© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 16. července 2013 ve věci č. 1562/10 – Remuszko proti Polsku
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že odmítnutím uveřejnění placené inzerce v novinách nedošlo k omezení svobody projevu stěžovatele a porušení článku 10 Úmluvy tak nekonstatoval. Námitku porušení práva na spravedlivý proces (článek 6 Úmluvy) z důvodu nejednotné rozhodovací praxe soudů Soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel, polský novinář, publikoval knihu popisující v nelichotivém světle vznik deníku Gazeta Wyborcza (jednoho z neznámějších polských deníků), jeho novináře a finanční pozadí jeho vydavatele. V roce 2003 vyšlo druhé vydání publikace, načež stěžovatel požádal sedm deníků a týdeníků o uveřejnění reklamy na knihu. Všechna periodika uveřejnění reklamy odmítla, proti čemuž stěžovatel podal žaloby s návrhem na vydání soudního příkazu k uveřejnění předmětné reklamy. Odvolací soud ve Varšavě mu vyhověl v případě dvou žalob a nařídil periodikům Wprost a Metropol uveřejnění sporné inzerce. V ostatních řízeních stěžovateli vyhověno nebylo. Projednávaná stížnost se týkala řízení stěžovatele proti deníku Rzeczpospolita.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatel tvrdil, že odmítnutím publikace placené inzerce deníkem Rzeczpospolita došlo k porušení jeho práva na svobodu projevu.
Soud poukázal na skutečnost, že stěžovatelem namítané omezení svobody projevu musí být vykládáno s ohledem na práva tisku. Soud připouští, že článek 10 Úmluvy umožňuje obecné omezení reklamy (viz Animal Defenders International proti Spojenému království, č. 48876/08, rozsudek velkého senátu ze dne 22. dubna 2013), v daném případě se ale nejednalo o obecné omezení určitého typu komerčního sdělení, ale o konkrétní rozhodnutí vydavatele novin. Soud přitom již v minulosti shledal, že soukromníkem vlastněné noviny musí mít svobodu při rozhodování, zda články, komentáře a dopisy soukromých osob nebo i svých reportérů a novinářů publikují, či nikoliv. Povinnost státu zajistit svobodu projevu nezahrnuje neomezené právo soukromých osob na přístup k médiím za účelem publikace svých názorů (viz Murphy proti Irsku, č. 44179/98, rozsudek ze dne 10. července 2003, § 61; Saliyev proti Rusku, č. 35016/03, rozsudek ze dne 21. října 2010, § 52). Dle Soudu se tyto principy vztahují i na inzerování a účinný výkon svobody tisku zahrnuje právo novin vytvořit a uplatňovat svoje vlastní pravidla ohledně obsahu inzerce. Soud navíc zdůraznil, že v daném případě neměl stěžovatel potíže se samotnou publikací knihy ani netvrdil, že by mediální trh v Polsku nebyl pluralistický. Soud nezpochybnil, že téma knihy mohlo přispět k veřejné debatě, umístnění placené inzerce v novinách bylo ale motivováno zejména snahou podpořit distribuci a prodej vydané knihy. Stěžovateli přitom nebylo žádným způsobem bráněno v šíření informací o publikaci různými prostředky (za účelem prezentace knihy vytvořil vlastní webovou stránku) a bylo mu rovněž umožněno rozporovat neuveřejnění inzerce v rámci civilního řízení. Ve stěžovatelově případu vnitrostátní soudy posuzovaly případ v kontextu ustanovení tiskového zákona, přičemž Soud zdůraznil, že výklad ustanovení vnitrostátního práva je primárně v jejich kompetenci. Soud se spokojil s výkladem vnitrostátních soudů, jelikož pečlivě zvážily stěžovatelova práva proti právům tisku, přičemž Nejvyšší soud vzal do úvahy i lidskoprávní dimenzi sporu a odkázal na interpretaci pozitivních závazků ve vztahu k svobodě projevu v judikatuře Soudu (viz zejm. Appleby a ostatní proti Spojenému království, č. 44306/98, rozsudek ze dne 6. května 2003).
S ohledem na výše uvedené Soud uzavřel, že k porušení článku 10 Úmluvy nedošlo.
b) K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel dále namítal, že rozhodnutí vnitrostátních soudů v jím vedených řízeních byla nekonzistentní, čímž došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Soud se s touto námitkou neztotožnil. V první řadě, v polském civilním řízení byl dostupný mechanismus, který umožňoval vyjasnění interpretačních nejasností a harmonizaci rozhodování soudů, a to v podobě předložení právní otázky Nejvyššímu soudu. Navíc rozhodnutí ve stěžovatelově případě nebyla svévolná, naopak – byla přijata po podrobném zkoumání na třech stupních soudní soustavy. Nejvyšší soud též v projednávané věci odkázal na svá obdobná rozhodnutí ve věci stěžovatelových žalob proti jiným deníkům, čímž se snažil o zajištění jednotnosti svého přístupu. To nakonec dokládá i skutečnost, že o všech stěžovatelových dovoláních nejvyšší soud rozhodl v meritu totožně. Navíc, rozhodnutí přikazující publikaci inzerce byla velmi zřídkavá a prakticky všechna byla vydána v řízeních vedených stěžovatelem – nešlo tedy o situaci hluboké a dlouhodobé nekonzistentnosti rozhodovací praxe, která by ústila v právní nejistotu. Soud proto stěžovatelovu námitku porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy