Anotace rozsudku ze dne 28. března 2013 ve věci č. 14087/08 – Novaya Gazeta a Borodyanskiy proti Rusku
Realizace svobody projevu je spojena i s povinnostmi a odpovědností. Ochrana poskytovaná článkem 10 Úmluvy je poskytována s výhradou, že novináři jednají v dobré víře se záměrem poskytovat přesné a spolehlivé informace a v souladu s etickými principy novinářské práce. I v případech hodnotových soudů totiž záleží, zda tyto byly učiněny s dostatečnou znalostí věci. Soud již v minulosti uvedl, že využití obecně známých informací, základní ověřování faktů nebo provedení nezávislé rešerše považuje za minimální skutkový základ pro vynášení hodnotových soudů. Soud proto v konkrétním případě dospěl k závěru, že poznámka v novinovém článku o „podpoře“ pana P., kterou měl jako veřejný činitel poskytovat určitým obchodním zájmům napojeným na velký úvěrový podvod, vytvářelo dojem o účasti pana P. na těchto podvodech, a z toho důvodu článek poškodil jeho dobrou pověst. Jelikož vydavatel novinového deníku a autor článku nepředložili jakýkoliv důkaz pro svá tvrzení, dospěl Soud k závěru, že k zásahu do práva na svobodu projevu došlo z „relevantních a dostatečných“ důvodů. Z toho důvodu Soud konstatoval, že nedošlo k porušení článku 10 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
V listopadu 2006 byl v celostátním deníku Novaya Gazeta s nákladem 500.000 výtisků publikován článek „Osoby získaly úvěry“. Článek pojednával o nestandardních okolnostech, za nichž měly být poskytovány bankovní úvěry. Článek popisoval několik podvodných schémat, které byly využity k vyřízení úvěrů v celkové výši 174 mil. eur u banky Sberbank a označoval několik osob, které měly do nich být zapojené. Mezi jinými byl v novinovém článku zmíněn i pan R. M., politik a podnikatel z Kazachstánu s významnými obchodními zájmy v oblasti zemědělské výroby v Omské oblasti. Článek uzavírala stručná informace o aktuálním postupu orgánů činných v trestním řízení při vyšetřování této kauzy. Článek rovněž naznačoval existenci úzkých osobních vazeb mezi podnikatelem panem R. M. a guvernérem Omské oblasti, panem P., bez jehož podpory (benevolence) by úspěch podnikatelských aktivit pana R. M. v Omské oblasti měl být jen těžko představitelný. Společnost (provozující obilné silo) vlastněná panem R. M. měla vydávat falešná potvrzení o uskladněném obilí, která byla následně použita k vyřízení úvěrů. V prosinci 2006 podal pan P. na vydavatele deníku (první stěžovatel) a autora článku (druhý stěžovatel) žalobu pro urážku na cti, ve které požadoval zveřejnění písemné omluvy a přiměřené zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Žaloba byla Okresním soudem v Omsku shledána důvodnou, neboť tvrzení uvedené v článku ve svém souhrnu poškozovala dobrou pověst žalobce a mohla vyvolat nedůvěru, zda P. M. vykonává svojí funkci guvernéra Omské oblasti v souladu s požadovanými etickými principy. Z toho důvodu Okresní soud v Omsku žalobě (zčásti) vyhověl. Věcí se následně v rámci odvolacího řízení zabýval Oblastní soud v Omsku, který napadené rozhodnutí jako správné potvrdil a odvolání stěžovatelů zamítnul.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 10 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že výše zmíněnými soudními rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na svobodu projevu zaručené v článku 10 Úmluvy. Podle jejich názoru byla publikovaná tvrzení o panu P. a o jeho „podpoře“ jistých obchodních zájmů pouze vyjádřením názoru autora a jeho hodnotovým soudem. Uvedená tvrzení ani nenaznačovala, že by pan P. v minulosti nedostál požadavkům pro výkon své veřejné funkce či že by porušil pravidla morálky. Jelikož pravdivost hodnotových soudů nelze prokázat, národní soudy podle stěžovatelů pochybily, když po stěžovatelích prokázání pravdivosti požadovaly.
Soud ve svém rozsudku nejprve vymezil obecná východiska, která je třeba při posuzování zásahů do práva na svobodu projevu uplatňovat. Zdůraznil, že právo na svobodu projevu není článkem 10 Úmluvy zaručeno bezpodmínečně. Omezení práva na svobodu projevu nicméně musí být vykládáno restriktivně a důvody pro omezení musí být přesvědčivé. Při posuzování, zda je dána naléhavá společenská potřeba ospravedlňující omezení práva na svobodu projevu, musí být činěn rozdíl mezi skutkovými tvrzeními a hodnotovými soudy. Zatímco skutková tvrzení lze prokázat, hodnotové soudy nikoliv. Požadavek, aby pravdivost hodnotového soudu byla prokázána, nelze splnit a byla by jím narušována svoboda zastávat názory, která je jednou ze základních součástí práva chráněného v článku 10 Úmluvy (srov. Lingens proti Rakousku, č. 9815/82, rozsudek ze dne 8. července 1986, § 46). Soud dále připomněl důležitou roli tisku jako „hlídacího psa“ demokracie. Tisk je proto oprávněn informovat o záležitostech veřejného zájmu přímo, otevřeně a mohou použít i určité nadsázky či nadnesených tvrzení (srov. např. Lopes Gomes da Silva proti Portugalsku, č. 37698/97, rozsudek ze dne 28. září 2000 § 34), přičemž prostor pro uvážení ponechaný vnitrostátním orgánům je v těchto případech menší (srov. Fatullayev proti Ázerbájdžánu, č. 40987/07, rozsudek ze dne 22. dubna 2010). Politici (na rozdíl od soukromých osob) si rovněž musí být vědomi, že každý jejich skutek i slovo bude vystaveno kritickým pohledům jak žurnalistů, tak široké veřejnosti, z toho důvodu musí vykazovat větší míru tolerance. Na druhou stranu předmětný článek naznačoval existenci osobní vazby mezi guvernérem Omské oblasti, panem P. a významným kazašským politikem, panem R. M., jehož úspěch v podnikání by byl nemyslitelný bez podpory poskytované panem P. Soud v této souvislosti uvedl, že článku 10 Úmluvy ani tisku negarantuje ničím neomezené právo na svobodu projevu, a to ani v případech, kdy informuje o záležitostech veřejného zájmu. Novináři musí při využívání svobody projevu respektovat pravidla odpovědné žurnalistiky, zejména jednat v „dobré víře“, poskytovat přesné a důvěryhodné informace, objektivně zprostředkovávat názory dotčených osob a zdržet se čisté senzacechtivosti (srov. Fressoz a Roire proti Francii, č. 29183/95, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 1999, § 45 a 52 či Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku, č. 49017/99, rozsudek velkého senátu ze dne 17. prosince 2004, § 78)
Stěžovatelé v řízení před národními soudy i před Soudem argumentovali rozdílnou povahou skutkových tvrzení a hodnotových soudů. Žádný důkaz o svých tvrzeních nepředložili, neboť hodnotové soudy není třeba prokazovat. Soud proto připomněl, že realizace svobody projevu je spojená s povinnostmi a odpovědností. Ochrana poskytovaná článkem 10 Úmluvy je poskytována s výhradou, že novináři jednají v dobré víře se záměrem poskytovat přesné a spolehlivé informace a v souladu s etickými principy novinářské práce. I v případech hodnotových soudů totiž záleží, zda tyto byly učiněny s dostatečnou znalostí věci. Soud již v minulosti uvedl, že využití obecně známých informací, základní ověřování faktů nebo provedení nezávislé rešerše považuje za minimální skutkový základ pro vynášení hodnotových soudů. Tyto úvahy jsou podle Soudu zvláště aktuální, a to vzhledem k vlivu, který média mají na současnou společnost. Media již pouze neinformují, ale jsou schopny, způsobem, kterým informace prezentují, naznačit, jak by informace měly být hodnoceny. Soud proto v konkrétním případě dospěl k závěru, že poznámka o „podpoře“ pana P., kterou měl jako veřejný činitel poskytovat určitým obchodním zájmům napojených na velký úvěrový podvod, vytvářelo dojem o účasti pana P. na těchto podvodech, a z toho důvodu článek poškodil jeho dobrou pověst. Jelikož stěžovatelé nepředložili jakýkoliv důkaz pro svá tvrzení, dospěl Soud k závěru, že k zásahu do práva na svobodu projevu došlo z „relevantních a dostatečných“ důvodů. Konečně, Soud též shledal, že vnitrostátními soudy uložená sankce (zveřejnění opravy a náhrada nemajetkové újmy ve výši 1 625 eur) byla přiměřená okolnostem případu. Z těchto důvodů proto Soud konstatoval, že nedošlo k porušení článku 10 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy