© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 8. dubna 2014 ve věci č. 31045/10 – The National Union of Rail, Maritime and Transport Workers (R. M. T.) proti Spojenému království
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně shledal, že zákaz solidární stávky neporušil článek 11 Úmluvy zaručující svobodu sdružování. Námitku týkající se zákonných podmínek pro ohlášení stávky Soud shledal nepřijatelnou.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel, odborový svaz zastupující zaměstnance na železnici, na moři a v dopravě, napadl dvě zákonná omezení práva na stávku, jednak povinnost oznámit zaměstnavateli, jaké kategorie zaměstnanců se zamýšlené stávky mají zúčastnit, jednak zákaz solidární stávky zaměstnanců bývalé mateřské společnosti.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K oznamovací povinnosti
První z námitek Soud prohlásil za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost, neboť shledal, že stěžovatel navzdory jistému zpoždění dokázal stávku zorganizovat a ta vedla ke změně kolektivní smlouvy ve prospěch dotčených zaměstnanců. Ačkoli zákonné požadavky na ohlášení stávky byly v minulosti předmětem kritiky jiných mezinárodních orgánů, Soud připomněl, že může stížnost přezkoumat pouze ve vztahu ke konkrétním skutečnostem projednávaného případu. V něm dle názoru Soudu k zásahu do práv stěžovatele nedošlo.
b) K zákazu solidární stávky
Stěžovatel dále poukazoval na zákaz solidární stávky, který podle něj již nesplňoval cíle, se kterými byl v 80. letech zaveden.
Soud se nejprve vypořádal s námitkou nepřijatelnosti související se stížností podanou v téže věci k Výboru pro svobodu sdružování Mezinárodní organizace práce poté, co se stěžovatel obrátil na Soud. Po oznámení stížnosti vládě stěžovatel Soud informoval, že druhou stížnost vzal zpět. Soud připomněl, že rozhodnou skutečností v takových případech je existence věcného rozhodnutí v okamžiku rozhodování Soudu, což zde nenastalo. Stěžovatel navíc nikdy svůj záměr využít dalšího mezinárodního mechanismu neskrýval, což společně se stažením zmíněného podání vedlo Soud k závěru, že stěžovatel práva podat stížnost podle Úmluvy nezneužil. Námitku neslučitelnosti stížnosti s Úmluvou ratione materiae se Soud rozhodl přezkoumat v rámci posouzení odůvodněnosti stížnosti.
Otázku, zda solidární stávka vůbec spadá do působnosti článku 11 Úmluvy, Soud dosud neřešil. Připomněl, že podle Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969 se ustanovení mezinárodních smluv vykládají v souladu s jejich obvyklým významem, v celkové souvislosti a s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy, přičemž zřetel má být brán i na příslušná pravidla mezinárodního práva použitelná ve vztazích mezi stranami. S odkazem na rozsudek ve věci Demir a Baykara proti Turecku (č. 34503/97, rozsudek velkého senátu ze dne 12. listopadu 2008, § 85) Soud konstatoval, že solidární stávka je chráněna Úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 87 a může být považována za doplněk práva sdružovat se v odborech. Článek 11 Úmluvy je proto použitelný.
Soud dále uvedl, že zákaz solidární stávky přestavuje zásah do práv zaručených článkem 11 Úmluvy. Tento zákaz dle Soudu sleduje legitimní cíl ochrany práv a svobod druhých, kterými jsou nejen zaměstnavatelé, ale i širší veřejnost.
Při posuzování, zda byl zákaz nezbytný v demokratické společnosti, Soud zdůraznil, že právo na kolektivní vyjednávání nemůže být vykládáno jako právo na získání kolektivní smlouvy, stejně jako z práva na stávku nevyplývá právo dosáhnout stávkou svých cílů. Státy zároveň potřebují široký prostor pro uvážení při vyrovnávání zájmů dotčených stran, přičemž tento prostor se zužuje, čím více dané omezení postihuje samotné jádro svobody sdružování. To však není případ solidární stávky, proto je prostor pro uvážení v tomto kontextu širší na rozdíl od případů, na které poukazuje stěžovatel, které se týkaly přímého odborového protestu. Předmět zákonného omezení, solidární stávka, souvisí se sociální a ekonomickou strategií žalovaného státu, který je přirozeně v lepším postavení než mezinárodní soud k posouzení veřejného zájmu a k výběru legislativních opatření k provedení zvolené sociální, ekonomické či průmyslové politiky.
Soud zvážil příslušné mezinárodní instrumenty, které v souladu s jeho judikaturou mohou představovat relevantní podklady pro jeho rozhodnutí, a shledal, že Spojené království se svými omezeními stávky vybočuje ze současného trendu hájícího mírnější přístup. To však samo o sobě neznamená, že překročilo prostor pro uvážení, který mu článek 11 Úmluvy poskytuje.
Soud dále podtrhl, že jeho úkolem není abstraktní přezkum vnitrostátního práva, ale posouzení konkrétních dopadů na stěžovatelova práva, přičemž jak stěžovatel, tak žalovaná vláda rozsáhle argumentovali různými hypotetickými scénáři možných účinků zákazu, které však v projednávané věci nenastaly. V oblasti sociální a hospodářské politiky Soud respektuje rozhodnutí vnitrostátního zákonodárce, ledaže zjevně postrádá rozumný základ. V této souvislosti vzal Soud v úvahu, že sporná omezení existují ve Spojeném království již přes dvacet let, což svědčí o demokratickém konsensu a přijetí opatření napříč britským politickým spektrem. To stačilo Soudu k závěru, že důvody vnitrostátních orgánů pro jejich zavedení byly relevantní a dostačující pro potřeby článku 11.
Při posuzování přiměřenosti omezení Soud poznamenal, že obecná povaha právního předpisu není sama o sobě v rozporu se zásadou proporcionality a stát může přijmout obecná opatření, aniž zajistí individualizované posouzení každého případu. Okolnosti takových případů nicméně ovlivňují hodnocení Soudu, neboť dokládají praktický dopad daného opatření a jsou tak důležité pro jeho přiměřenost. V projednávané věci Soud nicméně uzavřel, že byť si lze představit řešení daného problému, které by omezovalo práva chráněná článkem 11 Úmluvy v menší míře, a takové řešení i britský zákonodárce v letech 1980-1990 zvolil, později přijaté řešení, které stěžovatel napadá, nepostrádá dostatečné odůvodnění, a žalovaný stát proto nepřekročil prostor pro uvážení, kterým disponuje. K porušení článku 11 Úmluvy proto nedošlo.
Závěrem Soud poznamenal, že jeho závěry nijak nezpochybňují kritické názory Mezinárodní organizace práce a Evropského výboru pro sociální práva, jelikož Soud je povolán vykládat toliko Úmluvu, a nikoli i jiné mezinárodní úmluvy, které pro danou otázku stanoví podrobnější a přísnější požadavky.
(iii) Oddělená stanoviska
Soudkyně Ziemele a soudci Hirvelä a Bianku ve společném souhlasném stanovisku poukázali na rozdíl mezi občanskými a politickými právy na straně jedné, k jejichž ochraně byl Soud primárně zřízen, a mezi právy sociálními a hospodářskými na straně druhé, u nichž je prostor pro uvážení států zjevně širší. Soud proto při posuzování případu nemá tolik přihlížet k povaze napadeného opatření, ale zejména k povaze dotčeného práva.
Podle soudce Wojtyczeka k porušení článku 11 Úmluvy nedošlo, protože se na projednávaný případ nevztahoval. Ustanovení Úmluvy nemohou být prostřednictvím čl. 31 odst. 3 písm. c) Vídeňské úmluvy o smluvním právu rozšiřována, aby zahrnula obsah jiných pravidel mezinárodního práva, která ani nejsou závazná pro všechny členské státy. Mandát Soudu je limitován článkem 19 Úmluvy a Soud tak zůstává garantem pouze minimálního standardu zakotveného v Úmluvě a jejích protokolech. Transformace smluvních pravidel zavazujících pouze některé členské státy v součást Úmluvy, aniž to jednomyslné zásady výkladu vyžadují, je podle něj neospravedlnitelným projevem soudcovského aktivismu. Ohledně solidárních stávek nejenže neexistuje evropský konsensus, ale je dokonce možné vypozorovat silný odpor. Skutečnost, že některé státy uplatňují vyšší standard ochrany práva na stávku, neznamená, že tento standard může být vztáhnut i na ty státy, které jej odmítají. Článek 11 Úmluvy proto právo na solidární stávku nezahrnuje.
Full & Egal Universal Law Academy