© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 27. června 2013 ve věci č. 50859/10 – M.Y.H. a ostatní proti Švédsku
Senát páté sekce Soudu rozhodl, že realizací vyhoštění stěžovatelů, neúspěšných žadatelů o azyl, do Iráku by nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy, protože mají možnost přesídlit se do bezpečnější části Iráku.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelé, manželský pár a jejich dcera, všichni křesťanského vyznání a pocházející z Mosulu a Bagdádu v Iráku, přicestovali v lednu 2008 do Švédska a požádali o azyl. V rámci azylového řízení především tvrdili, že do manželova obchodu přišlo pět maskovaných mužů, kteří po něm požadovali vysoký peněžní obnos za to, že je křesťan. Ten jim vyplatil jen malou část, protože více peněz neměl. Vyhrožovali mu unesením člena jeho rodiny, pokud nezaplatí. Po několika dnech jeho syna opravdu unesli, tomu se však z kufru auta únosců podařilo uniknout. Výhružné zprávy se začaly objevovat i na dveřích jeho obchodu. Na to stěžovatelé bezodkladně Irák opustili. Stěžovatelé tedy v souhrnu uváděli, že pokud by byli deportováni zpět do Iráku, hrozilo by jim reálné nebezpečí pronásledování z důvodu, že jsou křesťané. Jejich azylové žádosti vyhověno nebylo. Soudní přezkum byl též neúspěšný. V listopadu 2010 vydal Soud předběžné opatření zamezující deportování stěžovatelů do Iráku.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Soud zkraje zopakoval základní zásady posuzování stížnosti na poli článku 3 Úmluvy v případech vyhoštění. Jako obvykle mimo jiné uvedl, že k porušení článku 3 vyhošťujícím státem dochází tam, kde existují závažné důvody domnívat se, že dotyčné osobě, bude-li vyhoštěna, hrozí reálné nebezpečí špatného zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy (viz např. Saadi proti Itálii, č. 37201/06, rozsudek velkého senátu ze dne 28. února 2008, § 124 – 125).
Soud připomněl, že obecná situace v zemi původu stačí sama o sobě pro konstatování, že vyhoštění bude v rozporu s článkem 3 Úmluvy, jen tehdy, jde-li o extrémní případy obecného násilí, kdy existuje reálné nebezpečí špatného zacházení již pouze tím, že jednotlivec bude při návratu vystaven tomuto násilí (viz např. NA. proti Spojenému království, č. 2594/07, rozsudek ze dne 17. července 2008, § 115). I když si Soud byl vědom mezinárodních zpráv svědčících o pokračující špatné situaci v Iráku, uvedl, že se celková situace pomalu zlepšuje. Odkázal na rozsudek ve věci F.H. proti Švédsku (č. 32621/06, rozsudek ze dne 20. ledna 2009, § 93), ve kterém shledal, že obecná špatná situace v Iráku nebyla v roce 2008 dostatečně vážná na to, aby byla sama o sobě důvodem pro porušení článku 3 Úmluvy v případech vyhoštění. Soud uvedl, že není nutné se od této pozice ani vzhledem k aktuálnějším zprávám odchýlit.
V souvislosti se situací křesťanů v Iráku Soud znovu zmínil případ F.H. proti Švédsku (cit. výše), ve kterém došel k závěru, že křesťanovi by v Iráku nehrozilo reálné nebezpečí pronásledování či špatného zacházení jen pro jeho náboženské vyznání. Na základě zpráv a doporučení od UNHCR a Pohraniční agentury Spojeného království Soud připustil, že v minulých letech útoky na křesťany eskalovaly, a to především v jižní a střední části Iráku, kde křesťané tvoří zranitelnou menšinu, přičemž státní orgány je nejsou schopny ochránit. Soud však pokračoval, že nemusí odpovědět na otázku, zda křesťanům hrozí v případě návratu do Iráku nebezpečí v rozporu s článkem 3 Úmluvy, pokud existuje alternativa vnitřního přesídlení.
Soud se proto dále zabýval právě otázkou alternativy vnitřního přesídlení, a konkrétně do regionu Kurdistán. Připomněl, že státy se mohou na tuto možnost spolehnout při splnění záruk, že příslušná osoba bude schopna do dané bezpečné oblasti bez nebezpečí cestovat, vstoupit na její území a usadit se tam (Sufi a Elmi proti Spojenému království, č. 8319/07 a další, rozsudek ze dne 28. června 2011, § 266). Soud uvedl, že Kurdistán je dle mezinárodních zdrojů relativně bezpečnou oblastí i pro křesťany. Pokud jde o možnost vstupu do tohoto regionu, hraniční kontroly se na jednotlivých hraničních přechodech liší. Nezdá se však, že by křesťané v tomto směru naráželi na jakékoliv obtíže, spíše právě naopak (viz informace od UNHCR a z dánsko-britské vyšetřovací mise). Křesťané navíc mohou vstoupit na území Kurdistánu bez předložení jakýchkoliv dokumentů. Nezdá se ani, že by zažívali potíže při získávání nových dokladů, pokud své staré ztratili (viz informace od dánsko-britské vyšetřovací mise, Pohraniční agentury Spojeného království a britského Vrchního soudu v rozsudku ve věci HM a ostatní). Soud připustil, že vnitřní přesídlení nevyhnutelně zahrnuje určité těžkosti, a to například při hledání zaměstnání a bydlení v daném regionu. Materiály předložené Soudu nicméně naznačují, že přístup k zaměstnání, zdravotní péče a další podpora od UNHCR a místních úřadů je k dispozici. Soud uzavřel, že nic nenasvědčuje tomu, že by obecné životní podmínky v regionu Kurdistán byly nepřiměřené či jakkoliv dosahovaly zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy, a proto přesídlení do tohoto regionu je reálnou alternativou pro křesťany, kterým hrozí pronásledování nebo špatné zacházení v jiných částech Iráku.
Na závěr se Soud zabýval otázkou, zda by osobní situace stěžovatelů mohla způsobit, že by jejich možnost usadit se v regionu Kurdistán byla nepřiměřená. Námitky stěžovatelů byly však dle Soudu dostatečně detailně přezkoumány na vnitrostátní úrovni a rozsáhle odůvodněny. Soud mimo jiné vyzdvihl, že k okolnostem, které vedly stěžovatele k opuštění Iráku, došlo v Bagdádu, a ne v regionu Kurdistán.
Ač tedy stěžovatelé jsou součástí zranitelné skupiny (křesťané) a ač mohou být jako členové této skupiny vystaveni reálnému nebezpečí zacházení v rozporu článku 3 Úmluvy v jižní a střední části Iráku, mohou se přiměřeně přesídlit do regionu Kurdistán, kde takovému nebezpečí čelit nebudou. Realizace jejich vyhoštění do Iráku by proto nebyla v rozporu s článkem 3 Úmluvy.
(iii) Odlišné stanovisko soudkyně Power-Forde a soudce Župančiče
Soudci vyjádřili nesouhlas s tím, jakým způsobem Soud na okolnosti daného případu aplikoval záruky pro hodnocení alternativy vnitřního přesídlení. Ze tří Soudem zcela jasně stanovených záruk (viz např. Sufi a Elmi proti Spojenému království, cit. výše), jejichž úroveň prokázání musí být vysoká, se rozsudek většiny vůbec nezabýval otázkou, jakým způsobem by dle vlády bylo možné bez nebezpečí cestovat do dané bezpečné oblasti. Soudci v odlišném stanovisku za pomoci rozboru relevantních zpráv UNHCR uzavřeli, že tato záruka splněna nebyla. Pochybnosti vyjádřili i u splnění zbylých dvou záruk.
Full & Egal Universal Law Academy