© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 12. července 2016 ve věci č. 562/05 – SIA AKKA/LAA proti Lotyšsku
Senát páté sekce Soudu dospěl k jednomyslnému závěru, že rozhodnutími vnitrostátních soudů, jimiž byla stěžovatelce, neziskové organizaci pověřené kolektivní správou autorských práv, uložena povinnost k uzavření licenční dohody opravňující žalované rozhlasové vysílatele k užívání chráněných hudebních děl, nedošlo k porušení jejího práva na pokojné užívání majetku chráněného článkem 1 Protokolu č. 1.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelka je sdružením, které zastupuje a hájí zájmy svých členů, jimiž jsou lotyšští umělci. Z této pozice mimo jiné uzavírá licenční smlouvy s rozhlasovými vysílateli, které je opravňují k užití chráněných hudebních děl jejich zprostředkováním veřejnosti. Někteří rozhlasoví vysílatelé po vypršení platnosti těchto smluv pokračovali v užívání děl i bez licenčního oprávnění, jelikož se stranám nepodařilo nalézt shodu na výši odměny, která by za vysílání měla být hrazena. V těchto případech se stěžovatelka domáhala před vnitrostátními soudy vydání bezdůvodného obohacení a vyslovení zákazu pokračovat v neoprávněném užívání děl bez platné licence.
Předmětem zkoumání Soudu byla vnitrostátní řízení proti dvěma takovým vysílatelům. V prvním řízení soudy vyhověly návrhu protistrany, soukromého rozhlasového vysílatele, a přestože uznaly, že žalovaný porušil práva autorů, uložily stěžovatelce povinnost poskytnout žalovanému licenční oprávnění na období tří let a určily výši spravedlivé odměny na úrovni 2 % z čistého měsíčního obratu vysílatele. Vycházely přitom z úvahy, že mezi stranami trval i nadále de facto smluvní vztah. Shoda nepanovala jen ohledně výše autorskoprávní odměny. V druhém řízení byl žalován státem vlastněný rozhlasový vysílatel. I zde soudy dospěly k závěru o trvání faktického smluvního vztahu mezi účastníky. Jelikož žádný z nich nenavrhl, aby soud rozhodl o přiměřené výši odměny, byla účastníkům uložena toliko povinnost licenční dohodu uzavřít, přičemž jim byla ponechána volnost domluvit se na jejím obsahu.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1
Dle názoru stěžovatelky vnitrostátní soudy nepřiměřeně zasáhly do kolektivně spravovaných práv jí zastupovaných umělců a její smluvní svobody tím, že účastníkům řízení nařídily povinnost uzavřít licenční dohodu, přičemž navíc v jednom případě určily i výši odměny, která má být hrazena.
a)K přijatelnosti
Vláda namítala, že stížnost je neslučitelná s ustanoveními Úmluvy a jejích protokolů ratione materiae a ratione personae.
První námitku Soud zamítl s poukazem na ustálenou judikaturu, dle níž práva z duševního vlastnictví, autorská práva nevyjímaje, spadají do působnosti článku 1 Protokolu č. 1 (Anheuser-Busch Inc. proti Portugalsku, č. 73049/01, rozsudek velkého senátu ze dne 11. ledna 2007, § 82).
K druhé námitce vláda uvedla, že stěžovatelku nelze považovat za oběť porušení, jelikož nebyla namítaným opatřením přímo dotčena. Z pohledu vlády byla stěžovatelka pouhým prostředníkem mezi autory hudebních děl a jejich uživateli.
Soud připomněl, že stěžovatel se může dovolávat postavení oběti ve smyslu článku 34 Úmluvy jen tehdy, pokud existuje dostatečně přímý vztah mezi ním a újmou, kterou porušením Úmluvy údajně utrpěl. Právnická osoba přitom nemůže tvrdit, že se stala obětí jen z toho důvodu, že vnitrostátní opatření nepříznivě zasáhlo práva jejích členů, ledaže by se namítané opatření zároveň dotklo i jí samotné. V projednávané věci Soud přihlédl k postavení a úloze stěžovatelky dle vnitrostátního práva a uznal, že i ona byla soudními rozhodnutí dotčena na svých právech. Dle lotyšské právní úpravy totiž mohou být některé majetková práva plynoucí z práva autorského spravována výlučně prostřednictvím kolektivního správce. K plnění úkolů jí svěřených byla stěžovatelka nadána pravomocí hospodařit s vlastním majetkem, který vytváří srážkami z vybraných autorskoprávních poplatků. Soud tak dospěl k závěru, že pokud vnitrostátní právní řád svěřuje ochranu práv autorů kolektivnímu správci, jemuž přiznává nezávislá práva odvozená od autorů samotných, včetně práva vytvářet vlastní majetek, poté musí být takové sdružení považováno za oběť opatření, jímž jsou jeho majetkové zájmy přímo dotčeny. Soud proto i druhou námitku vlády zamítl a stížnost prohlásil za přijatelnou.
b)K odůvodněnosti
Soud se na úvod vypořádal s námitkou vlády, že práva stěžovatelky plynoucí ze zastupování autorů nelze považovat za hodnotu, kterou by šlo podřadit pod pojem majetku ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1. Odkázal přitom na předchozí zjištění, že stěžovatelka byla nadána dle vnitrostátní právní úpravy právy, která mají hospodářský význam, a představovala tudíž její majetek.
Vláda se dále domnívala, že stížnost by neměla být posuzována ve světle negativních závazků státu, protože nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných práv. Jestliže vnitrostátní soudy omezily její svobodu sjednávat volně licenční podmínky, byly vedeny úmyslem zajistit autorům účinné užívání jejich práv zaručených Úmluvou a dostát tak svým pozitivním povinnostem. Soud se nicméně ztotožnil s postojem stěžovatelky, že stanovením povinnosti uzavřít licenční dohody došlo k zásahu do jejího práva na pokojné užívání majetku. Tento zásah je svou povahou kontrolou užívání majetku, a proto je dle Soudu namístě stížnost posoudit podle třetí věty článku 1 Protokolu č. 1. Jakýkoli zásah lze nicméně považovat za odůvodněný, pakliže k němu došlo: (i) na základě zákona, (ii) v obecném zájmu a (iii) existoval rozumný vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovanými cíli (Vistiņš a Perepjolkins proti Lotyšsku, č. 71243/01, rozsudek velkého senátu ze dne 25. března 2014, § 106 a 108).
Při posuzování zákonnosti zásahu Soud zohlednil odůvodnění vnitrostátních rozhodnutí, dle nichž pravomoc nařídit účastníkům řízení povinnost licenční dohodu uzavřít a určit výši spravedlivé odměny bylo možné dovodit ze zákona o právu autorském s přihlédnutím k článku 11bis Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl. Oprávnění rozhodnout ve sporu zvoleným způsobem tedy mělo oporu ve vnitrostátním právním řádu.
K požadavku legitimity Soud podotkl, že prvotní posouzení, zda je přijetí opatření omezujícího výkon vlastnického práva v obecném zájmu, náleží především vnitrostátním orgánům. Při uplatňování sociální a hospodářské politiky nadto vnitrostátní orgány požívají širokého prostoru pro uvážení. Soud tedy v zásadě respektuje rozhodnutí zákonodárce o tom, co je záležitostí obecného zájmu, ledaže takové rozhodnutí zjevně postrádá rozumné zdůvodnění. Závěry vnitrostátních soudů, dle nichž bylo uzavření licenčních smluv jak v zájmu veřejnosti, potažmo posluchačů rozhlasového vysílání, tak autorů samotných, přitom dle Soudu nelze považovat za zjevně nerozumné.
Konečně se Soud zabýval tím, zda se vnitrostátním soudům podařilo nastolit spravedlivou rovnováhu mezi zájmy autorů a společnosti jako celku. Na tomto místě znovu připomněl, že podle vnitrostátní právní úpravy tak, jak ji vyložily vnitrostátní soudy, příslušelo při absenci licenční dohody a za situace, kdy žádný jiný orgán nebyl povolán o této záležitosti rozhodnout, do pravomoci soudů, aby ve věci rozhodly a případně i určily výši spravedlivé odměny. Následně se zaměřil na zkoumání, zda tento postup skýtal dostatečné záruky k zajištění účinné ochrany autorských práv a zda jeho dopady nebyly svévolné či nepředvídatelné. Přitom zohlednil následující skutečnosti. Vnitrostátní soudy poskytly účastníkům řízení dostatečný čas k uzavření dohody. Teprve když se nepodařilo urovnat spor vzájemnou dohodou, určily samy výši odměny. Soudy v prvním řízení vycházely z toho, že účastníci již v minulosti dosáhli shody ohledně způsobu výpočtu odměny. V druhém řízení soudy odkázaly na metodiku výpočtu použitou v jiných licenčních ujednáních mezi stěžovatelkou a rozhlasovými vysílateli. Vnitrostátní soudy naznaly, že zákaz vysílání hudebních děl by nebyl v nejlepším zájmu autorů samotných v tom smyslu, aby těžili maximální prospěch ze svého díla. Konečně nařízení povinnosti uzavřít licenční smlouvy bylo omezeno časově i svým rozsahem. V prvním řízení byla výše sazby poplatku určena na období tří let, jelikož se na této délce účastníci řízení sami dohodli. V druhém řízení soud omezil svou rozhodovací pravomoc na návrhy účastníků. Jelikož žádný z nich nenavrhl, aby určil výši odměny na spravedlivém základě, uložil účastníkům toliko obecnou povinnost uzavřít licenční smlouvu. Nebylo jim tudíž bráněno, aby vedli další jednání o přiměřené výši odměny. Z toho vyplývá, že soudy omezily právo stěžovatelky vyjednávat o podmínkách licenčních smluv jen v minimálním rozsahu. Vnitrostátním soudům se tak podařilo nastolit spravedlivou rovnováhu mezi právy stěžovatelky a obecnými zájmy společnosti. K porušení článku 1 Protokolu č. 1 tudíž nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy