© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 22. října 2018 ve věci č. 35553/12, 36678/12 a 36711/12 – S., V. a A. proti Dánsku
Velký senát Soudu rozhodl patnácti hlasy proti dvěma, že krátkodobé preventivní zadržení stěžovatelů, známých fotbalových výtržníků, před zápasem a po dobu zápasu, aniž by byli následně obviněni či postaveni před soud, tedy výlučně s cílem zabránit jim v rozdmýchávání pouličních nepokojů, bylo odůvodněné na základě čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. K porušení jejich práva na osobní svobodu a bezpečnost nedošlo.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelé přicestovali do Kodaně, kde se měli zúčastnit mezistátního fotbalového utkání mezi výběry Dánska a Švédska. Policie obdržela od zpravodajských služeb informaci, že skalní příznivci obou mužstev (tzv. hooligans) záměrně dorazí do dějiště zápasu dříve, aby se stačili posilnit alkoholem a následně střetnout v pouličních bitkách. Policie vyslala do terénu antikonfliktní týmy a posílila hlídky. Dle zákona byla oprávněna zadržet osoby na dobu až šesti hodin, aby zabránila bezprostředně hrozícímu násilí. Proto nebylo žádoucí zadržet fotbalové chuligány příliš brzy, jelikož by museli být propuštěni v době trvajícího rizika, že se zapojí do dalších šarvátek. V 15:41 hodin vypukla první pouliční potyčka mezi fanoušky. Druhý a třetí stěžovatel byli coby organizátoři zadrženi, i když se potyčky přímo neúčastnili, neboť byli spatřeni, jak rozdávali pokyny ostatním. První stěžovatel byl zadržen jen o chvíli později na jiném místě, když po telefonu svolával příznivce svého klubu a podněcoval je k násilí. Pro policii byli stěžovatelé známými osobami, které byly v minulosti opakovaně přistiženy za podobných okolností. V průběhu dne bylo zadrženo celkem 138 osob. Stěžovatelé strávili v policejních celách sedm až osm hodin a byli jednotlivě propuštěni teprve po půlnoci, kdy se situace v ulicích města zklidnila. Obvinění proti nim nebylo nikdy vzneseno. Právní zástupkyně stěžovatelů následně podala žalobu, jíž se domáhala přezkoumání zákonnosti zbavení osobní svobody a odškodnění svých klientů. Vnitrostátní soudy žalobu zamítly.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že byli nezákonně zbaveni osobní svobody v rozporu s čl. 5 odst. 1 Úmluvy.
a)K čl. 5 odst. 1 Úmluvy obecně
Soud na úvod připomněl, že jakékoli zbavení osobní svobody musí být opřeno o některý z důvodů dle prvního odstavce článku 5, musí být zákonné – tedy provedeno v souladu s hmotněprávními a procesními ustanovení vnitrostátního právního řádu – a nesmí být svévolné. Za svévolné lze považovat zbavení svobody, které vykazuje známky zlé víry nebo klamu (Mooren proti Německu, č. 11364/03, rozsudek velkého senátu ze dne 9. července 2009, § 77–79) nebo kde vnitrostátní orgány jednaly při uplatňování relevantních ustanovení právního řádu nedbale (srov. Liu proti Rusku, č. 42086/05, rozsudek ze dne 6. prosince 20007, § 82). Jde-li o důvody přípustného zbavení svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. b) až e) Úmluvy, musí jít navíc o opatření, které je vzhledem k okolnostem nezbytné. Zbavení svobody lze ospravedlnit pouze tehdy, pokud byla zvažována jiná, méně omezující opatření, která by za daných okolností nebyla dostatečná k dosažení cíle, jenž je tímto opatřením sledován. Požadavek nezbytnosti tudíž vyžaduje, aby byly vnitrostátní orgány schopny předložit relevantní a dostatečné důvody, proč je pokračující zbavení osobní svobody opodstatněné. V projednávané věci musel Soud posoudit, zda bylo preventivní zbavení svobody stěžovatelů zákonné, tj. zda spadalo pod některý z důvodů podle čl. 5 odst. 1 písm. b) a c) Úmluvy, jak tvrdila žalovaná vláda.
b)K použitelnosti čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy
Toto ustanovení připouští zbavení svobody k zajištění splnění povinnosti stanovené zákonem. Cílí tím na případy, kdy je osoba zadržena s cílem přimět ji ke splnění konkrétní povinnosti, které se vyhýbá, i když je jí zákonem uložena. Zbavení svobody z tohoto důvodu musí sloužit výhradně k zajištění splnění dané povinnosti, nikoliv coby sankce za její nesplnění (Göthlin proti Švédsku, č. 8307/11, rozsudek ze dne 16. října 2014, § 57). Povinnost, k jejímuž splnění může být osoba prostřednictvím zbavení svobody nucena, však sama musí být slučitelná s Úmluvou. Jakmile byla splněna, přestává být zbavení svobody opodstatněné (Lolova-Karadzhova proti Bulharsku, č. 17835/07, rozsudek ze dne 27. března 2012, § 29). Opatření v podobě zbavení svobody musí být přiměřené, tj. musí nastolit spravedlivou rovnováhu mezi zájmem na splnění zákonem uložené povinnosti na straně jedné a právem na osobní svobodu a bezpečnost na straně druhé. Přihlédnout lze k takovým kritériím, jako jsou povaha dané povinnosti, její smysl a účel, osobní poměry dotčené osoby, okolnosti, za nichž byla svobody zbavena, a délka trvání tohoto opatření (Iliya Stefanov proti Bulharsku, č. 65755/01, rozsudek ze dne 22. května 2008, § 72). Výjimku z práva na osobní svobodu dle písmene b) nelze vykládat široce kvůli riziku svévole.
Jde-li o povinnost zdržet se páchání trestné činnosti, Soud v minulosti připustil, že může odůvodnit potřebu zadržení, avšak jen za předpokladu, že: a) hrozí spáchání trestného činu, který je dostatečně konkrétní a určitý z hlediska místa a času spáchání, b) dotčená osoba byla upozorněna na jednání, kterého je povinna se vyvarovat, a c) dala najevo neochotu výzvy uposlechnout (Schwabe a M. G. proti Německu, č. 8080/08 a 8577/08, rozsudek ze dne 1. prosince 2011, § 73 a 82). Povinnost nedopustit se trestného činu v blízké budoucnosti nelze považovat za dostatečně konkrétní a určitou, aby umožňovala použít výjimku dle písmene b), dokud vůči dotčené osobě nebyla přijata adresná opatření vyzývající ji ke splnění zákonné povinnosti (tamtéž, § 82; a contrario Ostendorf proti Německu, č. 15598/08, rozsudek ze dne 7. března 2013, § 95).
Stěžovatelé před svým zadržením nebyli vyzváni, aby např. opustili místo nepokojů. Stejně tak nebyli poučeni ani o následcích, kterým se vystavují v případě neuposlechnutí. Vláda tvrdila, že jim muselo být už jen z přítomnosti značného množství policistů zřejmé, že byli povinni zdržet se podněcování k násilí, jinak dojde k zásahu, při němž mohou být i zadrženi. Podle Soudu je však zvýšená koncentrace policistů běžná u všech masových společenských událostí. Jejich přítomnost na místě však nemůže nahradit význam upozornění na konkrétní jednání, od něhož má osoba upustit (srov. Ostendorf proti Německu, cit. výše, § 95). Zbavení svobody stěžovatelů proto nemohlo být odůvodněno na základě čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy.
c)K použitelnosti čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy
1.Obecné zásady
Toto ustanovení připouští zbavení svobody, mj. „existují-li oprávněné důvody se domnívat, že je nutné zabránit osobě ve spáchání trestného činu“. Jeho smyslem není všeobecná prevence u osob, které jsou orgány vnímány – ať už oprávněně, nebo mylně – jako nebezpečné či mající sklon k páchání trestné činnosti. Cílem zbavení svobody musí být zabránit spáchání konkrétního trestného činu, jenž je určitý z hlediska času, místa a obětí (M. proti Německu, č. 19359/04, rozsudek ze dne 17. prosince 2009, § 89 a 102). Pojem trestného činu přitom není omezen jen na jednání, která jsou za trestná označena vnitrostátním právem (Steel a ostatní proti Spojenému království, č. 24838/94, rozsudek ze dne 23. září 1998, § 46–49 a 55). Aby bylo zbavení svobody opodstatněné, a nikoliv svévolné, musí být vnitrostátní orgány schopny doložit zvýšenou míru pravděpodobnosti, že nebýt zadržení, dotčená osoba by se dopustila určeného protiprávního jednání. Zvláštní význam má proto pečlivé odůvodnění rozhodnutí, jímž bylo zbavení svobody nařízeno.
2.Vyjasnění dosavadní judikatury velkým senátem
Soud dospěl dříve k závěru, že na základě čl. 5 odst. 1 písm. c) nelze ospravedlnit zbavení svobody za okolností, které se podobaly projednávané věci, tedy aby se předešlo řádění fotbalových chuligánů (Ostendorf proti Německu, cit. výše, § 83). Při vědomí, že smluvní strany dlouhodobě hledají účinné nástroje, jimiž by mohly čelit násilnostem, které doprovází sportovní události, fotbalová utkání zvláště, se velký senát rozhodl vyjasnit dosavadní judikaturu v dané oblasti.
Článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy obsahuje tři výjimky z práva na osobní svobodu: a) důvodné podezření ze spáchání trestného činu, b) lze-li to důvodně považovat za nezbytné, aby se zabránilo jeho spáchání, a c) je-li to nezbytné k zamezení útěku po jeho spáchání. Ve vztahu k druhé výjimce lze v dosavadní judikatuře najít tři rozdílné přístupy. Dle prvního pojetí je tato výjimka použitelná jen v souvislosti s trestním řízením (Ostendorf proti Německu, cit. výše; Schwabe a M. G. proti Německu, cit. výše). To je dovozováno ze samotného znění písmene c), podle něhož lze osobu zbavit svobody „za účelem předvedení před příslušný soudní orgán“, jakož i z čl. 5 odst. 3 Úmluvy, který podobně vyžaduje, aby byla ihned předvedena před soudce. V tomto smyslu je daná výjimka použitelná typicky v případě trestných činů ve stádiu pokusu a přípravy, tedy aby se předešlo jejich dokonání. Druhá linie judikatury potvrzuje, že čl. 5 odst. 1 písm. c) může odůvodnit preventivní zbavení svobody, avšak za předpokladu, že je sledovaným účelem postavit osobu před soud. Je-li tato podmínka splněna, lze k preventivnímu zadržení přistoupit i mimo rámec trestního řízení (Lawless proti Spojenému království, č. 332/57, rozsudek ze dne 14. listopadu 1960). Třetí pojetí vychází z toho, že se požadovaný účel postavení osoby před soud vztahuje pouze ke zbavení svobody pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu, nikoliv však na zadržení s cílem předejít jeho spáchání (Steel a ostatní proti Spojenému království, cit. výše).
Velký senát se přiklonil k druhému pojetí. Jazykovým a historickým výkladem dovodil, že čl. 5 odst. 1 písm. c) zahrnuje tři samostatné důvody přípustného zbavení svobody, z nichž druhý (lze-li se důvodně domnívat, že je nutné zabránit osobě ve spáchání trestného činu) je použitelný i mimo rámec trestního řízení. Tento závěr Soud učinil s přihlédnutím k potřebě neklást policejním orgánům nepřekonatelné překážky při plnění jim svěřených úkolů, a to za předpokladu dodržování hlavní zásady plynoucí z článku 5 Úmluvy, jíž je ochrana jednotlivců před svévolí.
Soud dále potvrdil, že požadavek účelu (postavit osobu před soud) sice platí pro všechny důvody zbavení svobody dle čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, avšak musí být uplatňován s určitou mírou flexibility. Mohou totiž nastat situace, kdy záměr postavit osobu před soud později pomine. Skutečnost, že zadržený nebyl nikdy obviněn ani postaven před soud, nutně neznamená, že účel zadržení byl neslučitelný s daným ustanovením. Podobně flexibilně musí být požadavek účelu vnímán i ve vztahu k preventivnímu zbavení svobody. Je-li osoba propuštěna po krátké době – ať už proto, že nebezpečí pominulo, nebo z důvodu, že předepsaná lhůta uplynula –, neměl by požadavek na její předvedení před soud bránit tomu, aby mohla být krátkodobě zbavena svobody s cílem zabránit jí ve spáchání trestného činu. Tento závěr učinil Soud s přihlédnutím k povinnosti, kterou vnitrostátním orgánům ukládají články 2 a 3 Úmluvy, přijmout přiměřená opatření k zajištění účinné ochrany životů a zdraví osob, je-li jim známo, že mohou být ohroženy (viz např. Opuz proti Turecku, č. 33401/02, rozsudek ze dne 9. června 2009, § 159).
Použití preventivního zbavení svobody je však omezeno obecnými zárukami, které vyplývají z čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Jde zejména o požadavky zákonnosti, nezbytnosti zbavení svobody a absence svévole. Vnitrostátní orgány musí navíc disponovat informacemi, z nichž by bylo objektivnímu pozorovateli zřejmé, že nebýt zadržení, spáchala by dotčená osoba v daném čase a místě konkrétní trestný čin namířený vůči určitelnému okruhu obětí.
Další záruky předepisují čl. 5 odst. 3 a 5 Úmluvy. Osoba musí být ihned předvedena před soudce nebo jinou úřední osobu, která by přezkoumala zákonnost zbavení svobody, včetně existence důvodného podezření, že by se zadržený jinak dopustil trestného činu. Z dikce „předvést“ nebo „propustit“ lze dovodit, že předvedení před soudce není třeba tam, kde byl zadržený propuštěn na svobodu dříve, než jej bylo možné postavit před soud. Doba přesahující čtyři dny je bez dalšího v rozporu s čl. 5 odst. 3 Úmluvy (Magee a ostatní proti Spojenému království, č. 26289/12 a další, rozsudek ze dne 12. května 2015, § 78). Avšak i kratší lhůta může představovat porušení tohoto ustanovení. Soud uznal, že určitá prodleva mezi zadržením a předvedením před soud může mít praktický význam např. kvůli obstarání důkazů dokládajících nezbytnost zajištění. Tyto úvahy se ale stěží uplatní u zadržení z čistě preventivních důvodů, jehož cílem od počátku není zahájení úkonů trestního řízení, a proto není ani třeba zajišťovat důkazy. Z povahy věci by tudíž měla být lhůta pro předvedení osoby k soudci podstatně kratší – v řádu hodin spíše než dní. Tam, kde k propuštění došlo urychleně do té míry, že nebyla zákonnost zadržení přezkoumána soudem, je zvláště významná záruka plynoucí z čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Podle něho má každý, kdo byl zadržen nebo zbaven svobody v rozporu s čl. 5 odst. 1 až 4, vymahatelné právo na odškodnění. Rozhodnutí o takovém návrhu bude totiž zpravidla předcházet i posouzení zákonnosti zbavení svobody.
3.Použití těchto zásad na projednávanou věc
Stěžovatelé byli zadrženi, aby jim bylo zabráněno v podněcování násilností, nikoliv s cílem zahájit proti nim úkony trestního řízení. Zbavení svobody sledovalo čistě preventivní účel a délka jeho trvání nepřesáhla u žádného z nich osm hodin. Dle Soudu lze mít za to, že byli propuštěni relativně brzy, a tedy ve lhůtě kratší, než aby čl. 5 odst. 3 Úmluvy vyžadoval jejich předvedení před soudce. Stěžovatelé měli a využili příležitosti nechat přezkoumat zákonnost zbavení svobody v řízení před soudy, v němž se mohli, byli-li by úspěšní, domoci odškodnění ve smyslu čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Vzhledem k těmto zárukám a brzkému propuštění na svobodu měl Soud za to, že zbavení svobody stěžovatelů bylo provedeno na základě čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy.
Dále se zabýval otázkou zákonnosti, tj. souladu opatření s hmotněprávními a procesními ustanoveními vnitrostátního právního řádu. Dle zákona o policii bylo takové opatření přípustné v rozsahu až šesti hodin za podmínky, že bylo po celou dobu s ohledem na okolnosti nezbytné. Dle důvodové zprávy šlo hranici šesti hodin překročit jen výjimečně, zpravidla v souvislosti s událostmi, při nichž je zadržen značný počet osob, jako tomu bylo v projednávané věci. Soud považoval za podstatné, že policejní orgán si byl těchto omezení náležitě vědom a přizpůsobil jim i plánování celé operace. Záměrně proto vyčkával se zadržováním osob až na pozdější čas, aby nemusely být propuštěny v době, kdy by se mohly záhy zapojit do dalších násilností. Policie situaci průběžně sledovala. Dokud to bylo jen možné, užívala ke zklidnění situace mírnějších prostředků. K zadržení stěžovatelů došlo, až když vypuklo první násilí, k němuž tito podněcovali. Stanovená lhůta šesti hodin byla sice překročena, stalo se tak ovšem s ohledem na pokračující nepokoje. Jakmile bylo po půlnoci zjištěno, že se situace zklidnila, stěžovatelé byli jednotlivě propuštěni.
Vzhledem k obecné zásadě, že výklad a používání vnitrostátního práva je především úlohou vnitrostátních orgánů, ledaže by se dopustily svévole nebo byly jejich závěry zjevně nerozumné, považoval Soud zbavení svobody stěžovatelů za zákonné. Podobně odmítl také argumentaci stěžovatelů, že jejich zadržení bylo svévolné. Stěžovatelé byli zadrženi teprve poté, co propukly první nepokoje. Byli přitom přistiženi, jak rozdávali jejich účastníkům pokyny a rozkazy, případně svolávali další příznivce svého klubu, aby je podpořili. Popsané jednání stěžovatelů, pokud by nebyli zadrženi, přitom jednoznačně směřovalo ke spáchání hned několika činů označených za trestné v příslušném zákoníku. Jejich oběťmi se mohl stát prakticky každý z účastníků bitky, jakož i kdokoli z náhodných kolemjdoucích. Požadavek, aby hrozilo spáchání konkrétního trestného činu určeného místem, časem i oběťmi, měl tudíž Soud také za splněný. Z pohledu objektivního pozorovatele měla policie dobré důvody předpokládat, že nebýt zadržení stěžovatelů, bylo by spácháno hned několik trestných činů.
Zbavení svobody bylo s ohledem na okolnosti také nezbytné. Z postupu policie je patrné, že byla zvažována méně radikální opatření. V ulicích byly nasazeny antikonfliktní týmy, oba tábory drželi od sebe těžkooděnci, kteří bránili jejich otevřenému střetu mj. i tím, že ulici přehradili s pomocí služebních vozidel. Teprve když se objevily první projevy násilí, policie neváhala stěžovatele coby jejich organizátory zadržet. Tato strategie se ukázala jako účinná, jelikož se zadržením vůdčích osobností obou klubů došlo i ke zklidnění celé situaci. S ohledem na závažnost trestných činů, k jejichž spáchání jednání stěžovatelů směřovalo (v sázce byly životy, zdraví a značné škody na majetku), šlo o opatření zcela přiměřené. Soud vyzdvihl, že situace byla i nadále pečlivě sledována a průběžně vyhodnocována. Jakmile po půlnoci došlo ke zklidnění, stěžovatelé byli jednotlivě propuštěni. Jejich zadržení tedy trvalo jen po dobu nezbytně nutnou. Vnitrostátním orgánům se tak podařilo nastolit spravedlivou rovnováhu mezi právem na osobní svobodu a bezpečnost na straně jedné a zájmem zabránit stěžovatelům v podněcování pouličního násilí mezi příznivci obou klubů na straně druhé. K porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy tedy nedošlo.
III.Oddělené stanovisko
Soudci De Gaetano a Wojtyczek nesouhlasili se závěrem většiny o neporušení článku 5 Úmluvy. Jejich námitky směřují v prvé řadě k metodologii výkladu Úmluvy, k níž se Soud uchýlil, když s použitím jazykového a historického výkladu Úmluvy rozšířil použitelnost jedné z výjimek přípustného omezení osobní svobody. Úmluva coby mezinárodní smlouva musí být vykládána v souladu s obecnými výkladovými pravidly v článcích 31 až 33 Vídeňské úmluvy o smluvním právu. Přípravné práce (travaux préparatoires) jsou v článku 32 Úmluvy výslovně uvedeny jako podpůrné výkladové vodítko pro případ, kdy hlavními výkladovými metodami nelze dospět k jednoznačnému závěru. Většina se přitom nepokusila o teleologický výklad daného ustanovení, tj. hledání jeho smyslu a účelu, a to třeba i s využitím jiných pramenů mezinárodního práva. Flexibilní výklad výjimky dle čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy nadto považují za neslučitelný s obecně uznávanou zásadou in dubio pro libertate. Je přitom známo, že jakékoli výjimky ze základních práv musí být vykládány restriktivně. Za problematický označili závěr, že první a třetí důvod zbavení svobody dle čl. 5 odst. 1 písm. c) se vztahují k trestnímu řízení, zatímco důvod druhý nutně nikoliv. Dle jejich mínění sice druhý důvod připouští zbavení svobody, i když nebyl trestný čin dokonán, jednání však muselo dospět alespoň do stádia pokusu či přípravy. Smysl a účel zbavení svobody lze poté spatřovat v zabránění jeho dokonání. Nevýznamná není ani skutečnost, že řadě právních řádů není institut preventivní detence vůbec známý. A přesto dokáží účinně čelit společenskému jevu, který stojí na pozadí stížnosti např. tím, že popsané jednání přímo kriminalizují.
Full & Egal Universal Law Academy