© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 8. listopadu 2012 ve věci č. 43481/09 – PETA Deutschland proti Německu
Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že soudním příkazem, jímž byla stěžovateli zakázána další publikace sedmi plakátů srovnávajících postavení hospodářských zvířat s utrpením obětí Holocaustu, nedošlo k porušení jeho práva na svobodu projevu dle čl. 10 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
Stížnost byla podána sdružením PETA Deutschland („stěžovatel“), jehož předmětem činnosti je ochrana zvířat proti týrání, odrazování veřejnosti od nákupu zboží, při jehož výrobě dochází ke krutému zacházení a týrání zvířat, jakož i zvýšení zájmu společnosti o tato témata. V souladu s účelem svého založení se stěžovatel v březnu 2004 chystal zahájit kampaň s názvem „Holocaust na Vašem talíři“. Kampaň měla spočívat v publikaci několika plakátů se společným motivem, tj. v zobrazení krutého zacházení se zvířaty ve velkochovech v kontrastu s utrpením obětí Holocaustu v koncentračních táborech. Jednotlivé plakáty byly zároveň doprovázeny stručným textem, jenž vybízel veřejnost k zamyšlení nad problematikou týrání zvířat.
Proti této kampani byla k Zemskému soudu v Berlíně (soud 1. instance) podána žádost tří osob židovského původu, které se osobně staly přímými oběťmi Holocaustu („žalobci“), o vydání soudního příkazu, jenž by stěžovateli zakázal publikaci těchto plakátů. Dne 18. března 2004 bylo žádosti žalobců vyhověno. Soud se sice ztotožnil s tvrzením stěžovatelů, že hlavním cílem kampaně nebylo ponížit oběti Holocaustu, neboť plakáty byly zjevně určeny ke kritice způsobu zacházení s hospodářskými zvířaty. Na druhou stranu však dodal, že nelze přehlížet, že v daném případě byly postaveny naroveň oběti Holocaustu v koncentračních táborech a hospodářská zvířata. V závěru své argumentace soud zdůraznil, že rozhodnutí v dané věci nezáleží na zvažování konkurujících si zájmů, jelikož uplatněním svobody vyjadřovat svůj názor bylo zasaženo do osobnostních práv žalobců včetně jejich lidské důstojnosti. Stěžovatelem podané odvolání proti rozhodnutí prvoinstančního soudu bylo posléze v listopadu 2005 zamítnuto Vrchním zemským soudem. Stejně tak byla Spolkovým ústavním soudem v únoru 2009 zamítnuta i ústavní stížnost stěžovatele.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu k tvrzenému porušení čl. 10 Úmluvy
V úvodu své argumentace Soud uvedl, že je mezi stranami nesporné, že vydáním soudního příkazu, jenž zakazoval stěžovateli publikaci prostředků kampaně, došlo k zásahu do práva stěžovatele na svobodu projevu ve smyslu čl. 10 Úmluvy. V následném kroku Soud konstatoval, že dané opatření bylo stanoveno zákonem a sledovalo legitimní cíl, totiž ochranu osobnostních práv žalobců, jakož i ochranu pověsti jiných osob. Zbývalo tedy posoudit, zda bylo přijaté opatření nezbytné v demokratické společnosti.
Soud nejdříve připomněl svou stávající judikaturu, dle které se svoboda projevu vztahuje nejen na informace a myšlenky, které jsou příznivě přijímané či považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují (viz. Axel Springer AG proti Německu, č. 39954/08, rozsudek velkého senátu ze dne 7. února 2012, § 78), přičemž platí, že omezení svobody projevu podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy ve vztahu k projevu, který přispívá k diskusi o věcech veřejného zájmu, je třeba vykládat restriktivně (srov. např. Mouvement raëlien proti Švýcarsku, č. 16354/06, rozsudek velkého senátu ze dne 13. července 2012, § 61).
V projednávané věci Soud zdůraznil, že veřejná debata nad otázkami ochrany zvířat a životního prostředí je nepochybně věcí veřejného zájmu. Proto lze zásah do práva stěžovatele na svobodu projevu ospravedlnit pouze ze zvlášť závažných důvodů. Soud se ztotožnil se závěrem vnitrostátních soudů, které konstatovaly, že účelem zamýšlené kampaně nebylo ponížit oběti Holocaustu, nýbrž pouze přirovnat utrpení těchto osob k utrpení zvířat. Tím však stěžovatel využil utrpení žalobců v zájmu ochrany zvířat. A právě tímto „zobecněním“ utrpení, které prožili žalobci jakožto přeživší oběti Holocaustu, a jeho srovnáním s utrpením, kterému jsou dle názoru stěžovatele podrobována i hospodářská zvířata, došlo k porušení osobnostních práv žalobců. Navíc nelze opomíjet skutečnost, že oběti Holocaustu byly v rámci kampaně vyobrazeny na plakátech ve zvláště zranitelném postavení, a proto jim náleží zvláštní ochrana.
Soud byl rovněž konfrontován s rozhodnutím rakouských soudů, které v obdobném sporu týkajícím se stejných plakátů dospěly k závěru, že v daném případě došlo k porušení práva stěžovatele na svobodu projevu. Soud však podotkl, že na daný případ nelze nahlížet izolovaně bez zohlednění jeho historických a sociálních souvislostí. Je tedy nezbytné s ohledem na zvláštní význam Holocaustu v německých dějinách respektovat postoj vlády, která cítí povinnost poskytovat židovské komunitě žijící v Německu zvláštní ochranu. Proto se rozhodnutí německých a rakouských soudů ve stejné věci mohou lišit.
Soud dále v souladu se svou dosavadní judikaturou v rámci testu proporcionality zohlednil povahu a přísnost sankcí, které byly stěžovateli uloženy (srov. Annen II proti Německu, č. 2373/07 a 2396/07, rozhodnutí ze dne 30. března 2010). Jelikož se v dané situaci nejednalo o žádný trestně právní postih stěžovatele, nýbrž pouhý zákaz publikovat v rámci kampaně sedm dotčených plakátů, považoval Soud uloženou sankci za přiměřenou. Soud rovněž poukázal na skutečnost, že stěžovatel má stále k dispozici celou řadu jiných prostředků, jak upoutat pozornost veřejnosti k problematice ochrany zvířat.
S ohledem na výše uvedené Soud uzavřel, že vnitrostátní soudy předložily dostatečně významné důvody pro vydání předmětného soudního příkazu, který tak představuje přiměřený prostředek k zajištění ochrany osobnostních práv žalobců. V daném případě tedy nedošlo k porušení čl. 10 Úmluvy.
(iii) Odlišné stanovisko
Ačkoliv se soudci Zupančič a Spielmann ztotožnili se závěry rozsudku, vyjádřili svůj nesouhlas s částí jeho odůvodnění vztahující se ke specifickému nazírání na Holocaust v historickém a sociálním kontextu německých dějin. Dle jejich mínění tak dochází k relativizování nepřípustného užití svobody projevu, v důsledku čehož dochází k odlišné interpretaci a aplikaci této svobody v Rakousku, Německu a případně i jiných státech, bez ohledu na skutečnost, že otázka Holocaustu a koncentračních táborů je na území těchto států shodně vnímána jako historické stigma. Navíc nelze dle jejich názoru opomíjet, že tento rozsudek se stane de facto závazným rovněž pro ostatní státy a nejen pro Německo.
Full & Egal Universal Law Academy