© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 16. července 2013 ve věci č. 73469/10 – Nagla proti Lotyšsku
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že došlo k porušení článku 10 Úmluvy, protože stát porušil stěžovatelčino právo na ochranu novinářského zdroje a právo na přijímání a šíření informací. Soud stěžovatelce přiznal 10 000 eur jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelka pracovala pro celostátní televizní stanici, kde byla producentkou a moderátorkou investigativního pořadu „De Facto“ vysílaného jednou týdně v hlavním vysílacím čase. V únoru 2010 byla kontaktována anonymem, který ji informoval, že došlo k závažným bezpečnostním chybám v databázi spravované Státním finančním úřadem (SFÚ). Jako důkaz anonym připojil některá data, mezi nimiž např. údaje o platech zaměstnanců televize, v níž stěžovatelka pracovala, která se mu podařilo díky této bezpečnostní chybě získat. Stěžovatelka oznámila SFÚ možné porušení bezpečnosti a poté ve vysílání pořadu De Facto uvedla, že došlo k úniku dat. O týden později anonym, který se označoval jako „Neo“, začal používat Twitter ke zveřejňování získaných informací o platech státních úředníků různých veřejných institucí a pokračoval v tom až poloviny dubna 2010.
Na základě trestního oznámení SFÚ byly zahájeny úkony trestního řízení a v únoru 2010 policie vyslechla stěžovatelku jako svědkyni. Stěžovatelka však odmítla odhalit identitu svého zdroje. V květnu 2010 orgány činné v trestním řízení zjistily, že jistý I. P. byl připojen k výše uvedené databázi a také několikrát stěžovatelce volal, proto jej v souvislosti s trestním řízením zatkly. Ve stejný den byla v domě stěžovatelky provedena domovní prohlídka na základě příkazu vydaného ve zkráceném řízení vyšetřovatelem, který následně schválil státní zástupce. Během prohlídky byl zajištěn laptop, externí hard disk, paměťová karta a čtyři USB disky. O den později vyšetřující soudce zpětně a bez bližšího odůvodnění schválil příkaz k domovní prohlídce. Následná stížnost stěžovatelky byla odmítnuta nadřízeným soudem, stejně jako její stížnost podaná dozorovému státnímu zástupci.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že byla donucena odhalit informace, které umožnily identifikaci novinářského zdroje v rozporu se svým právem přijímat a rozšiřovat informace, které zaručuje článek 10 Úmluvy. Podle jejího názoru nebyl zásah do jejího práva na svobodu projevu stanoven zákonem, nesledoval legitimní cíl a nebyl nezbytný v demokratické společnosti.
Soud v prvé řadě odmítl námitku vlády, že namítané skutečnosti vůbec nespadají do působnosti článku 10 Úmluvy, jelikož účelem domovní prohlídky u stěžovatelky nebylo odhalení novinářského zdroje. Soud uvedl, že byť účel prohlídky mohl být jiný, byl příkaz k jejímu provedení formulován velmi široce a došlo během ní k zabavení prostředků uchovávání dat, které obsahovaly nejen informace vedoucí k identifikaci konkrétního novinářského zdroje, ale také informace umožňující identifikaci jejích dalších zdrojů informací. Proto prohlídka stěžovatelčina domu a povaha informací zjistitelných tímto způsobem spadají do oblasti ochrany článku 10 Úmluvy.
Při posouzení zákonnosti namítaného zásahu Soud připomněl, že zákon umožňující prolomení zásady ochrany novinářského zdroje musí obsahovat náležité procesní záruky zajišťující nezávislé posouzení, zda zájem na řádném průběhu vyšetřování převáží v daném případě nad zájmem na ochraně novinářského zdroje (srov. Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku, č. 38224/03, rozsudek velkého senátu ze dne 14. září 2010). V projednávané věci Soud dospěl k závěru, že takové záruky byly dány. Ačkoli v případě, kdy je prohlídka nařízena v rámci zkráceného řízení, není příkaz předem schvalován soudcem, vyšetřující soudce však jeho zákonnost a důvodnost přezkoumá nejpozději následující den předtím, než začnou být zabavené dokumenty zkoumány. Soudce má pravomoc příkaz prohlásit za nezákonný a získaný důkazní materiál za nepřípustný a má též možnost zabránit odhalení novinářského zdroje. Soud proto uzavřel, že v projednávané věci měla prohlídka a zabavení nosičů dat zákonný základ.
Při posouzení nezbytnosti namítaného opatření Soud zohlednil, že příkaz k domovní prohlídce byl formulován velmi vágně a široce. Měly podle něj být zajištěny „jakékoliv informace“ týkající se trestného činu, který měl být spáchán zdrojem novinářky. Vyšetřovatelům tak byly ponechány velmi široké pravomoci, které jim umožnily přístup prakticky ke všem informacím, kterými stěžovatelka disponovala. Takové omezení důvěrnosti novinářského zdroje však vyžaduje nejpřísnější kontrolu ze strany Soudu. Podstata věci, o které stěžovatelka ve svém vysílání informovala, a v souvislosti, s níž byla provedena prohlídka stěžovatelčina domu, přispěla k veřejné debatě ve dvou rovinách: veřejnost byla informována o platech ve veřejném sektoru v době ekonomické krize a o databázi SFÚ, která byla objevena jejím zdrojem. V této souvislosti Soud zdůraznil, že přestože jednání zdroje stěžovatelky bylo předmětem probíhajícího trestního řízení, právo novináře neodhalovat své zdroje nelze chápat jako privilegium, které lze přiznat nebo odejmout v závislosti na zákonnosti nebo nezákonnosti jednání těchto zdrojů. Jde o součást práva na informace, které vyžaduje zacházení s maximální mírou opatrnosti.
V projednávaném případě se orgány činné v trestním řízení rozhodly, že je nezbytné naléhavě provést domovní prohlídku stěžovatelčina domu až po třech měsících od předmětného vysílání a okamžiku, kdy stěžovatelka vypovídala jako svědek. Za tuto dobu však nebylo zjištěno nic, co by na stěžovatelku vrhalo jakýkoli stín podezření a ostatně i v příkazu k prohlídce bylo uvedeno, že stěžovatelka hovořila s panem I. P. naposledy v den vysílání pořadu. Za těchto okolností mohly dle Soudu jen velmi závažné důvody vést k použití zkráceného řízení, při kterém lze provést prohlídku bez předchozího souhlasu soudce.
Důvodem naléhavosti prohlídky, který byl uveden v příslušném příkazu, bylo však jen „předejít zničení, skrytí nebo poškození důkazů“ bez dalšího vysvětlení. Soud uznal, že při užití zkráceného řízení nemusí být vždy možné uvést podrobné důvody do samotného příkazu. V takovém případě však takové důvody prohlídky musí být uvedeny nejpozději předtím, než jsou zabavené materiály prohlíženy. V projednávané věci ovšem vyšetřující soudce žádné další relevantní důvody neuvedl a nijak nezvážil soupeřící zájmy na řádném vyšetřování a ochraně novinářského zdroje.
Soud proto uzavřel, že s ohledem na dobu, která uplynula od odvysílání reportáže, absenci bezprostřední hrozby zničení důkazů a skutečnost, že neexistovaly důvody domnívat se, že by stěžovatelka byla odpovědná za šíření osobních údajů nebo že by byla v daných událostech zapojena jinak než jako svědkyně, vnitrostátní orgány neuvedly relevantní a dostatečné důvody pro provedení domovní prohlídky u stěžovatelky a zbavení jejích datových nosičů. Došlo proto k porušení článku 10 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy