© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Rozsudek ze dne 28. ledna 2014 ve věci č. 35810/09 – O’Keeffe proti Irsku
Velký senát soudu rozhodl jedenácti hlasy proti šesti, že došlo k porušení článku 3 Úmluvy, protože stát nesplnil svou povinnost ochránit stěžovatelku před zneužíváním. Stejným poměrem hlasů rozhodl o tom, že došlo k porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy, protože stěžovatelka neměla k dispozici účinné vnitrostátní právní prostředky nápravy proti uvedenému pochybení státu.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelka byla v 70. letech zneužívána učitelem základní školy, kterou navštěvovala, v důsledku čehož následně trpěla dlouhodobými psychickými potížemi. Z historických důvodů většinu irského základního vzdělávání zajišťovaly tzv. národní školy, které financoval stát, zatímco správu zajišťovaly náboženské společnosti, nejčastěji katolická církev. Škola stěžovatelky byla vlastněna katolickým biskupem a jeho jménem ji spravoval kněz z místní farnosti. V roce 1971 podala matka jednoho z žáků školy správci stížnost na sexuální zneužívání dítěte zmíněným učitelem. Správce stížnosti nevyhověl, ani ji nepředal policii nebo jinému státnímu orgánu, a ostatní rodiče se o ní rovněž nedozvěděli. Školní inspekce hodnotila práci učitele jako vyhovující; uvedené stížnosti však nebyly inspektorovi sděleny. Po tom, co v roce 1973 na učitele podali stížnosti i jiní rodiče, učitel odstoupil ze svého místa. Obvinění však opět nebyla ohlášena žádným státním orgánům. Od roku 1974 až do odchodu do důchodu v roce 1995 pak učitel pracoval na jiné národní škole. Poté, co bývalý žák podal v roce 1995 v souvislosti se sexuálním zneužíváním na učitele trestní oznámení, bylo zahájeno trestní řízení, v němž byl učitel obviněn z téměř 400 případů zneužití a v roce 1998 uznán vinným za vybrané případy a odsouzen k trestu odnětí svobody. V řízení vypovídala i stěžovatelka, které Tribunál pro kompenzaci újmy způsobené trestnými činy následně přiznal odškodné ve výši 27 000 eur. Dále proběhlo občanskoprávní řízení proti učiteli, v němž se učitel nehájil. Vrchní soud sice stěžovatelce přiznal odškodnění ve výši 305 000 eur, ale konstatoval, že stát nebyl nepřímo odpovědný za jednání učitele s ohledem na vztah mezi státem a náboženským subjektem spravujícím státní školu. Proti tomuto závěru se stěžovatelka odvolala k Nejvyššímu soudu, ten však její podání odmítl.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Před Soudem se stěžovatelka dovolávala především článku 3 samostatně i ve spojení s článkem 13 Úmluvy, protože stát jí neposkytl ochranu před sexuálním zneužíváním ze strany učitele ve státní škole, a protože v tomto ohledu neměla vůči státu k dispozici účinný prostředek nápravy.
a) K tvrzenému porušení hmotněprávní složky článku 3 Úmluvy
Soud předně poznamenal, že případ je nutné posuzovat z hlediska situace v roce 1973, kdy se odehrály rozhodné skutečnosti a bez ohledu na dnešní povědomí společnosti o riziku sexuálního zneužívání nezletilých v oblasti vzdělávání.
Soud dále konstatoval, že vzhledem k charakteru práv zakotvených v článku 3 jakožto práv skutečně základních, a zejména vzhledem ke zranitelnosti dětí, je povinností vlády zajistit jejich ochranu před zneužíváním prostřednictvím speciálních opatření a záruk, a to zvláště v kontextu základního vzdělávání. V té souvislosti připomněl, že Irsko již v době předmětných událostí podepsalo řadu mezinárodních nástrojů na ochranu dětí.
S odkazem na svou judikaturu Soud podtrhl, že z Úmluvy mohou státům vyplývat pozitivní závazky, přičemž odmítl tvrzení vlády, že skutkové okolnosti případu byly výjimečné a zákonná mezera nepředvídatelná. Ve vztahu k obsahu pozitivního závazku státu chránit osoby nacházející se v jejich jurisdikci Soud připomněl, že odrazení od závažných činů bude dosaženo jedině tehdy, pokud existuje účinný systém trestního práva, který je podpořen systémem jeho vynucování. Ke vzniku odpovědnosti státu pak postačuje, že stát nepřijal dostupná opatření, která mohla upravit výsledek jednání anebo zmenšit újmu. Soud dále konstatoval, že stát se nemůže vzdát svých závazků vůči nezletilým tím, že deleguje určité povinnosti na soukromoprávní subjekty. Nemůže se zprostit odpovědnosti ani z důvodu, že dítě si vybere jeden ze státem uznaných způsobů vzdělávání, ať už jde o státní či soukromou školu, anebo domácí vzdělávání. Soud se tedy zabýval otázkou, zda právní rámec, zejména mechanismus odhalování a nahlašování trestných činů, poskytl v daném případě účinnou ochranu dětí navštěvujících státní školu před rizikem sexuálního zneužívání. S ohledem na organizaci irského školství Ministerstvo školství nemělo kontrolu nad běžným vedením národních škol. Na základě předložených důkazů však Soud konstatoval, že v posuzovaném případě si stát byl vědom rozsahu sexuálních zločinů páchaných na nezletilých, dokonce přijal určité předpisy kriminalizující sexuální zneužívání nezletilých. Pokud přenechal kontrolu nad vzděláváním převážné většiny dětí nestátním subjektům, měl si proto rovněž být vědom potenciálního rizika pro jejich bezpečnost bez vhodného právního rámce skýtajícího účinnou ochranu. Toto riziko mel stát vyvážit dostatečnými zárukami, minimálně účinným mechanismem odhalování a hlášení jakéhokoli zneužívání státním orgánům. Soud shledal, že existující nástroje, jmenovitě podávání hlášení podle Řádu národních škol a systém školní inspekce, dětem na základních školách účinnou ochranu neposkytovaly. Svědčí o tom i okolnosti projednávaného případu, kdy se státní orgány až do roku 1995 nezabývaly jednáním daného učitelé navzdory více než 400 případům zneužívání a stížnostem podaným již v letech 1971 a 1973. Jakýkoliv systém odhalování a hlášení, který umožnil tak dlouhé a závažné pokračování zneužívání nezletilých, je nutno označit za neúčinný. Soud doplnil, že posuzovaný případ se netýká přímo odpovědnosti učitele, nýbrž otázky, zda si stát byl vědom rizika zneužívání nezletilých a zda jim poskytl přiměřenou ochranu před zneužíváním. Irská vláda měla pozitivní povinnost ochránit děti před zneužíváním a tuto povinnost nesplnila, pokud kontinuálně svěřovala správu základních škol nestátním subjektům, aniž zavedla účinný mechanismus státní kontroly. Došlo tedy k porušení hmotněprávní složky článku 3 Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení procesní složky článku 3 Úmluvy
Soud připomněl, že stát má povinnost vést účinné úřední vyšetřování tvrzeného zneužívání soukromými osobami, které musí být způsobilé objasnit relevantní skutečnosti případu a identifikovat a potrestat odpovědné osoby. Takové vyšetřování musí být vedeno nezávisle, bez prodlení, s přiměřenou rychlostí a s účinnou účastí oběti.
Soud konstatoval, že jakmile bylo proti dotčenému učiteli podáno trestní oznámení v r. 1995, bylo zahájeno vyšetřování, do kterého byla stěžovatelka zapojena. Otázka jejích možností dosáhnout uznání a odškodnění za porušení povinnosti státu ochránit ji, je třeba projednat na poli článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy. K porušení procesní složky článku 3 proto nedošlo.
c) K tvrzenému porušení článku 13 ve spojení s hmotněprávní složkou článku 3 Úmluvy
Soud shledal, že dostupné občanskoprávní prostředky nápravy jak ve vztahu k jednání nestátních subjektů, tak ve vztahu k jednání státu nebyly v případě stěžovatelky účinné. Jednak proto, že stěžovatelka měla nárok na prostředek posuzující odpovědnost státu, což prostředky nápravy proti nestátním aktérům nemohly naplnit, jednak proto, že dostupné prostředky proti státu neměly velkou šanci na úspěch z důvodů absence vztahu mezi státem a správcem školy, případně absence povinnosti péče o stěžovatelku ze strany státu, resp. výslovného zakotvení výše uvedeného školského systému v irské ústavě. Stěžovatelka tedy neměla k dispozici účinný právní prostředek nápravy před národním orgánem, pokud jde o její námitky týkající se hmotněprávní stránky článku 3 Úmluvy, čímž došlo k porušení článku 13 Úmluvy.
(iii) Oddělená stanoviska
Soudkyně Ziemele zaujala k rozsudku souhlasné stanovisko, výhrady však uplatnila k otázce posouzení časové působnosti Úmluvy. Ačkoli nebyla proti posouzení případu vzhledem k situaci v roce 1973, domnívala se, že s ohledem skutkové okolnosti případu, na povahu Úmluvy coby živoucího instrumentu a evolutivní výklad lidských práv měl Soud v případu provést úplný test relevantního práva v průběhu času.
Částečně nesouhlasné společné stanovisko připojili soudci Zupančić, Gyulumyan, Kalaydjieva, De Gaetano a Wojtyczek. Podle nich i povinnosti státu stejně jako skutkové okolnosti měly být posouzeny v kontextu mezinárodního práva platného v dané době, přičemž tehdejší judikatura Soudu nezavdává domněnku, že pozitivní závazek chránit děti před zneužíváním ve smyslu požadavků Soudu existoval již v r. 1973. Jeho uplatnění na projednávaný případ bylo proto retroaktivní. Většina navíc v rozsudku směšuje posouzení závazků státu na poli článku 3 a předpokládané odpovědnosti v kontextu vzdělávání podle článku 2 Protokolu č. 1 způsobem, který činí rozsah závazků podle Úmluvy nepředvídatelným. K tomuto závěru většina zjevně došla na základě neodůvodněných domněnek, přičemž podle disentujících soudců nebylo prokázáno, že irská společnost či orgány v polovině 70. let věděly nebo měly vědět o riziku zneužívání ve školství. Soud zde v posouzení pozitivních závazků státu zašel daleko nad rámec pravidel formulovaných v rozsudku Osman proti Spojenému království (č. 23452/94, rozsudek velkého senátu ze dne 28. října 1998) a pozdější judikatuře Soudu, přičemž svůj argument založil na údajných nedostatcích systému, který odrazoval rodiče od hlášení případů zneužívání státním orgánům. Tehdejší právní úprava však podle soudců byla způsobilá zajistit účinnou ochranu dětí a reakce státních orgánů, jakmile se o jednání učitele v roce 1995 dozvěděly, byla řádná a pohotová. Soudci nesouhlasili s retroaktivním použitím současného chápání pozitivních závazků státu na situaci, která se odehrála před čtyřiceti lety a neshledali příčinnou souvislost mezi okolnostmi projednávaného případu a skutečností, že škola stěžovatelky byla vedena katolickou církví. Většina zde zasáhla do otázky vnitřní organizace společnosti a státní správy, které jsou vyhrazenou doménou státu a měly by být ponechány na uvážení smluvních stran Úmluvy.
Nesouhlasné stanovisko zaujal i soudce Charleton. Za klíčové považoval, že rodiče nenahlásili trestný čin státním orgánům, ale toliko podali stížnost nestátním subjektům podle pravidel upravujících práci učitele. Irsko nelze uznat odpovědné za to, že nefungovaly programy ochrany založené na moderních zkušenostech již v sedmdesátých letech, když navíc nikdo neočekával, že právě učitel, který má děti chránit, je bude zneužívat. Soudce uzavřel, že ve vztahu k trestnímu jednání učitele došlo k selhání společnosti jako takové, nikoliv k selhání na straně státu.
Full & Egal Universal Law Academy