© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Anotace rozsudku ze dne 21. června 2016 ve věci č. 76136/12 – Ramadan proti Maltě
Senát čtvrté sekce Soudu pěti hlasy proti dvěma rozhodl, že odnětím občanství, které stěžovatel získal podvodným jednáním spočívajícím v uzavření sňatku s maltskou občanskou za účelem legalizace svého pobytu a nabytí tamního občanství, aniž by hodlal trvale žít v manželském svazku, nedošlo k porušení jeho práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy, přestože se tím stěžovatel stal osobou bez státní příslušnosti.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel, egyptský občan pobývající neoprávněně na území Malty, se oženil s M. P., maltskou státní příslušnicí, s níž následně počal potomka. Jakožto manžel tamní občanky a otec maltského dítěte nabyl rovněž maltské občanství. Aby zamezil vzniku dvojího občanství, zahájil stěžovatel řízení o pozbytí egyptské státní příslušnosti. Jeho žádosti bylo vyhověno. Zanedlouho došlo mezi manželi k neshodám. Při jedné z rozepří stěžovatel svou ženu fyzicky napadl, za což byl pravomocně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. M. P. mezitím zahájila řízení o prohlášení manželství za neplatné. Její žádosti soudy vyhověly, když naznaly, že jediným motivem, kterým byl stěžovatel při uzavření sňatku veden, byla legalizace jeho pobytu a nabytí maltského občanství. Manželství bylo tedy uzavřeno bez vážné vůle a za jiný účelem, než je založení rodiny a řádná výchova dětí. Stěžovatel se následně oženil s V. A., ruskou občanskou, s níž měl dvě děti, které nabyly maltskou státní příslušnost filiací.
S odstupem několika let stěžovatel obdržel rozhodnutí, na jehož základě mu mělo být odňato státní občanství, neboť je získal podvodem. Stěžovatel tuto skutečnost rozporoval, přičemž poukazoval na skutečnost, že je otcem tří nezletilých maltských občanů. K prošetření rozhodných skutkových okolností byla ustavena komise a na podkladě jejích závěrů ministr spravedlnosti a vnitra rozhodl, že stěžovatel má být s okamžitou platností občanství zbaven. Stěžovatel se obrátil na ústavní soud namítaje zejména porušení článků 6 a 8 Úmluvy. Námitku, že komise rozhodující v jeho věci nesplňovala požadavky kladené na „soud“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ústavní soud odmítl s tím, že řízení o nabývání a pozbývání občanství se netýká „práva“, nota bene občanskoprávní povahy, a proto není na takové řízení dané ustanovení Úmluvy použitelné. Ve vztahu k druhé námitce ústavní soud konstatoval, že odnětí občanství bez dalšího neznamená, že dojde k vyhoštění. Ani v době probíhajícího řízení před Soudem nebylo o vyhoštění rozhodnuto.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Dovolávaje se článku 8 Úmluvy stěžovatel namítal, že rozhodnutí, jež ho zbavilo občanství, bylo vydáno v řízení bez dostatečných procesních záruk a v rozporu se zákonem. Nadto jej ponechalo bez státní příslušnosti a v nejistotě, že bude následně vyhoštěn, a tedy odloučen od své rodiny.
a)K přijatelnosti
Soud v prvé řadě shledal, že ve vztahu k námitce možného vyhoštění stěžovatele nelze považovat za „oběť“ ve smyslu článku 34 Úmluvy. Konstatoval, že vyhoštění stěžovatele nebylo nařízeno, a i kdyby takové rozhodnutí již bylo vydáno, mohl by se proti němu stěžovatel bránit opravnými prostředky. Riziko vyhoštění tedy ve světle judikatury Soudu nebylo možné označit za skutečné a dostatečně bezprostřední (Sisojeva a ostatní proti Lotyšsku, č. 60654/00, rozsudek velkého senátu ze dne 15. ledna 2007, § 93), a to tím spíše, že se stěžovatel stal osobou bez státní příslušnosti. Výkon rozhodnutí o jeho vyhoštění by tak v praxi velmi pravděpodobně narazil na neochotu Egypta i jiných států jej přijmout. Soud tedy stížnost v rozsahu, v němž stěžovatel poukazoval na možnost svého vyhoštění, odmítl.
Za přijatelnou naopak označil námitku stěžovatele, že došlo k porušení jeho soukromého a rodinného života rozhodnutím, na jehož základě mu bylo odňato maltské občanství, jelikož rozhodnutí již bylo přijato i vykonáno.
b)K odůvodněnosti
Soud připomněl, že oproti původnímu přístupu, kdy byly stížnosti týkající se odnětí občanství pravidelně odmítány jako neslučitelné ratione materiae s tím, že ustanovení Úmluvy ani její protokoly nezaručují právo na občanství, došlo v nejnovější judikatuře k posunu v tom směru, že svévolné zbavení občanství může za určitých okolností vyvolávat otázky na poli článku 8 Úmluvy, jestliže má dopady na soukromý život dotčeného jednotlivce (Slivenko a ostatní proti Lotyšsku, č. 48321/99, rozhodnutí velkého senátu ze dne 23. ledna 2002, § 77). V projednávané věci se tedy Soud zaměřil na to, zda rozhodnutí maltských orgánů vykazovala známky svévole a zda měla zásadní dopady na soukromý život stěžovatele.
Na úvod Soud vyzdvihl, že ke zbavení občanství došlo na základě zákona, jenž zakládal pravomoc příslušného ministra odejmout občanství osobě, u níž bylo prokázáno, že je nabyla podvodným jednáním. Před vydáním takového rozhodnutí zákon vyžadoval, aby byla dotčená osoba o tomto záměru vyrozuměna a mohla požádat o prošetření své věci. Stěžovatel této možnosti využil. Měl tedy osobně i skrze právního zástupce příležitost účastnit se řízení, v jehož rámci proběhlo několik ústních jednání, při nichž byla vyslechnuta řada svědků, včetně jeho bývalé manželky. Závěry komise a rozhodnutí ministra mohl stěžovatel následně napadnout ústavní žalobou. Dle mínění Soudu bylo tedy rozhodnutí o odnětí občanství doprovázeno nezbytnými procesními zárukami a nelze je označit za svévolné.
Stěžovatel si nadto musel být dobře vědom toho, že postavení občana, které nabyl po sňatku s maltskou státní příslušnicí, je podmíněno trváním manželského svazku, při jehož skončení může být ministrem občanství zrušeno. Soud dále přihlédl k tomu, že nastalá situace je následkem podvodného jednání stěžovatele, tedy jeho vlastní volby a chování. Ohledně důsledků odnětí občanství Soud připomněl, že stěžovateli bezprostředně vyhoštění nehrozí, když může své právo pobytu odvozovat od dětí, které zůstaly i nadále maltskými občany. Vnitrostátní orgány navíc pravidelně obnovují jeho povolení k podnikání, což rovněž nenasvědčuje tomu, že by jej po devíti letech od zbavení občanství zamýšlely vyhostit.
Soud dále připomněl, že žádné ustanovení Úmluvy nezaručuje právo jednotlivce na konkrétní formu povolení k pobytu. Soudu tudíž nepřísluší, aby se vyjadřoval k tomu, zda by měl být jednotlivci přiznán jiný pobytový status. Stěžovatel má přitom k dispozici řadu možností. Může například požádat o pracovní povolení a následně o povolení k pobytu. Není dokonce vyloučeno, že po čase splní podmínky pro nabytí maltského občanství. Stěžovatel se zatím bez rozumných důvodů k žádné z těchto variant neuchýlil. K jeho námitce, že byl ponechán jako osoba bez státní příslušnosti, Soud toliko poznamenal, že zřekne-li se osoba svého původního občanství, nezakládá to v žádném případě povinnost jiného státu zlegalizovat její pobyt na svém území.
Po zvážení všech těchto okolností Soud uzavřel, že za současného stavu věcí k porušení článku 8 Úmluvy nedošlo.
III.Oddělená stanoviska
Se závěry většiny senátu se neztotožnili dva jeho členové. Zatímco soudce Zupančič svůj nesouhlas dále nerozvedl, soudce Pinto de Albuquerque ve svém rozsáhlém stanovisku předložil podrobný rozbor relevantních pramenů mezinárodního práva. V této souvislosti zdůraznil především článek 15 Všeobecné deklarace lidských práv, dle něhož má každý právo na státní příslušnost a současně jí nikdo nesmí být svévolně zbaven. Tyto zásady jsou obsaženy mj. též v Úmluvě o postavení osob bez státní příslušnosti z roku 1954, Úmluvě o omezení případů bezdomovectví z roku 1961 a Evropské úmluvě o státním občanství z roku 1997. Dle jmenovaného soudce lze usuzovat, že zmíněné zásady již nabyly formy mezinárodního obyčeje. Je tedy zjevné, že neobstojí tradiční vnímání, dle něhož jsou otázky nabývání a pozbývání občanství natolik bytostně spjaty se svrchovaností státu, že v této oblasti požívají státy absolutního prostoru pro uvážení. Státní příslušnost je naopak nedílnou součástí osobní identity jednotlivce, která je chráněna článkem 8 Úmluvy. Dynamickým výkladem Úmluvy lze tak dospět k závěru, že dané ustanovení zakotvuje „právo na občanství“, a to minimálně ve dvou specifických případech. Předně lze z článku 8 Úmluvy dovodit negativní povinnost státu zdržet se svévolného zbavení občanství, pokud by tím dotčeného jednotlivce učinil apatridou. Zadruhé jde o pozitivní povinnost poskytnout občanství osobě bez státní příslušnosti, jestliže byla narozena nebo nalezena na jeho území. V civilizované Evropě je totiž apolitismus nepřípustný. Ve vztahu k projednávané věci soudce vyjádřil pochybnost stran podvodného jednání stěžovatele, jímž měl dosáhnout na maltské občanství. Z účelových manželství se totiž zpravidla nerodí děti, což je aspekt, kterým se Soud nezabýval. Kritice podrobil rovněž postup vnitrostátních orgánů, kterým trvalo řadu let, než po prohlášení neplatnosti manželství přistoupily ke zbavení občanství. Řízení, v němž se tak stalo, navíc zcela rezignovaly na hledání spravedlivé rovnováhy mezi individuálními zájmy stěžovatele a zájmy veřejnosti. Nebylo tak zohledněno, že stěžovatel byl za téměř dvacet let, které pobýval na Maltě, hluboce integrován do tamní společnosti, aniž by nadále udržoval styky se zemí původu. Nejenže tak bylo předmětné opatření zjevně nepřiměřené, ale absence zkoumání individuálních okolností naznačuje, že vnitrostátní řízení neskýtalo potřebné procesní záruky. Nadto mělo dané rozhodnutí drakonické důsledky, když ponechalo stěžovatele bez státní příslušnosti a v nejistotě, zda a kdy dojde k jeho vyhoštění a odloučení od zbytku rodiny. Dle soudce nevyužil Soud jedinečnou příležitost revidovat dosavadní judikaturu k otázce občanství a vyjádřil naději, že tak učiní k žádosti stěžovatele o postoupení věci velký senát.
Full & Egal Universal Law Academy