© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 10. února 2015 ve věci č. 77818/12 – Penchevi proti Bulharsku
Senát čtvrté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že v řízení o žádosti první stěžovatelky o vydání souhlasu soudu s vycestováním jejího nezletilého syna, druhého stěžovatele, do zahraničí nebyl nejvyšším soudem řádně posouzen nejlepší zájem dítěte, přičemž zároveň řízení trvalo nepřiměřeně dlouho. Došlo tak k porušení článku 8 Úmluvy. Soud přiznal stěžovatelům náhradu majetkové škody ve výši 1 101 eur a nemajetkové újmy ve výši 7 500 eur.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelé jsou matka a syn narozený v roce 2006. Část roku 2009 a 2010 dítě pobývalo s oběma rodiči v Německu. Manželství bylo v roce 2010 rozvedeno, přičemž dítě bylo svěřeno do péče matky. Styk otce se synem byl upraven s výhledem možného pobytu dítěte v Německu, kde matka získala stipendium pro akademický rok 2010/2011 a následně i pro akademický rok 2012/2013. V dubnu 2011 vydal okresní soud ochranný příkaz zakazující otci dítěte přiblížit se ke stěžovatelům po dobu šesti měsíců od května do listopadu 2011 z důvodu psychického týrání stěžovatelů.
Otec souhlas s vycestováním syna do Německa nedal. Stěžovatelka proto postupně zahájila dvě řízení s cílem získat souhlas soudu s vycestováním dítěte do zahraničí.
V dubnu 2010 bylo zahájeno první řízení o získání souhlasu soudu s vycestováním dítěte do zahraničí na dobu jednoho roku. V srpnu 2010 okresní soud žádosti stěžovatelky vyhověl, odvolací soud rozhodnutí okresního soudu v lednu 2011 potvrdil. Soudy zohlednily, že stěžovatelka získala stipendium v zahraničí, disponovala dostatečnými finančními prostředky, dítě se dobře adaptovalo v německém prostředí, byl vydán ochranný příkaz zakazující otci dítěte přiblížit se ke stěžovatelům a konečně přihlédly i k řádné péči matky o dítě. Bylo tak v nejlepším zájmu dítěte s matkou vycestovat. V červnu 2012 nicméně nejvyšší soud žádost stěžovatelky zamítl. Uvedl, že souhlas s neomezeným vycestováním dítěte do zahraničí s jedním rodičem není v zásadě v nejlepším zájmu dítěte. Existuje totiž riziko, že by rodič mohl s dítětem vycestovat do zemí válečných konfliktů či přírodních katastrof. Souhlas s vycestováním může být udělen jen na určitou dobu a pro určité cílové místo, přičemž stěžovatelka v návrhu nekonkretizovala zemi, pro kterou by měl být souhlas udělen. Současně nejvyšší soud zamítl žádost stěžovatelky, aby sám soud určil meze souhlasu s vycestováním dítěte s tím, že je vázán jejím návrhem.
V červenci 2012 stěžovatelka zahájila nové řízení o získání souhlasu soudu s vycestováním dítěte do zahraničí. Tentokrát žádala, aby s ní syn mohl na tři roky vycestovat do Německa a do dalších zemí Evropské unie. Stěžovatelka uvedla, že syn byl od září 2010 v péči jejích rodičů a ona sama často cestovala mezi Německem a Bulharskem, aby mu byla nablízku. Nedostatek osobního kontaktu negativně ovlivnil jejich rodinný život, přičemž stěžovatelka byla prakticky zbavena možnosti syna vychovávat, ačkoli byl svěřen do její péče. V prosinci 2012 okresní soud žádosti vyhověl; odvolání podáno nebylo.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelé poukazovali na porušení článku 8 Úmluvy, tedy svého práva na respektování rodinného života, jelikož po dobu více než dva a půl roku stěžovatel nemohl vycestovat se stěžovatelkou do Německa.
Soud uvedl, že zásah do práva stěžovatelů na respektování rodinného života spočívající v nemožnosti být spolu byl vydán na základě zákona, který byl dostatečně jasný a předvídatelný, když výslovně vyžadoval souhlas obou rodičů s vycestováním dítěte do zahraničí. Současně sledoval legitimní cíl – ochranu práv otce dítěte. Zbývalo tudíž určit, zda zásah byl přiměřený.
Soud v této souvislosti předně uvedl, požadavek zákona na bezpodmínečný souhlas obou rodičů s jakýmkoli typem vycestování dítěte do zahraničí není v rozporu s Úmluvou; možnost rodiče a dítěte být spolu tvoří základní prvek rodinného života dle článku 8 Úmluvy. Soud ostatně posuzoval již mnoho stížností týkajících se situací, kdy jeden z rodičů bez souhlasu toho druhého odvezl jejich dítě do zahraničí.
Pokud jde o průběh prvního řízení o vydání souhlasu soudu k vycestování dítěte do zahraničí, soudy první a druhé instance nahradily souhlas otce s vycestováním poté, co důkladně posoudily rodinnou situaci a rozhodly v nejlepším zájmu dítěte. Nejvyšší soud naopak souhlas nevydal pouze s poukazem na ustálenou vnitrostátní judikaturu, dle níž nelze vydat neomezený souhlas s vycestováním, aniž se zabýval tím, že na základě ochranného příkazu se otec nesměl ke stěžovatelům přiblížit a že o dítě nepečoval ani tehdy, když byla stěžovatelka v zahraničí. Stejně tak se nezabýval újmou, kterou dítěti způsobilo odloučení od matky, a neposuzoval ani výchovné schopnosti první stěžovatelky a její finanční situaci. Nevzal v potaz ani skutečnost, že se dítě na německé prostředí dobře adaptovalo a že styk otce s dítětem byl upraven s ohledem na pobyt dítěte v zahraničí. Nejvyšší soud nadto trval na tom, že stěžovatelka písemně neuvedla konkrétní cílové místo vycestování s dítětem. Ačkoli první stěžovatelka během jednání uvedla, že vycestování se týká Německa, kde studovala, nejvyšší soud přesto svůj nesouhlas s vycestováním založil na technické chybě způsobené neuvedením konkrétního cílového místa v návrhu na vydání souhlasu s vycestováním. Odmítl rovněž návrh stěžovatelky, aby sám stanovil hranice vycestování dítěte. Soud proto dospěl k závěru, že rozsudek nejvyššího soudu nebyl dostatečně odůvodněn a byl založen na formalistickém přístupu k věci.
Pokud jde o délku řízení, první řízení trvalo dva roky a dva měsíce, druhé pak dalších šest měsíců. Dva roky a osm měsíců tak dítě nemohlo vycestovat do Německa za matkou. Řízení, které mělo pro stěžovatele zvýšený význam z hlediska možnosti být spolu a vést rodinný život, mělo být vedeno se zvláštní péčí, a to rovněž s ohledem na nízký věk dítěte a jeho blízké pouto k matce. Ačkoli byla první žádost o souhlas s vycestováním podána v době, kdy právní úprava vyžadovala v těchto případech rychlé projednání věci, nestalo se tak. Stejně tak soudy k řízení nepřistupovaly s rychlostí, kterou vyžadovaly okolnosti případu. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelé žili ve dvou různých státech, měla délka řízení negativní dopad na jejich možnost být spolu. Taková situace byla v rozporu s právem na respektování rodinného života rovněž s ohledem na skutečnost, že zdravý vývoj dítěte vyžadoval, aby bylo osobně vychováváno matkou, která zároveň citově strádala, jelikož nemohla vykonávat každodenní péči o dítě.
Soud proto uzavřel, že s ohledem na nedostatečné a formalistické odůvodnění rozhodnutí nejvyššího soudu a délku řízení došlo k porušení článku 8 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy