© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 7. března 2017 ve věci č. 35090/09 a dalších – Polyakova a ostatní proti Rusku
Senát třetí sekce Soudu dospěl k jednomyslnému závěru, že vnitrostátní právní úprava neobsahovala dostatečné záruky proti svévoli při rozhodování o umisťování odsouzených do vězeňských zařízení, čímž došlo k porušení práva stěžovatelů – vězňů a jejich příbuzných – na respektování rodinného života dle článku 8 Úmluvy, neboť s ohledem na jejich majetkové poměry a tamní dopravní infrastrukturu jim bylo prakticky znemožněno se po dobu výkonu trestu stýkat. Ve vztahu ke čtvrtému stěžovateli Soud shledal rovněž porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jelikož mu nebylo umožněno účastnit se rozhodování soudů o jeho žádosti o přeložení do jiného vězeňského zařízení.
I. Skutkové okolnosti
První stěžovatelka je družkou a matkou syna pana R., s nímž žila ve Vladivostoku. Její druh byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce deseti let a umístěn do věznice v tamním kraji. Krátce poté však federální vězeňská služba (dále jen „FSVT“) rozhodla o jeho přemístění do zařízení vzdáleného od bydliště stěžovatelky asi pět tisíc kilometrů. Žádost stěžovatelky, aby bylo jejímu partneru umožněno setrvat v dosavadním zařízení, byla zamítnuta. Neuspěla ani s žalobou k soudu. Pozdější žádost stěžovatelky, aby byl její druh přeložen zpět, byla rovněž zamítnuta s odůvodněním, že trest má být dle platné právní úpravy zásadně vykonán v jednom místě. S ohledem na své možnosti navštívila stěžovatelka se synem pana R. toliko třikrát.
Druhou stížnost podala manželka a dvě dcery pana K. H. Ten byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dvaceti let a z rozhodnutí FSVT byl umístěn do zařízení vzdáleného od bydliště rodiny přibližně osm tisíc kilometrů. Stěžovatelka neúspěšně žádala o přesun manžela do bližšího vězeňského zařízení. Mezi lety 2008 a 2012 jej navštívila osmkrát, zatímco v letech 2013 a 2014 ani jednou, neboť jako nezaměstnaná neměla potřebné prostředky na cestu. Její první dcera viděla otce za tuto dobu jednou, druhá nikdy.
Třetí stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody na jedenáct let a umístěn do vězeňského zařízení vzdáleného přibližně 3 300 km od jeho bydliště poblíž Moskvy. Stěžovatel se domáhal přemístění do bližšího zařízení s tím, že jeho otec, bratr, sestra a synovec jej nemohou v takto vzdáleném zařízení navštěvovat. Jeho bližní jej ve výkonu trestu nenavštívili ani jednou.
Čtvrtý stěžovatel byl odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody a umístěn do vězeňského zařízení vzdáleného asi 2 000 km od místa bydliště. Jeho matka a sestra jej proto nebyly schopny navštívit. Žádost stěžovatele o přeložení byla zamítnuta. V rámci řízení stěžovateli nadto nebylo umožněno účastnit se osobně jednání, na němž soudy o jeho žádosti rozhodovaly.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A. K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelé se shodně dovolávali porušení práva na respektování rodinného života dle článku 8 Úmluvy z důvodu absence praktické možnosti návštěv rodinných příslušníků ve výkonu trestu, která vyplývala z rozhodnutí FSVT o umístění odsouzených do vzdálených vězeňských zařízení a z následné nemožnosti dosáhnout přeložení blíže.
a) K přijatelnosti
Vláda vznesla ve vztahu k druhé stížnosti námitku, že byla podána až po uplynutí předepsané šestiměsíční lhůty. Ta dle vlády počala plynout ode dne doručení rozhodnutí FSVT o přemístění vězně do jiného zařízení. Dle názoru Soudu stěžovatelé nenapadají samotné rozhodnutí o umístění do vzdálené věznice, nýbrž dlouhodobé důsledky, které mělo na jejich rodinný život. V případě trvajících porušení Úmluvy naopak počíná šestiměsíční lhůta běžet až ode dne, kdy byl tento trvající protiprávní stav ukončen. V minulosti Soud ostatně považoval za trvající i situaci vězně, jehož kontakt s bližními byl omezen po dobu deseti let (Khoroshenko proti Rusku, č. 41418/04, rozsudek velkého senátu ze dne 30. června 2015, § 91). V projednávané věci přitom Soud nespatřoval důvod se od stávající judikatury odchýlit, a proto námitku vlády zamítl.
b) K odůvodněnosti
Soud se předně zabýval tím, zda námitky stěžovatelů spadají do rozsahu věcné působnosti článku 8 Úmluvy. Připomněl, že z práva na respektování rodinného života vyplývá povinnost orgánů umožnit styk odsouzeného s nejbližší rodinou (Khoroshenko proti Rusku, cit. výše, § 106). Umístění odsouzeného do určitého vězeňského zařízení může vyvolávat otázky na poli článku 8 Úmluvy, jestliže nepříznivě působí na jeho rodinný život v míře, jež překračuje omezení a těžkosti nevyhnutelně spojené se samotnou podstatou trestu odnětí svobody (Khodorkovskiy a Lebedev proti Rusku, č. 11082/06 a 13772/05, rozsudek ze dne 25. července 2013, § 837). Vzdálenost mezi bydlištěm rodiny a místem výkonu trestu pohybující se mezi 2 000 až 8 000 km je natolik zásadní, že odsouzeným a jejich rodinným příslušníkům fakticky brání v pravidelném styku a působí tak zvýšené obtíže. Je přitom nepodstatné činit rozdíly mezi těmi stěžovateli zbavenými osobní svobody a těmi, kteří jsou jejich rodinnými příslušníky. Obtíže, s nimiž se v důsledku nemožnosti navštěvovat své blízké potýkají, jsou totiž co do podstaty stejné. Otázky těmito stížnostmi nastolené je tudíž třeba podřadit pod pojem „rodinného života“ ve smyslu článku 8 Úmluvy.
Soud dále shrnul obecné zásady, k nimž náleží pravidlo, že vězněné osoby i nadále požívají všech základních práv a svobod zaručených Úmluvou s výjimkou práva na osobní svobodu. Ve společnosti, která staví do popředí hodnot lidskou důstojnost, je sledovaným účelem trestu rehabilitace, tj. vytvoření podmínek pro začlenění odsouzeného zpět do společnosti. Článek 8 Úmluvy klade na státy povinnost napomáhat vězňům k vytváření a udržování vztahů a vazeb s lidmi mimo vězeňské zařízení, aby byl zajištěn jejich snazší návrat do společnosti po odpykání trestu. Z tohoto hlediska je místo výkonu trestu skutečně významné. I když trest zůstává jedním z účelů odnětí svobody, nelze přehlížet jasný posun v evropské penologii k rehabilitační funkci trestu (Vinter a ostatní proti Spojenému království, č. 66069/09 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 9. července 2013, § 115). Zásada rehabilitace ostatně v judikatuře Soudu nabyla velké důležitosti (Murray proti Nizozemsku, č. 10511/10, rozsudek velkého senátu ze dne 26. dubna 2016, § 102). Konečně, i Evropská vězeňská pravidla stanoví povinnost vnitrostátních orgánů zabránit rozpadu rodinných vazeb vězňů tím, že jim v maximální možné míře umožní kontakt s bližními. Státy tedy v této oblasti nepožívají velkého prostoru pro vlastní uvážení.
Strany nepovažovaly za sporné, že rozhodnutími FSVT došlo k zásahu do práva stěžovatelů na respektování rodinného života. Úkolem Soudu bylo tudíž posoudit, zda byl namítaný zásah ospravedlnitelný ve světle druhého odstavce článku 8 Úmluvy, tedy zda byl stanoven zákonem, sledoval legitimní cíl a zda byl nezbytný v demokratické společnosti. Soud se přitom dále zaměřil zejména na otázku zákonnosti zásahu. Kromě požadavku, aby měl zásah oporu ve vnitrostátním právním řádu, musí daná právní norma splňovat i určité požadavky co do kvality, k nimž náleží (i) dostupnost, (ii) předvídatelnost a (iii) způsobilost vyloučit prostor pro svévoli.
V dalším zkoumání se Soud věnoval postupně třem okruhům otázek. Předně posuzoval původní rozhodnutí FSVT umístit vězně do vzdálených zařízení, ve druhém kroku zkoumal způsob, jakým se tento orgán vypořádal s žádostmi o přeložení do bližších vězeňských zařízení a konečně se zaměřil na soudní přezkum těchto rozhodnutí.
K zákonnosti rozhodnutí o umístění odsouzených do vzdálených vězeňských zařízení Soud poznamenal, že dle platné právní úpravy by vězni měli vykonávat trest odnětí svobody zpravidla v zařízení, které se nachází v kraji jejich trvalého pobytu nebo odsouzení. Z tohoto obecného pravidla jsou připuštěny dvě výjimky. První výjimka přichází v úvahu tehdy, pokud v dané oblasti neexistuje odpovídající zařízení, nebo umístění odsouzeného do něho není možné. Zákon ani rozhodovací praxe však nedávají bližší návod, jaké situace lze podřadit pod tuto „nemožnost“. Druhá výjimka se týká zvláštní kategorie vězňů, u nichž FSVT požívá široké míry diskrece při rozhodování o umístění do konkrétního zařízení na území Ruské federace. Žádné ustanovení vnitrostátního práva neumožňuje předvídat způsob výkladu a použití této výjimky. Jak je patrné, obě výjimky ponechávají FSVT širokou míru diskrece, jejíž rozsah však dle Soudu není dostatečně omezen tak, aby byly dotčené osoby chráněny před svévolnými zásahy do svých práv. Právní řád nadto neobsahoval žádné záruky, které by vyvažovaly tuto širokou míru diskrece, případně mechanismus umožňující posoudit veřejný zájem na straně jedné a individuální práva odsouzeného a jeho osob blízkých na straně druhé. Vnitrostátní právní úprava tudíž neomezovala zásahy do práv na nezbytně nutnou míru. Žádné ustanovení zákona nadto nepočítalo s účastí odsouzeného na rozhodovacím procesu stran jeho umístění do konkrétního zařízení, jak vyžadují Evropská vězeňská pravidla. I když platí, že Úmluva nezaručuje právo vězňů zvolit si místo výkonu trestu jako takové a navzdory tomu, že určité odloučení vězně od rodiny je nevyhnutelným důsledkem odsouzení, je žádoucí, aby státy usilovaly o udržení vazeb odsouzených s vnějším světem. Vnitrostátní právní úprava by nadto měla vězňům poskytnout přiměřenou příležitost vyjádřit se k umístění či přemístění do určitého vězeňského zařízení, aby mohly být jejich argumenty na poli článku 8 Úmluvy vzaty při rozhodování v potaz. Projednání záležitosti s dotyčným vězněm a individualizované posuzování jeho osobní situace jsou ostatně jedny z klíčových záruk proti svévoli. Tím, že ruská právní úprava tyto procesy nezakotvovala, neumožňovala hledání spravedlivé rovnováhy mezi veřejným a soukromým zájmem, tj. zkoumání přiměřenosti zásahu do rodinného života vězňů a jejich příbuzných.
Soud dále podrobil zkoumání rozhodování o žádostech o přeložení vězně do jiného vězeňského zařízení. Příslušná ustanovení zákona vycházela z obecného pravidla, že trest ve své celistvosti má být zásadně vykonán v jednom zařízení. Přestože zákon připouští výjimky i z tohoto pravidla, neuvádí jako relevantní důvod potřebu zachování rodinných vazeb. Soud se v tomto směru neztotožnil s postojem vlády, dle níž lze tento důvod podřadit pod zákonnou výjimku tzv. jiných výjimečných okolností. Dle Soudu naopak rozhodnutí FSVT ve věcech stěžovatelů dokládají, že zmíněná výjimka není v praxi vykládána způsobem, jak tvrdí vláda. I kdyby tomu v jiných případech skutečně tak bylo, poukazovalo by to pouze na nejednotnost a tudíž i svévoli, s jakou je dané ustanovení v konkrétních případech vykládáno a používáno. Soud tak uzavřel, že právní úprava neskýtala dostatečné záruky vylučující svévoli při rozhodování FSVT.
Opatření, jimiž je zasahováno do základních práv a svobod, musejí podléhat určité formě kontradiktorního řízení před nezávislým orgánem, který je oprávněn přezkoumat důvody a relevantní důkazy vedoucí k danému rozhodnutí. Rozhodnutí FSVT přitom může mít dlouhodobé dopady na rodinný život dotčených osob. Aby mohl být takto závažný zásah považován za slučitelný s čl. 8 odst. 2 Úmluvy, musí podléhat zvláště pečlivému přezkumu ze strany nezávislého soudu. Způsob, jakým ruské soudy vyložily relevantní ustanovení vnitrostátního práva, však de facto vyloučil jakoukoli možnost dosáhnout přeložení vězně do jiného zařízení z důvodu, že přílišná vzdálenost mezi místem výkonu trestu a bydlištěm rodiny brání styku odsouzeného s jeho příbuznými. Právní úprava přitom ani nevyžadovala, aby soudy zohledňovaly dopady rozhodnutí FSVT na rodinný život odsouzeného a jeho příbuzných, neboli aby provedly test přiměřenosti (Roman Zakharov proti Rusku, č. 47143/06, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2015, § 262). Soud konečně vyjádřil znepokojení nad tím, že žádosti stěžovatelů byly odmítnuty prakticky se stejným odůvodněním, což jen dokresluje, že se soudy nezabývaly konkrétními okolnostmi jejich případů. Výklad příslušných ustanovení vnitrostátního práva zastávaný ruskými soudy tedy zbavil stěžovatele reálné možnosti, aby byly jejich námitky na poli článku 8 Úmluvy vůbec vzaty na zřetel.
Soud proto uzavřel, že ruský vnitrostátní systém neskýtal dostatečné záruky proti zneužití a svévolnému umisťování vězňů do vzdálených zařízení. K porušení článku 8 Úmluvy tedy došlo.
B. K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Čtvrtý stěžovatel dále namítal porušení práva na spravedlivé projednání věci zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, k němuž mělo dojít tím, že mu nebyla umožněna přítomnost na jednání soudů, které rozhodovaly o jeho žádosti o přeložení do jiného vězeňského zařízení. Soud zkoumal, zda povaha předmětného řízení vyžadovala osobní účast stěžovatele na jednání a zda vnitrostátní soudy přijaly opatření k zajištění účinné účasti stěžovatele na řízení (Yevdokimov a ostatní proti Rusku, č. 27236/05 a další, rozsudek ze dne 16. února 2016, § 48). Podle mínění Soudu vnitrostátní soudy nepředložily žádné pádné důvody, proč projednání věci bez osobní účasti stěžovatele nebylo na újmu spravedlnosti řízení jako celku. Nezvažovaly ani argumenty svědčící pro a proti nařízení jednání a vyslechnutí zúčastněných stran, jakož ani jiné procesní možnosti, jak zabezpečit účinnou účast stěžovatele na daném řízení. Rozhodování bez veřejného jednání toliko s odvoláním na skutečnost, že stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody, zcela nepostačuje. K porušení práva na spravedlivé projednání věci dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy tudíž došlo.
Full & Egal Universal Law Academy