© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 28. srpna 2018 ve věci č. 10692/09 – Savva Terentyev proti Rusku
Senát třetí sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že trestní odsouzení za komentář umístěný na blogu kritizující policisty mimo jiné slovy, že „policisté by měli být obřadně veřejně páleni, jako v Osvětimi“ bylo nepřiměřeným zásahem do stěžovatelovy svobody projevu chráněné článkem 10 Úmluvy, jelikož ze strany stěžovatele šlo o emotivní reakci na zprávu o zneužití moci ze strany policie, která nemohla vyvolat nenávist či násilí vůči policistům.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel je bloggerem, který v dotčené době žil v jedné z autonomních republik v rámci Ruské federace. V únoru 2007 se na daném území konala regionální předvolební kampaň. Jednoho dne policie dorazila na „neplánovanou kontrolu“ do místních novin. Při prohledávání prohlásila, že software na počítačích je padělaný, a zabavila novinářům pevné disky z počítačů.
Tamější nevládní organizace Memorial (dále jen „Memorial“) policejní razii prohlásila za akci spojenou s volbami, jelikož dané noviny vydávaly texty namířené proti současnému vedení republiky a podporovaly opozičního politika. Prezident Memorialu tyto informace zveřejnil na blogu. Ve stejný den se pod příspěvkem objevily tři komentáře, včetně jednoho, který policisty označoval za „věrné psy režimu“ s tím, že jsou jen represivním nástrojem v rukou mocných, místo aby sloužili společnosti. Když si stěžovatel přečetl tento komentář, udělal na něj – podle jeho slov – silný dojem. Proto jinde v diskusi navázal komentářem s názvem „Nenávidím policisty, do p*dele“.
V komentáři se stěžovatel vymezil proti myšlence, že policisté jsou represivním nástrojem v rukou mocných. Podle něj nejde o policisty, ale fízly. Policistou se stávají jenom nevzdělanci a chuligáni, „nejhloupější a nejméně vzdělaní zástupci živočišné říše“. Dále dodal: „Bylo by skvělé, kdyby v centru každého ruského města, na náměstí... Kdyby tam byla pec, tak jako v Osvětimi, kde (...) by byli denně obřadně páleni bezvěrní policajti. (...) To by byl první krok k očištění společnosti od této chuligánské špíny.“
V březnu 2007 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní řízení. Když stěžovatel zjistil, v jaké věci se řízení vede, komentář ihned smazal. V červenci 2008 byl stěžovatel podmíněně odsouzen za podněcování k nenávisti a snižování důstojnosti na základě příslušnosti k určité sociální skupině k podmíněnému trestu odnětí svobody na jeden rok. Jeho odvolání o měsíc později zamítl nejvyšší soud.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že trestním odsouzením stát porušil jeho právo na svobodný projev chráněný článkem 10 Úmluvy.
a)K zákonnosti zásahu
Soud nejprve zdůraznil, že podmínka zákonnosti nevyžaduje pouze existenci právního předpisu, ale také jeho kvalitu a předvídatelnost jeho účinků. Předvídatelnost nicméně neznamená mít absolutní jistotu týkající se následků chování (Perinçek proti Švýcarsku, č. 27510/08, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2015, § 131). Je též nevyhnutelné, že některá zákonná ustanovení jsou do určité míry vágně formulována, aby nedocházelo k přílišné rigiditě při jejich uplatňování a zákon mohl držet krok s měnícími se podmínkami ve společnosti. Předvídatelnost výkladu pak do velké míry záleží na obsahu dané normy, oblasti, kterou má pokrýt, a počtu i postavení osob, na něž cílí (Lindon, Otchakovsky-Laurens a July proti Francii, č. 21279/02 a 36448/02, rozsudek velkého senátu ze dne 22. října 2007, § 41). Důležité je, že vnitrostátní soudy příslušné pojmy vykládají a uplatňují důsledně a konzistentně.
Soud uznal, že v dané oblasti je obtížné formulovat zákony s absolutní přesností, a proto jistá míra flexibility, která umožní vnitrostátním soudům posoudit, zda bylo určité jednání způsobilé rozdmýchávat nenávist na základě některého z důvodů uvedených v daném zákonném ustanovení, může být potřebná (Dmitriyevskiy proti Rusku, č. 42168/06, rozsudek ze dne 3. října 2017, § 80). Je zřejmé, že v jakémkoliv právním systému bude vždy třeba i jasně formulované ustanovení nutné vykládat vnitrostátními soudy a rozptýlit případné nejasnosti (Öztürk proti Turecku, č. 22479/93, rozsudek velkého senátu ze dne 28. září 1999, § 55). Výklad dotčeného ustanovení trestního zákoníku v projednávané věci nebyl dle Soudu nijak v rozporu s přirozeným významem slova „sociální skupina“, pokud pod ni soudy podřadily také policisty. Soud se proto rozhodl vycházet z předpokladu, že zásah do stěžovatelova práva na svobodu projevu byl stanoven zákonem, jak vyžaduje čl. 10 odst. 2 Úmluvy.
b)K legitimnímu cíli
Soud potvrdil, že zásah měl chránit „pověst nebo práva druhých“, konkrétně ruských policistů, a proto sledoval legitimní cíl podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy (Vejdeland a ostatní proti Švédsku, č. 1813/07, rozhodnutí ze dne 9. února 2012, § 49).
c)K nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti
Soud nejprve zdůraznil, že svoboda projevu představuje jeden z nejdůležitějších základů demokratické společnosti a jednu z nejzákladnějších podmínek pro její vývoj a sebenaplnění každého jednotlivce. Úmluva chrání nejen informace a myšlenky, které jsou pozitivně přijímány nebo považovány za neškodné, ale i projevy, které zraňují, šokují nebo znepokojují. Takové jsou požadavky tolerance a snášenlivosti, bez nichž nemůže demokratická společnost existovat (Morice proti Francii, č. 29369/10, rozsudek velkého senátu ze dne 23. dubna 2015, § 124).
Pro možnost omezit diskusi o otázkách ve veřejném zájmu článek 10 Úmluvy vyžaduje velmi silné důvody (Feldek proti Slovensku, č. 29032/95, rozsudek ze dne 12. července 2001, § 83). Pokud však jde o výroky podněcující k násilí nebo nenávisti, státy u omezení svobody projevu požívají široký prostor pro uvážení (Öztürk proti Turecku, cit. výše, § 66).
V projednávané věci bylo dle Soudu klíčové posoudit zejména povahu a znění výroků stěžovatele, kontext, v němž byly zveřejněny, jejich potenciál vést ke škodlivým důsledkům a důvody, o které vnitrostátní soudy opřely odsouzení stěžovatele.
Soud uznal, že dotčené výroky byly skutečně formulovány vulgárním a ponižujícím způsobem. V určitých případech se sice urážlivý jazyk může dostat mimo ochranu svobodného projevu, ale samotné užití vulgárních výrazů není pro posouzení výroků rozhodující. Způsob sdělení je součástí komunikace a je chráněn spolu s podstatou vyjádřených myšlenek (Gül a ostatní proti Turecku, č. 4870/02, rozsudek ze dne 8. června 2010, § 41). Soud dodal, že ne každá poznámka, která může být vnímána jako urážka konkrétních jednotlivců nebo skupin, ospravedlňuje trestní odsouzení a uložení trestu odnětí svobody. Proto je třeba zvážit, zda šokující nebo urážlivý projev ve všech jeho souvislostech vedl k propagaci násilí, nenávisti nebo nesnášenlivosti (Perinçek proti Švýcarsku, cit. výše, § 240).
Soud zdůraznil, že dotčený komentář stěžovatele byl vyvolán tiskovou zprávou Memorialu, která upozorňovala na možné zapojení policie do utlačování a umlčování politické opozice v průběhu volební kampaně. Zahrnoval tedy záležitost veřejného zájmu, u níž musejí být omezení svobody projevu posuzována obzvláště přísně. Stěžovatelovy výroky lze přitom chápat jako kousavou kritiku současného stavu věcí a sarkastický názor na etiku chování ruské policie.
Soud nepřisvědčil názoru, že část výroku o Osvětimi lze vykládat jako výzvu k fyzické likvidaci policistů. Dle Soudu šlo o provokativní metaforu, skrze niž stěžovatel vyzýval k očištění policie od zkorumpovaných policistů. Jakkoliv byl Soud zmínkou o koncentračních táborech a nacistických praktikách zabíjení znepokojen, zdůraznil, že vnitrostátní soudy ani vláda nenamítaly, že by výrok měl za cíl podporovat nebo ospravedlnit nacistické metody. Samotná zmínka o Osvětimi či holokaustu není dostatečná k tomu, aby odůvodnila zásah do svobody projevu ‒ její dopad musí být posuzován s náležitým zohledněním historických a společenských souvislostí, v nichž byla učiněna (Annen proti Německu, č. 3690/10, rozsudek ze dne 26. listopadu 2015, § 63); v projednávané věci ovšem vnitrostátní orgány neuvedly žádné důvody, pro které by se policisté mohli považovat za dotčené zmínkou o Osvětimi. Obdobně ani zmínka o vyhlazení upálením nemůže být sama o sobě považována za podněcování k protiprávnímu jednání. Soud již dříve uznal, že symbolické činy tohoto druhu lze chápat spíše jako projev nespokojenosti a protestu než výzvu k násilí (Christian Democratic People’s Party proti Moldavsku (č. 2), č. 25196/04, rozsudek ze dne 2. února 2010, § 27).
Stěžovatelův komentář navíc nemířil proti konkrétním policistům, ale spíše proti instituci policie jako veřejnému úřadu. Státní úředníci přitom musejí snést širší míru kritiky než běžní občané. Určitá absence umírněnosti projevu je proto akceptovatelná, zvláště jde-li o reakci na skutečnosti, které jsou vnímány jako neoprávněný či protiprávní postup představitelů veřejné moci.
Police zároveň může být jen těžko popsána jako nechráněná menšina nebo skupina, která byla v minulosti utlačovaná, čelí předsudkům, nenávisti či diskriminaci a potřebuje zvýšenou ochranu proti urážlivým výrokům. Naopak, bezpečnostní složka státu by měla projevovat vysokou toleranci vůči urážkám, ledaže by byl výrok způsobilý vyvolat bezprostřední protiprávní jednání vůči policistům a vystavoval je skutečnému nebezpečí fyzického násilí (k takové situaci viz např. Sürek proti Turecku (č. 1), č. 26682/95, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 1999, § 62). Vnitrostátní soudy podle Soudu dostatečně nevysvětlily, proč by tato skupina potřebovala zvýšenou ochranu, a nezaobíraly se ani okolnostmi, které by prokázaly, že stěžovatelův komentář chtěl skutečně podnítit násilí. Soud proto nebyl přesvědčen o tom, že by komentář mohl policisty ohrozit.
Co se týká možného dopadu dotčeného textu, ten byl sice vydán v online prostředí, kde jsou informace neustále dostupné a mohou být jednoduše dále šířeny, zároveň byl ale uveřejněn na stránce s nízkým počtem čtenářů. Nelze jej proto srovnávat s dopady výroků zveřejňovaných na nejnavštěvovanějších webových stránkách. Komentář nezískal značnou pozornost až do té doby, než proti stěžovateli obžaloba zahájila trestní řízení. Zveřejněn byl navíc jen měsíc, jelikož ho stěžovatel krátce po zahájení trestního stíhání smazal. Zároveň stěžovatel nebyl v dané době známý blogger ani oblíbený uživatel sociálních médií (Magyar Helsinki Bizottság proti Maďarsku, č. 18030/11, rozsudek velkého senátu ze dne 8. listopadu 2016, § 168) a jeho potenciál ovlivnit veřejnost byl značně omezený.
Soud dále vytkl vnitrostátním soudům, že se nesnažily text posoudit v jeho celkovém kontextu, ale zaměřily se pouze na slovní formulaci a nevysvětlily, proč je komentář stěžovatele nebezpečný pro národní bezpečnost. Podle Soudu tak nevzaly v potaz všechny relevantní okolnosti.
Uložení trestu odnětí svobody za komentář týkající se oblasti veřejného zájmu je podle Soudu slučitelné s ochranou zaručenou článkem 10 Úmluvy pouze ve zcela ojedinělých případech, zejména pokud jde o nenávistné projevy nebo podněcování k násilí (Otegi Mondragon proti Španělsku, č. 2034/07, rozsudek ze dne 15. března 2011, § 59–60). O takový případ však u dotčeného komentáře nešlo.
Ačkoliv Soud shledal, že posuzované výroky byly útočné, urážlivé a nepřátelské, konstatoval, že šlo spíše o stěžovatelovu emotivní reakci na předchozí jednání policie. V rozhodnutích vnitrostátních soudů nebylo možné vysledovat nic, co by nasvědčovalo tomu, že stěžovatelovy výroky měly potenciál vyvolat proti policistům násilí, a představovaly tak jasné a bezprostřední nebezpečí, jež by vyžadovalo stěžovatelovo stíhání a odsouzení. Závěrem Soud zdůraznil, že je životně důležité, aby ustanovení trestního zákoníku postihující projevy rozdmýchávající, podporující a ospravedlňující násilí, nenávist či nesnášenlivost byla jasně a úzce vymezena, aby uvážení státních orgánů ohledně stíhání těchto činů nebylo příliš široké, a tedy potenciálně náchylné ke zneužití selektivním uplatňováním.
V projednávané věci stěžovatelovo trestní odsouzení nenaplnilo „naléhavou společenskou potřebu“ a nebylo nezbytné v demokratické společnosti. K porušení článku 10 Úmluvy proto došlo.
Full & Egal Universal Law Academy