© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 18. ledna 2018 ve věci č. 48151/11 a 77769/13 – FNASS a ostatní proti Francii
Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že povinnost stěžovatelů jako vrcholových sportovců sdělovat na čtvrt roku dopředu přesné místo svého pobytu a každý den vyhradit jednu hodinu, kdy na jimi určeném místě budou dostupní za účelem vykonání neohlášené antidopingové kontroly, neporušila jejich právo na respektování soukromého života a obydlí zaručené článkem 8 Úmluvy. Dále rozhodl, že článek 2 Protokolu č. 4 zaručující právo na svobodu pohybu nebyl na daný případ použitelný.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovateli ve věci č. 48151/11 bylo 5 sportovních federací a 99 individuálních vrcholových sportovců kolektivních sportů. V dubnu 2010 vláda vydala nařízení, kterým uvedla vnitrostátní zákon o sportu do souladu se zásadami Světového antidopingového kodexu. V červnu 2010 se někteří stěžovatelé obrátili na nejvyšší správní soud s návrhem na zrušení těch ustanovení nařízení, která zakotvují povinnost, aby vrcholoví sportovci spadající do „cílové skupiny“ určené Francouzskou antidopingovou agenturou (AFLD) podávali zprávy na čtvrt roku dopředu o místě svého pobytu a vyhradili každý den jednu hodinu za účelem možnosti provedení neohlášených antidopingových kontrol, a to i mimo sportovní události a tréninková období. Namítali, že toto hlášení zasahovalo do jejich práva na normální rodinný život, soukromí a svobodu pohybu. Taktéž namítali porušení zásady rovnosti, protože kontroly byly prováděny pouze u „cílové skupiny“. Nejvyšší správní soud jejich žalobu zamítl.
Stěžovatelkou ve věci č. 77769/13 byla francouzská cyklistka, u níž ředitel AFLD v březnu 2008 rozhodl, že taktéž spadá do „cílové skupiny“. Zařazení do této skupiny bylo navíc v tu dobu časově neomezené. AFLD několikrát její zařazení prodloužila. Stěžovatelka tato rozhodnutí napadla u nejvyššího správního soudu v září 2012 a v březnu 2013. Nejvyšší správní soud žaloby zamítl s tím, že napadený zásah byl nezbytný a přiměřený cílům sledovaným antidopingovými programy, tedy ochraně zdraví sportovců a zaručení spravedlivosti a mravnosti sportovních soutěží.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
a)K přijatelnosti stížnosti
Soud úvodem konstatoval, že sportovní federace jako takové nebyly namítaným opatřením přímo dotčeny, a proto nemohou být považovány za oběti porušení Úmluvy ve smyslu článku 34 Úmluvy. Jejich stížnost je proto nepřijatelná pro neslučitelnost ratione personae s ustanoveními Úmluvy. Naproti tomu Soud připustil stížnost těch sportovců, kteří se osobně neobrátili na nejvyšší správní soud. Dle Soudu tak neučinili proto, že byli do „cílové skupiny“ zařazeni až poté, co nejvyšší správní soud zamítl žaloby jiných sportovců, takže by jejich opravný prostředek, po právní stránce totožný, neměl naději na úspěch.
b)K existenci zásahu do práv chráněných článkem 8 Úmluvy
Strany se shodly, že povinnost nahlašovat jejich místo pobytu představuje zásah do jejich práv zaručených článkem 8 Úmluvy. Soud považoval nicméně za potřebné vymezit rozsah zásahu do práv stěžovatelů. Konstatoval, že sportovci „cílové skupiny“ měli povinnost podat veřejnému orgánu podrobné a aktualizované informace ohledně jejich místa pobytu sedm dní v týdnu a vyhradit si jednu hodinu na jimi určeném místě pro kontrolu, museli plánovat na dlouho dopředu a všechny změny museli hlásit. Porušení této povinnosti třikrát během po sobě jdoucích osmnácti měsíců by mělo za následek sankci. Soud proto shledal, že sporná povinnost představovala zásah do jejich soukromého života včetně rodinného života, kvality a způsobu jejich života a osobní autonomie. Nadto dle Soudu šlo i o zásah do obydlí a dalších míst, kde se odehrával soukromý život stěžovatelů.
Soud připomněl, že požadavek „povinnosti stanovené zákonem“ míří na vnitrostátní právo a jeho kvalitu, a vyžaduje, aby bylo dostupné, předvídatelné a jasné. Pojem „zákon“ musí být chápán v materiálním, nikoliv formálním slova smyslu, a zahrnuje jak zákony, tak podzákonné předpisy a soudní výklad (Fernández Martínez proti Španělsku, č. 56030/07, rozsudek velkého senátu ze dne 12. června 2014, § 117). Soud v projednávané věci shledal, že vnitrostátní právo jasně stanovilo povinnosti sportovců, jejich příslušnost k „cílové skupině“ a trvání členství v ní. ADFL byla nezávislá veřejná instituce zřízená zákonem, odpovědná zejména za plánování a výkon antidopingových programů a za určování sportovců v „cílové skupině“. Povinnosti sportovců určila rozhodnutími, která uveřejnila ve sbírce rozhodnutí, a která tedy byla dostupná. Zařazení do „cílové skupiny“ navíc vždy předcházelo kontradiktorní projednání a mohlo být předmětem soudního přezkumu před nejvyšším správním soudem. S ohledem na přesná a podrobná ustanovení mohli vrcholoví sportovci také uzpůsobit své jednání a požívat dostatečné ochrany proti svévoli. Namítaný zásah proto byl „v souladu se zákonem“.
Soud uznal, že legitimní cíl „ochrany zdraví“ byl zakotven v mezinárodních a vnitrostátních dokumentech, které uvádějí boj proti dopingu jako zájem v oblasti zdraví, které má sport podporovat. Účelem povinnosti sdělování místa pobytu tedy měla být ochrana zdraví, a to nejen vrcholových sportovců, ale taktéž amatérů a zejména mládeže. Co se týče druhého základu antidopingových programů, spravedlivosti sportovních soutěží, Soud upřednostnil výklad, že šlo spíše o „ochranu práv a svobod druhých“ než o „ochranu morálky“, jak tvrdila vláda. Užívání zakázaných látek za účelem dosažení lepších výsledků totiž nespravedlivě vylučuje soutěžící stejné úrovně, kteří se k němu neuchýlili, nebezpečně k jejich užívání podněcuje amatérské a obzvláště mladé sportovce a konečně připravuje diváky o spravedlivou soutěž, kterou oprávněně očekávají.
Zbývalo posoudit, zda zásah odpovídá „naléhavé společenské potřebě“, tedy zda důvody, na nichž spočívá, jsou relevantní a dostatečné a zda je přiměřený sledovanému legitimnímu cíli. Soud nejprve poznamenal, že existuje široká shoda mezi lékařskými, vládními a mezinárodními orgány ve prospěch boje proti nebezpečím způsobeným dopingem na zdraví atletů. Odkázal v této souvislosti na vnitrostátní i mezinárodní dokumenty, které legitimizují antidopingové programy ve jménu ochrany zdraví, zejména podrobné zprávy francouzské Akademie medicíny, francouzského Senátu a Úmluvy UNESCO proti dopingu ve sportu. Soud rovněž považoval za důležité zdůraznit význam dopadů profesionálního dopingu na amatéry a mladé lidi, kteří se s vrcholovými sportovci ztotožňují a vidí v nich své vzory hodné následování.
Co se týče shody na evropské i světové úrovni, Soud konstatoval, že postupné vytváření antidopingových programů vedlo ke vzniku mezinárodního právního rámce, jehož nejvýznamnějším dokumentem je právě Světový antidopingový kodex. Dále poznamenal, že spolupráce mezi Radou Evropy a Světovou antidopingovou agenturou směřovala k větší harmonizaci antidopingových pravidel uvnitř i vně Evropy. V tomto ohledu Soud připomněl, že při posuzování konkrétního případu může přihlédnout ke specifickým mezinárodním dokumentům (Demir a Baykara proti Turecku, č. 34503/97, rozsudek velkého senátu ze dne 12. listopadu 2008, § 85 a 86; Magyar Helsinki Bizottság proti Maďarsku, č. 18030/11, rozsudek velkého senátu ze dne 8. listopadu 2016, § 124), a učinil závěr, že existoval společný evropský a mezinárodní postoj k potřebě neohlášených kontrol.
Stejně tak je dle Soudu v souladu se zásadou subsidiarity v prvé řadě na smluvních stranách, aby rozhodly, jaká opatření ve svém právním řádu přijmou, aby vyřešily problémy související s bojem proti dopingu. Soud připomněl, že státy požívají širokého prostoru pro uvážení ohledně vědeckých či etických otázek (A, B a C proti Irsku, č. 25579/05, rozsudek velkého senátu ze dne 16. prosince 2010, § 185; a Lambert a ostatní proti Francii, č. 46043/14, rozsudek velkého senátu ze dne 5. června 2015, §144). Zdůraznil, že Francie se přijetím Úmluvy UNESCO přihlásila k závazku uvést své vnitrostátní právo do souladu se zásadami Světového antidopingového kodexu a zavázala se tím k jejich dodržování.
Co se týče potřeby najít rovnováhu mezi dotčenými zájmy, Soud souhlasil se stěžovateli, kterým bylo zařazení v „cílové skupině“ několikrát obnoveno, že povinnost sdělovat místo pobytu, které většinová aktivní populace podrobena nebyla, jim mohla nepříjemně zasahovat do jejich nerušeného užívání místa pobytu a narušovat jejich soukromý a rodinný život. Nařízení, ač nevylučovalo prodloužení, nicméně podle Soudu jasně stanovilo omezenou dobu platnosti zařazení do „cílové skupiny“ na jeden rok, což posílilo procesní záruky stěžovatelů. Soud též podotkl, že určení konkrétního místa a času případné kontroly bylo na stěžovatelích. Povaha zásahu do práv stěžovatelů tak byla podstatně jiná než u prohlídek, které mohou být vykonány v rámci trestního řízení.
Soud dále připomněl, že daný mechanismus stěžovatelům zaručoval možnost vznést námitky proti jejich zařazení do „cílové skupiny“, a to i soudní cestou. I proti uloženým sankcím se mohli bránit ve správním soudnictví.
Ohledně námitky stěžovatelů, že kontroly nejsou účinné, dal Soud zapravdu vládě, že slabé pozitivní výsledky nedokazovaly neúčinnost kontrol, ale spíše ukazovaly na odstrašující účinek boje proti dopingu. Soud přihlédl k tomu, že namítaná povinnost byla pouze jedním z mnoha aspektů tohoto boje. Údajná všudypřítomnost dopingu ve světě sportu nemůže zpochybňovat legitimitu boje směřovaného na jeho potírání, ale ospravedlňuje naopak záměr veřejných orgánů tento boj dotáhnout do konce.
Soud nakonec konstatoval, že stěžovatelé neprokázali, že kontroly omezené na místa tréninku a respektující doby vyhrazené na soukromý život by stačily na dosažení sledovaného cíle, a to zejména s ohledem na stále sofistikovanější metody dopingu a velmi krátké doby, během kterých jsou zakázané látky zjistitelné.
Soud s ohledem na výše uvedené shledal, že namítané povinnosti přijaté žalovaným státem na základě mezinárodních norem jsou odůvodněné. Zmírnění či odstranění těchto povinností by zvýšilo nebezpečí dopingu pro zdraví celé sportovní komunity a šlo by proti shodě, která na evropské a mezinárodní úrovni ohledně neohlášených kontrol panuje. Namítaný zásah, ač byl pro stěžovatele citelný, tedy nenarušil spravedlivou rovnováhu mezi různorodými dotčenými zájmy. K porušení článku 8 Úmluvy proto nedošlo.
B.K tvrzenému porušení článku 2 Protokolu č. 4
Soud připomněl, že právo na svobodu pohybu podle daného ustanovení má za cíl zajistit právo každého se pohybovat uvnitř území, kde se nachází, i ho opustit, z čehož vyplývá právo se odebrat do země vlastní volby, kam má povolení vstoupit (Baumann proti Francii, č. 33592/96, rozsudek ze dne 22. května 2001, § 61). Soud poznamenal, že stěžovatelé byli povinni AFLD sdělit šedesátiminutový časový úsek každý den a přesné místo, kde budou dostupní, za účelem neohlášených kontrol. Zdůraznil, že si stěžovatelé mohli místo svobodně zvolit a tato povinnost byla spíše zásahem do jejich soukromí než opatřením dohledu. Soud konstatoval, že namítaná opatření nebyla podobná elektronickému monitorovacímu systému použitému jako alternativy k výkonu trestu odnětí svobody nebo v rámci domácího vězení, jak namítali stěžovatelé. Stěžovatelům též nebylo zakázáno opustit zemi jejich pobytu, pouze byli povinni za účelem kontroly označit, kde přesně se budou v dané cizí zemi zdržovat. Soud proto shledal, že článek 2 Protokolu č. 4 nebyl v projednávané věci použitelný.
Full & Egal Universal Law Academy