© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 21. května 2019 ve věci č. 49450/17 - O. C. I. a ostatní proti Rumunsku
Výbor čtvrté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že vnitrostátní soudy v řízení podle Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí neposoudily tvrzení, že v případě návratu dětem hrozí z důvodu tělesného trestání ze strany otce „vážné nebezpečí“ ve smyslu Haagské úmluvy, způsobem, který by byl v souladu s nejlepším zájmem dětí. Došlo proto k porušení článku 8 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovateli jsou matka a její dvě děti. V roce 2015 po letních prázdninách strávených v Rumunsku informovala stěžovatelka svého manžela, italského občana, že se s dětmi již nevrátí do Itálie, kde předtím žili a kde se děti narodily. Jako důvod uvedla, že v této zemi již nevidí svou budoucnost a že otec s dětmi špatně zacházel.
V září 2015 podal otec v Itálii na stěžovatelku z důvodu mezinárodního únosu dětí trestní oznámení. Následně podal žádost o navrácení dětí do Itálie ve smyslu Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí („Haagská úmluva“) a nařízení Rady č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti („nařízení Brusel II bis“). Stěžovatelka naproti tomu tvrdila, že její manžel užíval vůči svým dětem násilí a bil je, když ho neposlouchaly. Podle stěžovatelky se toto násilí v průběhu posledních let zhoršovalo, přičemž i ona samotná se stala jeho terčem. Jako důkaz předložila několik nahrávek.
V lednu 2016 okresní soud vyhověl žádosti o navrácení dětí do místa jejich obvyklého bydliště v Itálii. Ve vztahu k tvrzení stěžovatelky, že by děti čelily vážnému nebezpečí fyzické nebo psychické újmy ze strany jejich otce, toliko uvedl, že důkazy ve spise bez pochybností prokazují, že otec užil fyzickou sílu. V březnu 2017 odvolací soud navrácení dětí potvrdil s tím, že vážné nebezpečí dětem v Itálii nehrozí, jelikož se ze strany otce jednalo pouze o občasné násilné činy, ke kterým nedocházelo natolik často, aby představovaly závažné riziko. Nadto bylo důvodné očekávat, že italské orgány by podnikly příslušná opatření na ochranu dětí, pokud by na takové riziko byly upozorněny a příslušná tvrzení by byla podepřena důkazy.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelé namítali porušení článků 3 a 8 Úmluvy, jelikož podle nich soudy při nařízení o navrácení dětí nezohlednily vážné nebezpečí možné fyzické nebo psychické újmy ze strany jejich otce. Dle Soudu ve věci nevyvstává žádná samostatná otázka na poli článku 3 Úmluvy, neboť tvrzení ohledně podstoupení nelidského a ponižujícího zacházení je namístě přezkoumat na poli článku 8 Úmluvy.
a)Obecné zásady plynoucí z judikatury Soudu
Soud úvodem připomněl, že relevantní zásady týkající se práva na respektování rodinného života, jakož i pozitivní závazky státu podle článku 8 Úmluvy ve vztahu k případům týkajícím se navrácení dítěte ve smyslu Haagské úmluvy byly shrnuty ve věci X proti Lotyšsku (č. 27853/09, rozsudek velkého senátu ze dne 26. listopadu 2013, § 92–108). Okolnosti způsobilé založit výjimku z pravidla okamžitého navrácení dítěte, zejména pokud jsou uplatněny jednou stranou řízení, musí být skutečně vzaty v potaz dožádaným soudem. Tento soud musí své rozhodnutí v tomto ohledu dostatečně odůvodnit. Haagská úmluva musí být vykládána a uplatňována v kontextu nařízení Brusel II bis, jsou-li těmito předpisy vázány oba státy (K. J. proti Polsku, č. 30813/14, rozsudek ze dne 1. března 2016, § 58).
Soud navíc poukázal na své závěry ve věci D. M. D. proti Rumunsku (č. 23022/13, rozsudek ze dne 3. října 2017, § 51) v tom směru, že respektování důstojnosti dítěte nemůže být zaručeno, pokud by vnitrostátní soudy schvalovaly jakoukoli formu ospravedlnění špatného zacházení, včetně tělesných trestů.
b)Použití obecných zásad na projednávanou věc
Soud musel především posoudit, zda matčina tvrzení o vážném nebezpečí ve smyslu článku 13 písm. b) Haagské úmluvy bylo vnitrostátními soudy skutečně vzato v potaz.
Tvrzení stěžovatelky o násilí na dětech byla podložena nahrávkami dřívějších incidentů a rovněž přiznáním otce dětí, že při jejich výchově používal fyzickou sílu. Vnitrostátní soudy měly za prokázané, že děti byly vystaveny použití fyzické síly. Soud se proto následně zabýval tím, jak vnitrostátní soudy posoudily tyto informace a jak je vyvažovaly ve vztahu k nejlepšímu zájmu dítěte. Soud shledal, že zatímco v obecné rovině odsuzovaly násilí na dětech a potvrzovaly jejich právo na respektování důstojnosti, spokojily se s tím, že to, co děti v rukou otce protrpěly, byly pouze občasné projevy násilí a neopakovaly se „dostatečně často na to, aby představovaly vážné nebezpečí“. Odvolací soud nadto považoval právo dětí nebýt vystaveny domácímu násilí za diskutabilní. Uvedená tvrzení přitom nezapadají do relevantních ustanovení vnitrostátního práva absolutně zakazujícího tělesné trestání v domácím prostředí (mutatis mutandis, D. M. D. proti Rumunsku, cit. výše, § 49). Takové posouzení práv dětí dle Soudu ve skutečnosti odporuje samotnému zákazu domácího násilí na dětech a vzbuzuje pochybnosti ohledně rozhodovacího procesu. Nejlepší zájem dítěte, jež nepochybně zahrnuje respektování jeho práv a důstojnosti, je základním kamenem ochrany poskytované dětem před tělesným trestáním. Tělesné trestání dětí nemůže být tolerováno a státy by měly usilovat o jeho výslovný a úplný zákaz v zákoně i praxi. V tomto kontextu nemůže nebezpečí domácího násilí na dětech projít jako pouhá nepříjemnost, která je nezbytně spojena s podstoupením návratu, ale představuje situaci, která překračuje to, co může dítě rozumně snést (mutatis mutandis, X proti Lotyšsku, cit. výše, § 116).
Soud dále neshledal v rozhodnutích vnitrostátních soudů nic, co by mohlo odůvodnit jejich závěr, že děti po jejich návratu do Itálie již nebudou předmětem násilné výchovy ze strany otce. Odvolací soud dokonce uvedl, že pokud by takové riziko znovu vyvstalo, italské orgány by mohly reagovat a ochránit děti před zneužitím, avšak pouze tehdy, pokud by se o nebezpečí dozvěděly. Ačkoli je nařízení Brusel II bis založeno na zásadě vzájemné důvěry mezi orgány ochrany dětí, neznamená to, že je možné nařídit navrácení jen proto, že úřady ve státě obvyklého bydliště mohou případy domácího násilí na dětech řešit.
Soud proto učinil závěr, že vnitrostátní soudy měly lépe zvážit možné nebezpečí špatného zacházení s dětmi, pokud by byly navráceny zpět do Itálie. Měly přinejmenším zajistit přijetí zvláštních opatření na ochranu dětí. Vnitrostátní soudy však neposoudily tvrzení o „vážném nebezpečí“ ve smyslu Haagské úmluvy způsobem, jež by byl v souladu s nejlepším zájmem dětí, a proto došlo k porušení článku 8 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy