© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 20. listopadu 2018 ve věci č. 44873/09 – Ognevenko proti Rusku
Senát třetí sekce Soudu rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že propuštěním stěžovatele ze zaměstnání z důvodu jeho účasti na stávce, když dle vnitrostátního práva platil pro stěžovatele jakožto strojvedoucího zákaz stávkovat, došlo k porušení jeho svobody sdružování chráněné článkem 11 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel byl strojvedoucím Ruských drah a členem odborové organizace sdružující pracovníky drah („odbory“). Mezi odbory a Ruskými drahami bylo zahájeno kolektivní vyjednávání za účelem navýšení mezd a zaměstnaneckých výhod, které však skončilo neúspěchem. Z těchto důvodů byla pro moskevskou oblast vyhlášena stávka, proti níž se Ruské dráhy u soudu nebránily podáním návrhu na prohlášení její nezákonnosti. Stěžovatel se ohlášené stávky zúčastnil. V daný den se sice nacházel na pracovišti, ale odmítl vykonávat své pracovní povinnosti. V důsledku stávky došlo ke zpožděním v železniční dopravě. Stěžovatel byl poté propuštěn z důvodu opakovaného porušení pracovních povinností. Prvního porušení se měl dopustit před rokem, kdy zastavil vlak až 50 metrů za nástupištěm. Druhé porušení spočívalo v jeho účasti na předmětné stávce. Stěžovatel se neúspěšně domáhal určení neplatnosti výpovědi soudní cestou. Vnitrostátní soudy měly za to, že podle zákona o drahách byli zaměstnanci tohoto odvětví omezeni v právu na stávku z důvodu zajištění plynulosti a bezpečnosti železničního provozu. Rovněž konstatovaly, že stávka vedla ke zrušení a zpoždění vlaků, což způsobilo závažné porušení práv a oprávněných zájmů cestujících.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K tvrzenému porušení článku 11 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že jeho propuštění z důvodu účasti na stávce porušilo jeho svobodu shromažďování a sdružování chráněnou článkem 11 Úmluvy. Jeho propuštění představovalo zásah do těchto svobod, přičemž stát nedostál svému pozitivnímu závazku, aby mu zajistil jejich účinný výkon. Podle stěžovatele bylo vyloučení části zaměstnanců železničního odvětví z možnosti stávkovat neslučitelné s uvedeným ustanovením Úmluvy.
a)Obecné zásady
Soud nejprve připomenul, že svoboda sdružování v odborových organizacích je součástí svobody sdružování chráněné článkem 11 Úmluvy (National Union of Belgian Police proti Belgii, č. 4464/70, rozsudek ze dne 27. října 1975, § 38). Smluvní státy musí povolit a umožnit jednání a rozvoj činností odborové organizace za účelem ochrany zájmů jejích členů (Swedish Engine Drivers’ Union proti Švédsku, č. 5614/72, rozsudek ze dne 6. února 1976, § 40). Za tímto účelem přísluší odborovým organizacím právo být slyšen a právo kolektivně vyjednávat se zaměstnavateli. Úmluva ponechává volbu prostředků k obraně zájmů zaměstnanců ze strany odborových organizací na smluvních státech (Wilson, National Union of Journalists a ostatní proti Spojenému království, č. 30668/96 a další, rozsudek ze dne 2. července 2002, § 42), přičemž právo na stávku představuje bezpochyby jeden z nejdůležitějších prostředků tohoto druhu (Schmidt a Dahlström proti Švédsku, č. 5589/72, rozsudek ze dne 6. února 1976, § 36). Soud opakovaně potvrdil, že stávka je chráněná článkem 11 Úmluvy (National Union of Rail, Maritime a Transport Workers proti Spojenému království, č. 31045/10, rozsudek ze dne 8. dubna 2014, § 84). Ani toto právo však není absolutní a v souladu s čl. 11 odst. 2 Úmluvy připouští omezení na základě vnitrostátního práva u tří skupin zaměstnanců, a to příslušníků ozbrojených sil, policie a zaměstnanců státní správy. I v těchto případech však musí být omezení opřena o přesvědčivé a pádné důvody (Tüm Haber Sen a Çınar proti Turecku, č. 28602/95, rozsudek ze dne 21. února 2006, § 28‒29 a 35). Jakákoli omezení však nesmí zasahovat samotnou podstatu práv zaručených v článku 11 Úmluvy (Demir a Baykara proti Turecku, č. 34503/97, rozsudek velkého senátu ze dne 12. listopadu 2008, § 97).
b)Použití obecných zásad na projednávanou věc
Mezi účastníky řízení nebylo sporné, že došlo k zásahu do práv stěžovatele. Soud připomněl, že pojem „omezení“ uvedený v čl. 11 odst. 2 Úmluvy se nevztahuje jen na zákazy účasti či odmítnutí stávku povolit, ale i na nejrůznější následné postihy spojené s výkonem tohoto práva. V projednávané věci se stěžovatel účastnil stávky, což se stalo předmětem kárného řízení, které s přihlédnutím k předchozímu porušení pracovních povinností vedlo k jeho propuštění, a tedy i k zásahu do jeho práv chráněných v článku 11 Úmluvy. Dle druhého odstavce tohoto ustanovení lze jakýkoli zásah ospravedlnit pouze tehdy, pokud byl stanoven zákonem, sledoval některý ze zde uvedených legitimních cílů a byl k dosažení tohoto cíle v demokratické společnosti nezbytný.
K zákonnosti zásahu Soud úvodem konstatoval, že zákon o drahách z roku 2003 sice obsahoval odkaz na prováděcí předpis, který měl stanovit seznam zaměstnanců, kteří jsou vyloučeni z práva na stávku, tento prováděcí předpis však dosud nebyl přijat. Podle přechodných ustanovení zákona se však do doby přijetí prováděcího předpisu použijí ustanovení zákona o drahách z roku 1995. Vnitrostátní soudy odkazovaly na obě právní úpravy, jejichž relevantní ustanovení vyložily tak, že zákaz účasti na stávce se vztahoval na osoby, které se přímo podílejí na železniční přepravě. Soudu nebyly předloženy důkazy, které by svědčily o nejednoznačném výkladu předmětných ustanovení. Závěr vnitrostátních soudů, dle nichž je strojvedoucí osobou, která se přímo podílí na železniční přepravě, se Soudu nezdál nerozumný ani svévolný. Stěžovatel tento závěr ani nezpochybňoval. I proto Soud shledal, že k zásahu došlo na základě zákona.
Soud vzal sice na vědomí námitku stěžovatele, že zásah nesledoval žádný legitimní zájem, ale nepovažoval za nutné se k této otázce vyjádřit, protože dospěl k závěru, že zásah nebyl nezbytný v demokratické společnosti.
Za účelem posouzení nezbytnosti v demokratické společnosti bylo potřeba zjistit, zda zásah sledoval „naléhavou společenskou potřebu“. Při určování toho, zda tato potřeba existuje a jaká opatření by měla být přijata, mají státy úzký prostor pro uvážení, který jde ruku v ruce s přísným evropským dohledem. Ten dopadá na vnitrostátní právní předpisy i na rozhodnutí příslušných orgánů, včetně soudů. Soud posuzuje zásah s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zkoumá, zda byl přiměřený k dosažení sledovaného zájmu a zda důvody, jimiž vnitrostátní orgány odůvodnily potřebu tohoto zásahu, byly relevantní a postačující. Soud se konečně musí ujistit, že vnitrostátní orgány uplatňovaly standardy Úmluvy a že založily svá rozhodnutí na přijatelném zhodnocení skutkového stavu věci (Yazar a ostatní proti Turecku, č. 22723/93 a další, rozsudek ze dne 9. dubna 2002, § 51). Soud konstatoval, že opatření přijatá vůči stěžovateli byla důsledkem zákonného zákazu stávky u některých kategorií zaměstnanců drah. Pro posouzení přiměřenosti obecně platného opatření je potřeba vzít v potaz kvalitu parlamentního a soudního přezkumu nezbytnosti tohoto opatření a rizika v situaci, pokud by tento zákaz neexistoval (Animal Defenders International proti Spojenému království, č. 48876/08, rozsudek velkého senátu ze dne 22. dubna 2013, § 108).
Soud zdůraznil, že právo na stávku jako důležitá součást svobody sdružování je chráněno různými mezinárodními smlouvami, např. Evropskou sociální chartou, a je uznáno dohledovými orgány Mezinárodní organizace práce („MOP“) stejně jako Parlamentním shromážděním Rady Evropy. Co se týče existence naléhavé společenské potřeby, vláda tvrdila, že železniční přeprava je základní službou, a proto lze určité kategorie zaměstnanců drah omezit v právu účastnit se stávky, pokud by jí byla ohrožena obrana státu, státní bezpečnost nebo životy a zdraví osob. V projednávané věci bylo hrozbou zejména zpoždění cestujících, značné hospodářské ztráty a nežádoucí početná seskupení lidí na nástupištích.
Soud uznal, že existuje široká mezinárodní shoda na tom, že lze omezit právo na stávku u příslušníků ozbrojených sil, policie nebo zaměstnanců státní správy, kteří poskytují základní služby. Nicméně MOP ani Evropský výbor pro sociální práva („EVSP“) nepovažují oblast veřejné dopravy obecně – ani specificky železniční přepravu – za základní služby v tom smyslu, že by jejich přerušení mohlo ohrozit životy nebo zdraví obyvatelstva. Soud vzal rovněž v potaz, že MOP i EVSP pravidelně kritizovaly ruskou právní úpravu všeobecně zakazující zaměstnancům drah stávkovat. Soud se s tímto pojetím základních služeb plně ztotožnil.
I kdyby železniční přeprava byla základní službou, nelze dle Soudu ospravedlnit tak závažné omezení práva na stávku, jako je její úplný zákaz, ledaže by nezbytnost takového opatření byla podepřena zvláště pádnými důvody. Zastavení železniční přepravy v důsledku stávky je samozřejmě spojeno s hospodářskými ztrátami, ty však samy nezakládají dostatečný důvod pro úplné vyloučení práva na stávku pro určité skupiny zaměstnanců železniční přepravy. MOP rovněž nepovažuje nepříznivé hospodářské dopady za dostatečné odůvodnění úplného zákazu práva stávkovat. Jakákoli stávka ostatně z povahy věci nevyhnutelně vede k hospodářským ztrátám. Konečně jde-li o předmětnou stávku, vláda nebyla schopna vysvětlit, v čem tkvěla údajná škoda způsobená zpožděními vlaků (srov. Federation of Offshore Workers’ Trade Unions a ostatní proti Norsku, č. 38190/97, rozhodnutí ze dne 27. června 2002, kde vláda podrobně doložila, jaké hospodářské škody stávka způsobila).
Soud se poté zaměřil na přezkum rozhodování vnitrostátních orgánů ve věci stěžovatele a jeho propuštění. Konstatoval, že vláda nepředložila důvody, které vedly zákonodárce k omezení práva na stávku u zaměstnanců v železničním odvětví. Neposkytla ani informaci o tom, zda byla zvažována alternativní opatření, jako například požadavek zajištění minimální úrovně přepravních služeb během stávky namísto plošného zákazu. Vláda rovněž Soud neinformovala o tom, že by poskytla dotčeným pracovníkům jakoukoli kompenzaci za nemožnost účastnit se stávky. MOP v tomto ohledu vyžaduje smírčí nebo rozhodčí řízení.
Stávka proběhla poté, co zaměstnavatel odmítl požadavky odborů v rámci kolektivního vyjednávání, přičemž odbory neměly kromě stávky k dispozici žádné jiné prostředky jako např. smírčí či rozhodčí řízení, jejichž prostřednictvím by mohly hájit zájmy svých členů (Dilek a ostatní proti Turecku, č. 74611/01, rozsudek ze dne 17. července 2007, § 72). Odborová organizace nadto oznámila zaměstnavateli v předstihu svůj záměr uspořádat stávku a po dobu stávky zajistila minimální úroveň přepravních služeb. Samotná stávka nebyla nikdy prohlášena za nezákonnou vnitrostátním soudem nebo jiným orgánem. Účastí na ní stěžovatel toliko využil svoji svobodu sdružování. Přesto jeho zaměstnavatel na základě zákona o drahách usoudil, že se na stěžovatele coby strojvedoucího vztahoval zákaz stávky, a z důvodu opakovaného porušení pracovních povinností ho propustil. Vnitrostátní soudy se omezily na zkoumání, zda stěžovatel spadal do kategorie zaměstnanců, jejichž právo na stávku zákonodárce omezil, aniž by poměřovaly stěžovatelovu svobodu sdružování s protichůdnými veřejnými zájmy. Přijaly argumentaci zaměstnavatele, že stěžovatelova účast na stávce představovala porušení kázně a spolu s dřívějším porušením odůvodňovala uložení nejtvrdšího postihu v podobě propuštění. Soud již v minulosti shledal, že takové sankce mají „odrazující účinek“ na výkon práv ze strany členů odborových organizací, kteří se chtějí zúčastnit stávky na ochranu svých zájmů (Urcan a ostatní proti Turecku, č. 23018/04 a další, rozsudek ze dne 17. července 2008, § 34).
Z těchto důvodů Soud shledal, že stěžovatelovo propuštění poté, co se zúčastnil stávky organizované odborovou organizací, které byl členem, představovalo nepřiměřené omezení jeho svobody sdružování. Proto došlo k porušení článku 11 Úmluvy.
B.K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy
Stěžovatel namítal rovněž porušení práva na spravedlivý proces chráněného článkem 6 Úmluvy. Nepředložil však žádné důkazy na podporu svého tvrzení, že vnitrostátní soudy rozhodující o zákonnosti stěžovatelova propuštění neměly pravomoc rozhodnout o zákonnosti stávky, a tudíž že stěžovatel nebyl slyšen soudem zřízeným na základě zákona. Soud poznamenal, že vnitrostátní orgány zkoumaly zákonnost účasti stěžovatele na stávce, nikoliv však zákonnost stávky jako celku. Z toho důvodu prohlásil námitku za zjevně neopodstatněnou.
III.Oddělené stanovisko
Soudce Dedov nesouhlasil s většinovým názorem, když měl za to, že vnitrostátní orgány nepřekročily prostor pro uvážení. Ve svém nesouhlasném stanovisku kritizoval odůvodnění většiny, které pomíjí zásadu subsidiarity a doktrínu prostoru pro uvážení.
Full & Egal Universal Law Academy