© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 14. května 2013 ve věci č. 66529/11 - N.K.M. proti Maďarsku
Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že zdaněním odstupného stěžovatelky nad hranici 3,5 mil. forintů zvláštní sazbou daně ve výši 98 %, došlo k porušení jejího práva na pokojné užívání majetku ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1. Soud stěžovatelce přiznal náhradu majetkové a nemajetkové újmy v celkové výši 11 000 eur.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelka, pracující po třicet let na ministerstvu, dostala v květnu 2011 výpověď, na základě které došlo ke konci července téhož roku k rozvázání jejího služebního poměru. V souvislosti s ukončením služebního poměru byla stěžovatelka ze zákona oprávněna obdržet odstupné ve výši osminásobku průměrného měsíčního platu. Podle platné právní úpravy z května 2011 však podléhalo odstupné převyšující hranici 3,5 mil. forintů (přibližně 320 tis. Kč) jednorázové dani ve výši 98 %, která byla automaticky odečtena před vlastním vyplacením odstupného. V případě stěžovatelky podléhala této zvláštní daňové povinnosti částka ve výši 2,4 mil. forintů (cca 220 tis. Kč). Zatímco tedy sazba daně z příjmu fyzických osob činila v dané době 16 %, odstupné stěžovatelky bylo před vyplacením poníženo prostřednictvím zvláštní daňové sazby o celých 52 %.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
V úvodu odůvodnění rozsudku se Soud zabýval otázkou, zda lze v situaci, kdy stěžovatelka nikdy fyzicky neobdržela plnou výši odstupného před jeho zdaněním, hovořit o „majetku“ ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1. Soud připomněl, že tento pojem podléhá autonomnímu výkladu Soudu, podle kterého jej nelze omezovat pouze na vlastnictví k hmotným věcem, nicméně je třeba jím rozumět i jiné nároky a zájmy majetkové povahy (Broniowski proti Polsku, č. 31443/96, rozsudek velkého senátu ze dne 22. června 2004, § 129). Dále Soud vyzdvihl, že „majetkem“ ve smyslu Úmluvy se rozumí nejen existující majetek, nýbrž také jiné majetkové hodnoty včetně pohledávek, u nichž může stěžovatel tvrdit, že má alespoň „legitimní očekávání“ jejich budoucí realizace (Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, č. 39794/96, rozhodnutí velkého senátu ze dne 10. července 2002, § 69).
Dle mínění Soudu představuje odstupné majetkový zájem chráněný článkem 1 Protokolu č. 1 od okamžiku, kdy byly splněny podmínky pro jeho přiznání a vyplacení, bez ohledu na skutečnost, že jeho část nebyla stěžovatelce nikdy fyzicky vyplacena. Soud zohlednil specifický význam odstupného pro zvláštní skupinu zaměstnanců ve státní službě, na které se nevztahuje smluvní svoboda při sjednávání výše úplaty za provedenou práci a jejichž četná základní práva jsou omezena. Omezení uložená této skupině zaměstnanců musí být vyvážena určitými výhodami, mezi které náleží mimo jiné zákonem stanovený nárok na odstupné. Státní zaměstnanci mají tedy dlouhodobé legitimní očekávání, že jim bude jako protihodnota za odvedené služby ve prospěch státu v případě rozvázání služebního poměru odstupné vyplaceno. Pokud stát zamýšlí změnu systému výhod přináležejících k výkonu státní služby, je velmi důležité poskytnout státním zaměstnancům přechodné období, v rámci něhož se tito mohou s dotyčnými změnami seznámit a přizpůsobit se jim (srov. Lakićević a další proti Černé Hoře a Srbsku, č. 27458/06, 37205/06, 37207/06 a 33604/07, rozsudek ze dne 13. prosince 2011, § 72). V neposlední řadě Soud též zdůraznil, že odstupné není pouze peněžitým jměním, ale též důležitým opatřením sociální povahy.
Jelikož v daném případě nebylo mezi stranami sporné, že předmětné zdanění odstupného představuje zásah do práva stěžovatelky na pokojné užívání majetku, přistoupil Soud k ověření, zda byl zásah v souladu se zákonem. Soud připomněl svou dosavadní judikaturu, podle které nepostačuje, že právní základ zásahu nabývá některé z forem uznaných státem, nýbrž že tento musí také splňovat určité požadavky na kvalitu, mezi které patří mimo jiné jeho předvídatelnost. Ačkoliv Soud poukázal na retroaktivní účinky předmětného zákona, neboť převážná většina služeb, za které náleželo stěžovatelce odstupné, byla ve prospěch státu provedena přede dnem nabytí účinnosti zákona zavádějícího 98 % zdanění, což dle maďarského ústavního soudu vyvolávalo otazníky ohledně souladu zákona s ústavou, Soud se nakonec blíže touto otázkou nezabýval a konstatoval, že předmětný zákon lze přesto považovat za řádný právní základ pro zásah do práva stěžovatelky.
Žalovaná vláda tvrdila, že sledovaným cílem přijatého opatření je ochrana veřejných rozpočtů v době ekonomické krize a rozvoj smyslu obyvatel pro sociální spravedlnost prostřednictvím rozložení daňového břemene. Jelikož mohou vnitrostátní orgány snáze než mezinárodní soud posoudit politické, ekonomické a sociální otázky dané společnosti, je ponecháno především na jejich uvážení, jaká opatření mají být přijata ve veřejném zájmu. V této souvislosti vystupuje do popředí pravomoc státu rozhodnout, které druhy daní a poplatků bude uplatňovat. Soud se tedy spokojil s cíli sledovanými předmětným opatřením tvrzenými vládou navzdory jejich obecnosti.
Zbývalo tedy posoudit, zda zásah do práva na pokojné užívání majetku nastoloval spravedlivou rovnováhu mezi veřejným zájmem společnosti a základním právem stěžovatelky. Jinými slovy, zda existoval vztah přiměřenosti mezi zvoleným opatřením a sledovanými cíli. V tomto kontextu Soud nejprve připomněl zásadu, podle které je státu v oblasti sociální a hospodářské politiky včetně daňového zákonodárství ponechán široký prostor pro uvážení, jaká opatření přijmout, snížení standardně vyplácené výše odstupného skrze uložení zvláštní daně nevyjímaje. Uvedené však platí pouze za podmínky, že takto přijaté opatření je přiměřené a není uplatňováno na diskriminačním základě.
Při zkoumání přiměřenosti Soud shledal, že daňová sazba uplatněná vůči stěžovatelce značně převyšuje sazbu, jíž jsou daněny ostatní druhy příjmů, včetně odstupného v soukromém sektoru. Oproti sazbě daně z příjmu fyzických osob je předmětná sazba daně dokonce třikrát vyšší. Navíc Soud poukázal na skutečnost, že žádné jiné příjmy pocházející z veřejných prostředků nejsou spojeny s podobně vysokými daňovými odvody. Stejně tak nebyla ani zbylá část obyvatelstva povinna přispívat v obdobném rozsahu do veřejných rozpočtů.
V souladu s dosavadní judikaturou zohlednil Soud při určování přiměřenosti přijatého opatření osobní poměry stěžovatelky (srov. Vistiņš a Perepjolkins proti Lotyšsku, č. 71243/01, rozsudek velkého senátu ze dne 25. října 2012, § 120). V daném případě byla stěžovatelka v důsledku aplikace předmětného opatření připravena o podstatnou část příjmů v okamžiku, kdy se tato nacházela ve značně tíživé životní situaci dané ztrátou zaměstnání. Navíc změna daňového systému proběhla náhle, aniž by bylo dotčeným osobám poskytnuto přiměřeně dlouhé přechodné období, během něhož by se tyto mohly s přijatým opatřením seznámit a přizpůsobit se mu.
Soud tedy uzavřel, že předmětné daňové opatření, v podobě v jaké bylo uplatněno vůči stěžovatelce, není přiměřené a nemůže tak být ospravedlněno s odkazem na cíle uvedené vládou, byť tyto sledují legitimní veřejný zájem.
S ohledem na závěr o porušení článku 1 Protokolu č. 1 Soud nepovažoval za nezbytné přezkoumávat stížnost také na poli stěžovatelkou tvrzeného porušení čl. 13 a 14 Úmluvy.
(iii) Oddělené stanovisko
Soudci Lorenzen a Raimondi a soudkyně Jočiene připojili k rozsudku souhlasné stanovisko, v němž především podotkli, že podle jejich názoru měla být věc postoupena velkému senátu a dále zdůraznili, že Soud dosud se své judikatuře nezakotvil jasné zásady, kdy a za jakých okolností by daňový právní předpis s retroaktivními účinky mohl být v rozporu s článkem 1 Protokolu č. 1, když jako obecná zásad platí, že retroaktivní daňový zákon jako takový není v rozporu s tímto ustanovením (srov. M.A. a 34 ostatních proti Finsku, č. 27793/95, rozhodnutí ze dne 10. června 2003). Rozsudek v projednávané věci nemůže být chápán tak, že na této situaci něco mění.
Full & Egal Universal Law Academy