© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Anotace rozsudku ze dne 27. června 2017 ve věci č. 5856/13 – Ramljak proti Chorvatsku
Senát druhé sekce Soudu rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že právo stěžovatelky na nestranný soud ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy bylo porušeno, neboť ve věci rozhodoval soudce, jehož syn – byť se na předmětném řízení přímo nepodílel – byl zaměstnán jako koncipient v advokátní kanceláři zastupující protistranu.
I.Skutkové okolnosti
Proti stěžovatelce bylo před okresním soudem zahájeno řízení o neplatnosti závěti, kterou byla stěžovatelka povolána jako dědic k převzetí pozůstalosti. Okresní soud v prosinci 2006 rozhodl ve prospěch stěžovatelky. Žalobce podal odvolání ke krajskému soudu. Ve věci rozhodoval tříčlenný senát, jemuž předsedal soudce D. P., který v srpnu 2009 v neveřejném zasedání zrušil odvoláním napadený rozsudek okresního soudu s tím, že prvoinstanční soud sice správně ozřejmil relevantní skutkové okolnosti, nicméně nesprávně na ně použil příslušnou právní úpravu. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dovolání k nejvyššímu soudu, v němž namítala, že v řízení před krajským soudem bylo porušeno její právo na nestranný soud. K tomu mělo dojít tím, že soudce D. P., který ve věci rozhodoval jakožto předseda senátu, byl otcem N. P., jenž v době odvolacího řízení před tímto soudem působil jako koncipient v advokátní kanceláři protistrany. Dovolání stěžovatelky bylo v září 2011 zamítnuto s tím, že samotná existence uvedeného příbuzenského vztahu není dostatečným důvodem pro vyloučení soudce kvůli pochybnostem o jeho nepodjatosti za situace, kdy se N. P. předmětného řízení nikterak neúčastnil. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí neúspěšně podala ústavní stížnost.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelka namítala, že krajský soud rozhodující v její věci nelze považovat za nestranný ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jelikož mu předsedal soudce, jehož syn tou dobou pracoval v advokátní kanceláři protistrany.
A.Obecné zásady
Soud na úvod shrnul relevantní obecné zásady plynoucí z dosavadní judikatury (viz zejména Morice proti Francii, č. 29369/10, rozsudek velkého senátu z 23. dubna 2015, § 73–78). Pojem nestrannosti je definován jako absence předsudku či předpojatosti na straně soudce, přičemž jejich existence se pro účely posouzení, zda došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, prověřuje prostřednictvím subjektivního a objektivního testu. V rámci subjektivního testu je zkoumáno, zda chování nebo vnitřní přesvědčení konkrétního soudce nasvědčuje tomu, že by mohl být vůči účastníku řízení zaujatý. Z tohoto hlediska je např. významné, zda je v projevech soudce patrná nevraživost či zlá vůle vůči účastníku řízení založená na osobních důvodech. Subjektivní nestrannost soudce je presumována, dokud není prokázán opak. Naopak v rámci objektivního testu není posuzováno konkrétní chování soudce, nýbrž otázka, zda existují okolnosti, které mohou vzbuzovat pochybnosti o nestrannosti soudu. Při rozhodování, zda v daném případě existuje legitimní důvod k obavě, že konkrétní soudce není nestranný, je subjektivní vnímání účastníka řízení sice důležité, ale nikoli rozhodující. Rozhodující je, zda obava může být považována za objektivně oprávněnou. V tomto směru může hrát roli i pouhé zdání o podjatosti, neboť „spravedlnost nemůže být pouze vykonávána, musí být také vidět, že je vykonávána“. V sázce je totiž důvěra veřejnosti v řádný výkon spravedlnosti.
B.Použití těchto zásad na projednávanou věc
Soud se nejprve zabýval otázkou, zda lze vyslovit závěr o podjatosti soudce D. P. z hlediska testu subjektivní nestrannosti. Konstatoval, že ze skutkových okolností případu nic nenasvědčuje tomu, že by byl předseda krajského soudu vůči stěžovatelce jakkoli osobně zaujatý. Jelikož nelze prokázat opak, je namístě vycházet z domněnky, že byl nestranný.
Následně Soud zkoumal, zda lze ve věci zjistit porušení požadavku objektivní nestrannosti. Konkrétně se zaměřil na otázku, zda stěžovatelčiny obavy, že soudce D. P. není nepodjatý, mohly být s ohledem na zvláštní okolnosti projednávané věci z objektivního hlediska oprávněné. Podle Soudu mohla existence pokrevního příbuzenství mezi soudcem D. P. a koncipientem N. P. působícím v advokátní kanceláři zastupující protistranu v očích stěžovatelky vyvolávat pochybnosti o nestranném rozhodování. Přesto pouhá existence příbuzenského vztahu mezi soudcem a zaměstnancem advokátní kanceláře zastupující jednu ze stran řízení nemusí být obecně důvodem, který vyžaduje automatické vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci. Pro rozhodnutí o objektivní oprávněnosti obav stěžovatelky, že v její věci nerozhodoval nestranný soud, je podstatné, jaká byla povaha osobních vazeb mezi soudcem D. P., koncipientem N. P. a dalšími dotčenými osobami.
Při zvažování povahy těchto osobních vazeb Soud přihlédl zejména k následujícím faktorům.
Zaprvé, mezi soudcem D. P. a koncipientem N. P. existoval příbuzenský vztah v řadě přímé (vztah otce a syna). Nic přitom nenasvědčuje tomu, že soudce D. P. si v době odvolacího řízení nebyl vědom skutečnosti, že jeho syn je zaměstnán v advokátní kanceláři, která zastupuje jednu ze stran řízení. Přesto o této skutečnosti nevyrozuměl předsedu krajského soudu.
Zadruhé, N. P. sice nebyl přímo zapojen do předmětného řízení před odvolacím soudem, když mu nebyla udělena plná moc k zastupování účastníka řízení, ale podle ustálené judikatury chorvatského nejvyššího soudu byly ve srovnatelných případech rozhodnutí podřízených soudů běžně rušeny pro rozpor s právem na nestranný soud.
Zatřetí, Soud zkoumal povahu osobních vazeb mezi koncipientem N. P. a advokáty, kteří působili v předmětné advokátní kanceláři. Jednalo se o malou advokátní kancelář, v níž působili pouze dva advokáti. Oba se přitom podíleli na řízení před odvolacím soudem. Znění plné moci ve prospěch této advokátní kanceláře připouštělo, aby právní úkony v dané věci činil kterýkoli z jejích zaměstnanců bez zvláštního oprávnění či zmocnění. N. P. byl nadto v podřízeném postavení vůči těmto advokátům. Jeho pracovní smlouva byla pouze na dobu určitou a její prodloužení záviselo na vůli těchto advokátů. Na základě těchto skutečností dospěl Soud k přesvědčení, že stěžovatelčiny pochybnosti o nestrannosti krajského soudu byly objektivně oprávněné.
Začtvrté, ač není možné zpětně zjistit, jaký vliv měl soudce D. P. na rozhodování tříčlenného senátu, Soud považoval za významné, že byl jeho předsedou. Stěžovatelka tak měla pádný důvod vycházet z toho, že jeho vliv na výsledek odvolacího řízení byl podstatný.
V neposlední řadě nelze přehlížet, že krajský soud čítal více než čtyřicet soudců, a proto by nebylo prakticky obtížné najít za předmětného soudce náhradu.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Soud dospěl k závěru, že složení krajského soudu nebylo takové, aby za daných okolností zaručovalo objektivní zdání nestrannosti. K porušení práva stěžovatelky na nestranný soud dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy tudíž došlo.
III.Oddělené stanovisko
Soudce Kjølbro ve svém nesouhlasném stanovisku uvedl, že vazba mezi soudcem D. P. a protistranou, příp. jejími právními zástupci, byla velmi slabá a vzdálená. Soudce nebyl příbuzným protistrany ani jejích právních zástupců, nýbrž toliko jejich zaměstnance. Vyslovil tak obavu, že závěry Soudu budou vykládány způsobem, že požadavek nestrannosti soudu brání tomu, aby ve věci rozhodoval soudce, jehož příbuzný je zaměstnán v advokátní kanceláři jednoho z účastníků řízení, byť by se na projednávaném případu nijak nepodílel. Kromě toho se občanskoprávní spor mezi žalobcem a stěžovatelkou týkal neplatnosti závěti, takže je vyloučené, že by měl daný soudce na výsledku řízení osobní zájem. Dospěl tak k závěru, že v dané věci k porušení stěžovatelčina práva na nestranný soud nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy