© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 17. dubna 2017 ve věci č. 21055/11 – Pirozzi proti Belgii
Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že úkony vedoucími k zatčení stěžovatele ve státě vykonávajícím evropský zatýkací rozkaz, jež byly v souladu s vnitrostátní právní úpravou, nedošlo k porušení práva na svobodu a osobní bezpečnost ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy a že předání stěžovatele k výkonu trestu do Itálie, kde byl původně odsouzen, byť se nezúčastnil zasedání odvolacího soudu, nepředstavovalo flagrantní odepření spravedlnosti, jež by bylo v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel, jenž se zúčastnil hlavního líčení, byl v roce 1998 odsouzen za obchodování s drogami k dlouholetému vězení a vysoké pokutě. Odvolací soud v roce 2002 verdikt zmírnil poté, co se stěžovatel omluvil ze zdravotních důvodů, avšak byl zastoupen advokátem. Kasační soud zamítl v roce 2003 jeho dovolání, když schválil postup odvolacího soudu, který neuznal kopii neprůkazného a vágního dokumentu údajně vydaného nemocnicí za řádný důvod pro omluvu ze zasedání soudu.
V červenci 2010 vydal italský státní zástupce za účelem předání stěžovatele k výkonu trestu evropský zatýkací rozkaz. Stěžovatel byl rychle nalezen a zatčen ve svém bydlišti v Bruselu a po svém vyslechnutí vzat do vazby. Po obdržení vysvětlujícího sdělení italského státního zastupitelství ohledně řízení proti stěžovateli rozhodl soud prvního stupně přiznat evropskému zatýkacímu rozkazu vykonatelnost, když k námitce stěžovatele uvedl, že k posouzení zákonnosti a bezvadnosti zatýkacího rozkazu je příslušný vystavující justiční orgán a že italský trestní řád od roku 2005 umožňuje obnovu trestního řízení. Podle odvolacího soudu, který usnesení soudu prvního stupně potvrdil, není zákonný důvod pro nevykonání evropského zatýkacího rozkazu založený na nemožnosti obnovit řízení proti uprchlému naplněn, protože stěžovatel byl k odvolacímu trestnímu řízení v Itálii řádně předvolán a jeho advokát mu obhajobu zajistil. Stěžovatel podal dovolání, které kasační soud v září 2010 zamítl. K argumentu na poli čl. 5 odst. 1 Úmluvy uvedl, že evropský zatýkací rozkaz umožňuje belgickým orgánům postup, který pro nalezení a zatčení stěžovatele zvolily. Na námitku porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy původním postupem italských soudů a nemožností ho napravit kasační soud odpověděl tak, že mu nepřísluší posuzovat původní postup italských soudů, že odvolací soud své rozhodnutí na tomto poli řádně odůvodnil a že tvrzení, že italské orgány nebudou respektovat článek 6 Úmluvy, je čistě hypotetické povahy.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel poukazoval na porušení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy kvůli nezákonnosti svého zatčení v Belgii a čl. 6 odst. 1, jelikož byl předán k výkonu trestu do Itálie, kde byl odsouzen v nepřítomnosti.
A.K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy
Stěžovatel se dovolával nezákonnosti úkonů provedených s cílem ho nalézt a zatknout v Belgii. Záznamy o těchto úkonech nebyly založeny spisu, a tudíž ani nebyly předmětem soudní kontroly.
Podle Soudu k nalezení a zatčení stěžovatele došlo za účelem výkonu evropského zatýkacího rozkazu, a tedy jeho předání do Itálie. Použitelné je tudíž ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Co se týče zákonnosti zbavení svobody, ustanovení odkazuje na vnitrostátní hmotné a procesní právo a navíc vyžaduje, aby bylo zbavení svobody v souladu s cílem článku 5, jímž je ochrana jednotlivce před svévolí (Saadi proti Spojenému království, č. 13229/03, rozsudek velkého senátu ze dne 29. ledna 2008, § 67–74).
Soud s ohledem na znění příslušných belgických zákonů a s odvoláním na rozsudek belgického kasačního soudu vydaný ve věci konstatoval, že k zatčení stěžovatele za účelem jeho zajištění a předání italským orgánům došlo v souladu s postupem stanoveným zákonem. Belgické soudy se sice nepovažovaly za příslušné k tomu, aby přezkoumaly vyšetřovací úkony vedoucí k nalezení a zatčení stěžovatele, ale ten současně nepoukazuje na žádné konkrétní okolnosti, které by prokazovaly manipulaci ze strany policie (srov. Čonka proti Belgii, č. 51564/99, rozsudek ze dne 5. února 2002, § 41–42). Zákonnost stěžovatelova zbavení svobody při nedostatku důkazů o svévoli nezávisela na zákonnosti kroků vedoucích k jeho nalezení a zatčení; zákonnost navazujících úkonů již stěžovatel nezpochybňoval. K porušení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy tedy nedošlo.
B.K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel poukazoval na to, že byl předán do Itálie, kde by dříve odsouzen v nepřítomnosti v rozporu s článkem 6 Úmluvy, a toto pravomocně uzavřené řízení již nelze znovu otevřít. Dochází tím k „flagrantnímu odepření spravedlnosti“, jež je v rozporu s článkem 6 Úmluvy.
Soud připomněl, že podle jeho judikatury může rozhodnutí o vyhoštění nebo vydání výjimečně vyvolat problémy na poli článku 6 Úmluvy, pokud uprchlý utrpěl nebo může utrpět flagrantní odepření spravedlnosti v dožadujícím státě [Soering proti Spojenému království, č. 14038/88, rozsudek pléna ze dne 7. července 1989, § 113; dále např. Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království, č. 8139/09, rozsudek ze dne 17. ledna 2012, § 258].
Tuto zásadu je nyní třeba posoudit v kontextu výkonu evropského zatýkacího rozkazu, založeného na zásadě vzájemného uznávání, jež sama spočívá na zásadě vzájemné důvěry mezi členskými státy Evropské unie. Soud vyjádřil podporu vytvoření společného prostoru svobody, bezpečnosti a práva v Evropě, ale jednotlivé aspekty nesmí narážet na základní práva dotčených jednotlivců (Avotiņš proti Lotyšsku, č. 17502/07, rozsudek velkého senátu ze dne 23. května 2016, § 113 a násl.).
Pokud vnitrostátní orgány provádějí unijní právo, aniž požívají vlastní posuzovací pravomoci, uplatní se domněnka rovnocenné ochrany stanovená ve věci Bosphorus Hava Yolları Turizm ve Ticaret Anonim Şirketi proti Irsku (č. 45036/98, rozsudek velkého senátu ze dne 30. června 2005) a rozvinutá ve věci Michaud proti Francii (č. 12323/11, rozsudek ze dne 6. prosince 2012). Jelikož je v daném kontextu vykonávající justiční orgán povinen předpokládat dodržování základních práv v jiném členském státě, měla by se uvedená domněnka uplatnit; může však být v konkrétní věci vyvrácena. Pokud je soudům členských států Evropské unie a současně smluvních stran Úmluvy předložena závažná a podložená námitka zjevně nedostatečného dodržování práv chráněných Úmluvou, které unijní právo neumožňuje napravit, nemohou tuto námitku automaticky přejít jen z toho důvodu, že uplatňují unijní právo; to naopak musí vyložit a použít v souladu s Úmluvou.
Podle mechanismu evropského zatýkacího rozkazu příslušelo posouzení jeho zákonnosti vystavujícímu italskému orgánu. Vykonávající belgické orgány naopak nejsou oprávněny posoudit vhodnost výkonu evropského zatýkacího rozkazu, který mohou odmítnout jen ze zákonem taxativně uvedených důvodů. Jejich omezená posuzovací pravomoc není v rozporu s Úmluvou za předpokladu, že posoudily odůvodněnost stěžovatelových námitek založených na Úmluvě, konkrétně otázku, zda výkon evropského zatýkacího rozkazu u stěžovatele nevedl ke zjevně nedostatečné ochraně práv zaručených Úmluvou.
Stěžovatel tvrdil, že byl v Itálii odsouzen v nepřítomnosti a že mu tehdejší italský právní systém neposkytoval s dostatečnou mírou jistoty možnost se hájit během nového procesu. Soud však odlišil projednávanou věc od dovolávané věci Sejdovic proti Itálii (č. 56581/00, rozsudek velkého senátu ze dne 1. března 2006), v níž byl stěžovatel odsouzen jako uprchlý, nebyl oficiálně informován ani o podstatě obvinění proti němu, ani o datu konání procesu a při tomto procesu nebyl ani zastoupen. To vedlo Soud v dovolávané věci k úvaze, zda se stěžovatel vzdal práva účasti na svém procesu, a pokud nikoli, zda mu vnitrostátní právo poskytovalo s dostatečnou mírou jistoty možnost nového projednání jeho trestní věci při plném respektování práv obhajoby.
V projednávané věci dávala belgická právní úprava možnost v podobné situaci výkon evropského zatýkacího rozkazu odmítnout. Belgické soudy však rozhodly, že stěžovatel v projednávané věci se vůbec nenacházel v podobné situaci jako stěžovatel ve věci Sejdovic: o svém procesu před odvolacím soudem informován byl a zastoupen byl též, navíc účinně, protože obhajoba dosáhla snížení trestu.
Podle Soudu tyto skutečnosti postačují k závěru, že výkon evropského zatýkacího rozkazu belgickými orgány netrpí zjevnou vadou, která by mohla vyvrátit domněnku rovnocenné ochrany, jež svědčí jak mechanismu evropského zatýkacího rozkazu, tak jeho výkonu belgickými orgány v projednávané věci. Podle Soudu nelze mít za to, že předání stěžovatele italským orgánům je založeno na procesu, který představuje flagrantní odepření spravedlnosti. K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy tudíž nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy