CASE OF REGNER v. THE CZECH REPUBLIC - [Czech Translation] by the Ministry of Justice of the Czech Republic

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

VELKÝ SENÁT 

VĚC REGNER proti ČESKÉ REPUBLICE

(stížnost č. 35289/11)

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

19. září 2017

Tento rozsudek je pravomocný. Může být předmětem formálních úprav.

Rozsudek je v autentickém anglickém a francouzském znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC ().
Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním rozsudku.

Ve věci Regner proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva, zasedající ve velkém senátu ve složení:

Guido Raimondi, předseda,

Linos-Alexandre Sicilianos,

Robert Spano,

Mirjana Lazarova Trajkovska,

Khanlar Hajiyev,

Luis López Guerra,

András Sajó,

Işıl Karakaş,

Erik Møse,

Aleš Pejchal,

Krzysztof Wojtyczek,

Egidijus Kūris,

Mārtiņš Mits,

Georges Ravarani,

Pere Pastor Vilanova,

Alena Poláčková,

Georgios Serghides, soudci,

a Johan Callewaert, zástupce tajemníka velkého senátu,

po poradě konané ve dnech 19. října 2016 a 10. května 2017,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat posledně uvedeného dne:

ŘÍZENÍ

1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 35289/11) směřující proti České republice, kterou dne 25. května 2011 podal k Soudu občan České republiky Václav Regner („stěžovatel“) na základě článku 34 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod („Úmluva“).

2. Stěžovatele zastupoval L. Trojan, advokát působící v Praze. Českou vládu („vláda“) zastupoval její zmocněnec V. A. Schorm z Ministerstva spravedlnosti.

3. Stěžovatel s odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy namítal, že řízení před správními soudy bylo nespravedlivé, jelikož mu nebylo umožněno seznámit se s rozhodujícím důkazem klasifikovaným jako utajovaná informace, který soudům předložila žalovaná strana.

4. Dne 6. ledna 2014 předseda bývalé páté sekce, jíž byla stížnost přidělena (čl. 52 odst. 1 jednacího řádu Soudu), rozhodl o oznámení stížnosti vládě. Dne 26. listopadu 2015 senát této sekce ve složení Angelika Nuβberger, předsedkyně, Boštjan Zupančič, Ganna Yudkivska, Vincent De Gaetano, André Potocki, Helena Jäderblom a Aleš Pejchal, soudci, a Milan Blaško, zástupce tajemnice sekce, vynesl rozsudek, jímž jednomyslně prohlásil stížnost za přijatelnou a většinou hlasů rozhodl, že nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K rozsudku bylo připojeno částečně nesouhlasné stanovisko soudkyně Jäderblom a souhlasné stanovisko soudce Pejchala.

5. Dne 11. února 2016 požádal stěžovatel podle článku 43 Úmluvy o postoupení věci velkému senátu. Dne 2. května 2016 kolegium velkého senátu žádosti vyhovělo.

6. Složení velkého senátu bylo stanoveno v souladu s čl. 26 odst. 4 a 5 Úmluvy a článkem 24 jednacího řádu Soudu.

7. Stěžovatel i vláda předložili dodatečná písemná stanoviska k věci samé (čl. 59 odst. 1 jednacího řádu Soudu). Stanovisko zaslala také vláda Slovenské republiky, které předseda povolil účast v písemné části řízení (čl. 36 odst. 2 Úmluvy a čl. 44 odst. 3 jednacího řádu Soudu).

8. Dne 19. října 2016 se v Paláci lidských práv ve Štrasburku konalo veřejné jednání (čl. 59 odst. 3 jednacího řádu Soudu).

Jednání se zúčastnili:

a) za vládu
V. A. Schorm, zmocněnec,
V. Pysk, Kancelář vládního zmocněnce,
Ministerstvo spravedlnosti,
L. Zahradnická, [Národní bezpečnostní úřad],[1]
H. Bončková, [Nejvyšší správní soud][2]poradci;

b) za stěžovatele
M. Bilej, právní zástupce,
D. Káňová,
A. Kukrálová, poradci.

Soud vyslechl přednesy M. Bileje a V. A. Schorma a jejich odpovědi na otázky soudců.

SKUTKOVÝ STAV

I.OKOLNOSTI PŘÍPADU

9. Stěžovatel se narodil v roce 1962 a žije v Praze.

10. Na základě smlouvy podepsané dne 2. listopadu 2004, která se řídila ustanoveními zákoníku práce, se stěžovatel stal zaměstnancem Ministerstva obrany.

11. Dne 27. prosince 2004 požádal k tomu oprávněný zástupce ministerstva Národní bezpečnostní úřad (dále jen „Úřad“), aby vydal stěžovateli osvědčení pro styk s utajovanými informacemi ve stupni utajení „Tajné“, v souladu s úkoly, které měl stěžovatel plnit.

12. Dne 1. ledna 2005 stěžovatel nastoupil do funkce ředitele Sekce správy majetku Ministerstva obrany.

13. Dne 19. července 2005 vydal Úřad stěžovateli osvědčení pro styk s utajovanými informacemi klasifikovanými stupněm utajení „Tajné“, platné do 18. července 2010.

14. V průběhu roku 2006 byl stěžovatel jmenován zástupcem prvního náměstka ministra obrany. Nadále při tom plnil úkoly ředitele Sekce správy majetku Ministerstva obrany.

15. Dne 7. října 2005 obdržel Úřad utajovanou zprávu zpravodajské služby ze dne 5. října 2005, klasifikovanou stupněm utajení „Vyhrazené“. Zahájil šetření za účelem ověření získaných informací. V průběhu tohoto šetření zaslala zpravodajská služba Úřadu další zprávu datovanou dne 21. března 2006, klasifikovanou stupněm utajení „Vyhrazené“ a založenou do bezpečnostního spisu pod číslem listu 77. Na základě této zprávy Úřad dne 5. září 2006 rozhodl o zrušení platnosti osvědčení. Rozhodnutí bylo vydáno ze dvou navzájem nezávislých důvodů: zaprvé, stěžovatel v žádosti o vydání osvědčení neuvedl, že je jednatelem řady obchodních společností a vlastní několik účtů v zahraničních bankách, a zadruhé, u stěžo­vatele bylo zjištěno bezpečnostní riziko ve smyslu ustanovení § 14 odst. 3 písm. d) zákona č. 412/2005 Sb. Ohledně tohoto rizika však nebylo v rozhodnutí uvedeno, z jakých utajo­vaných informací vyplývá, neboť příslušné informace byly klasifikovány stupněm utajení „Vyhrazené“, a podle zákona tudíž nemohly být stěžovateli sděleny. V rozhodnutí bylo uvedeno, že zjištěné skutečnosti o chování stěžovatele obsažené ve zprávě přijaté Úřadem dne 7. října 2005 zpochybňují předpoklady pro vydání osvědčení pro styk s utajovanými informa­cemi, a sice věrohodnost stěžovatele a jeho schopnost nenechat se ovlivnit a zachovávat mlčenlivost.

16. V řízení o rozkladu zahájeném stěžovatelem ředitel Úřadu na základě návrhu rozkladové komise dne 18. prosince 2006 potvrdil rozhodnutí Úřadu ze dne 5. září 2006, avšak částečně z jiných důvodů. Odmítl jako neopodstatněný důvod, že stěžovatel před vydáním osvědčení neuvedl určité skutečnosti. Ztotožnil se však se závěry Úřadu ohledně existence bezpečnostního rizika, které vyplynuly z Úřadem provedeného šetření a z utajo­va­ných písemností.

17. Mezitím stěžovatel dne 4. října 2006 ze zdravotních důvodů požádal o odvolání z funkce zástupce prvního náměstka ministra obrany i funkce ředitele Sekce správy majetku Ministerstva obrany. Téhož dne byl z těchto funkcí odvolán podle § 65 odst. 2 zákoníku práce (viz § 26 níže). Dne 20. října 2006 stěžovatel uzavřel dohodu o rozvázání pracovního poměru podle § 43 zákoníku práce s účinností ke dni 31. ledna 2007.

18. Dne 19. ledna 2007 podal stěžovatel k Městskému soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí o zrušení platnosti svého osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. Stěžovateli a jeho právnímu zástupci bylo dovoleno nahlédnout do spisu, avšak části spisu označené jako utajované byly z nahlížení vyloučeny. Úřad nicméně předložil dokumenty obsahující informace o existenci rizika, včetně utajovaných písemností, soudu, který se s nimi mohl seznámit. Na veřejném jednání byla stěžovateli poskytnuta příležitost předložit svá tvrzení a vylíčit důvody, které podle jeho názoru vedly ke zrušení osvědčení. Stěžovatel uvedl, že předmětnou zprávu podle jeho názoru vypracovalo Vojenské zpravodajství ve snaze pomstít se mu za to, že s ním odmítl spolupracovat nad rámec svých zákonných povinností.

19. Rozsudkem ze dne 1. září 2009 soud žalobu stěžovatele zamítl. Konstatoval, že příslušný úřad mohl v řízení o zrušení platnosti osvědčení sdělit pouze ty důvody, které se opíraly o neutajované písemnosti, a pokud šlo o důvody založené na utajovaných písemnostech, mohl na tyto písemnosti a na stupeň jejich utajení pouze odkázat. Shledal, že postup Úřadu, který nesdělil stěžovateli obsah zprávy, na jejímž základě byla zrušena platnost jeho osvědčení, nebyl nezákonný, neboť zpřístupnění těchto informací zákon zakazoval. Dodal, že stěžovatelova práva byla dostatečně respektována, neboť soud byl oprávněn se s předmětnými utajovanými informacemi seznámit a posoudit, zda rozhodnutí Úřadu odůvodňují.

20. Rozsudkem ze dne 15. července 2010 Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost podanou stěžovatelem jako nedůvodnou. Předmětné utajované písemnosti podle názoru soudu mimo veškerou pochybnost prokazovaly, že stěžovatel nesplňuje zákonné podmínky pro styk s utajovanými informacemi. Konstatoval, že zjištěné riziko se týkalo chování stěžovatele, kterým byla zpochybněna jeho věrohodnost a schopnost zachovávat mlčenlivost. Nejvyšší správní soud dodal, že odhalení utajovaných informací mohlo mít za následek vyzrazení metod práce zpravodajské služby, rozkrytí jejích informačních zdrojů nebo riziko ovlivňování možných svědků. Vysvětlil, že zákon zakazuje sdělit, v čem přesně bezpečnostní riziko spočívá, a vyložit úvahy, o něž se opírá závěr o existenci tohoto rizika, neboť důvody a úvahy, z nichž rozhodnutí Úřadu vycházelo, byly založeny výlučně na utajovaných informacích. Odůvodnění rozhodnutí mohlo tudíž obsahovat pouze odkaz na písemnosti, které byly podkladem pro jeho vydání, a stupeň utajení použitých informací. Soud dále konstatoval, že s ohledem na specifickou povahu řízení, jež se týkalo utajovaných informací, nemohou být zaručena všechna stěžovatelova procesní práva, avšak neuvedení přesných důvodů rozhodnutí o zrušení platnosti osvědčení bylo vyváženo zárukou spočívající v neomezeném přístupu správních soudů k utajované písemnosti. Nejvyšší správní soud podotkl, že zpráva o výsledku šetření provedeného zpravodajskou službou a založená do spisu pod číslem listu 77 obsahuje konkrétní, ucelené a podrobné informace týkající se chování a způsobu života stěžovatele, které v projednávané věci umožňují přezkoumat relevanci předmětných zjištění ve vztahu k bezpečnostní spolehlivosti stěžovatele. Kromě toho také uvedl, že z těchto informací nevyplývá žádná souvislost se stěžovatelovým dřívějším odmítnutím spolupráce s Vojenským zpravodajstvím.

21. Dne 25. října 2010 podal stěžovatel ústavní stížnost k Ústavnímu soudu, v níž namítal porušení práva na spravedlivý proces. Usnesením ze dne 18. listopadu 2010 však Ústavní soud jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. S odkazem na svoji dřívější judikaturu k této problematice konstatoval, že s ohledem na specifika a význam rozhodování ve věcech utajovaných informací, kdy je velmi zřetelný bezpečnostní zájem státu, není vždy možné zajistit všechny běžné procesní záruky spravedlivého procesu. Podle názoru Ústavního soudu nebylo jeho zásahu do rozhodovací činnosti soudů zapotřebí, neboť postup soudů v daném případě byl řádně odůvodněn, argumentace v jejich rozhodnutích byla srozumitelná a ústavně konformní a soudy se nijak výrazně neodchýlily od procesních standardů a ústavních pravidel.

22. Dne 16. března 2011 byla proti stěžovateli a dalším 51 osobám podána obžaloba pro ovlivňování veřejných zakázek na Ministerstvu obrany v letech 2005 až 2007. Stěžovatel byl obžalován z účasti na organizované zločinecké skupině, pomoci k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby, pomoci k trestnému činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě a pomoci k trestnému činu porušování závazných pravidel hospodářského styku.

Rozsudkem ze dne 25. března 2014 shledal Krajský soud v Českých Budějovicích stěžovatele vinným a odsoudil jej mimo jiné k trestu odnětí svobody na dobu tří let. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. května 2016 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, avšak podmíněně odložil výkon stěžovatelova trestu na zkušební dobu dvou let. Tento rozsudek nabyl právní moci.

II.PŘÍSLUŠNÉ VNITROSTÁTNÍ PRÁVO

A.Listina základních práv a svobod (zákon č. 2/1993 Sb.)

23. Podle čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která má právní sílu ústavního zákona, mohou být pro výkon určitých povolání nebo činností stanoveny podmínky nebo omezení.

B.Právní předpisy upravující postavení státních zaměstnanců a pracovněprávní předpisy

24. Státní služba byla v České republice poprvé upravena zákonem o státní službě (zákon č. 234/2014 Sb.), který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2015. Již v roce 2002 sice Parlament schválil zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon), avšak tento zákon nikdy nenabyl účinnosti a byl nahrazen výše uvedeným zákonem (č. 234/2014 Sb.).

25. Státní zaměstnanci přijatí do pracovního poměru před nabytím účinnosti zákona o státní službě byli tedy vůči zaměstnavateli v soukromoprávním poměru, který se řídil zákoníkem práce (zákon č. 65/1965 Sb., účinný do 31. prosince 2006), a neměli žádné zvláštní postavení.

26. Ustanovení § 65 odst. 2 zákoníku práce stanoví, že zaměstnanec, který byl do funkce zvolen nebo jmenován, může být odvolán nebo se může této funkce vzdát. Podle § 65 odst. 3 odvoláním z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr nekončí a zaměstnavatel se zaměstnancem dohodne jeho další pracovní zařazení odpovídající jeho kvalifikaci.

27. Důvody, pro které může být zaměstnanci dána výpověď nebo s ním může být okamžitě ukončen pracovní poměr, jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních § 46 a 53 zákoníku práce.

28. Podle ustanovení § 64 zákoníku práce může zaměstnanec uplatnit neplatnost rozvázání pracovního poměru ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

C.Zákon o ochraně utajovaných skutečností (zákon č. 148/1998 Sb.)

29. Stěžovateli bylo vydáno osvědčení podle zákona o ochraně utajovaných skutečností (zákon č. 148/1998 Sb. – „zákon z roku 1998“).

30. Ustanovení § 17 tohoto zákona, zrušené zákonem č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, zejména stanovilo, že s utajovanými skutečnostmi se může seznamovat pouze fyzická osoba, která je nezbytně potřebuje k výkonu své činnosti, nebo jí bylo vydáno osvědčení, jehož vydání je předpokladem pro výkon povolání, kde je nezbytné seznamovat se s utajovanými skutečnostmi.

31. Ustanovením § 7 odst. 1 zákona z roku 1998 byl zřízen Národní bezpečnostní úřad.

32. Podle § 41 mohl o vydání osvědčení pro zaměstnance požádat Úřad přímý nadřízený zaměstnance.

33. Podle § 5 byly utajované skutečnosti klasifikovány jako „Vyhrazené“, „Tajné“, „Důvěrné“ nebo „Přísně tajné“.

34. Osoba žádající o vydání osvědčení pro některou z těchto kategorií utajovaných skutečností musela být občanem České republiky, být plně způsobilá k právním úkonům, zletilá bezúhonná a osobnostně i bezpečnostně spolehlivá. Za bezúhonnou nebyla považována osoba pravomocně odsouzená za trestný čin vztahující se k ochraně státního, hospodářského nebo služebního tajemství. Zákon dále považoval za nespolehlivou osobu, u které byly na základě psychologického prověření zjištěny takové osobnostní rysy, postoje či vztahy, které mohly vzbuzovat pochybnosti o tom, že je schopna utajovat skutečnosti.

35. Zákon z roku 1998 v rozhodné době neupravoval možnost soudního přezkumu rozhodnutí o nevydání osvědčení.

D.Zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (znění účinné do 23. května 2007)

36. Zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, a zákon č. 413/2005 Sb., kterým byl změněn zákon č. 148/1998 Sb., nabyly účinnosti dne 1. ledna 2006. Podmínky pro vydání osvědčení byly totožné s podmínkami podle předchozího zákona, byly však mírně odlišně definovány.

37. Podle § 4 se utajované informace dělily do následujících kategorií: a) „Přísně tajné“, jestliže vyzrazení neoprávněné osobě nebo zneužití může způsobit mimořádně vážnou újmu zájmům České republiky; b) „Tajné“, jestliže vyzrazení neoprávněné osobě nebo zneužití může způsobit vážnou újmu zájmům České republiky; c) „Důvěrné“, jestliže vyzrazení neoprávněné osobě nebo zneužití může způsobit prostou újmu zájmům České republiky; a d) „Vyhrazené“, jestliže vyzrazení neoprávněné osobě nebo zneužití může být nevýhodné pro zájmy České republiky. Ve vztahu k posledně uvedené kategorii § 3 odst. 5 stanovil, že nevýhodné pro zájmy České republiky je vyzrazení utajované informace neoprávněné osobě nebo zneužití utajované informace, které může mít za následek

a) narušení činnosti ozbrojených sil České republiky, Organizace Severoatlantické smlouvy nebo jejího členského státu nebo členského státu Evropské unie;

b) zmaření, ztížení anebo ohrožení prověřování nebo vyšetřování ostatních trestných činů než zvlášť závažných trestných činů nebo usnadnění jejich páchání;

c) poškození významných ekonomických zájmů České republiky nebo Evropské unie nebo jejího členského státu;

d) narušení důležitých obchodních nebo politických jednání České republiky s cizí mocí, nebo

e) narušení bezpečnostních nebo zpravodajských operací.

38. Ustanovení § 6 až 10 zákona upravovala podmínky přístupu fyzických osob k utajovaným informacím stupně utajení „Vyhrazené“. Podle § 6 odst. 1 mohl být fyzické osobě umožněn přístup k této informaci, jestliže jej nezbytně potřebovala k výkonu své funkce nebo pracovní či jiné činnosti a byla držitelem oznámení o splnění podmínek pro přístup k utajované informaci stupně utajení „Vyhrazené“. Oznámení vydal podle okolností případu buď nadřízený dotyčné fyzické osoby, nebo Národní bezpečnostní úřad.

39. Ustanovení § 11–14 zákona definovala podmínky přístupu fyzické osoby k utajované informaci stupně utajení „Přísně tajné“, „Tajné“ nebo „Důvěrné“ (které byly přísnější než podmínky přístupu k informaci stupně utajení „Vyhrazené“).

40. Podle § 11 odst. 1 bylo možno poskytnout fyzické osobě přístup k utajované informaci tohoto stupně utajení, jestliže jej nezbytně potřebovala k výkonu své funkce, pracovní nebo jiné činnosti, byla držitelem platného osvědčení příslušeného stupně utajení a byla poučena.

41. Ustanovení § 12 odst. 1 definovalo podmínky pro vydání osvědčení fyzické osoby takto:

„Osvědčení fyzické osoby Úřad vydá fyzické osobě, která

a) je státním občanem České republiky nebo státním občanem členského státu Evropské unie nebo Organizace Severoatlantické smlouvy,

b) splňuje podmínky uvedené v § 6 odst. 2 [plná způsobilost k právním úkonům, věk alespoň 18 let, bezúhonnost],

c) je osobnostně způsobilá,

d) je bezpečnostně spolehlivá.“

42. Podle § 12 odst. 2 musela dotyčná fyzická osoba splňovat podmínky uvedené v § 12 odst. 2 po celou dobu platnosti osvědčení.

43. Podle § 13 odst. 1 splňovala podmínku osobnostní způsobilosti fyzická osoba, která netrpěla poruchou či obtížemi, které mohly mít vliv na její spolehlivost nebo schopnost utajovat informace. Podle § 13 odst. 2 se tato způsobilost ověřovala na základě prohlášení o osobnostní způsobilosti a v případech stanovených zákonem i na základě znaleckého posudku.

44. Podle § 14 odst. 1 splňovala podmínku bezpečnostní spolehlivosti fyzická osoba, u níž nebylo zjištěno bezpečnostní riziko.

Podle § 14 odst. 2 byla za bezpečnostní riziko považována:

a) závažná nebo opakovaná činnost proti zájmům České republiky, nebo

b) činnost spočívající v potlačování základních práv a svobod, anebo podpora takové činnosti.

45. Ustanovení § 14 odst. 3 obsahovalo výčet skutečností, které mohly být považovány za bezpečnostní riziko. Podle písmene d) mohlo být takovou skutečností chování, které mělo vliv na důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost osoby a mohlo ovlivnit její schopnost utajovat informace.

46. Podle § 58 odst. 1 písm. e) ve spojení s odstavcem 2 měli přístup k utajované informaci ode dne zvolení nebo jmenování do funkce po dobu jejího výkonu a v rozsahu nezbytném pro její výkon všichni soudci, a to i pokud nebyli držiteli osvědčení fyzické osoby.

47. Zákon č. 412/2005 Sb. nově zavedl část čtvrtou nazvanou „Bezpečnostní řízení“, která se vztahuje na řízení o vydání i zrušení platnosti osvědčení a podle níž se toto řízení dělí na fázi správní a soudní. Hlava IV se zabývá zejména fází soudní.

48. Podle § 89 odst. 7 účastník bezpečnostního řízení o vydání nebo zrušení platnosti osvědčení a jeho zástupce mají právo před vydáním rozhodnutí nahlížet do bezpečnostního svazku a činit si z něj výpisy, s výjimkou té jeho části, která obsahuje utajovanou informaci.

49. Podle § 101 odst. 1 Úřad zahájí řízení o zrušení platnosti osvědčení fyzické osoby, existuje-li důvodná pochybnost o tom, že držitel takovéto veřejné listiny i nadále splňuje podmínky pro její vydání. Podle § 101 odst. 2 Úřad zruší platnost osvědčení, přestal-li držitel tyto podmínky splňovat.

50. Ustanovení § 107 odst. 4 stanoví, že zpravodajská služba je povinna podat Úřadu na žádost zprávu o výsledcích svého šetření.

51. Ustanovení § 122 odst. 3 stanoví, že v odůvodnění rozhodnutí podle zákona se uvedou důvody vydání rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se Úřad řídil při jejich hodnocení a při použití právních předpisů. Byly-li některé z důvodů vydání rozhodnutí utajovanými informacemi, uvede se v odůvodnění pouze odkaz na podklady pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení. Úvahy, kterými se Úřad řídil při jejich hodnocení, a důvody vydání rozhodnutí se uvedou pouze v rozsahu, ve kterém nejsou utajovanými informacemi.

52. Podle § 133 odst. 1 lze proti rozhodnutí ředitele Úřadu podat žalobu. Ustanovení § 133 odst. 2 stanoví, že dokazování se v soudním řízení provádí tak, aby byla šetřena povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích obsažených ve výsledcích šetření nebo v údajích z evidencí zpravodajských služeb nebo policie. K těmto okolnostem je možno provést důkaz výslechem jen tehdy, byl-li ten, kdo povinnost mlčenlivosti má, této povinnosti příslušným orgánem zproštěn. Zprostit mlčenlivosti není možno pouze v případě, kdy by mohlo dojít k ohrožení nebo vážnému narušení činnosti zpravodajských služeb nebo policie. To platí přiměřeně i v případech, kdy se důkaz provádí jinak než výslechem.

53. Podle § 133 odst. 3 Úřad označí okolnosti uvedené v odstavci 2, o kterých tvrdí, že ve vztahu k nim nelze zprostit mlčenlivosti. Jestliže může být ohrožena nebo vážně narušena činnost zpravodajských služeb nebo policie, předseda senátu rozhodne, že části spisu, k nimž se tyto okolnosti váží, budou odděleny; do těchto částí spisu nemohou účastník řízení a jeho zástupce nahlížet.

E.Soudní řád správní (zákon č. 150/2002 Sb.)

54. Podle § 45 odst. 3 soudního řádu správního při předložení [spisu][3] správní orgán vždy označí ty jeho části, které obsahují utajované informace. Předseda senátu tyto části vyloučí z nahlížení. Toto ustanovení platí přiměřeně i pro spisy soudu. Podle § 45 odst. 4 nelze z nahlížení vyloučit části spisu, jimiž bude prováděn důkaz soudem. Z nahlížení nelze dále vyloučit ani ty části spisu, do nichž měl účastník právo nahlížet v řízení před správním orgánem.

55. Podle § 45 odst. 6 před nahlédnutím do spisu, který obsahuje utajované informace, poučí předseda senátu nahlížející osoby podle zvláštního zákona o trestních následcích porušení tajnosti těchto informací. Podpisem protokolu o tomto poučení se poučené osoby stávají „osobami určenými“ v rozsahu potřeby k seznámení s utajovanou informací.

56. Podle § 77 odst. 2 může soud v rámci dokazování zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak.

III.PŘÍSLUŠNÁ VNITROSTÁTNÍ PRAXE

57. Přijetí zákonů č. 148/1998 Sb. a č. 412/2005 Sb. vedlo k významnému vývoji v judikatuře.

58. Dne 12. července 2001 vydalo plénum Ústavního soudu nález sp. zn. Pl. ÚS 11/2000 týkající se zákona č. 148/1998 Sb., který Úřadu v zásadě zakazoval sdělit dotyčné osobě důvody nevydání osvědčení. Ústavní soud sice uznal legitimní zájem státu na uchování určitých informací a vyšetřovacích metod v tajnosti, avšak rozhodl, že i v těchto specifických případech není možné rezignovat na ochranu základních práv dotyčné fyzické osoby. Uzavřel, že je na zákonodárci, aby přijal novou právní úpravu poskytující vhodné prostředky, které by zohlednily a sladily soukromý a veřejný zájem.

59. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 As 14/2006 ze dne 31. ledna 2007 a následně Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 377/04 ze dne 6. září 2007 sice konstatovaly, že vydání osvědčení pro styk s utajovanými informacemi je „mimořádným oprávněním“, avšak vyslovily názor, že rozhodnutí správních orgánů v této oblasti podléhají soudnímu přezkumu. Dospěly nicméně k závěru, že „[n]ení jistě možné, aby byl Úřad pod záminkou absolutního zachování procesních práv účastníka nucen uvádět ve svých rozhodnutích skutečnosti, které by mohly ohrozit zájem státu, efektivitu práce zpravodajských služeb či policejních složek anebo bezpečnost jejich agentů či třetích osob“ a rozhodly, že „[o] to důsledněji je pak ale potřeba dbát na to, aby se těchto cílů nedosahovalo popřením principu právního státu či na úkor základních práv jednotlivce. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že... nemůže být veřejný zájem na utajování při přezkumu rozhodnutí, které v přímém důsledku omezuje možnost vykonávat určité konkrétní povolání, důvodem k vynětí tohoto rozhodnutí z aplikačního záběru... čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jež zakotvují právo na soudní ochranu”.

60. V usnesení sp. zn. I. ÚS 828/09 ze dne 22. září 2009 Ústavní soud zejména konstatoval, že právo na svobodnou volbu povolání v sobě nezahrnuje právo na vydání osvědčení pro styk s utajovanými informacemi ani právo každého jednotlivce na výkon konkrétní profese, jejíž výkon je navíc v zájmu státu, a tedy ve veřejném zájmu, striktně omezen. Odmítl argument stěžovatele, že rozhodnutím o ukončení platnosti osvědčení pro stupeň utajení „Tajné“ bylo porušeno jeho základní právo na svobodnou volbu povolání ve smyslu článku 26 Listiny. Poznamenal, že toto právo nelze vykládat tak, že z něho vyplývá právo každého na zcela konkrétní zaměstnání, ale pouze tak, že jednotlivec má právo vybrat si povolání, které by chtěl vykonávat. Dodal, že ke vstupu do konkrétního pracovněprávního vztahu anebo k založení konkrétní samostatné výdělečné činnosti musí dotyčná osoba splnit bližší podmínky, které jsou pro takové zaměstnání nebo podnikání stanoveny právními předpisy ve smyslu čl. 26 odst. 2 Listiny.

61. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 As 44/2006 ze dne 30. ledna 2009 rozhodl, že pojem „bezpečnostního rizika“ je nutno vykládat tak, že shromážděné podklady se vyhodnocují ve vztahu k eventuální možnosti bezpečnostního rizika. Pro závěr o bezpečnostní nespolehlivosti dotyčné osoby tedy postačuje již samotné podezření z existence bezpečnostních rizik.

62. Nejvyšší správní soud rovněž poukázal na vztah mezi výkonem určité funkce a vydáním osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. S odkazem na důvodovou zprávu k zákonu konstatoval, že přístup k utajovaným informacím musí být zabezpečen pouze osobám, které jej nezbytně potřebují k výkonu svého povolání nebo funkce. Stejný názor zaujal i Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 828/09 ze dne 22. září 2009, když rozhodl, že z práva na svobodnou volbu povolání nelze odvodit ani právo na vydání osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, které Listina ani podústavní právní předpisy nezaručují.

63. Rozsudek vynesený sedmým senátem Nejvyššího správního soudu dne 9. dubna 2009 (č. j. 7 As 5/2008) mimo jiné konstatoval, že pokud správní orgány v této specifické oblasti rozhodnou nesdělit dotčené osobě konkrétní skutkové důvody, pro které nebyla shledána bezpečnostně spolehlivou, jsou povinny, má-li jejich rozhodnutí obstát při soudní kontrole, umožnit v plném rozsahu, tedy zejména ve skutkové rovině, přezkum těchto důvodů soudem. Podle názoru soudu to znamená, že informace, o něž se příslušné rozhodnutí opírá, musejí být součástí spisu Národního bezpečnostního úřadu a soud z moci úřední přezkoumá jejich relevanci. Rozsudek dodává, že Národní bezpečnostní úřad může tudíž své závěry opřít výlučně o informace, jež byly součástí spisu.

Použitím výrazu „informace“ tento rozsudek poměrně jasně naznačil, že spis předložený Národním bezpečnostním úřadem musí obsahovat všechny informace, které posloužily jako základ pro správní rozhodnutí, a tedy i zdroje těchto informací, nicméně se nevyjádřil k otázce ověření autentičnosti a věrohodnosti těchto zdrojů.

64. V následně vydaném rozsudku ze dne 25. listopadu 2011 (č. j. 7 As 31/2011) se sedmý senát Nejvyššího správního soudu zabýval otázkou věrohodnosti informací a jejich zdrojů. Výslovně odkázal na rozsudek vynesený ve stěžovatelově věci a konstatoval, že soud v tomto případě neuvedl konkrétní informace, o něž opřel své rozhodnutí, z důvodu zájmu na jejich utajení, což mělo za následek, že účastník řízení, který nebyl seznámen s jejich obsahem, se nemohl informovaně vyjádřit k relevanci zjištěných okolností. Dospěl k závěru, že za této situace musí soud suplovat aktivitu účastníka a přezkoumat relevanci utajovaných informací ze všech hledisek, která se vzhledem k povaze věci jeví jako důležitá.

Rozsudek uznal, že správní soudy nemohou přezkoumávat autentičnost ani věrohodnost dokumentů a informací poskytnutých zpravodajskou službou a že se jedná o výjimku z jinak obvyklé pravomoci správních soudů při hodnocení jim předkládaných důkazů. Dodal, že pokud jde o informace získané od zpravodajské služby, není zapotřebí absolutní jistoty a pravdivosti, nýbrž postačí, že závěry vyvozené ze skutečností obsažených v takto poskytnutých informacích představují nejpravděpodobnější vysvětlení. Závěrem uvedl, že soud tím není zbaven možnosti posoudit věrohodnost a váhu informací poskytnutých zpravodajskou službou, a zdůraznil, že zprávy vypracované zpravodajskou službou by neměly vyjadřovat pouze názor jejich zpracovatele a znemožňovat soudům ověřit podstatné skutečnosti obsažené ve spisu.

65. V rozsudku ze dne 30. září 2015 (č. j. 1 As 146/2015) Nejvyšší správní soud mimo jiné konstatoval, že podle ustanovení § 133 zákona č. 412/2005 Sb. soud (předseda senátu) rozhoduje o oddělení části spisu, pokud dospěje k závěru, že jsou splněny zákonné předpoklady pro vyloučení určitých informací a omezení přístupu k nim. Soud prohlásil, že zákon č. 412/2005 Sb. přitom neváže postup stanovený v § 133 odst. 3 na skutečnosti klasifikované určitým stupněm utajení, ale tento postup se v obecné rovině uplatní na jakékoliv utajované informace (od vyhrazených až po přísně tajné), které jsou obsaženy ve výsledcích šetření nebo v údajích z evidence zpravodajských služeb nebo policie, pokud by jejich zpřístupněním mohlo dojít k ohrožení či vážnému narušení činnosti zpravodajských služeb nebo policie, jsou-li současně označeny úřadem, který o nich tvrdí, že ve vztahu k nim nelze zprostit mlčenlivosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 9/2010 ze dne 15. července 2010).

66. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dne 1. března 2016 rozhodl (č. j. 4 As 1/2015-40), že informace nemusejí automaticky v průběhu celého soudního řízení zůstat nepřístupné ani být automaticky vyloučeny z dokazování. Konstatoval, že tak je tomu pouze v případech, kdy soud dospěje k závěru, že k vyloučení takových informací budou zákonné předpoklady. V otázce posouzení kvality informací, které byly podkladem pro rozhodnutí o zrušení platnosti osvědčení, a zdrojů těchto informací dospěl k závěru, že Národní bezpečnostní úřad ani správní soudy nepřezkoumávají pravdivost informací pocházejících od těchto služeb stejným způsobem jako v běžném správním řízení. Dodal však, že informace od zpravodajských služeb nemohou mít podobu pouhého názoru jejich zpracovatele, aniž by byly doloženy patřičnými podklady ve spise a mohly být ověřeny soudem. Podle názoru soudu by Národní bezpečnostní úřad a správní soudy měly mít možnost posoudit pravdivost a přesvědčivost zpravodajských informací a jejich význam pro bezpečnostní řízení.

IV.PRÁVNÍ ÚPRAVA A SOUDNÍ PRAXE V JINÝCH ČLENSKÝCH               STÁTECH

67. Z porovnání informací o 30 členských státech, které má Soud k dispozici, vyplývá, že ochraně národní bezpečnosti je věnována pozornost ve všech státech, jejichž právní úprava byla zkoumána. Pojem „národní bezpečnost“ sice není definován stejným způsobem, avšak zákonodárství všech členských států umožňuje výkonné moci, zejména orgánům odpovědným za národní bezpečnost, omezit přístup k utajovaným informacím, mimo jiné i v soud­ním, trestním a správním řízení, je-li to považováno za nezbytné k ochraně státních zájmů. Státní orgány v tomto ohledu požívají široký prostor pro uvážení.

68. Převážná většina států však svěřuje soudům pravomoc přezkoumávat odůvodněnost utajení dokumentů. Státy většinou přiznávají soudům pravomoc k přezkoumání nejen formální zákonnosti rozhodnutí o utajení dokumentů, ale také konkrétních důvodů klasifikace informací získaných zpravodajskými službami jako utajovaných. V některých státech mají tuto pravomoc všichni soudci, v jiných je pro soudce posuzující tyto informace a dokumenty zavedeno bezpečnostní řízení. V některých členských státech je soudní přezkum prováděn nejen s vyloučením veřejnosti a tisku, ale i účastníků řízení a jejich právních zástupců.

69. Rozsah tohoto soudního přezkumu není upraven jednotně. Shoda panuje pouze v tom, že neodhalení utajovaných informací v průběhu soudního řízení samo o sobě nepředstavuje porušení základních práv dotyčné osoby. Zatímco v trestním řízení nemohou být nezpřístupněné dokumenty použity, v některých státech je použití utajovaných informací a nezpřístupněných dokumentů povoleno ve správním řízení.

70. Pokud jde konkrétně o nevydání nebo zrušení povolení umožňujícího soudům přístup k utajovaným dokumentům, některé státy vylučují jakýkoli soudní přezkum, zatímco jiné upravují přezkum, v jehož rámci mají soudy různou úroveň pravomocí: od pouhého přezkoumání formální zákonnosti příslušného rozhodnutí až po meritorní přezkum odůvodnění, včetně hodnocení dokumentů, o které se rozhodnutí opírá.

V.JUDIKATURA SOUDNÍHO DVORA EVROPSKÉ UNIE

71. Dne 4. června 2013 vydal Soudní dvůr Evropské unie rozhodnutí o před­běžné otázce ve věci ZZ proti Spojenému království (věc C-300/11). Žádost o rozhodnutí se týkala výkladu čl. 30 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, zejména ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie. Otázka byla položena v souvislosti se sporem mezi osobou s francouzským a alžírským občanstvím a imigračními orgány Spojeného království ohledně rozhodnutí těchto orgánů, jímž byl dotyčné osobě odepřen vstup do Spojeného království z důvodů bezpečnosti státu. Soudní dvůr v podstatě odpověděl, že pokud vnitrostátní orgán ve výjimečném případě z dů­vodů bezpečnosti státu nesdělí dotčené osobě přesné a úplné důvody, z nichž vychází rozhodnutí o zákazu vstupu, soud musí mít pověření ověřit, zda tyto důvody brání tomu, aby byly poskytnuty přesné a úplné důvody, na nichž je dotčené rozhodnutí založeno, jakož i s ním související důkazy. Co se týče důkazu o tom, že sdělením těchto důvodů by byla skutečně ohrožena bezpečnost státu, Soudní dvůr uvedl, že zde neplatí domněnka o existenci či podloženosti důvodů uváděných vnitrostátním orgánem (§ 61 rozsudku). Dále konstatoval, že dospěje-li uvedený soudce k závěru, že bezpečnost státu nebrání tomu, aby byly dotčené osobě přesně a úplně sděleny důvody, z nichž vychází rozhodnutí o odepření vstupu, umožní příslušnému vnitrostátním orgánu sdělit dotčené osobě chybějící důvody a důkazy. Pokud tento orgán jejich poskytnutí nepovolí, přezkoumá soud legalitu takového rozhodnutí pouze na základě důvodů a důkazů, které byly poskytnuty (§ 63); jeví-li se však, že bezpečnost státu skutečně brání tomu, aby byly dotčené osobě sděleny uvedené důvody, soudní přezkum legality rozhodnutí musí být proveden v řízení, které odpovídajícím způsobem vyváží požadavky týkající se bezpečnosti státu a požadavky týkající se práva na účinnou soudní ochranu, přičemž případné zásahy do výkonu tohoto práva omezí na nezbytné minimum. Soudní dvůr zejména rozhodl:

„65. V tomto ohledu musí uvedené řízení s ohledem na nutnost respektovat článek 47 Listiny zajistit respektování zásady kontradiktornosti v co největší míře, aby dotčená osoba mohla zpochybnit důvody, na nichž je založeno dotčené rozhodnutí, a vyjádřit se k důkazům s ním souvisejícím, a tedy mohla užitečně uplatnit prostředky obhajoby. Je zejména nutné, aby byla dotčená osoba v každém případě seznámena s podstatou důvodů, z nichž vychází rozhodnutí o odepření vstupu..., přičemž potřeba chránit bezpečnost státu nemůže mít ten důsledek, že dotčená osoba bude zbavena práva na to být vyslechnuta, a její právo na opravný prostředek... tedy bude neúčinné.

66. Vyvažování práva na účinnou soudní ochranu a potřeby zajistit bezpečnost dotčeného členského státu, které je základem pro závěr uvedený v předchozím bodě, se neuplatní stejným způsobem u důkazů, které jsou základem pro odůvodnění, předložených příslušnému vnitrostátnímu soudu. V určitých případech totiž může poskytnutí těchto důkazů přímo a konkrétně ohrozit bezpečnost státu, jelikož může mj. ohrozit život, zdraví či svobodu osob či odhalit metody vyšetřování vnitrostátních bezpečnostních orgánů, a vážně tak narušit plnění budoucích úkolů těchto orgánů, resp. jim v tom zabránit.

67. V tomto kontextu je na příslušném vnitrostátním soudu, aby posoudil, zda a v jakém rozsahu může omezení práva navrhovatele na obhajobu plynoucí zejména z toho, že nebyl přesně a úplně informován o důkazech a důvodech, z nichž vychází rozhodnutí..., ovlivnit důkazní hodnotu důvěrných důkazů.

68. Za těchto podmínek je na příslušném vnitrostátním soudu, aby zaprvé zajistil, aby dotčená osoba byla informována o podstatě důvodů, které jsou základem pro dotčené rozhodnutí, způsobem, který náležitě zohlední nutnost zachování důvěrnosti důkazů, a aby zadruhé v souladu s vnitrostátním právem vyvodil důsledky plynoucí z případného porušení této povinnosti sdělit informace.“

72. Ve věci Evropská komise a další v. Kadi (věc C-584/10 P, rozsudek ze dne 18. července 2013) provedl Soudní dvůr podobné vyvažování požadavků plynoucích z práva na účinnou soudní ochranu, zejména dodržení zásady kontradiktornosti řízení, na straně jedné a zájmem na bezpečnosti Evropské unie nebo jejích členských států na straně druhé (viz zejména § 111 a 125–129).

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČL. 6 ODST. 1 ÚMLUVY

73. Stěžovatel namítal, že řízení, v němž brojil proti rozhodnutí o zrušení platnosti svého osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, nebylo spravedlivé. Tvrdil, že mu správní soudy odepřely přístup k rozhodujícím důkazům klasifikovaným jako utajované informace, které těmto soudům poskytla žalovaná strana. Dovolává se čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož příslušná část zní:

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě... projednána... soudem..., který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích...“.

A.Rozsudek senátu

74. Senát se nejprve zabýval vládou vznesenou námitkou nepřijatelnosti z důvodu nepoužitelnosti článku 6 Úmluvy. V tomto ohledu konstatoval, že český právní řád přiznává každému, komu bylo vydáno osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, zvláštní právo, na základě něhož se může domoci ověření, zda s ohledem na kritéria vymezená zákonem pro jeho vydání je následné zrušení tohoto osvědčení odůvodněné (viz § 53 rozsudku).

75. Pokud jde o občanskou povahu tohoto práva, senát použil test Vilho Eskelinen (viz Vilho Eskelinen a ostatní proti Finsku, č. 63235/00, rozsudek velkého senátu ze dne 19. dubna 2007, § 62) a dospěl k závěru, že stěžovatel je státním zaměstnancem. Odlišil však projednávanou věc od případu Vilho Eskelinen v tom, že pracovněprávní spor nebyl pro stěžovatele přímo určující, neboť byl odvolán z funkce v důsledku ukončení platnosti osvědčení a předmětné řízení se netýkalo jeho propuštění. I když nemělo zrušení platnosti osvědčení za následek automatické ukončení pracovního poměru stěžovatele s Ministerstvem obrany, podle názoru senátu bylo rozhodující pro volbu pozic, o které se stěžovatel mohl ucházet (viz § 55 rozsudku). Rozhodnutí o zrušení stěžovatelova osvědčení a následné řízení proto mělo dopad na jeho občanská práva, a čl. 6 odst. 1 byl tudíž použitelný (viz § 57–58 rozsudku).

76. V otázce odůvodněnosti stížnosti dospěl senát k závěru, že rozhodnutí nezpřístupnit předmětný dokument stěžovateli bylo odůvodněno zájmy národní bezpečnosti, neboť podle orgánů by zpřístupnění mohlo vést k odhalení metod práce zpravodajských služeb, odhalení jejich zdrojů informací nebo k pokusům stěžovatele o ovlivnění případných svědků. Podle senátu rozhodovací proces naplnil v největším možném rozsahu požadavky kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní a obsahoval záruky způsobilé chránit zájmy stěžovatele. K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy tudíž nedošlo (viz § 72, 75–76 a 79 rozsudku).

B.Předběžné námitky vznesené vládou

1. Tvrzení účastníků řízení

a)Vláda

(i)Stěžovatelovo postavení oběti

77. Vláda v odpovědi otázku položenou velkým senátem ohledně stěžovatelova postavení oběti uvedla, že výsledek vnitrostátního řízení nebyl přímo určující pro stěžovatelovo právo nadále vykonávat funkci. Poukázala na skutečnost, že stěžovatel sám požádal o od­volání z funkce a nikdy se nevyjádřil v tom smyslu, že by jeho žádost byla motivována zrušením osvědčení pro styk s utajovanými informacemi nebo že by s tímto zrušením jakkoli souvisela. Navíc odvoláním z funkce neskončil jeho pracovní poměr jako takový. Jinými slovy, nic nenaznačovalo tomu, že předmětné opatření, tj. zrušení platnosti stěžovatelova osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, mělo nějaký vliv na jeho pracovní poměr s Minister­stvem obrany. Stěžovatele tudíž nelze považovat za oběť porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 34 Úmluvy.

(ii)Použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy

78. Vláda nezpochybňovala skutečnost, že projednávaná věc se týkala „sporu“ mezi stěžovatelem jako bývalým držitelem osvědčení a Národním bezpečnostním úřadem, ústředním orgánem odpovědným za rozhodování ve věcech osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. Souhlasila tak se senátem v tom, že hlavním předmětem sporu byla bezpečnostní spolehlivost stěžovatele (viz § 50 in fine rozsudku senátu).

79. Na rozdíl od senátu, podle jehož názoru bylo předmětem sporu právo stěžovatele na přezkum rozhodnutí o odnětí osvědčení (viz § 53 rozsudku senátu), však vláda tvrdila, že se předmětný spor týkal otázky, zda by stěžovatel měl být i nadále považován za bezpečnostně spolehlivého, tj. zda mu svědčí hmotné právo, nebo spíše výsada, která by mu umožňovala zachovat si osvědčení pro přístup k utajovaným informacím.

80. Vláda dodala, že spor v projednávané věci se netýkal práva nebýt nespravedlivě propuštěn, neboť stěžovatel sám požádal o odvolání z funkce a dohodl se na rozvázání pracovního poměru.

81. Pokud jde o otázku, zda se spor týkal práva uznaného vnitrostátním právem, vláda v prvé řadě poznamenala, že z příslušných ustanovení vnitrostátního práva nelze dovozovat právo na přístup fyzických osob k utajovaným informacím. Poukázala na skutečnost, že podle judikatury vrcholných vnitrostátních soudů není v právním řádu České republiky zakotveno „právo“ na vydání osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. V této souvislosti odkázala na vnitrostátní judikaturu, podle níž je vydání osvědčení konkrétní fyzické osobě zvláštní výsadou, kterou uděluje Úřad, a rozhodnutí o jejím udělení či neudělení závisí výlučně na úvaze tohoto orgánu.

82. Podle vlády se tyto úvahy přiměřeně vztahují i na zrušení platnosti osvědčení fyzické osoby pro styk s utajovanými informacemi.

83. Vláda podotkla, že Úřad má široký prostor pro uvážení při rozhodování o tom, jaké chování nebo činnosti mohou vzbudit podezření o existenci bezpečnostního rizika, a tedy zpochybnit bezpečnostní spolehlivost osoby. Odkázala na obecné zásady vytyčené Soudem a tvrdila, že je-li předmětem vnitrostátního řízení rozhodnutí o tom, zda by měl stěžovatel i nadále požívat určitého oprávnění, jsou diskreční právo nebo dokonce široký prostor pro uvážení na straně Úřadu faktory naznačující, že vnitrostátní právní řád neuznává žádné „právo“ na takové oprávnění (odkazuje na věc Mendel proti Švédsku, č. 28426/06, rozsudek ze dne 7. dubna 2009, § 44).

84. Vláda dodala, že jakmile byla jednou prokázána pochybnost o spolehlivosti osoby z hlediska národní bezpečnosti, Úřad již nemá diskreční pravomoc, neboť zákon mu ukládá učinit neprodleně opatření ke zrušení platnosti osvědčení dané osoby. Vláda v tomto ohledu zdůraznila, že jelikož dostatečným důvodem pro zrušení platnosti osvědčení jsou důvodné pochybnosti nebo i pouhé podezření, Úřad měl ve svém rozhodování jen stěží nějakou volnost vlastního uvážení (odkazuje na věc Wolff Metternich proti Nizozemsku, č. 45908/99, rozhodnutí ze dne 18. května 1999).

85. Pokud jde o občanskou povahu předmětného práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, vláda tvrdila, že otázka, zda by měl stát považovat osobu pracující v ústředním orgánu státní správy za spolehlivou z hlediska národní bezpečnosti, se dotýká samotného jádra prerogativ veřejné moci a státní suverenity.

86. Vláda dále poukázala na to, že k použitelnosti čl. 6 odst. 1 nepostačuje nejasná souvislost mezi sporem a předmětnými občanskými právy nebo jeho vzdálené důsledky pro tato práva. Občanské právo nebo závazek musejí být předmětem „sporu“ a současně musí být výsledek sporu pro toto právo přímo určující (vláda cituje věc Smagilov proti Rusku, č. 24324/05, rozhodnutí ze dne 13. listopadu 2014, § 54).

87. V projednávané věci vláda zdůraznila, že kromě konstatování, že již nemůže nadále vykonávat svoji funkci, stěžovatel nikdy netvrdil, že by rozhodnutí Úřadu nebo následné řízení mělo vliv na některé z jeho občanských práv, ani žádný takový nepříznivý vliv na svá občanská práva neprokázal. Vláda také upozornila na skutečnost, že stěžovatelův měsíční příjem v období před zrušením osvědčení byl ve skutečnosti téměř totožný s příjmem, který pobíral po něm.

88. Vláda poznamenala, že z Úmluvy nelze dovodit žádné „občanské právo“ státního zaměstnance na povolení k výkonu určité veřejné funkce ve státní správě (cituje věc Houbal proti České republice, č. 75375/01, rozsudek ze dne 14. června 2005, § 70). Obdobně nebylo v rozhodné době možné dovozovat ani existenci subjektivního práva na nerušený výkon veřejné funkce v případě, že zaměstnanec již byl do dané funkce jmenován, neboť podle zákona mohl být státní zaměstnanec libovolně odvolán z funkce osobou, která byla oprávněna jej jmenovat, což však neznamenalo, že tím došlo k ukončení pracovního poměru, neboť se pouze změnilo jeho pracovní zařazení.

89. Tyto úvahy podle tvrzení vlády platí tím spíše, jestliže zákon v souladu s čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod stanoví k výkonu konkrétní veřejné funkce zvláštní požadavky, které dotyčný státní zaměstnanec přestal splňovat. Vláda se proto přiklonila k názoru Nejvyššího správního soudu, že na výkon takových veřejných funkcí neexistuje právní nárok, neboť dotyčná osoba nemůže mít legitimní očekávání, že nebude odvolána z funkce, přestane-li splňovat předpoklady pro její řádný výkon (viz § 59 výše).

90. Vláda činí závěr, že předmětný spor se týkal především otázky, zda byl stěžovatel i nadále bezpečnostně spolehlivým, a zda mu tudíž mohlo být ponecháno osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, které mu umožňovalo přístup ke státnímu tajemství. Tato výsada může být jen stěží považována za „právo“, tím méně za občanské právo. Podle stanoviska vlády se tudíž čl. 6 odst. 1 Úmluvy v projednávané věci nepoužije.

b)Stěžovatel

(i)Stěžovatelovo postavení oběti

91. Stěžovatel tvrdil, že jeho odvolání z funkce a následné rozvázání pracovního poměru bylo důsledkem předchozích nezákonných opatření a vadných rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu, která stěžovatel napadl ve správním a soudním řízení a před Ústavním soudem.

92. Vzhledem k psychickému nátlaku, který na něj byl vyvíjen, neměl stěžovatel jinou možnost než odejít ze své funkce a poté i ze zaměstnání.

(ii)Použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy

93. Stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí o vydání či zrušení platnosti osvědčení pro styk s utajovanými informacemi v té době nezáviselo a ani dnes nezávisí na uvážení Úřadu, nýbrž muselo být vydáno, pokud byly splněny zákonné podmínky. České právo tudíž zakotvovalo právo na přístup k utajovaným informacím, pokud byly splněny zákonné podmínky.

94. Stěžovatel tvrdil, že jeho stížnost nesměřuje pouze proti zrušení platnosti osvědčení jako takového, ale rovněž proti procesním opatřením přijatým správními orgány a soudy, která ke zrušení osvědčení vedla.

95. Stěžovatel dále uvedl, že v důsledku odnětí osvědčení nemohl nadále plnit své povinnosti vyplývající z funkce. Jako zástupce náměstka ministra obrany a ředitel Sekce správy majetku Ministerstva obrany přicházel pravidelně do styku s utajovanými informacemi, což bez osvědčení již nebylo možné. Musel proto ukončit pracovní poměr s Ministerstvem obrany. Dodal, že nemohl plnit ani jiné povinnosti vyžadující osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. Závěrem uvedl, že případ se týká jeho občanských práv, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je tudíž na projednávanou věc použitelný.

2. Hodnocení Soudu

a)K otázce, zda byl stěžovatel obětí

96. Soud předně poznamenává, že vládě nic nebrání zpochybnit stěžovatelovo postavení oběti poprvé až před velkým senátem, zejména proto, že velký senát tuto otázku nastolil z vlastního podnětu (viz Blečić proti Chorvatsku, č. 59532/00, rozsudek velkého senátu ze dne 8. března 2006, § 63–67).

97. Velký senát konstatuje, že podle čl. 35 odst. 4 Úmluvy in fine může stejně jako senát „[od]mítn[out] každou stížnost, kterou považuje za nepřijatelnou... v kterémkoliv stadiu řízení“. Velký senát tedy může i v meritorní fázi za podmínek článku 55 jednacího řádu Soudu přehodnotit rozhodnutí o prohlášení stížnosti za přijatelnou, pokud dospěje k závěru, že měla být z některého důvodu uvedeného v prvních třech odstavcích článku 35 Úmluvy prohlášena za nepřijatelnou (viz Vučković a ostatní proti Srbsku, č. 17153/11 a další, rozsudek velkého senátu (předběžná námitka) ze dne 25. března 2014, § 56, s dalšími tam citovanými odkazy).

98. Ve světle konkrétních okolností projednávaného případu je stěžovatelovo postavení oběti úzce spjato s podstatou jeho námitky na poli čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Soud proto považuje za odůvodněné spojit tuto otázku s posouzením použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

b)Použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy

(i)Zásady

99. Soud připomíná, že k tomu, aby byl čl. 6 odst. 1 ve své „občanské“ složce použitelný, musí existovat „spor“ týkající se „práva“, o němž je možné tvrdit – alespoň na základě hájitelných důvodů –, že je uznáno ve vnitrostátním právu, bez ohledu na to, zda je chráněno také Úmluvou. Spor musí být opravdový a vážný; může se týkat nejen vlastní existence práva, ale také jeho rozsahu a způsobu výkonu; a konečně, výsledek řízení musí být přímo rozhodující pro dané právo; pouhá nejasná souvislost nebo vzdálené důsledky k uplatnění čl. 6 odst. 1 nepostačují.

100. Pokud jde nejprve o existenci práva, Soud připomíná, že výchozím bodem musejí být ustanovení příslušného vnitrostátního práva a jejich výklad ze strany vnitrostátních soudů (viz Masson a Van Zon proti Nizozemsku, č. 15346/89 a 15379/89, rozsudek ze dne 28. září 1995; Roche proti Spojenému království, č. 32555/96, rozsudek velkého senátu ze dne 19. října 2005, § 120; Boulois proti Lucembursku, č. 37575/04, rozsudek velkého senátu ze dne 3. dubna 2012, § 91; Al-Dulimi a Montana Management Inc. proti Švýcarsku, č. 5809/08, rozsudek velkého senátu ze dne 21. června 2016, § 97 s dalšími tam uvedenými odkazy; Baka proti Maďarsku, č. 20261/12, rozsudek velkého senátu ze dne 23. června 2016, § 101; Řeckokatolická farnost v Lupeni a ostatní proti Rumunsku, č. 76943/11, rozsudek velkého senátu ze dne 29. listopadu 2016, § 71 (výňatky) s dalšími tam uvedenými odkazy). Článek 6 odst. 1 však nezaručuje „právům a závazkům“ v hmotném právu smluvních stran žádný konkrétní obsah: Soud nemůže prostřednictvím výkladu tohoto ustanovení vytvořit hmotné právo, které nemá žádný právní základ v daném státě (viz např. Fayed proti Spojenému království, č. 17101/90, rozsudek ze dne 21. září 1994; Roche, cit. výše, § 119; Boulois, cit. výše, § 91).

101. Soud v této souvislosti poznamenává, že práva takto přiznaná vnitrostátními právními předpisy mohou být hmotná nebo procesní, popřípadě obojí současně.

102. Nemůže být pochyb o tom, že právo ve smyslu čl. 6 odst. 1 existuje, je-li hmotné právo uznané vnitrostátním právním řádem doprovázeno procesním právem na jeho vynucení prostřednictvím soudů. Skutečnost, že formulace zákonného ustanovení obsahuje prvek uvážení, sama o sobě ještě nevylučuje existenci práva (viz Camps proti Francii, č. 42401/98, rozhodnutí ze dne 24. října 2000, Ellès a ostatní proti Švýcarsku, č. 12573/06, rozsudek ze dne 16. prosince 2010, § 16; opačně viz Boulois, cit. výše, § 99, Miessen proti Belgii, č. 31517/12, rozsudek ze dne 18. října 2016, § 48). Článek 6 se použije i v případě, kdy je předmětem soudního řízení diskreční rozhodnutí, které mělo za následek porušení stěžovatelových práv (viz Pudas proti Švédsku, č. 10426/83, rozsudek ze dne 27. října 1987, § 34; Obermeier proti Rakousku, č. 11761/85, rozsudek ze dne 28. června 1990, § 69; Mats Jacobsson proti Švédsku, č. 11309/84, rozsudek ze dne 28. června 1990, § 32).

103. Článek 6 však není použitelný v případech, kdy vnitrostátní právní předpisy, aniž by přiznávaly právo, poskytují určitou výhodu, která nemůže být uznána před soudem (viz Boulois, cit. výše, § 90, kdy vedení věznice odepřelo vězni vycházku bez možnosti napadnout toto rozhodnutí u správního soudu). Stejná situace nastává, pokud vnitrostátní právní předpisy omezují práva osoby na pouhou naději, že jí bude přiznáno právo, přičemž přiznání tohoto práva samotné závisí na plně diskrečním a neodůvodněném rozhodnutí příslušných orgánů (viz Masson a Van Zon, cit. výše, § 49–51; Roche, cit. výše, § 122–25; Ankarcrona proti Švédsku, č. 35178/97, rozhodnutí ze dne 27. června 2000).

104. Existují také případy, kdy vnitrostátní právní předpisy uznávají hmotné právo osoby, aniž by z nějakého důvodu současně existovaly právní prostředky k uplatnění nebo vynucení tohoto práva prostřednictvím soudu. Tak je tomu například u jurisdikčních imunit stanovených vnitrostátním právem. Imunitu je v tomto případě třeba chápat nikoli jako přiznání hmotného práva, nýbrž jako procesní překážku pravomoci vnitrostátních soudů k roz­hodnutí o příslušném právu (viz Al-Adsani proti Spojenému království, č. 35763/97, rozsudek velkého senátu ze dne 21. listopadu 2001, § 48; Cudak proti Litvě, č. 15869/02, rozsudek velkého senátu ze dne 23. března 2010, § 57).

105. Konečně v některých případech vnitrostátní právo sice nemusí nutně uznávat, že fyzická osoba nějaké subjektivní právo požívá, avšak zakotvuje právo zákonným postupem přezkoumat její nárok. Jedná se například o rozhodování o tom, zda bylo určité rozhodnutí svévolné či ultra vires nebo zda bylo řízení stiženo vadami (viz Van Marle a ostatní proti Nizozemsku, č. 8543/79, 8674/79, 8675/79 a 8685/79, rozsudek ze dne 26. června 1986, § 35; mutatis mutandis Kök proti Turecku, č. 1855/02, rozsudek ze dne 19. října 2006, § 36). Jde o případy, kdy mají příslušné orgány plnou diskreční pravomoc udělit či odmítnout výhodu nebo oprávnění, přičemž zákon přiznává dotčené osobě právo obrátit se na soud, a ten, shledá‑li rozhodnutí nezákonným, je může zrušit. V tomto případě je čl. 6 odst. 1 Úmluvy použitelný za podmínky, že jakmile jsou výhoda či oprávnění jednou přiznány, vzniká na jejich základě občanské právo.

106. Pokud jde o občanskou povahu předmětného práva, Soud poznamenává, že z pracovního poměru podle soukromého práva založeného pracovní smlouvou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem vznikají občanské závazky oběma stranám, jimiž jsou plnění úkolů stanovených smlouvou a placení sjednané mzdy.

Pracovní poměr mezi veřejnoprávním subjektem, včetně státu, a zaměstnancem může být podle platných vnitrostátních předpisů založen na ustanoveních pracovněprávních předpisů upravujících vztahy mezi soukromými osobami nebo na souboru zvláštních pravidel vztahujících se na státní zaměstnance. Existují rovněž smíšené systémy kombinující pravidla pracovního práva vztahující se na soukromý sektor s určitými zvláštními pravidly platnými pro státní zaměstnance.

107. Pokud jde o státní zaměstnance zaměstnané ve státní službě, podle kritérií zformulovaných ve věci Vilho Eskelinen a ostatní, cit. výše, se žalovaný stát nemůže před Soudem dovolávat stěžovatelova postavení státního zaměstnance s cílem vyloučit ochranu podle článku 6, nejsou-li splněny dvě podmínky. Zaprvé, stát ve svém vnitrostátním právu výslovně vyloučil přístup k soudu pro danou funkci nebo kategorii zaměstnanců. A zadruhé, vyloučení musí být objektivně odůvodněné zájmem státu. K tomu, aby bylo toto vyloučení odůvodněné, nestačí prokázat, že se dotyčný státní zaměstnanec podílí na výkonu veřejné moci nebo že mezi ním a státem jakožto zaměstnavatelem existuje zvláštní pouto důvěry a loajality. Stát musí navíc prokázat, že předmět sporu souvisí s výkonem státní moci nebo že jím bylo zpochybněno toto zvláštní pouto. Poukazem na zvláštní povahu vztahu mezi dotyčným státním zaměstnancem a státem tedy v zásadě nelze odůvodnit vyloučení ze záruk podle článku 6 v případě běžných pracovněprávních sporů jako například sporů o plat, dávky či podobné nároky. V praxi tedy bude platit domněnka použitelnosti článku 6. Na žalovaném státu pak bude, aby prokázal, že státní zaměstnanec/stěžovatel zaprvé nemá podle vnitrostátních právních předpisů právo na přístup k soudu a zadruhé, že vyloučení práv podle článku 6 je u tohoto státního zaměstnance odůvodněné (tamtéž, § 62; Baka, cit. výše, § 103).

108. Soud dále připomíná, že kritéria stanovená v rozsudku Vilho Eskelinen a ostatní byla použita v mnoha typech sporů týkajících se státních zaměstnanců, včetně sporů o přijetí do služebního poměru nebo jmenování (viz Juričić proti Chorvatsku, č. 58222/09, rozsudek ze dne 26. července 2011, § 54–58), služební postup nebo povýšení (viz Dzhidzheva-Trendafilova proti Bulharsku, č. 12628/09, rozhodnutí ze dne 9. října 2012, § 50), přeložení (viz Ohneberg proti Rakousku, č. 10781/08, rozsudek ze dne 18. září 2012, § 24) a ukončení poměru (viz Olujić proti Chorvatsku, č. 22330/05, rozsudek ze dne 5. února 2009, § 33–34; Nazsiz proti Turecku, č. 22412/05, rozhodnutí ze dne 26. května 2009). Ve věci Bayer proti Německu (č. 8453/04, rozsudek ze dne 16. července 2009, § 38), jež se týkala odvolání soudního vykonavatele jako státního zaměstnance z funkce po kárném řízení, Soud upřesnil, že „běžnými pracovněprávními spory“, na něž by podle testu Eskelinen měl být článek 6 v zásadě použitelný, jsou – pouze příkladmo – spory o „platy, příspěvky nebo podobné nároky“. V rozsudku Olujić (cit. výše, § 34) rozhodl, že domněnka použitelnosti článku 6 podle rozsudku Eskelinen se uplatní i v případě propuštění (viz Baka, cit. výše, § 105).

109. Soud použil čl. 6 odst. 1 konkrétně v případě, kdy stěžovateli nebyla udělena bezpečnostní prověrka a následně byl propuštěn od pohraniční stráže (viz Ternovskis proti Lotyšsku, č. 33637/02, rozsudek ze dne 29. dubna 2014, § 9 a 10). Soud konstatoval, že Úmluva sice nezaručuje právo na přístup ke státnímu tajemství, avšak neudělení bezpečnostní prověrky vedlo k propuštění stěžovatele, což pro něj mělo zřejmé finanční důsledky. Souvislost mezi rozhodnutím neudělit stěžovateli bezpečnostní prověrku a ztrátou jeho příjmu totiž byla „jistě více než nejasná či vzdálená“ (tamtéž, § 44). Soud dospěl k závěru, že článek 6 je na věc použitelný, a doplnil, že vnitrostátní právo nevylučovalo přístup stěžovatele k soudu (tamtéž, § 46–50).

110. Článek 6 Úmluvy byl shledán použitelným také ve dvou případech týkajících se zrušení oprávnění k nošení střelné zbraně, kdy byli stěžovatelé zapsáni do databáze informací o osobách považovaných za potenciálně nebezpečné pro společnost (viz Pocius proti Litvě, č. 35601/04, rozsudek ze dne 6. července 2010, § 40; Užukauskas proti Litvě, č. 16965/04, rozsudek ze dne 6. července 2010, § 34). Stěžovatelé iniciovali soudní řízení, jímž napadli policií provedený záznam svých jmen do databáze, a domáhali se jeho odstranění. Soudy jejich návrh zamítly na základě policií předložených důkazů, které byly klasifikovány jako tajné, a stěžovatelé se s nimi tudíž nemohli seznámit. Soud zde dospěl k závěru, že článek 6 se použije, neboť zápis jmen stěžovatelů do databáze měl dopad na jejich pověst, soukromý život a vyhlídky na získání zaměstnání (viz Pocius, § 38–46; Užukauskas, § 34–39, obojí cit. výše).

111. Soud učinil závěr o použitelnosti článku 6 také v případě soudního přezkumu jmenování předsedy soudu (viz Tsanova-Gecheva proti Bulharsku, č. 43800/12, rozsudek ze dne 15. září 2015, § 84–85). Potvrdil sice, že článek 6 nezaručuje právo na povýšení nebo výkon funkce ve státní službě, avšak konstatoval, že právo na zákonný a spravedlivý postup při přijetí do služebního poměru či povýšení nebo na rovný přístup k zaměstnání a státní službě může být pravděpodobně považováno za právo uznané vnitrostátním právním řádem, pokud soudy uznaly jeho existenci a zabývaly se argumentací osob v tomto ohledu dotčených.

112. Konečně článek 6 Úmluvy byl v nedávné době použit na případ, kdy stěžovatelka namítala nemožnost napadnout u soudu své propuštění z Národní bezpečnostní služby (viz Miryana Petrova proti Bulharsku, č. 57148/08, rozsudek ze dne 21. července 2016, § 30–35). Soud v této věci dospěl k závěru, že předmětem sporu nebyl přístup ke státnímu tajemství, který Úmluva nezaručuje, nýbrž stěžovatelčina práva dotčená odmítnutím udělení bezpečnostní prověrky. Toto odmítnutí mělo podle názoru Soudu rozhodující vliv na osobní situaci stěžovatelky, neboť ta vzhledem k absenci bezpečnostní prověrky již nemohla nadále pracovat na pozici, na níž sloužila řadu let, což pro ni mělo zřejmé finanční důsledky. Souvislost mezi rozhodnutím o neudělení osvědčení a ztrátou jejího příjmu byla proto „více než nejasná či vzdálená“ (tamtéž, § 31).

(ii)Použití výše uvedených zásad na projednávanou věc

α)Existence práva

113. Aby mohl Soud rozhodnout, zda měl stěžovatel v projednávané věci určité právo, musí nejprve analyzovat skutečnou podstatu jeho námitky.

114. Stěžovatel namítá nespravedlivost řízení před správními soudy, které zahájil poté, co Národní bezpečnostní úřad zrušil platnost jeho osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, jež mu bylo vydáno pro účely plnění úkolů na Ministerstvu obrany (viz § 11–14 výše). Tvrdí, že v důsledku rozhodnutí o ukončení platnosti svého osvědčení byl zbaven funkce a následně přišel i o zaměstnání (viz § 93–95 výše).

115. Z ustanovení vnitrostátního práva a jejich výkladu podaného vnitrostátními soudy je zřejmé, že osvědčení pro styk s utajovanými informacemi je nezbytným předpokladem pro výkon pracovních činností, které vyžadují, aby se dotyčná osoba seznamovala s utajova­nými informacemi nebo s nimi nakládala (viz § 30 a 40 výše). Být držitelem osvědčení není autonomní právo, nýbrž podmínka sine qua non pro plnění toho druhu úkolů, které stěžovatel vykonával. Ztráta osvědčení měla tudíž rozhodující vliv na stěžovatelovu osobní a profesní situaci a zabránila mu nadále plnit určité úkoly na Ministerstvu obrany (viz mutatis mutandis Helmut Blum proti Rakousku, č. 33060/10, rozsudek ze dne 5. dubna 2016, § 65).

116. Soud musí proto nejprve rozhodnout, zda se stěžovatel mohl dovolávat určitého práva, nebo zda se nacházel v situaci, kdy mohl usilovat o získání pouhé výhody či oprávnění, které mu byl příslušný orgán oprávněn podle svého uvážení udělit či odepřít, aniž by musel své rozhodnutí odůvodnit.

117. Přístup k zaměstnání a dále potom k funkcím vykonávaným stěžovatelem v pro­jednávané věci představuje v zásadě oprávnění, které může být uděleno podle uvážení příslušného orgánu a nemůže být právně vymáháno.

Jinak je tomu ovšem, pokud jde o setrvání v takovém zaměstnání nebo o podmínky, za nichž je vykonáváno. V soukromém sektoru pracovní právo obecně přiznává zaměstnancům právo napadnout své propuštění u soudu, domnívají-li se, že byli propuštěni nezákonně nebo že byla podstatným způsobem jednostranně změněna jejich pracovní smlouva. Totéž platí mutatis mutandis i pro zaměstnance ve veřejném sektoru, kromě případů, na které se vztahuje výjimka stanovená ve shora uvedeném rozsudku Vilho Eskelinen a ostatní.

118. V projednávané věci byla stěžovatelova schopnost plnit služební úkoly podmíněna oprávněním ke styku s utajovanými informacemi. Zrušení bezpečnostního osvědčení mu tudíž znemožnilo vykonávat tyto úkoly v plném rozsahu a negativně ovlivnilo jeho schopnost získat jinou funkci jako státní zaměstnanec.

119. Za těchto okolností je Soud toho názoru, že souvislost mezi rozhodnutím o zru­šení platnosti stěžovatelova osvědčení pro styk s utajovanými informacemi a ztrátou jeho funkcí a zaměstnání byla více než jen nejasná či vzdálená (viz mutatis mutandis Ternovskis, cit, výše, § 44; Miryana Petrova, cit. výše, § 31). Stěžovatel se tudíž mohl dovolávat práva napadnout zákonnost zrušení osvědčení u soudu.

β)Občanská povaha práva

120. Pokud jde o občanskou povahu práva ve smyslu čl. 6 odst. 1, pak jakkoli je pravdou, že projednávaná věc se netýká sporu mezi stěžovatelem a jeho zaměstnavatelem o údajné nezákonné propuštění, nýbrž zrušení platnosti jeho osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, je třeba přihlédnout k tomu, že odnětí tohoto osvědčení mu znemožnilo nadále vykonávat funkci zástupce náměstka ministra obrany. Pro stěžovatele tedy nebylo v sázce jeho právo na přístup k utajovaným informacím, nýbrž jeho funkce a zaměstnání dotčené zrušením platnosti osvědčení. Bez potřebného osvědčení pro styk s utajovanými informacemi již nemohl působit na své dřívější pozici. Soud se dále bude zabývat otázkou, zda bylo předmětné právo právem občanským.

121. Jak již bylo zmíněno výše, pracovní poměr mezi stěžovatelem a Ministerstvem obrany byl založen na ustanoveních zákoníku práce, který neobsahoval žádnou zvláštní úpravu funkcí vykonávaných ve státní správě, takže v rozhodné době neexistovala státní služba v tradičním významu tohoto pojmu, která by přiznávala státním zaměstnancům práva a povinnosti nad rámec běžného pracovního práva. Zvláštní právní ustanovení upravující postavení státních zaměstnanců platí teprve od nabytí účinnosti zákona o státní službě (zákon č. 234/2014 Sb.) dne 1. ledna 2015.

Pracovněprávní spory, zejména spory o opatření směřující k ukončení pracovního poměru v soukromém sektoru, se týkají občanských práv ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

122. Na základě výše uvedených úvah lze učinit závěr, že rozhodnutím o zrušení stěžovatelova osvědčení pro styk s utajovanými informacemi a následným řízením byla dotčena jeho občanská práva.

123. Proto i za předpokladu, že by na stěžovatele mělo být pohlíženo jako na státního zaměstnance, jehož postavení se řídilo zákonnými ustanoveními mimo rámec soukromého práva, Soud připomíná, že podle jeho judikatury spory mezi státem a státními zaměstnanci v zásadě spadají do působnosti článku 6, nejsou-li kumulativně splněny obě podmínky uvedené v § 107 výše.

124. V projednávané věci nelze než konstatovat, že první z těchto podmínek nebyla splněna. České právo upravovalo způsob, jímž se mohly osoby, které na tom měly právní zájem, domáhat soudního přezkumu rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu (viz § 52–56 výše). Tuto možnost měl stěžovatel k dispozici a příslušnou žalobu také skutečně podal. Z uvedeného vyplývá, že článek 6 ve své občanské složce je na projednávanou věc použitelný.

125. Ustanovení tohoto článku proto vyžadovalo, aby měl stěžovatel přístup k soud­nímu orgánu příslušnému rozhodnout o jeho občanských právech a závazcích v souladu se zárukami podle čl. 6 odst. 1 [viz Veeber proti Estonsku (č. 1), č. 37571/97, rozsudek ze dne 7. listopadu 2002, § 70].

126. S ohledem na závěr, že stěžovatel se mohl dovolávat občanského práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je Soud dále toho názoru, že stěžovatel si může pro účely článku 34 Úmluvy nárokovat postavení oběti.

127. Předběžné námitky vznesené vládou tudíž musejí být zamítnuty.

C.K odůvodněnosti stížnosti

1. Tvrzení účastníků řízení

a)Stěžovatel

128. Stěžovatel tvrdil, že soudy neměly možnost na základě nepřímých a neautentických důkazů, tj. zprávy předložené zpravodajskou službou, řádně přezkoumat odůvodněnost rozhodnutí Úřadu o nevydání či zrušení platnosti osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. Podotkl, že zpráva, na níž soudy v projednávané věci založily svá rozhodnutí, představovala pouze nepřímou a neúplnou informaci pocházející od třetí osoby, kterou si soudy nemohly ověřit ani ji konfrontovat s jeho vlastními tvrzeními, neboť mu zpráva nebyla v žád­né fázi řízení zpřístupněna. Podle jeho tvrzení bylo jediným prostředkem k ověření těchto informací posouzení skutečností uvedených ve zprávě, které ovšem soud nemohl provést bez účasti procesní strany, jíž se zpráva týkala. Vnitrostátní judikatura, podle níž musí být soudní přezkum, má-li být v souladu s § 133 zákona č. 412/2005 Sb., proveden i nad rámec žalobních důvodů uplatňovaných jedním z účastníků řízení, na tom nic nemění, neboť soudy nemohly ověřit pravdivost a přesnost obsahu důkazu. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 1/2015 ze dne 1. března 2016.

129. Stěžovatel tvrdil, že neměl-li jeden z účastníků správního řízení možnost seznámit se v plném rozsahu se všemi důkazy sloužícími jako podklad pro nepříznivé rozhodnutí, je tím porušena zásada rovnosti zbraní. Připustil, že za určitých okolností převáží nad zájmy osoby, která se domáhá soudní ochrany ve sporném řízení, zákonem stanovené zájmy na ochraně národní bezpečnosti. Poznamenal však, že v projednávané věci nemělo být jeho právo na spravedlivý proces nebo na rovné postavení před zákonem omezeno, jelikož podle českého práva nebyly pro takový postup splněny zákonné podmínky. Zpracovatel zprávy na č. l. 77, do níž stěžovateli nebylo dovoleno nahlédnout, zprávu a informace v ní obsažené označil za utajované na nejnižším stupni utajení, tj. „Vyhrazené“. Zpracovatel zprávy byl ve světle § 3 odst. 5 písm. e) zákona č. 412/2005 Sb. přesvědčen, že takto klasifikované informace mohou narušit jisté probíhající zpravodajské operace. Avšak k tomu, aby soudy mohly vyloučit část spisu z nahlížení účastníka řízení, musí podle § 133 odst. 3 téhož zákona existovat nebezpečí narušení činnosti zpravodajských služeb a toto narušení musí představovat vážnou újmu, jak to dokládá formulace „ohrožena nebo vážně narušena“, která vyžaduje, aby informace byla klasifikována alespoň stupněm utajení „Tajné“. Podle stěžovatele bylo úmyslem zákonodárce omezit použití tohoto zvláštního postupu pouze na situace, kdy je odkazováno na skutečnosti, které musejí zůstat utajené. Dle jeho názoru nebyly zákonné podmínky pro omezení jeho procesních práv stanovené v § 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb. splněny, neboť informace obsažené ve zprávě nemohly být takové povahy, aby odůvodňovaly použití tohoto zvláštního postupu.

130. Stěžovatel v této souvislosti podotkl, že soudy neměly k dispozici písemnosti ze spisu zpravodajské služby ani jejich část, jelikož tyto písemnosti nebyly Úřadu ani správním soudům zpřístupněny. Uzavírá, že jediným podkladem pro rozhodnutí soudů byla proto zpráva, v níž byl shrnut obsah spisu. Podle stěžovatele nelze soudy ani jejich rozhodnutí považovat za nezávislá a nestranná, pokud si soudy nemohou ověřit pravost a přesnost důkazů předložených účastníky řízení. I kdyby soudy přezkoumaly skutkové okolnosti případu v roz­sahu své „plné jurisdikce“, samo o sobě to nezaručuje spravedlivé řízení, neboť i ten nejméně zaujatý soudce může být vmanipulován do situace, kdy nemá možnost příslušné důkazy objektivně zhodnotit. Dle názoru stěžovatele tedy nebyla zachována rovnováha mezi jeho právem na spravedlivý proces a zájmem státu na uchování určitých informací v tajnosti vyžadovaná ustanovením § 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb., pokud zpráva, jež sloužila jako podklad pro nepříznivé rozhodnutí, byla klasifikována nejnižším stupněm utajení.

b)Vláda

131. Vláda tvrdila, že naprostá většina vnitrostátních zákonů umožňovala účastníkům řízení přístup k utajovaným dokumentům bez ohledu na stupeň jejich utajení a bez nutnosti odtajnění, pokud mají být tyto dokumenty použity jako důkaz. Odlišný přístup byl uplatněn u některých velmi specifických řízení, jejichž hlavním rysem je úzká vazba na životně důležité zájmy národní bezpečnosti. Tento přístup je uplatňován při soudním přezkumu v takových oblastech, jako je například zahraniční obchod s vojenským vybavením, vstup do letištních prostor podléhajících zvýšené ostraze nebo řízení o vydání a zrušení platnosti osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. V těchto řízeních se zásady týkající se přístupu účastníka řízení k utajovaným dokumentům použijí mutatis mutandis. Zákon dovoloval použití přísnějších pravidel, podle nichž může být účastníku řízení v krajním případě přístup k těmto důkazům zcela odepřen, jen výjimečně a jako nejzazší možnost, jestliže by jinak mohla být ohrožena nebo vážně narušena činnost zpravodajských služeb nebo policie. Nadto jsou v těchto výjimečných případech soudní orgány povinny postupovat zvlášť opatrně a účinně svým postupem kompenzovat každou nevýhodu protistrany tak, aby zabránily jakékoli svévoli nebo zneužití řízení v rozhodovací činnosti příslušných orgánů.

132. Vláda argumentovala, že v řízení o občanských právech nebo závazcích mají státy větší volnost při omezování procesních práv účastníků než v trestním řízení [odkazovala na věc Gillissen proti Nizozemsku, č. 39966/09, rozsudek ze dne 15. března 2016, § 50 písm. d)]. Je sice zřejmé, že projednávaná věc musí být posuzována podle jiných standardů ochrany než těch, které se uplatňují v trestních věcech, avšak na předmětné řízení nemůže být nahlíženo ani jako na běžné správní řízení. Jedná se o řízení sui generis, jehož právní rámec, charakteristické rysy, předmět a účel jsou faktory, které takové srovnání nutně vylučují.

133. Skutečnost, že v projednávané věci existovaly zákonné důvody pro rozhodnutí Úřadu nesdělit obsah zprávy zpravodajské služby stěžovateli, potvrdily všechny vnitrostátní soudy, které se věcí zabývaly. Vláda byla tudíž plně přesvědčena, že nezpřístupnění důkazu nebylo za zvláštních okolností posuzované věci svévolným rozhodnutím.

134. Vláda byla dále toho názoru, že soudní řízení skýtalo maximum dostupných záruk k ochraně stěžovatelových zájmů. Zaprvé, stěžovatelův bezpečnostní spis byl včetně utajovaných dokumentů předložen správním soudům na dvou stupních soudní soustavy a Ústavnímu soudu. Jelikož soudci měli ex lege přístup k utajovaným informacím bez ohledu na stupeň utajení, oněch devět soudců, kteří byli v různých fázích řízení povoláni ochránit stěžovatelovy zájmy, bylo řádně obeznámeno s obsahem zprávy vypracované zpravodajskou službou. Vláda dodala, že nezávislost a nestrannost těchto soudců stěžovatel nezpochybnil.

135. Vláda rovněž poznamenala, že v podobných případech neplatí, že přezkumná pravomoc soudu je omezena jen na žalobcem uplatněné žalobní důvody, jelikož účastník řízení nemůže účinně tvrdit nezákonnost zjištění, pokud ani nezná jejich obsah. Jelikož za takové situace jsou postavení účastníka řízení a jeho schopnost účinně se proti rozhodnutí bránit nutně omezeny, soudy jsou povinny proprio motu „suplovat“ procesní aktivitu účastníka a řádně přezkoumat provedené řízení i odůvodnění napadeného rozhodnutí ze všech hledisek, tj. i nad rámec žalobcem uplatněných žalobních důvodů.

136. Správní soudy byly při plnění své kontrolní funkce vůči rozhodnutím Úřadu oprávněny posoudit, zda právní důvody, o něž se opírá použití výjimečného postupu umožňujícího odepřít účastníku řízení přístup k utajovaným dokumentům, byly opodstatněné. Vláda tvrdila, že výše naznačeným způsobem postupovaly v projednávané věci oba správní soudy nadané plnou jurisdikcí, když dospěly k závěru, že zpřístupnění utajované části stěžovatelova bezpečnostního spisu by ohrozilo nebo vážně narušilo činnost výzvědných služeb nebo policie, a usoudily proto, že je namístě vyloučit tuto část spisu z nahlížení.

137. Vláda dodává, že Úřadu a následně i soudům nebyl předložen přímo spis zpravodajské služby či písemnosti z něho, nýbrž podstatný obsah tohoto spisu byl shrnut do zprávy. Podle ustálené judikatury vnitrostátních soudů však musejí utajované dokumenty tvořící podklad pro rozhodnutí Úřadu a zejména zprávy o výsledcích šetření provedených zpravodajskými službami splňovat celou řadu požadavků, aby mohly být použity při pozdějším soudním přezkumu. Musejí obsahovat velmi konkrétní informace nebo takový jejich souhrn, který soudu umožní účinně ověřit relevanci a informační hodnotu zjištění zpravodajských služeb, zejména věrohodnost jimi zjištěných informací, jejich vyváženost a vztah k otázkám rozhodným pro bezpečnostní řízení. Kromě toho je třeba, aby zpravodajská služba obecným způsobem uvedla zdroj získaných informací, včetně popisu okolností a důvodů, proč tyto informace považuje za věrohodné. Úkolem soudů v bezpečnostním řízení není znovu přezkoumávat autentičnost a pravdivost odkazovaných dokumentů v držení zpravodajské služby, nýbrž ověřit, zda existovalo důvodné podezření na možné bezpečnostní riziko. Podle vlády je hodnocení věrohodnosti, pravděpodobnosti a relevance získaných informací pro tyto účely vhodným kritériem.

138. Pokud jde o stěžovatelova tvrzení ohledně nenaplnění podmínek pro použití ustanovení § 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb., vláda zastávala názor, že toto ustanovení nepodmiňuje možnost odepření přístupu k utajovaným důkazům vysokou úrovní bezpečnosti. Stejně tak zákon neomezuje tento postup jen na situace, kdy hrozí vyšší riziko ohrožení nebo narušení činnosti zpravodajských služeb či policie.

139. Vláda tvrdila, že v projednávané věci nebyl důvod pochybovat o tom, že pokud by soudy považovaly informace ve zprávě o výsledku šetření za neúplné, nepodstatné, nedostatečně podrobné nebo nevěrohodné, předmětné rozhodnutí by zrušily a nařídily by Úřadu doplnit jeho skutková zjištění prostřednictvím dalších důkazů.

140. Ve světle judikatury Soudu vláda argumentovala, že existovala významná podpůrná záruka ochrany zájmů stěžovatele, totiž že mu bylo umožněno, aby soudu podrobně vylíčil události předcházející vypracování zprávy o výsledku šetření zpravodajské služby, její domnělý obsah, jakož i možnou motivaci jejího původce usilovat o zrušení jeho osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. Tvrdila, že tím byla stěžovateli poskytnuta příležitost, aby v očích soudců, kteří v řízení chránili jeho zájmy, zpochybnil věrohodnost zprávy zpravodajské služby. Bylo tím též zaručeno, že tito soudci budou rozhodovat se znalostí věci a zohlední stěžovatelovy obavy a námitky. Vláda dodala, že dodatečnou záruku ochrany zájmů stěžovatele představovala též skutečnost, že se jeho případem zabýval i Ústavní soud.

141. Vláda byla přesvědčena, že v projednávané věci nedošlo k porušení práva na spravedlivé projednání věci dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zejména pak zásad kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, neboť při omezení stěžovatelových procesních práv nedošlo ke svévoli ani zneužití řízení a toto omezení bylo dostatečně vyváženo postupem nezávislých a nestranných soudních orgánů, jež hrály v řízení aktivní roli, a poskytly tak nejen adekvátní záruky ochrany zájmů stěžovatele, ale rovněž zachovaly spravedlivou rovnováhu mezi jeho zájmy a zájmy státu.

c)Tvrzení vedlejšího účastníka

142. Slovenská vláda namítala, že v případech týkajících se utajení z důvodů národní bezpečnosti požívá stát širokého prostoru pro uvážení v otázce, které informace jsou natolik citlivé, že by jejich odhalení ohrozilo základní práva osob nebo ochranu důležitého veřejného zájmu. Odhalení utajovaných informací o vnitřním fungování a metodách bezpečnostních služeb nebo policejních orgánů by mohlo vážně narušit činnost těchto služeb. Příslušné orgány proto měly legitimní zájem na uchování těchto informací v tajnosti.

143. Slovenská vláda podotkla, že právo na zpřístupnění všech relevantních důkazů není právem absolutním a může podléhat omezením, jejichž účelem je ochrana práv třetích osob nebo důležitého veřejného zájmu, například národní bezpečnosti. Poznamenala, že slovenská právní úprava je v podstatě podobná úpravě české: předpokladem pro získání přístupu k utajovaným informacím je bezpečnostní osvědčení vydané Národním bezpečnostním úřadem nebo jiným bezpečnostním orgánem – Slovenskou informační službou či Vojenskou zpravodajskou službou. Utajované informace jsou rovněž vyloučeny ze soudního spisu a účastníci řízení ani jejich právní zástupci nemohou požadovat jejich zpřístupnění, nejsou-li držiteli příslušného oprávnění.

144. Národní bezpečnostní úřad nebo jiný bezpečnostní orgán je oprávněn zrušit osvědčení pro styk s utajovanými informacemi osoby, která nesplňuje příslušné zákonné podmínky. Proti tomuto rozhodnutí je možné podat odvolání k výboru Národní rady Slovenské republiky zřízenému zvláštním zákonem. Proti pravomocnému rozhodnutí tohoto orgánu lze podat návrh na jeho přezkoumání ke správním soudům. V soudním řízení je Úřad povinen předložit soudu všechny správní spisy týkající se dané věci, a to včetně utajovaných informací. Soudci mají tudíž neomezený přístup k utajovaným informacím obsaženým v těchto spisech.

145. Slovenská republika i Česká republika uzákonily přezkum předmětných rozhodnutí soudy s plnou jurisdikcí. Soudy tedy musí z úřední povinnosti přezkoumávat nejen zákonnost rozhodnutí a postup bezpečnostního orgánu, ale též skutkové a právní posouzení věci provedené tímto orgánem, a to nad rámec námitek uplatněných v řízení. Slovenská vláda uvedla, že tato právní úprava je opodstatněná a dostatečně splňuje požadavky na kontradiktornost řízení a rovnost zbraní.

2. Hodnocení Soudu

a)Zásady vytyčené judikaturou Soudu

146. Soud připomíná, že zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, jež spolu úzce souvisejí, jsou základními součástmi pojmu „spravedlivého procesu“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Vyžadují „spravedlivou rovnováhu“ mezi účastníky řízení: každému z účast­níků musí být poskytnuta přiměřená možnost předložit své argumenty za podmínek, které jej podstatně neznevýhodňují vůči protistraně nebo protistranám (viz Avotiņš proti Lotyšsku, č. 17502/07, rozsudek velkého senátu ze dne 23. května 2016, § 119 s dalšími odkazy).

147. Práva vyplývající z těchto zásad však nejsou právy absolutními. Soud se již v řadě rozsudků vyslovil k situaci, kdy je účastníkovi řízení odepřeno plně kontradiktorní řízení a jsou upřednostněny vyšší národní zájmy (Miryana Petrova, cit. výše, § 39–40; Ternovskis, cit. výše, § 65–68). Smluvní státy v této oblasti požívají určitého prostoru pro uvážení. Soud musí nicméně v poslední instanci rozhodnout, zda byly naplněny požadavky Úmluvy (viz např. Tinnelly & Sons Ltd a ostatní a McElduff a ostatní proti Spojenému království, č. 20390/92, rozsudek ze dne 10. července 1998, § 72; Kníže Hans-Adam II. Lichtenštejnský proti Německu, č. 42527/98, rozsudek velkého senátu ze dne 12. července 2001, § 44; Devenney proti Spojenému království, č. 24265/94, rozsudek ze dne 19. března 2002, § 23).

148. Soud dále připomíná, že ani nárok na zpřístupnění všech relevantních důkazů není absolutním právem. V trestních věcech Soud shledal, že mohou existovat různé protichůdné zájmy, například zájem na ochraně národní bezpečnosti, potřeba ochránit svědky před možnou odvetou či uchovat v tajnosti policejní metody vyšetřování zločinů, které je třeba vyvažovat oproti právům účastníka řízení. Podle čl. 6 odst. 1 jsou však přípustná pouze taková opatření omezující práva účastníka řízení, která nezasahují do samotné podstaty těchto práv. Aby tomu tak bylo, musejí být případné obtíže způsobené stěžovateli omezením jeho práv dostatečně vyváženy postupem soudních orgánů (viz mutatis mutandis Fitt proti Spojenému království, č. 29777/96, rozsudek velkého senátu ze dne 16. února 2000, § 45 s dalšími odkazy; Schatschaschwili proti Německu, č. 9154/10, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2015, § 107).

149. V případech, kdy bylo stěžovateli z důvodů veřejného zájmu odepřeno seznámit se s důkazy, musí Soud podrobně zkoumat rozhodovací proces a ujistit se, že v co největší míře splňoval požadavky na kontradiktornost řízení a rovnost zbraní a skýtal dostatečné záruky ochrany zájmů dotčené osoby (viz Fitt, cit. výše, § 46).

b)Použití výše uvedených zásad na projednávanou věc

150. V projednávané věci Soud podotýká, že v souladu s požadavky českého práva ve věcech řízení proti rozhodnutí o nevydání či zrušení platnosti osvědčení pro styk s utajova­nými informacemi bylo stěžovatelem zahájené řízení oproti běžnému projednávání těchto žalob s plným zachováním zásad spravedlivého procesu omezeno ve dvou směrech: zaprvé, utajované listiny a informace nebyly zpřístupněny stěžovateli ani jeho právnímu zástupci, a zadruhé, vzhledem k tomu, že rozhodnutí o zrušení platnosti osvědčení pro styk s utajova­nými informacemi bylo založeno na těchto dokumentech, důvody rozhodnutí nebyly stěžovateli sděleny. Soud proto musí odpovědět na otázku, zda tato omezení zasáhla do samotné podstaty stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

151. Při posuzování této otázky vezme Soud v úvahu řízení jako celek a rozhodne, zda omezení zásad kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, jak jsou tyto zásady uplatňovány v občanských soudních řízeních, bylo dostatečně vyváženo jinými procesními zárukami.

152. V této souvislosti Soud bere na zřetel pravomoci přiznané vnitrostátním soudům, které disponují potřebnou mírou nezávislosti a nestrannosti; stěžovatel nenapadá jejich nezávislost a nestrannost jako takovou, pouze zpochybňuje schopnost soudců dostatečně posoudit skutkové okolnosti případu vzhledem k tomu, že neměli úplný přístup ke všem relevantním dokumentům (viz § 130 výše).

Zaprvé, soudy mají neomezený přístup ke všem utajovaným dokumentům, na nichž Úřad založil odůvodnění svého rozhodnutí. Kromě toho jsou nadány pravomocí provést podrobný přezkum důvodů, pro které Úřad utajované dokumenty nezpřístupnil. Mohou posoudit důvody nezpřístupnění utajovaných dokumentů a nařídit odtajnění těch z nich, u nichž jsou přesvědčeny, že k jejich utajení není důvod. Dále jsou oprávněny po věcné stránce posoudit rozhodnutí Úřadu o zrušení platnosti osvědčení pro styk s utajovanými informacemi a případně je i zrušit, pokud by se ukázalo, že je svévolné.

153. Pravomoc soudů, které spor projednávaly, navíc zahrnuje všechny skutkové okolnosti případu a není omezena jen na přezkoumání z důvodů namítaných stěžovatelem, který byl soudy vyslechnut a měl možnost činit písemná podání. Je pravdou, že české právo mohlo v rozsahu umožňujícím zachovat utajení a řádný průběh vyšetřování fyzické osoby upravit opatření sloužící k tomu, aby tato osoba byla v řízení alespoň stručně informována o podstatě obvinění proti ní. Stěžovatel by se tak mohl v projednávané věci informovaně a cíleně bránit a soudy, které ji projednávaly, by nemusely kompenzovat mezery v jeho obhajobě.

154. Soud nicméně konstatuje, že soudy řádně využily přezkumných pravomocí, které měly v tomto typu řízení k dispozici, a to jak pokud jde o nutnost zachovat utajení některých dokumentů, tak v otázce důvodů rozhodnutí o zrušení stěžovatelova osvědčení pro styk s uta­jovanými informacemi, a svá rozhodnutí odůvodnily s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem projednávané věci.

155. Nejvyšší správní soud tudíž dospěl ohledně nutnosti zachovat důvěrnost utajovaných písemností k názoru, že jejich zpřístupnění by mělo za následek vyzrazení pracovních metod zpravodajské služby a odhalení jejích informačních zdrojů nebo by mohlo vést ke snaze ovlivnit případné svědky. Objasnil, že není právně možné sdělit, v čem přesně spočívá bez­pečnostní riziko, nebo přesně popsat úvahy, které vedly k závěru o existenci bezpečnostního rizika, neboť důvody a úvahy, na nichž je rozhodnutí Úřadu založeno, se opíraly výlučně o utajované informace. Nic proto nenasvědčuje tomu, že utajení předmětných dokumentů bylo provedeno svévolně nebo za jiným účelem než v legitimním zájmu, který jím měl být sledován.

156. Pokud jde o důvody pro rozhodnutí zrušit stěžovatelovo osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, Nejvyšší správní soud uvedl, že z utajovaných dokumentů je jednoznačně patrné, že stěžovatel přestal splňovat zákonné podmínky pro přístup ke státnímu tajemství. Konstatoval, že chování stěžovatele představuje bezpečnostní riziko a má vliv na jeho důvěryhodnost a schopnost utajovat informace. Utajovaný dokument vydaný zpravodajskou službou navíc podle něj obsahoval konkrétní, ucelené a podrobné informace o chování a způsobu života stěžovatele, které podle názoru soudu v projednávané věci umožňovaly přezkoumat relevanci předmětných zjištění ve vztahu k bezpečnostní spolehlivosti stěžovatele (viz § 20 výše).

157. Soud v této souvislosti poznamenává, že stěžovatel byl v březnu 2011 stíhán pro trestné činy účasti na organizované zločinecké skupině, pomoci k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby, pomoci k trestnému činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě a pomoci k trestnému činu porušování závazných pravidel hospodářského styku (viz § 22 výše). Považuje přitom za pochopitelné, že při existenci takového podezření považují státní orgány za nezbytné přijmout urychlená opatření, aniž by vyčkaly výsledku trestního stíhání, aby současně zabránily předčasnému vyzrazení podezření vůči dotyčné osobě, jímž by mohlo být trestní stíhání zmařeno.

158. Ve světle informací, které má Soud k dispozici, se navíc zdá, že vnitrostátní soudy nevyužily své pravomoci k odtajnění některých dokumentů.[4] Utajované dokumenty sice zkoumaly, avšak výslovně prohlásily, že je nelze stěžovateli zpřístupnit. Soud se proto nemůže vyjádřit k důkladnosti přezkumu provedeného vnitrostátními soudy. Soudy v tomto ohledu nerozlišovaly mezi jednotlivými stupni utajení předložených dokumentů – Tajné, Důvěrné, Přísně tajné, neboť Nejvyšší správní soud výslovně rozhodl (přičemž zamítl stížní námitku vznesenou stěžovatelem), že stupeň utajení je z hlediska rozsahu a důkladnosti soudem prováděného přezkumu nepodstatný. Vzhledem k výše uvedenému a s ohledem na utajovanou povahu dokumentů potvrzenou jednotlivými soudními orgány, které se věcí zabývaly, mohly soudy ve svých rozhodnutích jen těžko podrobně vysvětlit rozsah provedeného přezkumu, aniž by tím ohrozily utajení informací, které měly k dispozici.

159. Soud bere v potaz, že zpráva zpravodajské služby, která posloužila jako podklad pro rozhodnutí o zrušení stěžovatelova osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, byla klasifikována nejnižším stupněm utajení, tj. kategorií „Vyhrazené“ (viz § 15 a 38 výše). Je však přesvědčen, že tato skutečnost nezbavuje orgány České republiky práva nesdělit stěžovateli obsah zprávy. Z judikatury Nejvyššího správního soudu, byť pozdějšího data než rozsudek v projednávané věci (viz § 65 výše), je patrné, že na rozdíl od toho, co tvrdí stěžovatel, zákon č. 412/2005 Sb., zejména jeho § 133 odst. 3, je použitelný na veškeré informace klasifikované jako utajované, a nevztahuje se tudíž pouze na informace vyššího stupně utajení. Použití § 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb. vnitrostátními soudy se tedy nejeví být svévolné či zjevně nerozumné.

160. Bylo by nicméně žádoucí, kdyby vnitrostátní orgány nebo alespoň Nejvyšší správní soud – v rozsahu umožňujícím zachovat utajení a účinnost vyšetřování vedeného proti stěžovateli – vysvětlily, byť třeba i jen ve stručnosti, rozsah jimi provedeného přezkumu a obvinění vznesená proti stěžovateli. Soud v této souvislosti s uspokojením konstatuje, že v judikatuře Nejvyššího správního soudu došlo posléze k určitému pozitivnímu vývoji (viz § 63–64 výše).

161. S ohledem na řízení jako celek, povahu sporu a prostor pro uvážení, který požívají vnitrostátní orgány, je Soud toho názoru, že omezení stěžovatelových práv plynoucích ze zásad kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní byla kompenzována takovým způsobem, že spravedlivá rovnováha mezi účastníky řízení nebyla dotčena do té míry, že by tím bylo zasaženo do samé podstaty stěžovatelova práva na spravedlivé řízení.

162. K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy proto nedošlo.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD

1. zamítá patnácti hlasy proti dvěma předběžné námitky vznesené vládou;

2. rozhoduje deseti hlasy proti sedmi, že nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Vyhotoveno v anglickém a francouzském jazyce a sděleno na veřejném zasedání v Paláci lidských práv ve Štrasburku dne 19. září 2017.

Johan Callewaert

Guido Raimondi

zástupce tajemníka

předseda

V souladu s čl. 45 odst. 2 Úmluvy a čl. 74 odst. 2 jednacího řádu Soudu jsou k tomuto rozsudku připojena následující odlišná stanoviska:

a) souhlasné stanovisko soudce Wojtyczeka;

b) společné částečně nesouhlasné stanovisko soudců Raimondiho, Siciliana, Spana, Ravaraniho a Pastor Vilanovy;

c) společné částečně nesouhlasné stanovisko soudkyně Lazarové Trajkovské a soudce López Guerry;

d) částečně nesouhlasné stanovisko soudce Serghidese;

e) nesouhlasné stanovisko soudce Sajó.

G. R.
J. C.

[1] Pozn. vlády: Opravena zjevná nesprávnost.

[2] Pozn. vlády: Informace doplněna.

[3] Překlad upraven podle znění zákona.

[4] Pozn. vlády: Tomuto konstatování je třeba rozumět ve světle platné právní úpravy (§ 22 a 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb.) tak, že rozhodnout o zrušení utajení (s účinky vůči všem subjektům) sice přísluší toliko původci utajované informace, avšak české soudy mohou rozhodnout o tom, že se utajovaný dokument, jenž je součástí spisu, od spisu neoddělí, a tudíž se zpřístupní účastníku řízení, dospějí-li k závěru, že nejsou splněny podmínky podle § 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb. Na posledně zmíněné ustanovení se v tomto rozsudku opakovaně odkazuje.

Full & Egal Universal Law Academy