© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 28. listopadu 2013 ve věci č. 39534/07 – Österreichische Vereinigung zur Erhaltung, Stärkung und Schaffung eines wirtschaftlich gesunden land- und forstwirtschaftlichen Grundbesitzes proti Rakousku
Senát první sekce Soudu šesti hlasy proti jednomu rozhodl, že odmítnutím poskytnout kopie správních rozhodnutí došlo k porušení práva stěžovatelské společnosti chráněného článkem 10 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
Stížnost podala nezisková organizace, která se zabývala společenskými dopady převodů vlastnictví zemědělské a lesní půdy a svými stanovisky se podílela na tvorbě legislativy v této oblasti. V dubnu roku 2005 tato nezisková organizace požádala tyrolský úřad pro převody nemovitostí (Landes-Grundverkehrs-kommission; dále jen „úřad“) o zpřístupnění jeho rozhodnutí vydaných od počátku daného roku. Nezisková organizace souhlasila s vynecháním citlivých údajů v rozhodnutích a nabídla, že nahradí případné náklady. Úřad však poskytnutí informací odmítnul s odkazem na nedostatek času a pracovní síly.
Ve své další žádosti o informace se nezisková organizace dovolávala povinností k poskytování informací stanovených úřadu zákonem o svobodném přístupu k informacím (Tiroler Auskunftspflichtgesetz) a požadovala, v anonymizované podobě, všechna rozhodnutí vydaná úřadem od počátku roku 2000. I tuto žádost úřad odmítl, jelikož dospěl k závěru, že i kdyby požadované informace spadaly pod rozsah zákona o svobodném přístupu k informacím, dle citovaného zákona povinnost poskytnout informace odpadá, pokud by jejím splněním bylo ohroženo řádné fungování úřadu. Následnou žalobu neziskové organizace vnitrostátní soudy zamítly.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatelka především tvrdila, že dle článku 10 Úmluvy jsou státy povinny v určitém rozsahu poskytovat informace veřejnosti, a že rozhodnutí orgánů jako je úřad by tudíž měla být veřejně přístupná.
Soud úvodem uvedl, že v požadovaných rozhodnutích úřad vystupoval jako odvolací orgán povolující nebo zakazující převody půdy dle zákona o převodu nemovitostí (Grundverkehrsgesetz), mezi jehož cíle patří ochrana zemědělského a lesního půdního fondu, která je veřejnou záležitostí. Snaha o shromažďování informací o takovýchto rozhodnutích úřadu tak dle Soudu byla ve veřejném zájmu.
Soud přirovnal roli neziskové organizace v tomto případě k úloze tisku jako „veřejného hlídacího psa“ (viz také Animal Defenders International proti Spojenému království, č. 48876/08, rozsudek velkého senátu ze dne 22. dubna 2013) a uvedl, že vzhledem k zaměření činnosti úřadu i stěžovatelky se v řešeném případě jednalo o informace týkajících se veřejného zájmu a odmítnutí žádosti stěžovatelky tudíž představovalo zásah do jejího práva na informace, chráněného článkem 10 Úmluvy (viz Társaság a Szabadságjogokért proti Maďarsku, č. 37374/05, rozsudek ze dne 14. dubna 2009, § 26).
Nadále se Soud zabýval tím, zda měl tento zásah oporu v zákoně, zda sledoval legitimní cíl a zda byl postup úřadu s ohledem na sledovaný cíl v demokratické společnosti nezbytný. Na první dvě otázky Soud odpověděl kladně, když shledal, že zákon o svobodném přístupu k informacím za určitých okolností umožňuje informace neposkytnout a odepřením informací byl sledován legitimní cíl – ochrana citlivých údajů třetích osob.
Před posouzením, zda bylo odmítnutí poskytnutí požadovaných informací nezbytné v demokratické společnosti, Soud připomněl, že článek 10 Úmluvy byl jím tradičně vykládán ve smyslu, že právo přijímat informace nemůže být vykládáno tak, že státu ukládá pozitivní závazek z vlastní iniciativy shromažďovat a rozšiřovat informace (srov. Guerra a ostatní proti Itálii, č. 14967/89, rozsudek ze dne 19. února 1998). Připomněl však také, že v nedávném rozsudku Társaság a Szabadságjogokért proti Maďarsku (cit. výše) svobodu přijímat informace počal vykládat šířeji a posunul tak význam tohoto pojmu blíže k uznání práva na přístup k informacím. V citované věci uvedl, že postup státu, jenž v oblasti, kde drží informační monopol, zasáhne do výkonu funkce „veřejného hlídacího psa“ nevládní organizace, je třeba podrobit nejpřísnější kontrole.
V projednávané věci Soud uvedl, že s ohledem na výše řečené nelze článek 10 Úmluvy vykládat tak, že by státu ukládal povinnost buď zveřejňovat všechna rozhodnutí úřadu v elektronické databázi či poskytnout stěžovatelce anonymizované tištěné kopie rozhodnutí. Přesto však dle Soudu článek 10 Úmluvy Soudu ukládá, aby ověřil, že důvody, které vnitrostátní orgány uvedly v rozhodnutí nevyhovět stěžovatelčině žádosti, byly relevantní a dostatečné.
V projednávané věci se vnitrostátní orgány odvolaly především na skutečnost, že poskytnutí požadovaných informací by vyžadovalo vynaložení velkých prostředků. Soud připustil, že tato okolnost projednávanou věc odlišuje od zmíněného rozsudku Társaság a Szabadságjogokért proti Maďarsku (cit. výše), kde stěžovatelé žádali poskytnutí jednoho dokumentu. Soud nicméně zdůraznil, že se požadovaná rozhodnutí úřadu týkala značného veřejného zájmu. Proto je dle Soudu zarážející, že žádné z rozhodnutí úřadu nebylo nikdy zveřejněno. Dle Soudu tedy obtíže, na které úřad poukazoval, byly způsobeny jeho vlastním předchozím rozhodnutím. Navíc, obdobné úřady v jiných spolkových zemích bez větších obtíží stěžovatelce svá anonymizovaná rozhodnutí poskytly. Úřad navíc žádost o informace odmítl bezpodmínečně, ačkoliv stěžovatelka nabídla náhradu případných nákladů. Byť není úkolem Soudu rozhodnout, jakým způsobem měl úřad postupovat, úplné odmítnutí stěžovatelčiny žádosti bylo za daných okolností nepřiměřené a znemožnilo jí se smysluplně účastnit legislativního procesu novelizace zákona o převodech nemovitostí.
Důvody uváděné vnitrostátními orgány pro odmítnutí žádosti tedy Soud sice shledal relevantními, nikoli však dostačujícími. Došlo proto k porušení článku 10 Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že neměla k dispozici účinný opravný prostředek, jelikož se vnitrostátní správní a ústavní soud odmítly zabývat jejími stížnostmi. Správní soud konstatoval nedostatek pravomoci, zatímco ústavní soud na pravomoci správního soudu trval.
Dle Soudu však stěžovatelka měla možnost postupovat podle článku 138 rakouské spolkové ústavy umožňující kompetenční konflikt vyřešit, které využila, a ústavní soud své předchozí rozhodnutí zrušil a ve stěžovatelčině věci následně rozhodl meritorně. Skutečnost, že meritorní rozhodnutí ústavního soudu nebylo pro stěžovatelku příznivé, dle Soudu nemá vliv na účinnost opravného prostředku. K porušení článku 13 Úmluvy tedy nedošlo.
(iii) Oddělené stanovisko
S názorem většiny ohledně porušení článku 10 Úmluvy nesouhlasil soudce Møse, který ve svém nesouhlasném stanovisku konstatoval, že judikatura Soudu, kterou většina aplikovala, pro rozdílnost řešených případů neodůvodňuje současný rozsudek. Zároveň uvedl, že vzhledem k množství rozhodnutí, která by úřad musel anonymizovat a kompilovat, by jeho řádný chod mohl skutečně být ohrožen, vyhověl-li by žádosti stěžovatelky.
Full & Egal Universal Law Academy