© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 4. července 2013 ve věci č. 4242/07 – Rzakhanov proti Azerbajdžánu
Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že úzkost a útrapy stěžovatele, které mu způsobily téměř celodenní pobyt v cele bez možnosti rekreačních a vzdělávacích aktivit a následné nedostatečně odůvodněné umístění stěžovatele do samovazby na dva roky a deset měsíců, aniž by měl k dispozici procesní záruky, dosáhly intenzity nelidského a ponižujícího zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy. Soud přiznal stěžovateli náhradu nemajetkové újmy ve výši 7 500 eur.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel byl v roce 1997 odsouzen za spoluúčast na dvou vraždách a žhářství k trestu smrti a propadnutí majetku. V roce 1998 mu byl trest smrti novelizací právní úpravy změněn na doživotní trest odnětí svobody, který vykonává od března 1998.
Stěžovatel se opakovaně obrátil na soudy se stížností na podmínky výkonu trestu, přičemž poukazoval především na nedostatečné přirozené osvětlení cely a nedostatek čerstvého vzduchu, možnost užití toalety v soukromí, větrání, možnost vycházek a další. Dále poukazoval na podmínky samovazby, do které byl umístěn v období od února 2008 do prosince 2010, přičemž sice nebyl v naprosté izolaci, avšak jeho styk s okolním světem byl omezen v podstatě pouze na diskuse s ostatními vězni v rámci hodinové vycházky a příležitostný kontakt s vězeňským personálem. Soudy shledaly, že podmínky zbavení svobody stěžovatele vyhovovaly příslušným požadavkům a umístění stěžovatele do samovazby bylo v souladu s právními předpisy.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatel poukazoval na kruté podmínky svého pobytu ve vězení, a to především na malou velikost jeho cely a okna cely, nemožnost celu větrat, nedostatečný časový prostor pro vycházky, nekvalitní stravu a umístění do samovazby.
Soud úvodem připomněl, že článek 3 zakotvuje jedno z nejdůležitějších práv zakazující mučení nebo nelidské či ponižující zacházení anebo trest za všech situací. Jde tedy o právo absolutní povahy bez ohledu na okolnosti případu a chování oběti (Labita proti Itálii, č. 26772/95, rozsudek velkého senátu ze dne 6. dubna 2000, § 119). Špatné zacházení musí dosáhnout minimální úrovně závažnosti, pokud má spadat do působnosti článku 3. Posouzení tohoto minima je z podstaty věci relativní; závisí na všech okolnostech případu, jako je doba trvání zacházení, jeho fyzické a psychické účinky, a, v některých případech, pohlaví, věk a zdravotní stav oběti (Peers proti Řecku, č. 28524/95, rozsudek ze dne 19. dubna 2001, § 46). I podmínky zbavení svobody mohou někdy představovat nelidské nebo ponižující zacházení (Dougoz proti Řecku, č. 40907/98, rozsudek ze dne 6. března 2001, § 46).
Pokud jde o samovazbu, ta sama o sobě není nelidským nebo ponižujícím zacházením. Je nutné vzít v potaz specifické okolnosti každého případu, přísnost a délku trvání takového opatření, sledovaný účel a jeho dopady na osobu, které se týká (Lorsé a ostatní proti Nizozemsku, č. 52750/99, rozsudek ze dne 4. února 2003, § 63). Naprostá smyslová izolace ve spojení s absolutní sociální izolací může zničit osobnost, a představovat tak formu nelidského zacházení, která nemůže být ospravedlněna požadavky na bezpečnost nebo jakýmkoli jiným důvodem (Ramirez Sanchez proti Francii, č. 59450/00, rozsudek velkého senátu ze dne 4. července 2006, § 120).
V projednávané věci Soud v prvé řadě konstatoval, že cela stěžovatele nebyla přeplněná a podmínky ubytování se obecně zdály být přijatelné. Pokud jde o další podmínky zbavení svobody, Soud se kriticky vyjádřil k možnosti vycházek, které byly limitovány na jednu hodinu denně, přičemž zbytek dne musel stěžovatel trávit v cele bez možnosti volného pohybu. Soud vzal zároveň v úvahu, že stěžovatel byl odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody a tyto podmínky byly neměnné. Soud konstatoval, že dvě delší a šest kratších návštěv rodiny stěžovatele ročně a příležitostná setkání stěžovatele s jeho právním zástupcem mimo celu nemohly skutečnost, že byl stěžovatel nucen pobývat v cele 23 hodin denně, nijak významně ovlivnit. Stěžovatel navíc jako doživotně odsouzený neměl k dispozici žádné vzdělávací či volnočasové aktivity, čímž byl jeho kontakt s lidmi výrazně omezen, a to v podstatě jen na kontakt se spoluvězněm, případně s vězeňskými dozorci.
Situace stěžovatele byla navíc ještě zhoršena tím, že byl na dva roky a deset měsíců umístěn do samovazby, takže většinu dne trávil v cele sám. Měl sice možnost, stejně jako ostatní vězni, sledovat televizi a poslouchat rádio, korespondovat a přijímat balíčky, nebyl tedy v naprosté smyslové či sociální izolaci, nicméně i tato částečná a relativní izolace zhoršila podmínky jeho zbavení svobody, jelikož pro něj znamenala podstatně redukovaný kontakt s lidmi oproti ostatním vězňům, kteří sdíleli celu s dalšími spoluvězni. V této souvislosti Soud připomněl, že samovazba musí být vždy podložena řádnými důvody a může být nařízena jen ve výjimečných případech za náležitých procesních záruk (srov. Ramirez Sanchez proti Francii, cit. výše). V projednávané věci byl důvodem umístění stěžovatele do samovazby jeho přístup k vězeňským dozorcům a porušování disciplíny a rovněž jeho údajně neodůvodněné stížnosti k vnitrostátním orgánům. V tomto kontextu Soud zdůraznil, že samovazba nesmí být trestem za podávání stížností k vnitrostátním orgánům, a podotkl, že vláda nedostatečně odůvodnila, proč bylo nutné oddělit stěžovatele od dalších vězňů.
Ohledně procesních záruk při umístění do samovazby Soud konstatoval, že první rozhodnutí o samovazbě stěžovatele se nevztahuje k počátku samovazby, ale k červenci 2008, a není tudíž možné přezkoumat na jakém základě a z jakých důvodů byl stěžovatel umístěn do samovazby v období od února do července 2008. K přezkumu samovazby pak došlo poprvé až v srpnu 2009, tedy o více než rok později. V mezidobí stěžovatel neměl k dispozici žádné procesní záruky, které by zajistily pravidelný přezkum důvodnosti trvání samovazby s ohledem na osobní situaci a jednání stěžovatele.
Soud tedy dospěl k závěru, že téměř celodenní pobyt stěžovatele v cele bez možnosti rekreačních a vzdělávacích aktivit a zhoršení této situace neodůvodněným umístěním do samovazby bez možnosti pravidelného přezkumu, což stěžovateli přineslo omezení lidského kontaktu, je nutné považovat za závažné utrpení a strádání dosahující intenzity nelidského a ponižujícího zacházení zakázaného článkem 3 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy