© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 10. září 2019 ve věci č. 25047/05 – Pryanishnikov proti Rusku
Senát třetí sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že odepřením povolení pořizovat rozmnoženiny erotických filmů dříve schválených k distribuci, k nimž měl stěžovatel autorská práva, přičemž nevydání povolení zcela bránilo v zákonném šíření těchto děl, došlo k porušení stěžovatelovy svobody projevu chráněné článkem 10 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel je nositelem autorských práv k více než 1 500 erotickým filmům, které ruské ministerstvo kultury schválilo pro distribuci divákům nad 18 let věku. Stěžovatel později, v roce 2003, požádal ministerstvo pro sdělovací prostředky o vydání povolení k pořizování rozmnoženin těchto filmů. Požadované povolení mu však bylo odepřeno, v zásadě toliko s poukazem na neupřesněná podezření směřující vůči jeho osobě z výroby a šíření pornografie, na čemž nic nezměnil ani následný soudní přezkum.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatel napadal nevydání povolení k pořizování filmových rozmnoženin.
a)K přijatelnosti
Žalovaná vláda se předně dovolávala zneužití práva podat stížnost, jehož se měl stěžovatel dopustit tím, že nepředložil dokumenty, které by osvědčovaly, že se mu prokuratura omluvila za nezákonné trestní stíhání pro výrobu a šíření pornografie. Soud připomněl, že stěžovatel nesmí bez náležitého vysvětlení zatajit před Soudem informace vztahující se k jádru projednávané věci, současně ale stěžovatelův úmysl uvést Soud tímto v omyl musí být prokázán s dostatečnou jistotou (Gross proti Švýcarsku, č. 67810/10, rozsudek velkého senátu ze dne 30. září 2014, § 28). Podle Soudu povinnost prokuratury omluvit se vyplývala ze zákona a vnitrostátní soudy na toto trestní stíhání ve svých rozhodnutích neodkazovaly. Proto informace o tomto stíhání, k němuž ostatně došlo až po skutečnostech rozhodných pro posouzení projednávané věci, není natolik podstatná, aby se stěžovatel dopustil zneužití práva.
Vláda také poukazovala na změnu právní úpravy v roce 2008, podle níž již nositelé autorského práva nepotřebují povolení k rozmnožování audiovizuálního materiálu. K tomu, aby stěžovatel přišel o postavení oběti, je třeba, aby vnitrostátní orgány výslovně nebo co do podstaty uznaly namítané porušení a napravily je (např. Amuur proti Francii, č. 19776/92, rozsudek ze dne 25. června 1996, § 36). Vývoj právní úpravy však nepředstavoval uznání porušení stěžovatelových práv podle článku 10 Úmluvy ani ve vnitrostátním řízení nebo v řízení před Soudem, ani ho nelze vykládat jako uznání takového porušení co do podstaty. Navíc k němu došlo až čtyři roky po rozhodných skutečnostech, bez vazby na projednávanou věc. Proto se stěžovatel může i nadále pokládat za oběť porušení Úmluvy ve smyslu článku 34 Úmluvy.
b)K odůvodněnosti
1.Obecné zásady
Soud stran obecných zásad odkázal na věc Medžlis Islamske Zajednice Brčko a ostatní proti Bosně a Hercegovině (č. 17224/11, rozsudek velkého senátu ze dne 27. června 2017, § 75). Podotkl, že svoboda projevu zahrnuje svobodu uměleckého vyjadřování, a to zejména v rámci svobody přijímat a sdílet informace a myšlenky, která umělcům poskytuje příležitost zapojit se do veřejné výměny kulturních, politických a sociálních informací a myšlenek všeho druhu. Ti, kdo tvoří, vykonávají, rozšiřují nebo vystavují umělecká díla, přispívají k výměně myšlenek a názorů, která je zásadní v demokratické společnosti.
Každý, kdo vykonává svoji svobodu projevu, přebírá na sebe ‚povinnosti a odpovědnost’, jejichž rozsah závisí na jeho postavení a použitých prostředcích (Vereiningung Bildender Künstler proti Rakousku, č. 68354/01, rozsudek ze dne 25. ledna 2007, § 26). Státy jsou navíc oprávněny prostřednictvím povolení regulovat organizaci rozhlasových, televizních nebo filmových společností na svém území. Vydání povolení může být vázáno na různé podmínky, jež mohou vést k zásahům, jejichž cíle mohou být legitimní podle čl. 10 odst. 1 věty třetí Úmluvy, i když nemusejí odpovídat některému z cílů uvedených v odstavci 2. Přesto musí být slučitelnost takových zásahů posouzena podle požadavků odstavce 2 (viz, mutatis mutandis, Meltex Ltd a Movsesyan proti Arménii, č. 32283/04, rozsudek ze dne 17. června 2008, § 76).
Konečně, ve smluvních státech není možné nalézt jednotné evropské pojetí ochrany morálky, které se velmi liší v čase a v místě. Státní orgány jsou proto v zásadě v lepším postavení než mezinárodní soud k tomu, aby k požadavkům morálky zaujaly názor (Müller a ostatní proti Švýcarsku, č. 10737/84, rozsudek ze dne 24. května 1988, § 49).
2.Uplatnění těchto zásad na projednávanou věc
S ohledem na zásadu, že Úmluva je určena k ochraně práv praktických a účinných, a nikoli teoretických a iluzorních (Dvorski proti Chorvatsku, č. 25703/11, rozsudek velkého senátu ze dne 20. října 2015, § 82), nebylo ani předmětem sporu, že odepření povolení pořizovat filmové rozmnoženiny, bez něhož stěžovatel ve skutečnosti filmy, jež již byly schváleny pro účely distribuce, distribuovat do kin, videopůjčoven, vysílat či prodávat nemohl, představovalo zásah do jeho práva na svobodu projevu (viz, mutatis mutandis, Meltex Ltd a Movsesyan proti Arménii, rozsudek cit. výše, § 74). Tento zásah byl ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy ‚stanoven zákonem’ a směřoval k ochraně morálky (Müller a ostatní proti Švýcarsku, rozsudek cit. výše, § 30) a práv druhých, zejména dětí.
Zbývalo posoudit, zda byl tento zásah ‚nezbytný v demokratické společnosti’, a to zejména s ohledem na důvody uváděné vnitrostátními soudy (Sapan proti Turecku, č. 44102/04, rozsudek ze dne 8. června 2010, § 37). Ty v projednávané věci poukázaly pouze na to, že by stěžovatel mohl vyrábět nebo šířit pornografii. Svá podezření bez dalších podrobností a důkazů opřel soud prvního stupně o probíhající vyšetřování, v němž byl stěžovatel slyšen jako svědek, odvolací soud o neupřesněné nabídky prodeje pornografických materiálů nalezené na internetu a dovolací soud o zapojení stěžovatele do vyšetřování nezákonné výroby pornografie. Z rozsudků však nevyplývá, že soudy přezkoumaly nějaké konkrétní důkazy.
Vláda navíc namítala, že stěžovateli byl prokázán úmysl šířit pornografický film, aniž k tomu ale poskytla konkrétní údaje, jež nelze najít ani v rozsudcích vnitrostátních soudů. Tyto rozsudky tedy vycházely z domněnek spíše než z odůvodněných skutkových zjištění. Soudy tudíž neposkytly relevantní a dostatečné důvody pro zjištění, že stěžovatel vyráběl nebo šířil pornografii. Ačkoli zmínily potřebu chránit nezletilé před pornografií, z jejich rozsudků nevyplývá, že by stěžovatel někdy byl podezřelý z šíření pornografie mezi dětmi. V Rusku byl ostatně v rozhodné době zákaz šířit pornografii obecný, přičemž Soud již rozhodl, že i dočasný zákaz šíření pornografického materiálu obecně, vůči jakémukoli publiku, není odůvodněný a že vnitrostátní orgány mají uplatnit méně omezující opatření (Kaos GL proti Turecku, č. 4982/07, rozsudek ze dne 22. listopadu 2016, § 61).
Podle Soudu konečně chybí známky toho, že se vnitrostátní soudy zabývaly dopadem, který odepření povolení pořizovat rozmnoženiny mohlo mít na stěžovatelovu možnost šířit jakékoli své filmy, včetně těch, k nimž jinak měl potřebné povolení k distribuci, které potvrzovalo, že nejsou pornografické, a na jeho svobodu projevu vůbec. Neuznaly tudíž existenci střetu mezi svobodou projevu a potřebou chránit veřejnou morálku a práva jiných a neprovedly mezi nimi vyvažování.
Za této situace učinil Soud závěr, že takto dalekosáhlé omezení stěžovatelovy svobody projevu, jež ho připravilo o možnost šířit jakékoli nahrávky vůči jakémukoli publiku, nemůže být považováno za odůvodněné. Došlo proto k porušení článku 10 Úmluvy.
III.Oddělená stanoviska
Velmi rozsáhlé souhlasné stanovisko připojil soudce Pinto de Albuquerque, podle něhož se Soud nezabýval otázkou rozporných mezinárodních závazků žalovaného státu v oblasti potírání pornografie, otázkou povinnosti států chránit před pornografií děti ani nepostupoval příliš zásadově na poli předcházení a potírání násilí na ženách. Upozornil současně na to, že v těchto oblastech existuje řada sporných otázek a že stávající judikatura Soudu nemusí být v souladu s dalšími mezinárodními závazky států.
Soudce Dedov ve svém souhlasném stanovisku mimo jiné tvrdil, že povolení pořizovat rozmnoženiny mělo být považováno za záležitost ochrany majetku podle článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, a nikoli svobody projevu podle článku 10 Úmluvy, a proto měla být stížnost prohlášena za neslučitelnou s tímto ustanovením.
Full & Egal Universal Law Academy