© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 4. Února 2014 ve věci č. 11882/10 – Pentikäinen proti Finsku
Senát čtvrté sekce Soudu rozhodl pěti hlasy proti dvěma, že zadržením stěžovatele, fotografa a novináře, v policejní cele za neuposlechnutí policejní výzvy k opuštění prostoru demonstrace, jíž byl stěžovatel jakožto novinář a fotograf pasivním účastníkem, a následným odsouzením za současného upuštění od potrestání nedošlo k porušení práva na svobodu projevu dle článku 10 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel, povoláním fotograf a novinář, byl zaměstnavatelem pověřen, aby pořídil snímky z demonstrace pořádané v září 2006 na protest proti zasedání ASEM (Asijsko-evropské setkání) v Helsinkách. Jelikož mělo jít na finské poměry o nebývale rozsáhlou a pravděpodobně též vyhrocenou demonstraci, které tamní média věnovala značnou pozornost, byl v místě jejího konání vyhrazen pro novináře zvláštní prostor k poklidnému pořízení snímků. Stěžovatel však této možnosti nevyužil a po dobu demonstrace splynul s davem. Dle očekávání byla demonstrace provázena četnými projevy násilí; vzduchem létaly nejen láhve, ale i kamení a dlažební kostky. Poté co se rozvášněný dav pokusil proniknout skrze policejní zátaras, policie rozhodla o ukončení demonstrace. Demonstrující byli megafonem vyrozuměni o okamžitém rozpuštění shromáždění a opakovaně vyzváni k opuštění místa. Většina demonstrujících policejní výzvu uposlechla a prostor skutečně opustila. Pouze tvrdé jádro demonstrantů výzvu nerespektovalo; stěžovatel též setrval na místě. Policie demonstranty opětovně vyzvala k opuštění prostoru a poučila je, že v případě neuposlechnutí výzvy budou zadrženi. Stěžovatel se dle svého tvrzení domníval, že výzva je určena pouze demonstrujícím a nikoliv zástupcům médií, a proto se poté, co situaci telefonicky konzultoval s kolegou, rozhodl setrvat na místě až do konce událostí. Stěžovatel byl tak spolu s ostatními demonstranty zadržen. V policejní cele strávil dohromady sedmnáct a půl hodiny.
V prosinci 2007 byl stěžovatel rozsudkem okresního soudu uznán vinným z trestného činu neuposlechnutí policejní výzvy. Trest stěžovateli nebyl uložen. Soud shledal, že výzva policie byla jednoznačná a zjevně adresovaná všem přítomným osobám. Nadto zohlednil, že stěžovatel při zadržení policistům nikterak nesdělil, že je novinářem. Stěžovatel se odvolal namítaje, že jeho zadržení a kriminalizace jsou v rozporu s Ústavou, jakož i článkem 10 Úmluvy, neboť nelze taková opatření považovat za nezbytná v demokratické společnosti. Zdůraznil, že jako novinář vykonával toliko svou práci a demonstrace se v žádném případě aktivně neúčastnil. Odvolací soud se s námitkami stěžovatele neztotožnil a rozsudek nižšího soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele k Nejvyššímu soudu bylo odmítnuto.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Soud předně odmítl argument žalované vlády, že k zásahu do práva stěžovatele zaručeného článkem 10 Úmluvy nemohlo dojít, neboť stěžovatel nebyl zadržen a odsouzen z důvodů, jež souvisí s výkonem jeho profese, nýbrž pro neuposlechnutí výzvy policie. Dle mínění Soudu bylo zadržení a odsouzení stěžovatele důsledkem jeho jednání jakožto fotografa a novináře, a proto k zásahu do jeho práva na svobodu projevu došlo (viz Juppala proti Finsku, č. 18620/03, rozsudek ze dne 2. prosince 2008, § 40). Jelikož mezi stranami nebylo sporu, že případný zásah do práva stěžovatele byl stanoven zákonem a sledoval legitimní cíl ve smyslu druhého odstavce článku 10 Úmluvy, omezil se Soud toliko na zkoumání, zda byl zásah nezbytný v demokratické společnosti. V tomto ohledu bylo úlohou Soudu ozřejmit, zda byl zásah ve vztahu ke sledovanému cíli přiměřený a zda důvody, na nichž spočívají rozhodnutí vnitrostátních soudů, byly relevantní a dostatečné [viz Sunday Times proti Spojenému království (č. 1), č. 6538/74, rozsudek pléna ze dne 26. dubna 1979, § 62].
Soud vyzdvihl, že stěžovateli nebylo v žádném ohledu bráněno v pořizování fotografií o průběhu demonstrace. Jeho fotoaparát ani ostatní vybavení mu nebyly odňaty a mohl si tak jím pořízené snímky bez omezení ponechat. Skutečnost, že stěžovatel nevyužil možnosti pořizovat snímky z prostoru, který byl pro tyto účely novinářům vyhrazen, a svobodně se rozhodl pobývat mezi demonstranty, nelze přičítat k tíži vlády. Navzdory násilnému průběhu demonstrace stěžovatel dav demonstrantů neopustil a setrval v něm i přes četné policejní výzvy, ačkoliv bylo prokázáno, že jiným dvěma novinářům, kteří výzvu uposlechli, bylo umožněno prostor bez jakýchkoli sankcí volně opustit. S ohledem na nepokojný průběh demonstrace byl přitom uvedený postup policie zcela legitimní. Pokud tedy stěžovatel i přes poučení o možných následcích na výzvy policie nereagoval, vědomě se vystavil riziku svého zadržení. Ačkoliv není zcela zjevné, kdy přesně se policie dozvěděla o tom, že stěžovatel je novinářem, zdá se, že stěžovatel nevyvinul dostatečné úsilí, které po něm lze rozumně požadovat, aby dal od počátku tuto skutečnost jasně najevo (srov., a contrario, Najafli proti Ázerbájdžánu, č. 2594/07, rozsudek ze dne 2. října 2012, § 68). Jakmile se tak stalo, bylo stěžovateli bezodkladně umožněno kontaktovat svého zaměstnavatele a policie podnikla nezbytné kroky k tomu, aby mohl být mezi prvními ze zadržovaných osob propuštěn na svobodu.
Soud se ztotožnil s tvrzením vlády, že všechny osoby jsou si bez rozdílu rovny před zákonem, a proto ani skutečnost, že je stěžovatel novinářem, mu nedává oprávnění setrvat na místě, zatímco jsou na základě policejní výzvy ostatní nuceni prostor opustit. Dále zdůraznil, že jelikož stěžovatel nebyl potrestán za žurnalistickou činnost jako takovou, nýbrž za neuposlechnutí policejní výzvy, a měl dostatečnou možnost průběh demonstrace zdokumentovat, zásah do jeho práva na svobodu projevu byl značně omezeného rozsahu. S odkazem na závěry vnitrostátních soudů Soud uvedl, že stěžovatel prokazatelně policejní výzvě porozuměl, a to i v tom smyslu, že je mu osobně určena. Přesto ji však odmítl uposlechnout. Soud zohlednil, že byl případ na vnitrostátní úrovni přezkoumán právě ve světle článku 10 Úmluvy, kdy soudy vyvažovaly vzájemně protichůdné zájmy, přičemž dospěly k závěru, že v daném případě existovala naléhavá společenská potřeba po přijetí předmětných opatření, avšak zároveň i zohlednily, že stěžovatel jakožto novinář byl konfrontován s protichůdnými očekáváními svého zaměstnavatele a policie, a proto bylo jeho jednání omluvitelné. Nebyl mu proto uložen žádný trest a záznam o odsouzení nebyl zapsán do jeho trestního rejstříku.
Soud tak uzavřel, že důvody na něž se soudy v daném případě spoléhaly, byly relevantní a dostatečné pro účely článku 10 Úmluvy. S ohledem na uvedené, jakož i prostor pro uvážení, který smluvní strany v těchto otázkách požívají, Soud uzavřel, že vnitrostátní soudy nalezly spravedlivou rovnováhu mezi protichůdnými zájmy společnosti a stěžovatele. Jelikož byla opatření přijatá vůči stěžovateli nezbytná v demokratické společnosti, k porušení článku 10 Úmluvy nedošlo.
(iii) Oddělené stanovisko
K rozsudku připojili své nesouhlasné stanovisko soudci Nicolaou a De Gaetano. Dle jejich názoru stěžovatel nebyl povinen využít zvláštní prostor vyhrazený pro zástupce médií, neboť svoboda tisku vyžaduje, aby se novináři mohli volně pohybovat v místě dění, kde mohou mimo jiné pořizovat bezprostřední snímky, jakož i činit rozhovory s účastníky demonstrace. Bylo tedy toliko otázkou volby stěžovatele, zda této možnosti využije či nikoliv. Nadto stěžovatel jednal v souladu s posláním tisku, jakožto „hlídacího psa demokracie“, pokud se rozhodl vytrvat, neboť veřejnost má právo dozvědět se, co se na místě dělo až do samotného konce událostí. Soudci zdůraznili, že vnitrostátní orgány měly se stěžovatelem zacházet s přihlédnutím ke skutečnosti, že se shromáždění účastnil jako novinář a nikoli jako demonstrant, a policejní výzva měla být vykládána tak, že se na stěžovatele nevztahovala.
Full & Egal Universal Law Academy