© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 18. června 2013 ve věci č. 28775/12 – R. M. S. proti Španělsku
Senát třetí sekce Soudu jednomyslně rozhodl o porušení práva stěžovatelky na respektování soukromého a rodinného života chráněného článkem 8 Úmluvy, jelikož španělské orgány nepoužily adekvátní a dostatečné prostředky pro zajištění respektu k právu stěžovatelky žít se svým dítětem. Za utrpěnou nemajetkovou újmu jí proto Soud přiznal částku ve výši 30 000 eur.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelka se v srpnu roku 2005 se svým druhem a tříletou dcerou dostavila na odbor sociálních služeb, kde požádala o práci, stravu a ubytování. Ještě téhož dne jí však byla na žádost sociální pracovnice dcera odebrána a umístěna do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Dvě starší děti stěžovatelky byly již předtím svěřeny do péče jejímu prastrýci.
Příslušný správní orgán ihned zahájil řízení za účelem zjištění, zda nedošlo k opuštění dítěte, a dočasně posoudil dceru jako opuštěnou. Východiskem pro rozhodnutí mu byla především ekonomická situace stěžovatelky a nedobrá životní situace dcery. Převzal proto nad stěžovatelčinou dcerou dozor a nařídil ji umístit do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Aniž by o tom stěžovatelka byla informována, její dcera byla posléze převezena do jiného zařízení. Ačkoliv návštěvy stěžovatelky u dcery nebyly doporučeny, tři návštěvy (s dohledem) se bezprostředně pro odebrání přesto odehrály. Ve zprávě vypracované sociální asistentkou bylo popsáno problematické chování stěžovatelky při návštěvách dcery, a proto byl navržen zákaz jejích návštěv a převoz dcery do jiného zařízení.
Na podzim 2006 příslušný orgán rozhodl o ponechání provizorního statusu opuštěného dítěte stěžovatelčině dceři a o jejím přesunu do jiného zařízení. Později byl tento status změněn na trvalý a zároveň bylo rozhodnuto o zahájení řízení směřujícího k adopci, když podle příslušných orgánů prastrýc neměl potřebné kvality pro přijetí dítěte do péče a ani stěžovatelka se vzhledem ke svému duševnímu stavu nemohla o ně dále starat. V tomto období se též soud prvního stupně rozhodl připojit k řízení, přičemž ve svém rozhodnutí odmítl námitku stěžovatelky stran nepatřičnosti konstatování stavu opuštěnosti dítěte a potvrdil možnost jeho reintegrace do rodiny v případě zlepšení situace rodiny.
Již dříve bylo zahájeno řízení o přijetí dítěte do nové rodiny. Byl vybrán pár pro adopci a dítě bylo umístěno do preadopční péče v této rodině. Napadené rozhodnutí správního orgánu soud prvního stupně opět potvrdil, přičemž jako svědka v řízení nepřipustil prastrýce stěžovatelky. Též odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, jelikož se nezměnily podmínky, které by dovolovaly rozhodnout jinak. Jak dovolací, tak ústavní soud podání stěžovatelky odmítly. V mezidobí vypracovaná zpráva potvrdila plnou integraci dítěte do nové rodiny.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Soud úvodem připomenul, že článek 8 Úmluvy zakládá právo rodiče na přijetí opatření (ze strany státu) nezbytných ke sloučení rodiče se svým dítětem. Jakékoliv odebrání dítěte do náhradní péče musí představovat pouze dočasné opatření a musí směřovat ke svému cíli – opětovnému sloučení. Stát má proto pozitivní závazek učinit opatření, která by usnadňovala navrácení dítěte do rodiny. Tento závazek musí být ovšem vyvažován povinností vzít v potaz zájmy dítěte. Vnitrostátní soud proto musí najít rovnováhu mezi zájmy dítěte a zájmy matky, přičemž prvotním je zájem dítěte.
Podle informací Soudu bylo o umístění dítěte v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, o ukončení možnosti návštěv matky a o převozu dcery do jiného zařízení rozhodnuto na základě zprávy sociální pracovnice, přičemž i všechna další rozhodnutí se odvolávala právě na tuto zprávu. Ač zpráva zmiňovala, že matka neprojevovala zájem o stav dcery, nebylo nikdy zpochybněno, že se matka opakovaně (byť bezvýsledně) dostavovala do zařízení.
Soud připomněl, že přerušení kontaktů mezi rodičem a dítětem může vést ke zhoršení jejich vzájemného vztahu. Příslušné státní orgány neučinily žádná opatření ve smyslu požadavků článku 8 Úmluvy tak, aby dítě mohlo vést normální rodinný život ve své rodině před tím, než bylo dáno do jiné rodiny. Ačkoliv Soud chápal důvody, proč dítě bylo na počátku vzato do příslušného zařízení – přestože toto opatření bylo i s ohledem na věk dítěte nesmírně závažné –, nebyl již přesvědčen o legitimitě umístění dítěte do ústavní výchovy a jeho prohlášení za opuštěné, k čemuž došlo bez ohledu na důsledky pro vztah dítěte a matky. Dcera stěžovatelky přitom nebyla vystavena násilí či špatnému zacházení a ani nebylo zjištěno, že by citově strádala, byla ve znepokojujícím zdravotním stavu či že by její rodiče byli psychicky nevyrovnaní.
V žádné ze stížností, které Soud v minulosti prohlásil za nepřijatelné, nebyly nedostačující životní a materiální podmínky jediným důvodem pro rozhodnutí vnitrostátních soudů, aniž by se k tomu přidal psychický stav rodičů nebo jejich citová, vzdělávací a pedagogická nezpůsobilost. V nyní projednávané věci ale výchovné a citové schopnosti stěžovatelky ve vztahu k dceři nebyly nikdy formálně zpochybněny. Nepříznivou hmotnou situaci stěžovatelky šlo kompenzovat za pomoci méně závažných prostředků než trvalého odloučení dítěte od matky.
Španělské orgány měly tak podle Soudu volit méně radikální prostředky – úkolem orgánů sociální péče ostatně je osobám, které se dostanou do obtíží, pomáhat. Jejich úkolem tedy bylo, jak stěžovatelka žádala, jí poradit, jaké kroky má podniknout pro obdržení sociálních dávek či sociálního bydlení.
Vnitrostátní orgány též odmítly vzít v potaz změnu finanční situace stěžovatelky, neboť jejich prvotní hodnocení situace se jen mechanicky reprodukovalo v řízení dále, aniž byly zjišťovány nové skutečnosti a reflektován vývoj okolností. K případu se nemohl vyjádřit prastrýc stěžovatelky a soudy nijak neodůvodnily, proč zamítly stěžovatelčin návrh, aby v případě, kdy dcera nebude svěřena jí, byla svěřena prastrýci. Soudy si nevyžadovaly nové hodnocení psychického stavu matky a jejích výchovných schopností, přičemž vycházely toliko z tíživé situace stěžovatelky ve chvíli, kdy jí bylo dítě odebráno.
Po šesti letech odloučení, kdy dítě bylo zcela integrováno do nové rodiny, je ovšem již tato situace prakticky nevratná. Situace, která stála na počátku tohoto vývoje, však mohla a měla být vnitrostátními orgány řešena jinými prostředky, než odloučením dcery od stěžovatelky a jejím prohlášením za opuštěnou. Tato opatření byla přitom přijata jen z ekonomických důvodů, jelikož zpočátku uváděný důvod špatného duševního zdraví stěžovatelky nebyl následně nikdy odborně zkoumán. Jelikož tedy vnitrostátní orgány nevyvinuly adekvátní a dostatečné úsilí, aby bylo respektováno právo stěžovatelky žít se svou dcerou, došlo k porušení článku 8 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy