© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 4. října 2018 ve věci č. 18568/12 – Pojatina proti Chorvatsku
Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že skutečnost, že systém zdravotní péče neumožňuje zajistit porodní asistentku pro domácí porod, nezakládá porušení práva stěžovatelky na respektování soukromého života chráněného podle článku 8 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelka je matkou tří dětí narozených v nemocnici. Když v roce 2011 znovu otěhotněla, chtěla dítě porodit doma. Když kontaktovala Chorvatskou komoru porodních asistentek („komora“) s dotazem, zda jí může porodní asistentka asistovat u domácího porodu, bylo jí sděleno, že není zřejmé, zda chorvatský právní řád umožňuje asistenci u domácího porodu, a tuto službu proto oficiálně neposkytuje žádná porodní asistentka. Komora rovněž odkázala na prohlášení ministerstva zdravotnictví, z něhož jasně vyplývalo, že v současnosti není asistence u domácích porodů možná. Přesto stěžovatelka porodila doma za přítomnosti porodní asistentky ze zahraničí. Stěžovatelku a její dítě nejprve odmítli vyšetřit lékaři, nakonec se jim ale podařilo vyhledat lékařskou péči. Stěžovatelce se rovněž podařilo zapsat narození jejího dítěte do matriky a získat rodný list.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelka především namítala, že chorvatské právo odrazovalo zdravotníky od asistence u jejího porodu doma, a to v rozporu s jejím právem na soukromý život chráněným článkem 8 Úmluvy.
a)K přijatelnosti
Soud předně řešil otázku použitelnosti článku 8 Úmluvy na projednávanou věc. Třebaže toto ustanovení nemůže být vykládáno tak, že zahrnuje právo na domácí porod, skutečnost, že ženy prakticky nemají možnost získat odbornou asistenci u domácího porodu, spadá do rozsahu jejich práva na respektování soukromého života (Dubská a Krejzová proti České republice, č. 28859/11 a 28473/12, rozsudek velkého senátu ze dne 15. listopadu 2016, § 163).
Soud dále posuzoval, zda stěžovatelka vystupovala v postavení oběti namítaného porušení Úmluvy. Úmluva nepřipouští actio popularis a úkolem Soudu není provádět abstraktní přezkum (N. C. proti Itálii, č. 24952/94, rozsudek velkého senátu ze dne 18. prosince 2002, § 56). Stěžovatelka musí prokázat, že byla přímo dotčena namítaným opatřením. S odkazem na závěry velkého senátu ve věci Dubská a Krejzová (cit. výše) dospěl Soud k závěru, že stěžovatelka vystupuje v postavení oběti.
b)K odůvodněnosti
Obdobně jako ve věci Dubská a Krejzová (cit. výše, § 165) Soud rozhodl posoudit projednávanou věc pod úhlem negativních povinností státu, a tedy ve světle čl. 8 odst. 2 Úmluvy, který vyžaduje, aby zásah byl stanoven zákonem, sledoval jeden ze stanovených legitimních cílů a splňoval podmínku přiměřenosti.
1.Zákonnost zásahu
Soud nejprve zopakoval, že zásah musí mít základ ve vnitrostátním právu. Jedna z dílčích podmínek zákonnosti zásahu spočívá v požadavku, aby byla relevantní vnitrostátní právní úprava dostatečně předvídatelná, což bylo mezi účastníky řízení sporné.
Podle chorvatského práva rodit doma zakázáno nebylo. Zákon o zdravotním pojištění zřejmě umožňoval zdravotníkům asistovat u domácích porodů. Zákon o porodních asistentkách připouštěl, že mohou vykonávat soukromou praxi, ale nestanovil postup zřizování takové praxe. Ve výsledku žádní zdravotníci oficiálně neasistovali u domácích porodů. Ministerstvo zdravotnictví se vyjádřilo v tom smyslu, že rodit lze jen v porodnici, porod v domácnosti upraven není a asistence u domácích porodů je trestný čin. Žádná porodní asistentka však nikdy stíhána nebyla. Komora stěžovatelku informovala, že právní úprava je nekonzistentní, ale že porodní asistentky nemohou asistovat u domácích porodů.
Soud poukázal na pochybnosti, které mohly panovat kolem existence systému asistovaných domácích porodů v Chorvatsku. Z toho důvodu vyzval chorvatské orgány, aby tuto otázku výslovně a jednoznačně upravily. V projednávané věci však měl Soud za to, že stěžovatelka byla s nemožností asistence u domácího porodu jednoznačně obeznámena prostřednictvím dopisu Komory a vyjádření ministerstva zdravotnictví, které obdržela v době svého těhotenství. Zásah tedy byl pro stěžovatelku předvídatelný a byl v souladu se zákonem.
2.Legitimní cíl zásahu
Podle Soudu není důvod pochybovat o tom, že chorvatská státní politika podpory nemocničních porodů byla vytvořena k ochraně zdraví a bezpečnosti matek a dětí během porodu a po něm.
3.Nezbytnost zásahu v demokratické společnosti
Soud nejprve odkázal na shrnutí použitelných obecných zásad ve věci Dubská a Krejzová (cit. výše, § 174–179).
V projednávané věci musel zaprvé určit, zda skutečnost, že stěžovatelka prakticky neměla možnost získat ke svému domácímu porodu porodní asistentku, nastoluje spravedlivou rovnováhu mezi jejím právem na respektování soukromého života podle článku 8 a zájmem státu na ochraně zdraví a bezpečnosti matek a dětí během porodu a po něm. Zadruhé musel Soud ověřit, zda žalovaný stát nepřekročil svůj prostor pro uvážení, když údajně odmítl poskytnout stěžovatelce a jejímu dítěti narozenému doma poporodní péči a ztížil zápis dítěte do matriky.
O první otázce Soud rozhodl prakticky shodně jako ve věci Dubská a Krejzová proti České republice. Poznamenal mimo jiné, že není jeho úkolem nahradit názor vnitrostátních orgánů na nejvhodnější úpravu porodnictví názorem svým, ale rozhodnout o tom, zda stát vyhověl stanovenému testu proporcionality. Vzal v úvahu, že stěžovatelčina svoboda volby ohledně okolností porodu byla velice omezena, jakož i argumentaci žalované vlády, podle níž domácí porod může být pro matku příjemnější, ale stále to není tak bezpečná možnost jako nemocniční porod. Porodnice mohou poskytnout veškerou nezbytnou naléhavou lékařskou péči, což u domácího porodu, a to ani s porodní asistentkou, zajistit nelze. Stěžovatelka se mohla rozhodnout pro kteroukoli porodnici v Chorvatsku, ve které by považovala za nejvíc pravděpodobné, že budou respektována její přání. Třebaže kolem respektování přání rodiček v chorvatských nemocnicích panují určité pochybnosti, jak vyplývá z některých zpráv, a tyto obavy nelze při posuzování spravedlivé rovnováhy přehlížet, došlo v Chorvatsku v posledních letech ke zlepšení. Soud vyzval chorvatské orgány k dalšímu pokroku tím, že podrobí příslušná právní ustanovení neustálému přezkumu s cílem zajistit, že odrážejí vědecký vývoj, plně respektují ženská práva v oblasti reprodukčního zdraví a zajišťují odpovídající podmínky jak pro pacienty, tak pro zdravotnický personál v porodnicích po celé zemi.
Podle Soudu nepřijetím právní úpravy, která by v praxi ženám zajistila asistenci zdravotného personálu u domácích porodů, žalovaný stát nepřekročil široký prostor pro uvážení. Ačkoli by mohl umožnit plánované domácí porody, není povinen tak učinit na základě Úmluvy, jak je v současné době vykládána Soudem. Mezi právními úpravami smluvních států přetrvávají značné rozdíly a Soud nadále respektuje postupný vývoj práva v této oblasti.
Ke druhé námitce stěžovatelky založené na tom, že jí ani dítěti nebyla poskytnuta poporodní péče, Soud podotkl, že stěžovatelka tuto skutečnost nikdy neoznámila žádnému vnitrostátnímu orgánu, takže nejsou dokumenty, které by umožňovaly ověřit toto tvrzení. Kromě toho vnitrostátní právo postihuje lékaře, kteří by nezákonně odmítli poskytnout lékařskou péči. Stěžovatelce i jejímu dítěti se potřebné poporodní péče dostalo. Lékaři byli podle ministerstva zdravotnictví povinni děti vyšetřit, ale nebyli oprávněni zapisovat údaje, které sami nebyli s to ověřit. Požadavek, aby ženy, které porodily doma a žádají o zápis dítěte do matriky, předložily lékařské doklady k prokázání mateřství, je podle Soudu pochopitelný, protože slouží k předcházení zneužití v situacích, v nichž chybí oficiální informace o narození dítěte nebo o jeho biologických rodičích.
Podle Soudu nebyl zásah do soukromého života stěžovatelky za okolností projednávané věci nepřiměřený a k porušení článku 8 Úmluvy nedošlo.
B.K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy
Stěžovatelka dále namítala, že tím, že odborná asistence u domácích porodů nebyla řádně upravena, neměla k dispozici účinné prostředky nápravy ohledně své námitky porušení práva na respektování soukromého života.
Podle Soudu však článek 13 Úmluvy nevyžaduje prostředek nápravy umožňující před vnitrostátními orgány napadnout vnitrostátní zákony pro rozpor s Úmluvou (Vallianatos a ostatní proti Řecku, č. 29381/09 a 32684/09, rozsudek velkého senátu ze dne 7. listopadu 2013, § 94). Tato námitka stěžovatelky je tudíž zjevně neopodstatněná.
III.Oddělené stanovisko
Soudkyně Koskelo ve svém souhlasném stanovisku argumentovala ve prospěch posouzení stížnosti na poli pozitivních, a nikoli negativních povinností státu.
Soudce Wojtyczek brojil proti prohlášení stížnosti za přijatelnou a vysvětlil, že je obtížné určit, zda věc spadá pod článek 8 Úmluvy, když obsah jím chráněných práv nebyl Soudem jasně vymezen. Nadto poukázal na určitou nekonzistentnost v argumentaci většiny, pokud jde o otázku předvídatelnosti zásahu.
Full & Egal Universal Law Academy