Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 3. března 2022 ve věci č. 14743/17 – Nikoghosyan a ostatní proti Polsku
Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že automatické zajištění žadatelů o azyl, rodiny se třemi malými dětmi, po dobu šesti měsíců bez dostatečného posouzení jejich individuálních okolností a účinného zvážení alternativ k jejich detenci, nebylo krajním opatřením, a došlo proto k porušení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy.
I. Skutkové okolnosti
Stížnost podala arménská rodina se třemi nezletilými dětmi (narozenými v letech 2002, 2003 a 2015), která byla v listopadu 2016 zadržena polskou pohraniční stráží při pokusu o ilegální překročení hranice s Ukrajinou. Po svém zadržení požádali stěžovatelé o mezinárodní ochranu. Následně byli umístěni do zařízení pro zajištění cizinců z důvodu zabránění jejich nepovolenému vstupu na území. Stěžovatelé setrvali v zajištění šest měsíců. Posléze byli propuštěni z důvodu uplynutí maximální doby zajištění.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy
Stěžovatelé před Soudem namítali, že zajištěním došlo k porušení jejich práva na svobodu ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy.
1. K přijatelnosti
Vláda tvrdila, že stěžovatelé nevyčerpali všechny dostupné vnitrostátní prostředky nápravy. K tomu Soud uvedl, že v případě stále trvajícího zbavení svobody lze za účinný prostředek nápravy považovat jen ten, který bude schopen zajištění ukončit (Gavril Yossifov proti Bulharsku, č. 74012/01, rozsudek ze dne 6. listopadu 2008, § 40). V projednávané věci byli stěžovatelé v době podání stížnosti k Soudu stále zbaveni svobody. Opravné prostředky, na které poukazovala vláda, byly nicméně pouze kompenzačního charakteru a ani v případě shledání nezákonnosti zajištění stěžovatelů nemohly vést k jejich propuštění (Bilalova a ostatní proti Polsku, č. 23685/14, rozsudek ze dne 26. března 2020, § 64). Námitce nevyčerpání prostředků nápravy proto Soud nevyhověl.
2. K odůvodněnosti
a) Shrnutí obecných zásad
Soud odkázal na obecné zásady vztahující se ke zbavení svobody shrnuté ve věcech Saadi proti Spojenému království (č. 13229/03, rozsudek velkého senátu ze dne 29. ledna 2008, § 61–74) a Bilalova a ostatní proti Polsku (cit. výše, § 73–76). Konkrétně připomněl, že i když ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy ve své první části umožňuje státům zajistit žadatele o azyl a jiné migranty před povolením jejich vstupu na území, zajištění musí být v souladu s celkovým účelem článku 5 Úmluvy, kterým je zabezpečit, aby nikdo nebyl zbaven své osobní svobody svévolným způsobem (Saadi proti Spojenému království, cit. výše, § 64–66). K tomu, aby zajištění nebylo svévolné, musí být provedeno v dobré víře; musí úzce souviset s účelem zabránění nepovolenému vstupu osoby na území státu; místo a podmínky zajištění by měly být vhodné s ohledem na skutečnost, že opatření se nevztahuje na osoby, které se dopustily trestných činů, ale na cizince, kteří často ve strachu o svůj život uprchli ze své země; a délka zajištění by neměla přesáhnout dobu přiměřeně potřebnou pro sledovaný účel (tamtéž, § 74). Zajištění dětí musí zároveň naplňovat požadavek nezbytnosti. Soud připomněl, že přítomnost dětí doprovázejících své rodiče v zařízení pro zajištění cizinců bude v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy pouze tehdy, pokud vnitrostátní orgány prokáží, že k tomuto krajnímu řešení přistoupily až poté, co s ohledem na konkrétní individuální okolnosti případu ověřily, že není možné přijmout jiné opatření, které méně zasahuje do osobní svobody (G. B. a ostatní proti Turecku, č. 4633/15, rozsudek ze dne 17. října 2019, § 151 a 168; A. B. a ostatní proti Francii, č. 11593/12, rozsudek ze dne 20. července 2016, § 120). K tomu Soud zdůraznil, že různé mezinárodní orgány včetně Rady Evropy opakovaně vyzývají k úplnému ukončení imigračního zajištění dětí.
b) Použití těchto zásad na projednávanou věc
V projednávané věci byli stěžovatelé umístěni do zajišťovacího zařízení od 7. listopadu 2016 do 5. května 2017 z důvodu zabránění jejich nepovolenému vstupu na území. Jelikož proti stěžovatelům dosud nebylo vydáno rozhodnutí o vyhoštění, na jejich věc se použije čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy ve své první části.
Zajištění stěžovatelů proběhlo v souladu se zákonem na základě dvou důvodů.
Zaprvé, bylo potřeba ověřit protichůdné výpovědi dospělých stěžovatelů týkající se důvodů odchodu jejich rodiny ze země původu a jejich strachu z pronásledování v této zemi. K tomu Soud poznamenal, že poslední pohovor se stěžovateli v rámci azylového řízení proběhl dne 9. prosince 2016 a před rozhodnutím v jejich věci již od nich nebyla vyžadována jakákoli další součinnost. Daný důvod mohl být proto legitimní pouze pro prvotní rozhodnutí o jejich zajištění a případně i pro jejich potvrzení v rámci odvolacího řízení v prosinci 2016. Nemohl však sloužit jako důvod pro rozhodnutí o prodloužení jejich zajištění v lednu 2017 ani pro odmítnutí toto zajištění zrušit. Dle Soudu je rovněž možné usuzovat, že vnitrostátní orgány neprovedly důkladné a individualizované posouzení tohoto aspektu, neboť soud prvního stupně, když odkazoval na popis skutečností ze strany prvního stěžovatele, manžela druhé stěžovatelky, byl nepřesný, když použil ženský rod.
Zadruhé, důvodem pro zajištění stěžovatelů byla zákonná domněnka, že v jejich případě existuje vysoké riziko útěku, neboť se v minulosti měli pokusit vstoupit na území Polska nelegálně z ekonomických důvodů. K tomu Soud poznamenal, že čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy nebrání státům přijmout předpisy vymezující důvody pro zajištění, která zohledňují realitu většího přílivu žadatelů o azyl (Z. A. a ostatní proti Rusku, č. 61411/15 a tři další, rozsudek velkého senátu ze dne 21. listopadu 2019, § 163). Ani zajištění na základě uplatnění zákonné domněnky není a priori v rozporu s Úmluvou, pakliže má žadatel o azyl účinnou možnost danou domněnku vyvrátit. Stěžovatelé uvedli, že byli opakovaně odvraceni od polských hranic. Tvrdili, že pohraniční stráž ignorovala jejich obavy z pronásledování v domovské zemi a chybně je považovala za ekonomické migranty. Soud jejich tvrzení nepřisvědčil, neboť ho nemohl ověřit, a to i přes nedávný rozsudek ve věci M. K. a ostatní proti Polsku (č. 40503/17 a dva další, rozsudek ze dne 23. července 2020) popisující praxi nenabírání azylových žádosti na polských hranicích. Navzdory tomu Soud nepovažoval posouzení ze strany vnitrostátních soudů za dostatečně důkladné a individualizované. Mimo již výše uvedené pochybení Soud poukázal na to, že i rozhodnutí týkající se druhé stěžovatelky, manželky prvního stěžovatele, obsahovalo řadu chyb, včetně jejího označování mužským rodem nebo jako „syna“.
Soud se již v minulosti kriticky vyjádřil k automatickému zajišťování žadatelů o azyl bez dostatečného individuálního posouzení jejich konkrétní situace a potřeb (Thimothawes proti Belgii, č. 39061/11, rozsudek ze dne 4. dubna 2017, § 73; Mahamed Jama proti Maltě, č. 10290/13, rozsudek ze dne 26. listopadu 2015, § 146). V projednávané věci Soud dané individuální posouzení nepovažoval za dostatečné. První rozhodnutí o zajištění nezohledňovalo skutečnost, že stěžovatelé byli doprovázeni dětmi. Až odvolací soud se zabýval materiálními podmínkami daného zařízení pro zajištění cizinců, když shledal, že jsou přizpůsobeny potřebám dětí. Vnitrostátní soudy ani nezohlednily, že druhá stěžovatelka během zajištění porodila čtvrté dítě (M. D. a A. D. proti Francii, č. 57035/18, rozsudek ze dne 22. července 2021, § 89). Soud připomněl, že dbání nejlepšího zájmu dítěte se nemůže omezit na zadržení celé rodiny společně, ale vnitrostátní orgány musí učinit všechna nezbytná opatření, aby co nejvíce omezily zajištění rodin s dětmi a účinně přitom chránily právo na rodinný život (Bistieva a ostatní proti Polsku, č. 75157/14, rozsudek ze dne 10. dubna 2018, § 85).
Z ustálené judikatury Soudu vyplývá, že umístění dětí do detenčního zařízení může být slučitelné s Úmluvou pouze za předpokladu, že zde panují vhodné podmínky a že k němu orgány přistoupily jako ke krajnímu řešení poté, co ověřily, že není možné přijmout žádná méně omezující opatření, a věc vyřizují s požadovanou rychlostí (A. B. a ostatní proti Francii, cit. výše, § 123). V projednávané věci však vnitrostátní orgány dostatečně nezvážily alternativy k zajištění, když konstatovaly, že stěžovatelé u sebe mají pouze 50 eur a nemají adresu v Polsku, a nevztahuje se tak na ně žádná ze zákonných alternativ. Výše uvedené vedlo Soud k závěru, že zajištění jak dospělých, tak nezletilých stěžovatelů po dobu téměř šesti měsíců nebylo krajním opatření, které nemělo žádnou alternativu (R.K. a ostatní, cit. výše, § 86). V případě zajištění dětí je ze strany vnitrostátních orgánů třeba postupovat s větší rychlostí a pečlivostí. Došlo proto k porušení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy.