu a dostatek přirozeného světla a čerstvého vzduchu. Malá plocha na osobu může být za určitých podmínek kompenzována celkovou velkou plochou cely a skutečností, že se vězni mohou velkou část dne pohybovat mimo tuto celu.
V projednávané věci byly informace poskytnuté stěžovatelem a vládou týkající se velikosti osobního prostoru v cele odlišné. Jelikož stěžovatel poskytl pouze nepodložený údaj a na vnitrostátní úrovni původně přeplněnost cely vůbec nenamítal, zatímco vláda předložila podrobný rozpis, Soud ve svém rozhodnutí vyšel z údajů poskytnutých vládou. I z těchto informací bylo nicméně nesporné, že v časovém úseku 50 dnů (rozprostřeném do období 10 měsíců, přičemž v jednom případě byl v takto stísněném prostoru ubytován po dobu 27 dní v řadě) měl stěžovatel k dispozici méně než 3 m² osobního prostoru. Stěžovatel však měl k dispozici vlastní lůžko, přístup k dennímu světlu i čerstvému vzduchu, mohl se 3 hodiny denně pohybovat mimo celu a využívat volnočasové aktivity (navštěvovat tělocvičnu, knihovnu, televizní místnost).
Soud po zhodnocení výše uvedeného dospěl k závěru, že osobní prostor, kterým stěžovatel disponoval, byl v určitém období nepřiměřeně omezen, avšak toto omezení bylo vykompenzováno dostatečnou možností pohybu mimo celu a umístěním vhodném zařízení. K porušení článku 3 Úmluvy proto nedošlo.
III. Oddělené stanovisko soudce Sicilianose
Soudce Sicilianos ve svém nesouhlasném stanovisku vyslovil názor, že podmínky stěžovatele v cele zakládají porušení článku 3, jelikož nepřiměřené omezení jeho osobního prostoru trvalo 50 dní, z čehož 27 dní bylo souvislé období a možnost strávit 3 hodiny mimo celu není dostatečně vyvažující opatření. Dále se věnoval zásadám a metodologiím, které Soud použil. Soudce upozornil, že Soud je ve svém rozhodování a používání domněnek zakládajících porušení článku 3 v souvislosti s osobním prostorem vězně nejednotný a striktně nezkoumá vyvažující faktory na pevném skutkovém základě.
Full & Egal Universal Law Academy