© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 20. května 2014 ve věci č. 11828/11 – Nykänen proti Finsku
Senát čtvrté sekce Soudu shledal jednomyslně porušení článku 4 Protokolu č. 7, neboť potrestáním stěžovatele dvakrát za stejný daňový delikt, jednou ve formě daňového penále a podruhé v rámci trestního řízení za trestný čin zkrácení daně, došlo k porušení zásady ne bis in idem. Soud stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 3 000 eur.
(i) Okolnosti případu
Stěžovateli byla v roce 2005 na základě daňové kontroly dodatečně vyměřena daň z vyplacených, avšak nepřiznaných dividend, a uloženo daňové penále ve výši 1 700 eur. Proti tomuto správnímu rozhodnutí se stěžovatel neúspěšně odvolal. Za pravdu mu nedaly ani správní soudy a v dubnu 2009 nejvyšší správní soud odmítl jeho kasační stížnost.
V srpnu 2008 bylo ve vztahu ke stejnému jednání proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin krácení daně, v němž byl pravomocně odsouzen k peněžnímu trestu a nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
V rozhodné době (září 2010) nejvyšší soud zastával stanovisko, podle kterého konečné rozhodnutí správního soudu (orgánu) brání vznesení obvinění ve věci téhož deliktu; to však neplatí pro již zahájené trestní řízení, které se vydáním prvého rozhodnutí nezastavuje. Tato praxe byla opuštěna počátkem roku 2013, s účinností nového zákona, podle kterého mohou daňové úřady během svého šetření rozhodnout, zda věc projednají a rozhodnou ony ve správním řízení, nebo zda postoupí věc policii. Tím bylo vyloučeno dvojí řízení (správní a trestní) o témže daňovém deliktu.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 4 Protokolu č. 7
V řízení před Soudem stěžovatel namítal, že byl potrestán dvakrát za stejný trestný čin, čímž podle něj došlo k porušení článku 4 Protokolu č. 7, který zakotvuje zásadu ne bis in idem.
Soud na úvod zkoumal, zda je článek 4 Protokolu č. 7 na projednávanou věc použitelný, tedy zda je možné obě řízení vedená před vnitrostátními soudy svou povahou považovat za trestní. Podle Soudu není v této otázce jediným kritériem právní klasifikace daných řízení podle vnitrostátní úpravy. V opačném případě by totiž bylo použití daného ustanovení svěřeno do rukou smluvních států do takové míry, že by výsledek mohl být neslučitelný s cíli a záměry Úmluvy (Storbråten proti Norsku, č. 12277/04, rozhodnutí ze dne 1. února 2007). Soud dále připomněl, že pojem trestní řízení obsažený v článku 4 Protokolu č. 7 je třeba vykládat ve světle obecných zásad používaných při výkladu pojmů trestní obvinění a trest obsažených v článcích 6 a 7 Úmluvy, tedy podle zásad známých jako tzv. „engelovská kritéria“ (Engel a ostatní proti Nizozemsku, č. 5100/71 a další, rozsudek pléna ze dne 8. června 1976). Prvním z kritérií je již zmíněná právní klasifikace podle vnitrostátního práva, druhým samotná povaha deliktu a třetím závažnost hrozícího trestu.
Soud dále připomněl, že o povaze daňového penále jako trestu ve smyslu článku 6 Úmluvy již rozhodl ve věci Jussila proti Finsku (č. 73053/01, rozsudek velkého senátu ze dne 23. listopadu 2006, § 3031). Byť daňové penále není ve vnitrostátním právu klasifikováno jako trest ve smyslu trestního práva, jeho uložení má trestní povahu, protože jeho účelem není náhrada zkrácené daně, ale potrestání dané osoby s cílem odradit ji od dalšího podobného jednání v budoucnu. Ani relativní mírnost penále v dané věci dle Soudu nezpůsobí, že by uložení penále nemělo být považováno za trest ve smyslu článků 6 a 7 Úmluvy. Soud proto uzavřel, že v projednávané věci je obě řízení třeba považovat za trestní ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7.
Ohledně posuzování, zda byl stěžovatel stíhán za stejný trestní čin dvakrát, Soud připomněl, že ve věci Sergey Zolotukhin proti Rusku (č. 14939/03, rozsudek velkého senátu ze dne 10. února 2009, § 8184) konstatoval, že pro potřeby článku 4 Protokolu č. 7 není možné pojem „stejného trestného činu“ vykládat pouze při zohlednění právní kvalifikace jednání, ale rozhodující je zjištění, zda jsou skutkové okolnosti, které jsou předmětem více řízení, z podstatné části stejné. Stěžovatel i žalovaná vláda se přitom shodli na tom, že se jednalo o stejné nepřiznání příjmu, přičemž zdaňovací období i nepřiznaná částka byly rovněž totožné.
Soud proto dále zkoumal, zda byl stěžovatel stíhán poté, co bylo vydáno konečné rozhodnutí. Zdůraznil, že článek 4 Protokolu č. 7 nevylučuje možnost vedení dvou souběžných řízení, pokud ani v jednom dosud nebylo rozhodnuto. V projednávané věci byla vedena dvě taková řízení, správní a trestní, až do dubna 2009, kdy nabylo právní moci správní rozhodnutí, proti němuž stěžovatel neměl k dispozici žádné další řádné opravné prostředky. Poté mělo být druhé řízení zastaveno, což se však nestalo.
Stěžovatel byl tak uznán vinným dvakrát, poprvé v dubnu 2009 a podruhé v září 2010, v řízeních na sobě nezávislých (a contrario, R. T. proti Švýcarsku, č. 31982/96, rozhodnutí ze dne 30. května 2000; Nilsson proti Švédsku, č. 73661/01, rozhodnutí ze dne 13. prosince 2005): v žádném z řízení nebylo zohledněno, že v druhém řízení byla stěžovateli též udělena sankce za totéž jednání, a odpovědnost stěžovatele byla posouzena v obou řízeních podle odlišných právních předpisů.
Soud uznal, že může být dílem náhody, které řízení skončí dřív, čímž může dojít k nerovnému zacházení; úprava těchto situací je však v pravomoci smluvních stran Úmluvy. Závěrem Soud shrnul, že na základě výše zmíněného došlo v projednávané věci k porušení článku 4 Protokolu č. 7.
b) Ke spravedlivému zadostiučinění
Stěžovatel požadoval kromě náhrady nemajetkové újmy též náhradu ušlého zisku během výkonu trestu odnětí svobody a odškodnění za něj. Tyto dvě částky však Soud stěžovateli nepřiznal s ohledem na tvrzení žalované vlády, že se jich může domáhat u vnitrostátních orgánů poté, co bude v obnoveném řízení zrušen rozsudek nejvyššího soudu.
Full & Egal Universal Law Academy