© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 28. ledna 2016 ve věci č. 65480/10 – Partei Die Friesen proti Německu
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k názoru, že uplatněním pětiprocentní uzavírací klauzule ve volbách do zemského parlamentu Dolního Saska vůči politické straně zastupující práva národnostních menšin nedošlo k porušení článku 14 Úmluvy (zákaz diskriminace) ve spojení s článkem 3 Protokolu č. 1 (právo na svobodné volby).
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelka je politickou stranou, jejímž proklamovaným cílem je hájit zájmy národnostní menšiny Frísů v Německu. Působí nicméně pouze ve spolkové zemi Dolní Sasko. Před parlamentními volbami v Dolním Sasku v roce 2008 marně žádala zemského premiéra a poté i předsedu zemského parlamentu o výjimku ze zákona o volbách do zemského parlamentu, který politickým stranám stanoví pětiprocentní uzavírací klauzuli.
Stěžovatelka poté v zemských volbách získala přibližně 0,3 % platných hlasů; nezávisle na volební klauzuli by tento výsledek k získání mandátu nepostačoval. Stěžovatelka podala proti výsledku voleb námitky, v nichž tvrdila, že uplatnění volební klauzule bylo vůči ní diskriminační a zapříčinilo její faktické vyloučení z účasti ve volbách. Volební komise ani později Ústavní soud Dolního Saska námitkám nevyhověl. Ústavní soud uvedl, že základní zákon Spolkové republiky Německo neukládá povinnost vyjmout politické strany reprezentující národnostní menšiny z pětiprocentní volební klauzule, byť některé volební zákony (spolkový volební zákon a volební zákony Braniborska a Šlesvicka-Holštýnska) tak činí. Obdobná povinnost dle ústavního soudu nevyplývá ani z Úmluvy či Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 3 Protokolu č. 1
Stěžovatelka namítala, že jako politická strana reprezentující zájmy národnostní menšiny Frísů žijících v Dolním Sasku byla diskriminována ve svém právu být volena. Tvrdila, že v Dolním Sasku je jedinou stranou zastupující zájmy národnostní menšiny, a proto ji z hlediska uplatnění volební klauzule nelze přirovnat k ostatním politickým stranám s početně malou voličskou základnou, které národnostní menšiny nezastupují. Namítla, že počet Frísů v Dolním Sasku je tak nízký, že není schopna dosáhnout pětiprocentní uzavírací klauzule.
Soud úvodem připomněl, že článek 3 Protokolu č. 1 se vztahuje nejen na volby do celostátních zákonodárných sborů, ale i na volby do parlamentů německých spolkových zemí jako zákonodárných sborů (Timke proti Německu, č. 27311/95, rozhodnutí Komise ze dne 11. září 1995). Dále Soud konstatoval, že ačkoli by stěžovatelka i bez uplatnění pětiprocentní klauzule nezískala žádný mandát, jelikož dostala pouze 0,3 % hlasů, uzavírací klauzule měla odrazující účinek na potenciální voliče, kteří nechtěli „vyhodit“ svůj hlas pro stranu, která není schopná dostat se přes volební práh. Uplatnění klauzule tak zasáhlo do práva stěžovatelky být volena.
K tvrzené diskriminaci Soud připomněl, že článek 14 Úmluvy státům nezakazuje zacházet s různými skupinami osob odlišně za účelem vyrovnání existujících faktických nerovností mezi nimi. Naproti tomu selhání státu v pokusu o nápravu takových nerovností může samo o sobě znamenat porušení článku 14 (Thlimmenos proti Řecku, č. 34369/97, rozsudek velkého senátu ze dne 6. dubna 2000, § 44; D. H. a ostatní proti České republice, č. 57325/00, rozsudek velkého senátu ze dne 13. listopadu 2007, § 175).
Ve vztahu k projednávané věci Soud konstatoval, že se stěžovatelkou bylo zacházeno stejně jako se všemi ostatními malými politickými stranami kandidujícími v Dolním Sasku. K argumentu stěžovatelky, že její situace byla srovnatelná se situací politických stran reprezentujících národnostní menšiny ve spolkových zemích, které tyto strany ve svých volebních zákonech zvýhodňují, Soud podotkl, že politická práva národnostních menšin jsou zajištěna na spolkové úrovni a že ústavní právo Německa ani Dolního Saska neukládá povinnost neuplatňovat na strany zastupující zájmy národnostních menšin uzavírací volební klauzule. Rozhodnutí některých spolkových zemí tyto strany zvýhodnit tak nemají pro projednávanou věc žádné relevantní důsledky a stěžovatelka se nenachází ve srovnatelném postavení jako příslušné strany v daných spolkových zemích.
Dle Soudu je tedy namístě posoudit, zda skutečnost, že se stěžovatelka potenciálně nachází v odlišném postavení od jiných politických stran v Dolním Sasku, je toto postavení natolik odlišné, aby odůvodňovalo odlišné zacházení. Soud sice přisvědčil námitce stěžovatelky, že počet Frísů v Dolním Sasku je tak nízký, že by stěžovatelka nepřekročila stanovenou volební klauzuli ani za předpokladu, že by ji všichni Frísové volili. Dospěl však k závěru, že situace stěžovatelky je v tomto ohledu v zásadě podobná situaci ostatních politických stran, které se zaměřují na zastupování početně malých zájmových skupin definovaných věkem, náboženskou vírou nebo profesí. Nevýhody volebního procesu jsou proto způsobeny zvoleným pojetím reprezentace početně malé části obyvatelstva, za který členský stát v zásadě nemůže být odpovědný.
Zbývalo tedy posoudit, zda Úmluva ukládá státům povinnost zacházet odlišně se stranami zastupujícími zájmy národnostních menšin. V této souvislosti Soud připomněl, že Komise v minulosti shledala, že tato povinnost z Úmluvy nevyplývá (Magnago a Südtiroler Volkspartei proti Itálii, č. 25035/94, rozhodnutí Komise ze dne 15. dubna 1996). Toto rozhodnutí bylo nicméně přijato před nabytím účinnosti Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin. Možnost vynětí národnostních menšin z dosahu volebních klauzulí je ovšem v Rámcové úmluvě uvedena toliko jako jedna z alternativ posílení účasti národnostních menšin na správě věcí veřejných a v žádném případě ji nelze vykládat jako povinnost tyto klauzule vůči národnostním menšinám neuplatňovat. Státy mají široký prostor pro uvážení, jak cílů sledovaných Rámcovou úmluvou dosáhnou. Soud proto shledal, že článek 14 Úmluvy ve spojení s článkem 3 Protokolu č. 1 nelze ani ve světle Rámcové úmluvy vykládat tak, že státům ukládá povinnost zacházet s politickými stranami zastupujícími práva národnostních menšin ve vztahu k volebním klauzulím odlišně, než s jinými politickými stranami.
K porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 3 Protokolu č. 1 proto v projednávané věci nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy