© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 18. června 2013 ve věci č. 48609/06 – Nencheva a ostatní proti Bulharsku
Senát čtvrté sekce Soudu shledal jednomyslně porušení článku 2 Úmluvy, neboť stát nedostál svým pozitivním závazkům zajistit ochranu života 15 dětí ubytovaných ve státním zařízení sociální péče, stejně tak jako selhal ve své povinnosti vykonat účinné vyšetřování cílené na zjištění osob odpovědných za jejich smrt. Námitku porušení článku 13 Úmluvy však Soud naopak shledal zjevně neopodstatněnou.
(i) Okolnosti případu
Stěžovateli byli rodiče sedmi z patnácti dětí a mladistvých, kteří zemřeli během zimy na přelomu roku 1996/1997 v domově pro děti s mentálním a tělesným postižením, situovaným v obci Dzhurkovo. Vedle nich stála na straně stěžovatelů také Asociace pro evropskou integraci a lidská práva (Агенция за чуждестранна помощ).
Domov v Dzhurkovo ubytovával v předmětném období kolem osmdesáti dětí. Na přelomu let 1996 a 1997 po ekonomické a finanční krizi peníze vyčleněné pro domov v Dzhurkovo ztratily značnou část své hodnoty a vše vyústilo v situaci, kdy místní úřady nebyly nadále schopny pokrýt výdaje na jídlo a základní zásoby. Nejbližší nemocnice se nacházela 40 km daleko a neexistoval žádný prostředek, jak nemocné děti do nemocnice přepravit. Topení bývalo zapnuté jednu hodinu ráno a jednu hodinu večer, strava byla zcela nedostatečná. Udržování základní hygieny bylo složité.
Od září 1996 usilovala ředitelka domova o řešení nastalé situace, žádala o pomoc jak národní organizace, tak apelovala na regionální rady Červeného kříže. Stejně tak se obrátila i na ústřední orgány – ministerstvo práce a sociálních věcí a ministerstvo financí, a žádala o urgentní zásah, neboť existovalo riziko, že děti nepřežijí v nehostinných podmínkách domova zimu. Do konce února zemřelo osm dětí.
Po těchto úmrtích opět kontaktovala odbory sociální péče ministerstva práce a sociálních věcí a v odpovědi na její žádost domov obdržel jednorázovou platbu ve výši cca 3 720 eur. Do té doby však zemřelo již celkem 15 dětí.
Koncem července 1999 bylo v důsledku těchto úmrtí zahájeno trestní stíhání. Obviněna byla jak ředitelka domova, tak zdravotnický pracovník s vrchní sestrou. Ačkoliv si vyšetřovatel vyžádal dokumentaci k případu, žádný ze státních orgánů nebyl schopen poskytnout požadované informace, neboť veškerá dokumentace k předmětnému období byla již skartována. Soud první instance všechny tři obviněné zprostil viny v květnu 2005, jeho rozhodnutí následně potvrdil jak odvolací soud, tak nejvyšší kasační soud.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K postavení nevládní organizace jako oběti namítaného porušení Úmluvy
Soud v prvé řadě konstatoval, že nevládní organizace Asociace pro evropskou integraci a lidská práva nemůže být považována za oběť namítaných porušení Úmluvy a její stížnost je proto nepřijatelná pro neslučitelnost ratione personae s ustanoveními Úmluvy. Soud připustil, že za jistých výjimečných okolností by nevládní organizace mohla zastupovat osoby, které nejsou schopny svá práva hájit. V projednávaném případě se však asociace na vnitrostátní úrovni nijak nepokusila děti, které neměly rodiče či rodiče o jejich osud nejevili žádný zájem, nijak zastupovat. Poprvé tento zájem projevila až v řízení před Soudem. Za těchto okolností však dle Soudu k tomu nebyla oprávněna.
b) K tvrzenému porušení článku 2 Úmluvy
Stěžovatelé především namítali, že státní orgány nesplnily svůj pozitivní závazek chránit život osob, za které měly odpovědnost, za okolností, které život těchto osob bezprostředně ohrožovaly. Dále namítali, že státní orgány předmětné události účinně nevyšetřily.
Soud konstatoval, že úřady byly srozuměny s faktem, že v domově existovalo reálné ohrožení života dětí, a přesto nepřijaly nezbytná opatření v rámci jejich pravomoci. Shledal, že na pozadí přicházející kruté zimy a ekonomické krize měly orgány k dispozici určité informace o ohrožení života dětí nedostatečným vytápěním, výživou a nedostatkem léčiv již od září 1996, tedy od okamžiku, kdy ředitelka domova poprvé požádala o pomoc. Tragické události nenastaly tudíž náhle a nepředvídatelně zásahem vyšší moci, s nimiž by nebyl stát schopen se vypořádat. Přesto však odpovědné úřady nepodnikly účinné kroky k vyřešení situace, v důsledku čehož mezi prosincem 1996 a březnem 1997 15 dětí zemřelo. V tomto ohledu proto došlo k porušení článku 2 Úmluvy.
Soud se dále zabýval tím, zda stát splnil povinnost daná úmrtí účinně vyšetřit. Konstatoval, že v projednávaném případě nejde o případ prosté nedbalosti, ale o výjimečně závažný případ. Za daných okolností tedy stát nemůže splnit svůj pozitivní procesní závazek vyplývající z článku 2 Úmluvy pouhým umožněním pozůstalým obětí zahájit občanskoprávní řízení o odškodnění, ale musí z vlastní iniciativy zahájit a účinně vykonat trestní řízení. V opačném případě by právní ochrana neposkytovala dostatečnou ochranu právu na život a neplnila by preventivní úlohu, kterou musí zajistit.
V projednávaném případě vyšetřování začalo až dva roky po událostech a trestní řízení následně trvalo okolo osmi let. Mezi rokem 2001 a dubnem 2004 tak byly státní orgány nečinné, což vzbuzuje pochybnosti o tom, zda bylo vyšetřování vedeno v dobré víře. Vyšetřování se navíc nezaměřilo na celou řadu okolností, které byly pro objasnění tragických událostí a určení odpovědnosti za ně klíčové. Došlo proto i k porušení procesní složky článku 2 Úmluvy.
c) K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy
Soud na druhou stranu neshledal porušení článku 13 Úmluvy. Jelikož stěžovatelé spatřovali příčinu tragických událostí v nefunkčnosti sociálního systému, měli zahájit řízení o náhradu škody, kterou jim vnitrostátní právní řád nabízel. Výsledek trestního řízení, který se zabýval trestní odpovědností ředitelky domova a členů jeho personálu, pro toto občanskoprávní řízení nebyl dle Soudu relevantní: Soud proto námitku stěžovatelů, že po skončení trestního řízení již byla občanskoprávní žaloba promlčena, odmítl. Jelikož stěžovatelé občanskoprávní řízení nezahájili, ač mohli, a toto řízení Soud zhodnotil jako účinné ve smyslu článku 13 Úmluvy, Soud prohlásil jejich námitku za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy