© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 27. října 2015 ve věci č. 62498/11 – R. E. proti Spojenému království
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že britská právní úprava týkající se prostorových odposlechů konzultací obhájce s klientem neposkytovala dostatečné záruky proti svévoli, čímž došlo k porušení práva na respektování soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy. Právní úpravu týkající se odposlechů konzultací zadržených osob označených za zranitelné s tzv. vhodnými dospělými osobami Soud naopak shledal za souladnou s požadavky článku 8 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
V roce 2006 došlo v Severním Irsku k obvinění advokáta z nabádání k vraždě a maření výkonu spravedlnosti, a to na základě odposlechu pořízeného při konzultaci s klientem v prostorách policejní stanice. V důsledku tohoto případu si advokáti uvědomili, že jejich schůzky s klienty zadrženými na policejních stanicích či ve vězení mohou být odposlouchávány. V té době zákon upravoval dva režimy pořízení zvukového záznamu; na záznam právních konzultací se přitom vztahoval režim méně přísný. V rámci přezkumu před vnitrostátními soudy dospěla Sněmovna lordů k závěru, že k tomu, aby prostorové odposlechy obhájců s klienty splnily požadavky článku 8 Úmluvy, musí se na ně vztahovat záruky přísnějšího režimu. Tento závěr byl v dubnu 2010 promítnut do novelizovaného nařízení o výkonu vyšetřování.
V březnu 2009 byl stěžovatel irské národnosti zatčen ve spojitosti s vraždou policisty. Po zadržení byl z důvodu duševních problémů, kterými trpěl, označen za zranitelnou osobu. Dle zákona mohly být zranitelné osoby vyjma výjimečných okolností vyslýchány pouze za přítomnosti tzv. vhodné dospělé osoby (appropriate adult). Stěžovatelův obhájce žádal záruku od policejních orgánů, že jeho schůzky se stěžovatelem nebudou nahrávány. Policejní orgán však nepotvrdil ani nevyvrátil, že nahrávky byly či mohou být pořízeny. Stěžovatelův obhájce proto inicioval soudní přezkum, neboť se domníval, že důvody pro povolení odposlechů ani pravidla pro uchování a zničení nahrávek nejsou dostatečně jasné. Soudy nicméně dospěly k závěru, že příslušná pravidla jsou v souladu s článkem 8 Úmluvy.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že prostorovými odposlechy jeho konzultací s obhájcem a s tzv. vhodnou dospělou osobou bylo porušeno jeho právo na respektování soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy.
Soud nejprve posuzoval tvrzený zásah do práv zaručených Úmluvou v podobě odposlechů konzultací s obhájcem. Připomněl, že podle ustálené judikatury může být jednotlivec za určitých okolností v postavení oběti porušení Úmluvy z důvodu prosté existence zákona, který povoluje odposlechy, aniž by musel prokázat, že toto opatření bylo v jeho případě skutečně použito (Klass a ostatní proti Německu, č. 5029/71, rozsudek ze dne 6. září 1978, § 34). Soud proto i v projednávané věci shledal, že k zásahu do stěžovatelova práva došlo.
Soud se dále zabýval především zákonností zásahu a posouzením, zda byl zásah nezbytný v demokratické společnosti. V projednávané věci nebylo sporné, že zásah byl uskutečněn na základě vnitrostátních předpisů, konkrétně zákona a nařízení, které bylo možné vyhledat na internetu, čímž dle Soudu splňovalo požadavek dostupnosti. Soud dále připomněl, že zásah může být považován za zákonný jen tehdy, když je příslušná zákonná úprava předvídatelná. Požadavek předvídatelnosti zákona v judikatuře Soudu v oblasti odposlechů víceméně splývá s požadavkem na nezbytnost zásahu v demokratické společnosti. Jinými slovy, vnitrostátní úprava musí být dostatečně jasná, aby si případně dotčené osoby mohly učinit představu o tom, za jakých okolností a podmínek se orgány veřejné moci mohou uchýlit k prostorovým odposlechům (Malone proti Spojenému království, č. 8691/79, rozsudek ze dne 2. srpna 1984, § 67). Zákon proto musí splňovat celou řadu kritérií, která jej činí předvídatelným, např. vymezovat okruh osob, které mohou být sledovány, a okruh trestných činů, omezovat dobu trvání odposlechů, stanovit pravidla používání a zničení pořízených nahrávek a další (např. Valenzuela Contreras proti Španělsku, č. 27671/95, rozsudek ze dne 30. července 1998, § 46 a 59; či Weber a Saravia proti Německu, č. 54934/00, rozhodnutí ze dne 29. června 2006, § 95).
Vláda namítala, že Soud ve své judikatuře rozlišuje standard předvídatelnosti zákona v případě prostorových a jiných odposlechů a odposlechů telefonických komunikací, přičemž argumentovala, že přezkum Soudu v případě prostorových odposlechů by měl být méně přísný.
Soud sice uznal, že zevrubný přezkum vždy uplatnil v případech odposlechu telefonických komunikací, rozhodující faktor však dle Soudu spočívá v závažnosti zásahu do práva na respektování soukromého života, nikoliv v jeho technickém aspektu. Prostorový odposlech konzultace obhájce s klientem a záznam jejich telefonického hovoru Soud považoval za obdobné situace. Článek 8 Úmluvy navíc výměnám informací mezi obhájci a klienty poskytuje zvýšenou ochranu, neboť právní zástupci by nemohli své klienty řádně hájit, pokud by nebyli schopni zaručit důvěrnost jejich vzájemné komunikace (Michaud proti Francii, č. 12323/11, rozsudek ze dne 6. prosince 2012, § 118). Prostorový odposlech komunikace mezi obhájcem a klientem Soud tudíž považoval za velmi závažný zásah, který vyžaduje poskytování stejných záruk proti svévolným zásahům jako v případě odposlechu telefonických komunikací.
Ohledně vymezení okruhu trestných činů, v jejichž souvislosti mohly být prostorové odposlechy použity, Soud shledal, že jejich vymezení druhově tak, že jsou přípustné, pokud jsou nezbytným opatřením v zájmu ochrany národní bezpečnosti, hospodářského blahobytu země a předcházení a zjištění závažných trestných činů, je dostatečně jasné. V této části se okruh trestných činů téměř shoduje s těmi, v jejichž případě lze přistoupit k odposlechům telefonických komunikací; zákonnost těchto ustanovení Soud již přezkoumal a aproboval ve věci Kennedy proti Spojenému království (č. 26839/05, rozsudek ze dne 18. května 2010). Nadto v případech, kdy je pravděpodobné, že by odposlechy mohly vést k získání informací, které jsou zákonem považovány za důvěrné, lze odposlechy použít jen tehdy, pokud je ohroženo zdraví, život nebo národní bezpečnost a odposlech může být rozumně považován za opatření, které pravděpodobně přinese informace, kterými se podaří hrozbu odvrátit.
S ohledem na skutečnost, že britská právní úprava povolovala prostorové odposlechy v obytných prostorech a soukromých vozidlech, Soud uznal, že v některých případech nebude možné s předstihem identifikovat, jaké osoby jím budou dotčeny. Právní úprava nicméně vyžadovala, aby žádost o povolení odposlechu obsahovala všechny informace, které byly vnitrostátním orgánům známy, včetně odůvodnění přiměřenosti zásahu. Přiměřenost byla následně ve dvou stupních přezkoumána: úředníkem, který odposlech povolal, a komisařem, který nad tímto úředníkem vykonával dozor. Další upřesnění okruhu osob, které mohou být odposlechem dotčeny, tedy dle Soudu nelze rozumně požadovat.
Povolení prostorových odposlechů, jež bylo ze zákona omezeno na dobu tří měsíců, mohla dotyčná úřední osoba na žádost prodloužit v případě, že byl takový postup považován za nutný. S výjimkou naléhavých případů bylo však prodloužení účinné až v okamžiku, kdy bylo schváleno dozorujícím komisařem. Žádost o prodloužení musela mj. obsahovat údaje o tom, o kolikáté prodloužení se jedná, důvody, pro které je nutné povolení prodloužit, a informace, které byly odposlechy pro účely vyšetřování získány, včetně jejich přínosu. Nad povoleními odposlechů byl rovněž vykonáván pravidelný dohled, přičemž úřední osoba měla povinnost povolení odposlechu zrušit, pokud došla k závěru, že kritéria, na jejichž základě byl odposlech povolen, nejsou splněna. Soud byl tudíž toho názoru, že britská právní úprava byla ve výše popsaných aspektech dostatečně jasná.
Soud se dále zabýval pravidly, která právní úprava stanovila pro vyhodnocování, užití a skladování získaných dat. Novelizované nařízení stanovilo, že úmyslně získaná data týkající se advokátního tajemství nemohou být použita pro účely vyšetřování a trestního řízení. Předpis dále stanovil další záruky, například povinnost informovat dozorujícího komisaře o získání dat týkajících se advokátního tajemství či o předání těchto dat dalšímu orgánu, anebo povinnost přijmout rozumná opatření k tomu, aby se tato data nestala dostupná osobám, které by s ohledem na jejich znalost mohly ovlivnit soudní řízení. Soud konečně porovnal záruky poskytnuté britskou právní úpravou v případě prostorových odposlechů s úpravou týkající se odposlechů telefonických komunikací, která stanoví povinnost zachovat získané informace v tajnosti, striktně omezuje přístup k těmto informacím a kriminalizuje jejich šíření (Kennedy proti Spojenému království, cit. výše, § 42–49). S ohledem na skutečnost, že podrobná pravidla zacházení, uchování a zničení dat stanovil prováděcí předpis, který byl přijat až v červnu 2010, a nebyl tudíž platný v době stěžovatelovy detence v květnu 2010, se Soud ztotožnil se závěry vnitrostátních soudů, které nebyly přesvědčeny, že zákon dostatečně jasně definuje okolnosti, za kterých konzultace obhájce s klientem může být odposlechnuta, a jakým způsobem mohou být získané informace použity. Soud proto rozhodl, že k porušení článku 8 Úmluvy došlo, neboť v době stěžovatelova zbavení svobody zákon neposkytoval dostatečné záruky ohledně ochrany dat získaných prostorovými odposlechy.
V druhé části rozsudku se Soud zabýval souladem právní úpravy týkající se odposlechů zadržených zranitelných osob s vhodnými dospělými osobami s požadavky článku 8 Úmluvy. Odposlechy konzultací s vhodnou dospělou osobou byly vnitrostátním právem považovány za méně intenzivní zásah a byl pro ně ve srovnání s odposlechy konzultací s obhájcem stanoven mírnější režim .
Soud konstatoval, že konzultace neprobíhaly v soukromí – v bytovém prostoru či vozidle –, nýbrž na policejní stanici. Na konzultace s vhodnou dospělou osobou se na rozdíl od konzultace s obhájcem nevztahuje advokátní tajemství; zadržená osoba proto dle Soudu neočekává takový stupeň soukromí jako v případě konzultace s obhájcem. Soud tudíž neuplatnil striktní přezkum (Valenzuela Contreras proti Španělsku, cit. výše), ale zabýval se tím, zda zákon adekvátně chránil zadržené osoby před svévolnými zásahy a zda byl dostatečně jasný.
Soud se spokojil s vymezením okruhu trestných činů, v jejichž souvislosti bylo možné odposlechy nařídit. V porovnání s právními konzultacemi bylo možné odposlech rozhovoru s vhodnou dospělou osobou nařídit ze dvou dalších důvodů: v zájmu veřejné bezpečnosti a v zájmu veřejného zdraví. Soud shledal, že oba tyto pojmy jsou často užívány jak ve vnitrostátním, tak v mezinárodním právu a čl. 8 odst. 2 Úmluvy je uznává jako legitimní zájmy. V tomto ohledu Soud tudíž považoval zákon za dostatečně jasný.
Odposlechy konzultací s vhodnou dospělou osobou povolovala úřední osoba nižší hodnosti než v případě odposlechů právních konzultací. Povolení dále nemuselo být schváleno komisařem. Povolení odposlechů nicméně podléhala pravidelnému přezkumu s cílem ověřit, zda jejich potřeba trvá. Úřední osoba měla povinnost zrušit povolení odposlechů, pokud pominuly důvody, pro které byly povoleny. Povolení bylo časově omezené na dobu tří měsíců s možností prodloužení o další tři měsíce; žádost o prodloužení povolení musela být odůvodněna. Na rozdíl od informací získaných odposlechem konzultací s obhájcem, informace odposlechnuté při konzultaci s vhodnou dospělou osobou sice mohou být použity jako důkazy v trestním řízení, vnitrostátní soud však v tomto případě dohlíží na přípustnost takového důkazu. Jednotlivci, kteří se domnívají, že byli nezákonně odposloucháváni, se mohou obrátit na zvláštní vyšetřovací tribunál, který jejich tvrzení prošetří, přičemž může přiznat kompenzaci, zrušit povolení odposlechů či nařídit zničení nahrávek.
Na základě výše uvedených důvodů Soud shledal, že zákon upravující odposlechy konzultací s vhodnou dospělou osobou obsahoval dostatečné záruky proti zneužití. K porušení článku 8 Úmluvy tudíž v tomto aspektu nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy