Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 18. května 2021 ve věci č. 48924/16 – Naki a AMED Sportif Faaliyetler Kulübü Derneği proti Turecku
Senát druhé sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že bylo porušeno právo prvního stěžovatele na svobodu projevu, zaručené článkem 10 Úmluvy, v souvislosti se sportovní a peněžitou sankcí uloženou za jeho vyjádření na Facebooku po vyhraném zápase a právo druhého stěžovatele coby fotbalového klubu, který stěžovatele zaměstnával, chráněné čl. 6 odst. 1 Úmluvy, na nezávislý a nestranný sportovní rozhodčí soud, který rozhodnutí o sankci přezkoumával.
I. Skutkové okolnosti
První stěžovatel je profesionální hráč kopané, který v rozhodné době vystupoval v barvách tureckého prvoligového klubu, jenž je druhým stěžovatelem. Po vyhraném zápase v lednu 2016 zveřejnil na svém facebookovém účtu mimo jiné, že je hrdý na svůj klub za to, že je paprskem naděje lidu v tomto těžkém období, že mužstvo nastoupilo na hřiště s vírou ve svobodu a zvítězilo a že toto vítězství hráči věnují všem, kdo přišli o život či utrpěli zranění během pronásledování, jež postihlo v posledních týdnech zemi. Příspěvek zakončil slovy: ‚Ať žije svoboda!’
Kárná komise prvnímu stěžovateli uložila zákaz účasti ve dvanácti zápasech a pokutu, a to s odvoláním na příslušný sportovní předpis, který zakazoval protisportovní výroky, jež mohou poškodit pověst kopané, vyzývat k násilí a nekázni ve sportu, vyvolávat nespokojenost fanoušků a šířit ideologickou propagandu. Na verdiktu nic nezměnil ani přezkum ze strany rozhodčího výboru Turecké fotbalové federace, na který se obrátil druhý stěžovatel.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A. K předběžným námitkám vlády
Vláda z hlediska postavení oběti u prvního stěžovatele namítala, že pokutu zaplatil druhý stěžovatel, a z hlediska vyčerpání prostředků nápravy tvrdila, že druhý stěžovatel nepožádal rozhodčí výbor o obnovu řízení. Soud první námitku zamítl s tím, že stěžovatel byl stejně uznán vinným z porušení předpisů, a druhou námitku s argumentem, že návrh na obnovu řízení je mimořádným opravným prostředkem, který pro účely podání stížnosti není třeba vyčerpat (Merter a ostatní proti Turecku, č. 2249/03, rozsudek ze dne 23. března 2010, § 33).
B. K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ohledně nezávislosti a nestrannosti rozhodčího výboru
a) K přijatelnosti
Vláda poukazovala na to, že tato stížnostní námitka je neslučitelná s dovolávaným ustanovením Úmluvy ratione materiae, tedy že se řízení před orgány sportu netýkalo občanských práv a závazků. Soud sice připustil, že první stěžovatel ani nebyl účastníkem přezkumného řízení před rozhodčím výborem, takže nemůže být považován za oběť porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy v tomto řízení, avšak druhý stěžovatel nemohl po dvanáct zápasů využít výkonů svého hráče, který byl jeho placeným zaměstnancem, a pobírat případné příjmy odvozené z jeho přítomnosti na hřišti. Klub tak utrpěl ztrátu, takže jeho zájmy jsou nepochybně majetkové povahy, a tedy ‚občanskými právy a závazky’ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
b) K odůvodněnosti
Soud rozhodl o porušení práva druhého stěžovatele na spravedlivý proces, a to zcela v linii své judikatury ve věci Ali Rıza a ostatní proti Turecku (č. 30226/10 et 4 další, rozsudek ze dne 28. ledna 2020, § 45–141), na kterou odkázal s tím, že rozhodčí výbor trpí strukturálními nedostatky vyplývajícími ze širokých oprávnění předsedy správní rady Turecké fotbalové federace při organizaci činnosti výboru a chybí záruky, které by chránily členy výboru před vnějšími tlaky.
C. K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy ohledně internetového projevu prvního stěžovatele
Podle prvního stěžovatele byl jeho postih za zprávu zveřejněnou na Facebooku porušením svobody projevu.
Soud měl za to, že uložené sankce představovaly zásah do svobody projevu a že měly zákonný základ v příslušném ustanovení sportovního předpisu. I přes pochybnosti se dále rozhodl vyjít z hypotézy, že tyto sankce sledovaly legitimní cíl ochrany pořádku a předcházení zločinnosti.
Soud ohledně proporcionality zásahu odkázal na zásady své judikatury v této oblasti (Bédat proti Švýcarsku, č. 56925/08, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2016, § 48; Kula proti Turecku, č. 20233/06, rozsudek ze dne 19. června 2018, § 45–46) a dodal, že při posouzení nezbytnosti zásahu do svobody projevu vychází v zásadě z odůvodnění uvedeného vnitrostátními orgány (Gözel a Özer proti Turecku, č. 43453/04 a 31098/05, rozsudek ze dne 6. července 2010, § 51).
Soud podotkl, že odůvodnění, k němuž se oba sportovní orgány uchýlily, neumožňuje určit, zda v souladu s kritérii jeho judikatury provedly odpovídající vyvažování stěžovatelovy svobody projevu s dalšími dotčenými zájmy, jako je zachování pořádku a smíru ve fotbalové komunitě. Orgány v podstatě citovaly znění předpisu, na který odkazovaly, aniž vysvětlily, v čem projev prvního stěžovatele nabádal k násilí, nenávisti nebo nesnášenlivosti (Perinçek proti Švýcarsku, č. 27510/08, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2015, § 204–208). Jejich rozhodnutí neobsahují uspokojivou odpověď na to, zda byl zásah skutečně odůvodněný, nepřezkoumala kontext, v němž byl projev učiněn, nebo potenciální škodlivost jeho zveřejnění. Ve shrnutí tedy vnitrostátní orgány neprovedly vhodný rozbor případu ve světle relevantních kritérií známých z judikatury Soudu (Gözel a Özer proti Turecku, cit. výše, tamtéž). Nebylo tudíž v rozporu s článkem 10 Úmluvy prokázáno, že by tyto důvody byly pro zásah do svobody projevu prvního stěžovatele relevantní a dostatečné a že byl zásah nezbytný v demokratické společnosti.