Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 12. října 2021 ve věci č. 35402/14 – R. D. a I. M. D. proti Rumunsku
Výbor čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl o porušení čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy v důsledku toho, že rozhodnutí vnitrostátních soudů o nedobrovolné hospitalizaci stěžovatelů nespočívala na dostatečně aktuálním lékařském posudku a nebyla náležitě odůvodněna. Rovněž jednomyslně Soud shledal i porušení článku 8 v souvislosti s nucenou léčbou stěžovatelů v psychiatrické nemocnici, jelikož vnitrostátní právo nezakotvovalo v této oblasti přiměřené záruky proti svévoli, a to zejména pravidla nucené léčby, možnost prostředku nápravy a postup u osob omezených ve svéprávnosti.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovateli jsou muž a žena, držení posledních sedm let nedobrovolně v psychiatrické nemocnici. Původně žili jako pár, z milodarů a bez sociálního zázemí. V září 2011 měli konflikt se zákonem – neuposlechli výzvy obecního strážníka k uvedení totožnosti a údajně ho fyzicky napadli. Kvůli tomu bylo zahájeno jejich trestní stíhání, v jehož rámci si státní zástupce vyžádal psychiatrické vyšetření stěžovatelů. Dle posudků vydaných v říjnu 2011 oba stěžovatelé trpí trvalou poruchou s bludy a nemají rozlišovací schopnosti. Experti u nich rovněž konstatovali podezíravost a potíže se začleněním do společnosti a doporučili ambulantní psychofarmakologickou a psychoterapeutickou léčbu. Krátce poté státní zástupce stíhání zastavil.
V červnu 2013 soud stěžovatelům uložil povinnost ambulantní léčby; stěžovatelé se však k léčbě nedostavili. V listopadu 2014 rozhodl prvostupňový soud podle trestního zákoníku o změně ochranného opatření na hospitalizaci, a to na dobu potřebnou ke zlepšení zdravotního stavu stěžovatelů do takové míry, že už nebudou představovat nebezpečí pro veřejný pořádek. Soud se přitom odvolal na odborné posudky z roku 2011 a upřesnil, že nebezpečnost stěžovatelů shledává v tom, že tito se nedostavili k ambulantní léčbě. Rozsudek byl potvrzen odvolacím soudem v prosinci 2014.
Od prosince 2014 jsou stěžovatelé proti své vůli hospitalizováni na psychiatrii, kde je jim podávána psychofarmakologická léčba. Od té doby soud několikrát prodloužil trvání opatření, a to na základě nových posudků. V roce 2017 soud každému stěžovateli ustanovil opatrovníka.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A. K tvrzenému porušení článku 5 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatelé předně namítali, že jejich zbavení svobody bylo neoprávněné a svévolné.
Mezi stranami byl spor o to, zda zbavení svobody mělo důvod odpovídající písmenu b) nebo písmenu e) uvedeného ustanovení Úmluvy. Soud připomněl, že čl. 5 odst. 1 písm. b) umožňuje zadržení osoby pro nepodrobení se zákonnému rozhodnutí soudu; naproti tomu nedobrovolné umístění osob duševně nemocných do psychiatrické nemocnice spadá pod čl. 5 odst. 1 písm. e). V projednávané věci Soud vyšel z toho, že účelem rozhodování vnitrostátních soudů o umístění stěžovatelů do nemocnice bylo zajištění léčby, nařízené na základě rozhodnutí, jež se opíralo o zjištění duševního onemocnění stěžovatelů. Stížnost tak posuzoval výhradně v rámci čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy.
Při svém rozhodování Soud vyšel ze zásad uvedených ve věcech Stanev proti Bulharsku (č. 36760/06, rozsudek velkého senátu ze dne 7. ledna 2012, § 155) a Ilnseher proti Německu (č. 10211/12 a 27505/14, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2018, § 126–141). Jako „duševně nemocného“ lze člověka zbavit svobody pouze tehdy, pokud bylo jeho onemocnění přesvědčivě prokázáno objektivním lékařským posouzením. Aby byl lékařský posudek považován za objektivní, musí být také dostatečně aktuální, což je potřeba vyhodnotit s ohledem na okolnosti případu. V projednávané věci vnitrostátní soud hospitalizaci uložil na základě ustanovení zákona, jež uložení předpokládalo, pokud se osoba nedostaví k nařízené ambulantní léčbě. Nepřezkoumával zdravotní stav stěžovatelů, takže o hospitalizaci rozhodl na základě více než tři roky starého posudku. Podle Soudu absence aktuálního lékařského posouzení postačuje pro závěr, že umístění stěžovatelů nebylo v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy.
Dále Soud připomněl, že nedobrovolná hospitalizace musí být odůvodněna závažností zdravotního stavu, vyžadující ochranu nemocného nebo jiných osob (Stanev proti Bulharsku, cit. výše, § 157). Protože ve vnitrostátních rozhodnutích chybělo v tomto ohledu podrobné odůvodnění, nebylo podle Soudu prokázáno, že stěžovatelé byli nebezpeční sobě nebo jiným osobám, zejména z důvodu své duševní nemoci. Ani zákonné pojmy společenské nebezpečnosti odůvodňující uložení ochranného opatření a nebezpečnosti spáchaného skutku soudy nevysvětlily. Stejně tak se nepokusily zjistit a zohlednit důvody, pro které stěžovatelé odmítli podstoupit ambulantní léčbu, což byl druhý aspekt, na jehož základě Soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o hospitalizaci z roku 2014 nebylo zákonné ve smyslu uvedeného ustanovení Úmluvy.
Soud dodal, že také některé posudky vypracované na stěžovatele po umístění do nemocnice byly velmi povrchní, neobsahovaly dostatečné informace o lékařských nálezech a závěrech a neprokazovaly, že by stěžovatelé byli nebezpeční pro sebe nebo společnost. Později sice došlo v tomto směru ke zlepšení, ale nadále posudky neuváděly, jaký stupeň nebezpečí stěžovatelé představují a zda jsou nebezpeční sobě nebo jiným.
B. K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelé dále brojili proti tomu, že se musejí podrobovat léčbě spočívající v podávání sedativ a antipsychotik, ačkoli netrpí duševní poruchou.
Podle Soudu představuje situace nedobrovolné léčby při umístění v nemocnici, realizovaném orgány státu, pokračující zásah do práva na respektování soukromého života. Nucené podávání léků je závažným zásahem do tělesné integrity člověka, a proto musí být takové opatření založeno na „zákoně“ obsahujícím dostatečné záruky proti svévoli (X proti Finsku, č. 34806/04, rozsudek ze dne 3. července 2012, § 215 a 220).
Umístění stěžovatelů mělo bezesporu oporu v ustanoveních trestního zákoníku a trestního řádu. Ta podrobně upravují postup uložení a dalšího trvání ochranného opatření i procesní práva dotčené osoby. Žádné ze zmíněných ustanovení ale neupravuje léčebný režim použitelný při tomto opatření. Není definován rámec pro poskytování péče v psychiatrických léčebnách osobám povinným podrobit se ochrannému opatření. Není stanoveno, kdo je oprávněn rozhodovat o léčbě, ani jakým způsobem má být léčba podána, a to zejména v případech, kdy si pacient předepsanou léčbu podstoupit nepřeje (srov. X proti Finsku, cit. výše, § 216, kde Soud poznamenal, že platné finské právo stanovilo, že o předepsané léčbě rozhoduje lékař pacienta bez ohledu na jeho přání). Z právních předpisů navíc neplyne, že by proti rozhodnutí lékaře o tom, jaké léky se mají pacientovi podat, bylo možné podat opravný prostředek (tamtéž, § 219). Za těchto okolností neměli stěžovatelé k dispozici žádný prostředek nápravy, který by jim umožnil požádat soud o rozhodnutí o zákonnosti nuceného podávání léků, včetně jeho přiměřenosti, nebo o nařízení jeho ukončení.
Soud navíc poukázal na to, že oběma stěžovatelům byl ustanoven opatrovník, což vyvolává otázky ohledně závažnosti jejich duševní poruchy a jejich schopnosti dát informovaný souhlas s léčbou, která jim byla předepsána. Z právních předpisů každopádně nevyplývá, že by upravovaly způsob získání souhlasu osob v situaci stěžovatelů nebo postup v případě jejich odmítnutí podstoupit léčbu.
Soud učinil závěr, že neexistence přiměřených záruk proti nucenému podávání léků zbavila stěžovatele minimální ochrany, na kterou měli v demokratické společnosti nárok (X proti Finsku, cit. výše, § 221). Zásah tak nebyl „v souladu se zákonem“, jak to vyžaduje čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Splnění dalších požadavků vyplývajících z tohoto ustanovení Úmluvy už Soud nezkoumal.
Protože se Soud domníval, že nedostatky zjištěné podle článku 8 Úmluvy mohou v budoucnu vést k dalším stížnostem, doporučil Rumunsku ve smyslu článku 46 přijmout obecná opatření.