© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 20. října 2015 ve věci č. 11882/10 – Pentikäinen proti Finsku
Velký senát Soudu třinácti hlasy proti čtyřem rozhodl, že zadržení, zajištění a odsouzení stěžovatele v souvislosti s neuposlechnutím příkazu policie k opuštění místa násilné demonstrace, které se stěžovatel zúčastnil jako novinář, nepředstavuje porušení článku 10 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel pracoval u jednoho z finských týdeníků jako fotograf. Zaměstnavatelem byl vyslán, aby pořídil snímky z protestu proti Asijsko-evropskému setkání (ASEM). Dle vyjádření vlády byl pro novináře vyhrazen zvláštní prostor, který nicméně stěžovatel nevyužil a splynul s davem. Samotné demonstraci předcházela rozsáhlá bezpečnostní opatření, včetně posuzování rizika vzniku násilností. Demonstrace v souladu s očekáváním přerostla v násilnosti, načež policie oznámila, že lidé mohou pokračovat v pokojné demonstraci, avšak toliko na daném místě a nemohou se vydat na pochod. Po eskalaci násilí policie demonstraci ukončila, vytvořila kolem místa demonstrace kordon a přítomným nařídila, aby se rozešli, a informovala je, že v případě neuposlechnutí výzvy budou zadrženi. Stěžovatel, který se dle svých slov domníval, že výzva je určena jen demonstrantům, a poté, co situaci telefonicky konzultoval se svým kolegou, zůstal na místě spolu se skupinou 20 demonstrantů. Následně byl nicméně společně s demonstranty zadržen a v policejní cele strávil celkem 17,5 hodiny. Stěžovatel byl posléze odsouzen za neuposlechnutí policejní výzvy. Prvostupňový rozsudek potvrdil jak odvolací soud, tak nejvyšší soud. Stěžovateli však nebyl uložen žádný trest, jelikož jeho jednání bylo dle soudů vzhledem k postavení novináře, který čelí rozporným očekáváním ze strany policie a ze strany zaměstnavatele, omluvitelné.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatel s odvoláním na článek 10 Úmluvy namítal, že znemožnění poskytování informací z průběhu demonstrace a zadržení, zajištění a následné obvinění představovaly nepřiměřený zásah do jeho svobody projevu.
Dne 4. února 2014 senát čtvrté sekce Soudu rozhodl pěti hlasy proti dvěma, že k porušení článku 10 Úmluvy nedošlo. Věc byla následně k žádosti stěžovatele postoupena velkému senátu.
Úvodem Soud konstatoval, že zadržení, zajištění a obvinění stěžovatele představovalo zásah do jeho svobody projevu, který však měl oporu v zákoně o policii a sledoval legitimní cíl ochrany pořádku a předcházení nepokojům. Posléze Soud přistoupil k přezkumu toho, zda byl postup vnitrostátních orgánů nezbytný v demokratické společnosti, jinými slovy, zda byl přiměřený sledovanému legitimnímu cíli.
Soud předně zdůraznil nepostradatelnou roli médií v demokratické společnosti a poukázal na jejich důležitost zejména při poskytování informací o veřejných shromážděních a demonstracích. Jakékoliv snahy o znemožnění přístupu novinářů k obdobným událostem tak dle Soudu musí podléhat přísnému přezkumu. Soud však též na druhou stranu připomněl koncept odpovědné žurnalistiky, jehož dílčím aspektem je právě povinnost novináře jednat v souladu s právními předpisy. Novinář využívající svobodu projevu tak nejen požívá práv, ale musí též dostát určitým povinnostem (Stoll proti Švýcarsku, č. 69698/01, rozsudek velkého senátu ze dne 10. prosince 2007, § 101–102). Ani novinář tedy není vyňat z trestní odpovědnosti pouze z toho důvodu, že čin spáchal při výkonu novinářské činnosti.
V projednávané věci dle Soudu lze příkaz policie k rozpuštění demonstrace považovat za odůvodněný, jelikož policie mohla na základě hodnocení rizik a předchozích nepokojů při obdobných demonstracích důvodně předpokládat, že předmětná demonstrace přeroste v násilnosti.
Soud také shledal, že stěžovateli nebylo během demonstrace bráněno ve výkonu jeho novinářské profese, když až do okamžiku svého zatčení mohl dle libosti pořizovat fotografie. K samotnému zatčení pak došlo na kordonem obehnaném místě, kde zůstala pouze malá skupina demonstrantů. Videozáznamy policie zdokumentovaly, že v době zadržení nebyl stěžovatel identifikovatelný vnějšími znaky jako novinář a svůj novinářský průkaz neměl na viditelném místě. Jeho vzhled tak neumožnil jeho rozlišení od ostatních demonstrujících. Policie se o jeho postavení novináře mohla dozvědět až na policejní stanici. Stěžovatel se navíc neuposlechnutím policejního příkazu vědomě podrobil riziku zatčení. Jako novinář píšící reportáže o policejních akcích si totiž bezpochyby byl vědom právních následků neuposlechnutí policejní výzvy. Soud navíc poukázal i na skutečnost, že všichni novináři opustili místo po poslední výzvě policie, přičemž proti těmto novinářům nebyla uplatněna žádná opatření. Stěžovatel tak mohl také odejít z kordonem ohraničeného místa bez jakýchkoliv následků. Nic dle Soudu nenasvědčuje tomu, že by stěžovatel nemohl pokračovat ve výkonu své profese, pakliže by zůstal mimo policejní kordon, ale v jeho bezprostřední blízkosti.
Ve vztahu k průběhu stěžovatelova zadržení na policejní stanici Soud zdůraznil skutečnost, že stěžovatel byl vzhledem ke svému postavení novináře vyslechnut a propuštěn jako jeden z prvních (celkem bylo zadrženo 128 osob). Tento postup policie jednoznačně poukazuje na její spíše shovívavý přístup ke stěžovateli jako zástupci médií. Během zajištění mu policisté sice odebrali technické vybavení, nicméně jeho fotografický materiál mu vrátili v nedotčené podobě, další použití tohoto materiálu tak nebylo nijak omezeno.
Ohledně stěžovatelova odsouzení pak Soud zdůraznil, že jednáním, za něž byl stěžovatel potrestán, nebyl výkon jeho profese, např. publikace článku apod., ale neuposlechnutí policejního příkazu k opuštění místa demonstrace v okamžiku, kdy se tato zvrhla v násilnosti. Navíc, právní řády většiny evropských států nepřiznávají novinářům v obdobných situacích žádný zvláštní status, ale naopak od nich vyžadují stejné chování jako od jakýchkoli jiných osob. Soud také uznal, že novináři mohou někdy čelit rozporuplným očekáváním, tedy konfliktu obecné povinnosti dodržovat zákony a profesní povinnosti získávat a šířit informace. Právě koncept odpovědné žurnalistiky ale poukazuje na nutnost uvědomit si i možné právní následky při rozhodnutí upozadit první ze dvou vzájemně soupeřících povinností. Soud konečně vyzdvihl, že odsouzení nemělo na stěžovatele nepříznivé dopady, jelikož mu nebyl uložen žádný trest a odsouzení nebylo zaznamenáno do jeho trestního rejstříku. Odsouzení tedy vedlo pouze k formálnímu konstatování, že předmětný čin byl stěžovatelem spáchán, což dle Soudu nemohlo mít ve vztahu k jeho činnosti žádný odrazující účinek.
Soud proto dospěl k závěru, že s ohledem na výše uvedené skutečnosti se rozhodnutí vnitrostátních orgánů zakládalo na relevantních a dostatečných důvodech a nastolilo spravedlivou rovnováhu mezi protichůdnými zájmy. Z okolností věci je dle Soudu zřejmé, že se vnitrostátní orgány nijak nesnažily odradit média v informování o demonstraci ve snaze skrýt počínání policie před očima veřejnosti. Stěžovatel mohl během i po demonstraci vykonávat svou profesi a zásah do jeho svobody projevu zůstal v mezích toho, co je v demokratické společnosti nezbytné. K porušení článku 10 Úmluvy proto nedošlo.
III.Oddělená stanoviska
Soudci Spano, Spielmann, Lemmens a Dedov v nesouhlasném stanovisku většině vytkli, že při posuzování nezbytnosti zásahu do stěžovatelova práva nebyla uplatněna kritéria vytyčená ve věci Stoll proti Švýcarsku (cit. výše), a zároveň poukázali na to, že většina opomněla posoudit opatření uložená stěžovateli v jejich souhrnu. Především pak Soud dle jejich názoru mohl a měl opačným závěrem zdůraznit roli a význam, který tisk v demokratické společnosti hraje při zajištění transparentnosti a odpovědnosti výkonu veřejné moci.
Full & Egal Universal Law Academy