© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 27. srpna 2015 ve věci č. 46470/11 – Parrillo proti Itálii
Velký senát Soudu rozhodl šestnácti hlasy proti jednomu, že nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy, když vnitrostátní právní úprava zamezovala stěžovatelce darovat embrya (získaná za pomoci jejích vajíček a spermií jejího partnera) na vědecký výzkum. Stěžovatelka tak chtěla učinit proto, že její partner zemřel a ona již embrya nehodlala využít k umělému oplodnění.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelka a její partner se rozhodli pro asistovanou reprodukci. V roce 2002 se za účelem umělého oplodnění podařilo oplodněním vajíčka mimo tělo stěžovatelky získat pět embryí, která byla zmražena a uchována. Dříve, než mohlo být embryo implantováno, však partner stěžovatelky zemřel. Stěžovatelka se proto rozhodla přenos embrya nepodstoupit a namísto toho darovat embrya na vědecké účely a přispět tak k nalezení nových způsobů léčby některých nemocí. Vnitrostátní právní úprava nicméně zakazovala výzkum na lidských embryích, a to s trestní sazbou mezi dvěma a šesti lety odnětí svobody. Embrya proto stěžovatelce nebyla vydána a nebylo s nimi naloženo způsobem, který si přála.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že zákonný zákaz darovat embrya na vědecké účely zavdal porušení jejího práva na respektování soukromého života.
Soud nejprve předestřel, že je to poprvé, co rozhoduje o otázce, zda do práva na respektování soukromého života spadá právo na využití embryí získaných oplodněním in vitro pro potřeby jejich darování na vědecké účely. Poznamenal, že daná embrya obsahují genetický materiál stěžovatelky a tvoří tak nedílnou součást její identity. Možnost zvolit, jak s embryi naložit, se proto týká intimního aspektu jejího soukromého života, a tudíž i jejího práva na sebeurčení. Soud vzal také v potaz důležitost, jež je vnitrostátním právem přikládána svobodě volby, jak rodiče naloží s embryi, která nejsou určena k přenosu do pohlavních orgánů ženy. Článek 8 proto v aspektu soukromého života použitelný byl.
Nebylo sporu o tom, že zákonný zákaz darování embryí na vědecké účely představuje zásah do práva stěžovatelky na respektování jejího soukromého života. Podle vlády tento zásah sledoval cíl ochrany „potenciálu pro život embryí“, jelikož dle italské vnitrostátní právní úpravy je lidské embryo považováno za subjekt práva, který je hoden respektu ve světle postulátu lidské důstojnosti. Ač dle Soudu je výčet legitimních cílů v čl. 8 odst. 2 taxativní a jejich vymezení je restriktivní, vládou uvedený cíl může být provázán s legitimním cílem ochrany morálky a práv a svobod jiných. Soud však dodal, že tento závěr žádným způsobem nepředjímá posouzení otázky, zda se pojem „jiný“ obsažený v čl. 8 odst. 2 Úmluvy vztahuje i na lidská embrya (A, B a C proti Irsku, č. 25579/05, rozsudek velkého senátu ze dne 16. prosince 2010, § 228).
Soudu tak zbývalo posoudit, zda bylo dané opatření nezbytné v demokratické společnosti. Zdůraznil, že státu v dané věci náleží široký prostor pro uvážení, jelikož jde o citlivé morální a etické otázky. Daná otázka navíc nezasahuje do samotné podstaty práv chráněných článkem 8 Úmluvy, jelikož se netýká zásadního aspektu existence a identity stěžovatelky. Potřebu širokého prostoru pro uvážení potvrzují nejen mezinárodní dokumenty, včetně Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, ale také absence shody na evropské úrovni, když některé státy přijaly právní úpravu výslovně zakazující jakýkoliv výzkum embryonálních buněk a jiné zase umožnily takový výzkum pouze za splnění velmi přísných podmínek.
Prostor pro uvážení však není neomezený. Úkolem Soudem je přezkoumat argumenty, které vzal zákonodárce v potaz pro dosažení zvoleného legislativního řešení, a určit, zda bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi veřejným zájmem a zájmy dotčených osob (např. S. H. a ostatní proti Rakousku, č. 57813/00, rozsudek velkého senátu ze dne 3. listopadu 2011, § 97). Soud naznal, že přípravné práce a legislativní proces příslušného zákona zahrnovaly širokou diskusi a že zákonodárce zohlednil jak zájem státu na ochraně embryí, tak zájem jednotlivců na uplatňování práva na sebeurčení v podobě darování embryí na výzkum.
K tvrzené vnitřní rozpornosti italské právní úpravy spočívající na jedné straně ve vládou prosazované ochraně embryí a na straně druhé v právním řádu již zakotveném právu na interrupci či ve využívání embryonálních buněčných řad na vědecké účely z embryí zničených v zahraničí Soud uvedl, že se tato nejednotnost přímo nedotýká práva, jehož se stěžovatelka domáhá. Zmínil též, že zničení embrya, o které šlo v projednávané věci, není srovnatelné s použitím kmenových buněk získaných z embryí zničených v dřívějším stadiu, jež se používají při vědeckém výzkumu, který je v Itálii povolen.
Na závěr Soud dodal, že nic nenasvědčuje tomu, že by zesnulý partner stěžovatelky chtěl darovat embrya na vědecké účely. Chtěla tak učinit pouze stěžovatelka.
Z těchto důvodů proto Soud shledal, že vláda nepřekročila široký prostor pro uvážení, kterého v projednávané věci požívá, a že předmětný zákaz byl „nezbytný v demokratické společnosti“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy. K porušení článku 8 tak nedošlo.
B.K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1
Uvedené ustanovení nebylo ve světle svého primárně ekonomického a majetkového rámce dle Soudu v předkládané věci použitelné, jelikož lidská embrya nemohou být snížena na pojem „majetek“ ve smyslu tohoto ustanovení. Tato část stížnosti tak musela být odmítnuta pro neslučitelnost ratione materiae s ustanoveními Úmluvy.
III.Oddělená stanoviska
K rozsudku byla připojena řada oddělených stanovisek. Soudci Pinto de Albuquerque a Dedov připojili svá souhlasná stanoviska, soudci Casadevall, Raimondi, soudkyně Berro, soudci Nicolaou a Dedov společné částečně souhlasné stanovisko, soudci Casadevall, soudkyně Ziemele, Power-Forde, Yudkivska a soudce de Gaetano společné částečně nesouhlasné stanovisko, soudce Nicolaou částečně nesouhlasné stanovisko a soudce Sajó nesouhlasné stanovisko.
Full & Egal Universal Law Academy