© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 5. února 2015 ve věci č. 66775/11 – Phostira Efthymiou a Ribeiro Fernandes proti Portugalsku
Senát první sekce Soudu rozhodl pěti hlasy proti dvěma, že v případě výkonu rozhodnutí o navrácení dítěte dle Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí („Haagská úmluva“) by došlo k porušení práva stěžovatelek, dcery a matky, na respektování jejich rodinného života. Ve vztahu ke spravedlivému zadostiučinění Soud považoval konstatování porušení za dostatečnou nápravu nemajetkové újmy.
I.Skutkové okolnosti
Druhá stěžovatelka, občanka Portugalska, odcestovala v září 2009 s dcerou, první stěžovatelkou, občankou Kypru, se svolením svého partnera na prázdniny do Portugalska. V den předpokládaného návratu se však stěžovatelky na Kypr, který byl místem obvyklého pobytu dítěte, nevrátily. Partner druhé stěžovatelky následně zahájil řízení o navrácení dítěte dle Haagské úmluvy. V lednu 2010 soud prvního stupně rozhodl o navrácení dítěte, když konstatoval, že pobyt dítěte v Portugalsku je protiprávní – rodičovská odpovědnost byla vykonávána první stěžovatelkou a jejím partnerem společně a otec dítěte se domáhal jeho návratu.
Druhá stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí odvolala; zpochybnila existenci obvyklého pobytu dítěte na Kypru, když uvedla, že rodina byla na Kypr nucena přesídlit z důvodu trestního stíhání vedenému proti jejímu partnerovi v Mosambiku, kde rodina původně žila. Dále uvedla, že návratem by dítě bylo vystaveno jednak psychické, jednak fyzické újmě, neboť její partner se není schopen o dítě postarat. Na podporu svých tvrzení předložila psychologický posudek dítěte, který uváděl, že odloučení dítěte od matky by mělo negativní dopad na jeho psychický stav.
Odvolací soud v červnu 2010 rozhodl, že na případ se uplatní výjimka z povinnosti nařídit navrácení dítěte dle článku 13 písm. b) Haagské úmluvy, neboť dle jeho názoru existovalo vážné nebezpečí, že návratem na Kypr bude dítě vystaveno duševní újmě. Nejvyšší soud ovšem rozhodnutí odvolacího soudu v dubnu 2011 zrušil s odůvodněním, že podmínky článku 13 Haagské úmluvy nebyly splněny, a potvrdil rozhodnutí o navrácení dítěte.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelky namítaly, že rozhodnutím o navrácení dítěte bylo porušeno jejich právo na respektování rodinného života.
Soud především zkoumal, zda vnitrostátní orgány nastolily spravedlivou rovnováhu mezi soupeřícími zájmy dítěte, rodičů a veřejného pořádku a dostatečně zohlednily nejlepší zájem dítěte. Za tímto účelem musí vnitrostátní orgány podrobně posoudit rodinnou situaci, zejména co do skutkových, citových, psychologických, hmotných a zdravotních aspektů, vyváženě a racionálně zvážit zájmy zúčastněných osob, a to za účelem nalezení nejlepšího řešení pro dítě. Článek 8 Úmluvy jim rovněž ukládá zvláštní povinnost posoudit námitky vznesené na základě článku 13 písm. b) Haagské mluvy (popř. i dalších článků stanovující výjimku z povinnosti nařídit bezodkladné navrácení dítěte). Jinými slovy, nezbytnost dodržovat krátké lhůty stanovené Haagskou úmluvou nezbavuje soudy povinnosti náležitě se zabývat námitkami ve smyslu článku 13 této úmluvy. Byla-li v řízení tato námitka vznesena, vnitrostátní soud musí posoudit všechna hájitelná tvrzení ohledně „vážného nebezpečí“, kterému by dítě mohlo být v případě návratu vystaveno, jakož i náležitě rozhodnout o tomto aspektu a své rozhodnutí přiléhavě odůvodnit ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu. Odmítnout posouzení námitek týkajících se výjimek z povinnosti navrátit dítě, stejně jako nedostatečné odůvodnění či odůvodnění automatické nebo stereotypní jsou dle Soudu v rozporu s procesními požadavky článku 8 Úmluvy (X proti Lotyšsku, č. 27853/09, rozsudek velkého senátu ze dne 26. listopadu 2013, § 118).
Soud konstatoval, že v projednávané věci vnitrostátní soudy napříč třemi stupni soudní soustavy došly k závěru, že pobyt dítěte v Portugalsku byl protiprávní. S výjimkou odvolacího soudu shledaly, že by dítě mělo být v souladu s Haagskou úmluvou navráceno. Soud prvního stupně zamítl námitky druhé stěžovatelky, že měla potíže adaptovat se na Kypru, dítě je naopak dobře adaptováno v Portugalsku a ona pro něj představuje hlavní referenční osobu. Odvolací soud měl naopak za to, že dítě být navráceno nemá, a to na základě jeho sžití se s prostředím v Portugalsku a devět měsíců trvajícího odloučení od otce, a též proto, že nebylo prokázáno, že by kyperské úřady zajistily jeho ochranu po návratu na Kypr. Nejvyšší soud sice vyslovil politování, že sociální postavení dítěte na Kypru nebylo v řízení před portugalskými soudy osvětleno, neshledal nicméně existenci vážného nebezpečí, že by dítěti byla návratem způsobena újma a potvrdil rozhodnutí o navrácení dítěte.
Soud považoval odůvodnění lišících se závěrů vnitrostátních soudů o otázce existence výjimky z pravidla návratu za příliš stručné a založené na minimu důkazů; soudy si například nevyžádaly od kyperských orgánů zprávu o poměrech otce dítěte a jeho stěžovatelkou tvrzené neschopnosti o dítě pečovat, přičemž nejvyšší soud se nevyjádřil ani k psychologickému posudku dítěte předloženému stěžovatelkou, ani k jejímu argumentu, že proti otci dítěte bylo v Mosambiku vedeno trestní stíhání. Článek 8 Úmluvy však vnitrostátním soudům ukládá povinnost, aby buď potvrdily, či vyvrátily existenci vážného nebezpečí psychické či fyzické újmy ve smyslu článku 13 Haagské úmluvy.
Soud dále uvedl, že faktor času je rozhodující pro posouzení, zda řízení o navrácení dítěte bylo v souladu s požadavky článku 8 Úmluvy. V dotčeném případě trvalo řízení, v němž rozhodovaly soudy tří stupňů, rok a téměř sedm měsíců, což je dle Soudu ve světle požadavku Haagské úmluvy na nejrychlejší možný postup vnitrostátních soudů nepřiměřená doba. Délka řízení přitom dle Soudu mohla způsobit změnu v poměrech dítěte, kterou nejvyšší soud zcela opomenul zkoumat.
Soud proto rozhodl, že řízení o navrácení dítěte nesplnilo požadavky článku 8 Úmluvy, jelikož vnitrostátní soudy zejména neobjasnily otázky poměrů dítěte na Kypru a nebezpečí újmy, kterou by navrácení dle psychologického posudku mohlo dítěti způsobit. Výkonem rozhodnutí o navrácení dítěte by tak došlo k porušení práva stěžovatelek na respektování rodinného života chráněného článkem 8 Úmluvy.
III.Oddělené stanovisko
Soudkyně Steiner a soudce Sicilianos pokládali rozhodování vnitrostátních soudů za souladné s článkem 8 Úmluvy. Pokud druhá stěžovatelka namítala, že dítě by dle článku 13 písm. b) Haagské úmluvy navráceno být nemělo, bylo na ní, aby existenci vážného nebezpečí újmy způsobené dítěti návratem prokázala. Prvoinstanční soud druhou stěžovatelku vyslechl, ale zjevně nebyl přesvědčen její výpovědí a nařídil bezodkladný návrat. Rozhodnutí odvolacího soudu se zakládalo na psychologickém posudku, který konstatoval, že návrat by pro dítě měl citové důsledky, aniž je však upřesnil. Článek 13 písm. b) Haagské úmluvy však hovoří o vážném nebezpečí újmy či vyvolání situace, která by pro dítě byla nesnesitelná. Dle soudců má každý nucený návrat určité negativní následky na psychický stav dítěte, to ovšem neznamená, že by neměl být uskutečněn. Opačným postupem by byl ohrožen samotný cíl Haagské úmluvy. V projednávané věci dle soudců druhá stěžovatelka existenci vážného nebezpečí neprokázala, soudy proto v souladu s článkem 8 Úmluvy a Haagskou úmluvou nařídily navrácení dítěte.
Full & Egal Universal Law Academy