© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 15. prosince 2015 ve věci č. 9154/10 – Schatschaschwili proti Německu
Velký senát Soudu rozhodl devíti hlasy proti osmi, že skutečnost, že stěžovateli nebylo v žádné fázi řízení umožněno vyslechnout nebo nechat vyslechnout dvě jediné přímé svědkyně trestného činu, ačkoli jejich výpovědi byly rozhodující pro stěžovatelovo odsouzení, měla s přihlédnutím k tomu, že přijatá vyvažující opatření nebyla za okolností projednávané věci dostatečná, za následek, že trestní řízení jako celek nebylo spravedlivé. Došlo tak k porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Dne 3. února 2007 stěžovatel ve formě spolupachatelství oloupil dvě lotyšské státní příslušnice, které dočasně pobývaly v Německu a pracovaly jako prostitutky. Stěžovatel se spolupachatelem vnikli do bytu, kde spolupachatel ženy ohrožoval nožem. Jedna z nich následně vyskočila z balkónu. Stěžovatel ji neúspěšně pronásledoval a posléze dalšímu spolupachateli, který čekal před domem, telefonicky sdělil, že mu svědkyně unikla. Z bytu spolupachatel odnesl částku 550 eur.
Oloupené ženy ráno po činu vylíčily průběh loupežného přepadení sousedce. Z obavy před útočníky několik dní pobývaly u přítelkyně, které rovněž podrobně popsaly trestný čin. Jejich přítelkyně byla jednou z obětí trestného činu spáchaného stěžovatelem jako spolupachatelem obdobným způsobem v říjnu 2006 v jiném městě v Německu. Dne 12. února 2007 přítelkyně svědkyň oznámila předmětný trestný čin na policii.
Mezi 15. a 18. únorem 2007 byly oloupené ženy jako přímé svědkyně opakovaně policisty vyslechnuty a popsaly výše uvedený průběh událostí. Dne 19. února 2007 byly vyslechnuty i vyšetřujícím soudcem, jelikož uvedly, že se v nejbližších dnech vrátí do Lotyšska. Vyšetřující soudce vyloučil stěžovatele, jenž v té době ještě nebyl informován o zahájení vyšetřování, z účasti na výslechu svědkyň z obavy, že v jeho přítomnosti nebudou pravdivě vypovídat. Svědkyně krátce po výslechu odcestovaly zpět do Lotyšska.
K hlavnímu líčení se přímé svědkyně nedostavily a předložily lékařské zprávy, podle nichž byly v posttraumatickém stavu. Soud je znovu vyzval k výpovědi u hlavního líčení s tím, že jim nabídl ochranu a několik možností způsobu výpovědi. Jedna ze svědkyň reagovala tak, že je útokem traumatizována a ke svým dříve podaným výpovědím nemá co dodat. Druhá svědkyně neodpověděla. Soud požádal o pomoc lotyšské orgány v souladu s Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci ve věcech trestních s tím, aby byly svědkyně předvolány před lotyšský soud k videokonferenci, jejímž prostřednictvím by byl proveden jejich výslech německým soudem. Výslech se však neuskutečnil, jelikož lotyšský soud dospěl k závěru, že svědkyně prokázaly lékařskými zprávami, že trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Jedna ze svědkyň navíc prohlásila, že se bojí stěžovatelovy pomsty. Na výzvu německého soudu, aby byly svědkyně vyšetřeny revizním lékařem, jelikož lékařské zprávy, které si německý soud vyžádal k posouzení, byly nedostatečné, nebo aby byly k výslechu předvedeny, lotyšský soud nereagoval.
Na hlavním líčení byly přečteny protokoly o výsleších přímých svědkyň, jelikož dle názoru soudu existovaly v souladu s trestním řádem nepřekonatelné překážky bránící tomu, aby byly svědkyně v dohledné době vyslechnuty. Soud nechtěl protahovat řízení vědom si požadavku na urychlený průběh trestního řízení a současně toho, že stěžovatel již byl nějakou dobu ve vazbě. Současně zdůraznil, že v přípravném řízení nic nenasvědčovalo tomu, že by svědkyně odmítly svou výpověď zopakovat při hlavním líčení.
Rozsudkem z dubna 2008 byl stěžovatel uznán vinným ze zvlášť závažné loupeže a zvlášť závažného vydírání ve dvou případech spáchaných v říjnu 2006 a v únoru 2007 a odsouzen k trestu odnětí svobody ve výši 9,5 let. Trestní soud se opřel zejména o výpovědi přímých svědkyň, přičemž posoudil jejich věrohodnost a zvážil rizika spojená se svědectvím z doslechu. Vzal v úvahu rovněž výpovědi učiněné v hlavním líčení sousedkou, přítelkyní přímých svědkyň, policisty a vyšetřujícím soudcem a informace získané prostřednictvím GPS a odposlechem mobilních telefonů, z nichž vyplynulo, že automobil spolupachatele stěžovatele byl v rozhodné době zaparkován poblíž bytu svědkyň a že stěžovatel byl přítomen v bytě na místě činu a následně vyskočil z balkónu a pronásledoval svědkyni. Trestní soud konečně zohlednil stěžovatelovo doznání, že byl v rozhodné době v bytě obětí a pronásledoval jednu ze svědkyň po útěku přes balkón, jakož i podobný způsob, jakým byly spáchány trestné činy ve dvou různých německých městech.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel poukazoval na skutečnost, že jemu ani jeho právnímu zástupci nebylo v žádné fázi trestního řízení umožněno vyslechnout jediné očité svědkyně a zároveň oběti trestného činu spáchaného v únoru 2007 a z toho důvodu mu nebylo zaručeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy.
Dne 17. dubna 2014 senát páté sekce Soudu rozhodl, že nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Na žádost stěžovatele byla věc postoupena velkému senátu. Vláda České republiky vystoupila před velkým senátem jako vedlejší účastník (amicus curiae) podle čl. 36 odst. 2 Úmluvy.
A.SHRNUTÍ PŘÍSLUŠNÝCH ZÁSAD
a)Obecné zásady
Na úvod Soud s odkazem na věc Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království (č. 26766/05 a 22228/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2011) shrnul příslušné zásady vyplývající z čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy. Zdůraznil, že použití výpovědí získaných v rámci přípravného řízení jako důkazů není samo o sobě neslučitelné s uvedenými ustanoveními, která však zpravidla vyžadují, aby obhajoba měla adekvátní příležitost zpochybnit a vyslechnout daného svědka, ať již při jeho výslechu v přípravném řízení či v pozdější fázi trestního řízení.
Při posouzení, zda bylo řízení jako celek v případech, kdy je jako důkaz připuštěna výpověď svědka učiněná v přípravné fázi řízení, jenž následně nebyl přítomen a vyslechnut před soudem, spravedlivé, Soud postupuje podle třístupňového testu definovaného v rozsudku Al-Khawaja a Kahery (cit. výše), dle kterého musí určit:
•zda existoval závažný důvod pro nepřítomnost svědka, a tedy i pro připuštění výpovědi tohoto nepřítomného svědka jako důkazu;
•zda byla výpověď nepřítomného svědka výlučným nebo rozhodujícím základem pro odsouzení obžalovaného;
•zda existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly obtíže způsobené obhajobě v důsledku přijetí takové výpovědi a zajistily, aby řízení jako celek bylo spravedlivé.
Soud připomněl, že bere ohled na podstatné rozdíly mezi právními systémy common law a kontinentálním právem, avšak v konečném důsledku musí uplatňovat tentýž standard přezkumu bez ohledu na právní systém žalovaného státu. Existující rozdíly v právní úpravě přípustnosti důkazů pak Soud zohlední zejména při zkoumání, zda existovaly dostatečné faktory vyvažující obhajobě potíže způsobené v důsledku připuštění neověřené svědecké výpovědi.
b)Vzájemný vztah mezi třemi kroky testu Al-Khawaja
Soud připustil, že v následné judikatuře Soudu po rozsudku Al-Khawaja a Tahery (cit. výše) uplatňoval různé přístupy k používání třístupňového testu a že je třeba vyjasnit vzájemný vztah mezi třemi kroky testu. Soud konstatoval, že nebylo sporu o tom, že musí být provedeny všechny tři kroky, pokud odpovědi na otázky v prvním kroku a druhém kroku byly kladné (stejně jako ve věci Al-Khawaja a Tahery). Bylo nicméně třeba objasnit, zda musejí být všechny tři kroky testu provedeny i v případech, kdy je odpověď na otázku v prvním či druhém kroku záporná, a v jakém pořadí mají být kroky prováděny.
Soud nejprve upřesnil, že absence závažného důvodu pro nepřítomnost svědka nevede automaticky k porušení Úmluvy, je však velmi významným faktorem, který musí být zvážen při posouzení celkové spravedlivosti řízení. Poté se zabýval otázkou, zda je zapotřebí zkoumat existenci vyvažujících faktorů i v případech, kdy zůstává nejasné, zda výpověď podaná tímto svědkem představovala výlučný nebo rozhodující důkaz, nicméně důkaz měl významnou váhu. Na tuto otázku Soud odpověděl kladně a rozhodl, že spravedlivost řízení je třeba hodnotit ve světle všech kritérií. Čím větší váhu pak bude mít svědectví nepřítomného svědka, tím silnější budou muset být vyvažující faktory, aby řízení jako celek mohlo být považováno za spravedlivé.
Nalézací soud musí nejprve rozhodnout, zda existuje závažný důvod pro nepřítomnost svědka. Jen tehdy, kdy takový důvod existuje, může být jeho svědectví připuštěno jako důkaz. Posléze se posuzuje význam tohoto důkazu pro odsouzení obžalovaného. Vzhledem k uvedenému bude zpravidla vhodné provádět tři kroky testu Al-Khawaja v pořadí uvedeném ve zmíněném rozsudku. V konkrétním případě však může být namístě provést tyto kroky v jiném pořadí, zejména pokud se některý z nich ukáže jako rozhodující pro závěr o slučitelnosti řízení s článkem 6 Úmluvy.
c)Zásady vztahující se ke všem krokům testu Al-Khawaja
K prvnímu kroku testu Soud uvedl, že existuje celá řada důvodů pro nepřítomnost svědka u hlavního líčení, jako je úmrtí, strach, zdravotní důvody nebo nedosažitelnost svědka. V případě nedosažitelnost svědka musí nalézací soud učinit vše, co od něj lze přiměřeně požadovat, pro zajištění přítomnosti svědka u hlavního líčení. Soud nestanoví seznam konkrétních opatření, nicméně vnitrostátní orgány musí svědka aktivně hledat, a pokud se zdržuje v zahraničí, musí zpravidla též využít mezinárodní právní pomoc. Vnitrostátní soudy musí současně pečlivě zkoumat důvody, pro které se svědek nemůže dostavit k hlavnímu líčení.
Stran druhého kroku testu Soud připomněl, že výlučný důkaz je jediným důkazem proti obžalovanému. Rozhodující důkaz je usvědčující důkaz takové důležitosti, že bude pravděpodobně rozhodující pro výsledek řízení. Čím silnější jsou podpůrné důkazy, tím méně je pravděpodobné, že bude výpověď nepřítomného svědka považována za rozhodující. Soud připomněl, že není soudem čtvrté instance, a přezkoumává tudíž pouze to, zda hodnocení vnitrostátních soudů nebylo svévolné. V případech, kdy se vnitrostátní soudy k této otázce nevyjádřily nebo se vyjádřily nejasně, musí Soud provést vlastní posouzení váhy výpovědi nepřítomného svědka.
Ohledně třetího kroku testu Soud připomněl, že vyvažující faktory musí umožnit náležité a spravedlivé posouzení předmětné svědecké výpovědi. Vnitrostátní soudy proto musí přistupovat k výpovědi nepřítomného svědka opatrně a s vědomím její nižší důkazní váhy. Měly by podrobně zdůvodnit, proč takový důkaz považovaly za spolehlivý a jak přihlédly k dalším dostupným důkazům. Mezi významné záruky patří videozáznam výslechu svědka z přípravného řízení promítnutý při hlavním líčení, který soudci, obžalobě i obhajobě umožní sledovat svědkovo chování během výpovědi a učinit si tak názor na jeho spolehlivost; důkazy podporující neověřenou svědeckou výpověď, jako jsou např. výpovědi učiněné osobami, kterým nepřítomný svědek popsal události bezprostředně po činu, nebo forenzní důkazy; možnost položit svědkovi během řízení otázky nepřímo, například písemně; nebo možnost výslechu svědka ve fázi vyšetřování či možnost obviněného předestřít vlastní verzi událostí a poukázat na rozpory ve svědecké výpovědi nepřítomného svědka.
B.POUŽITÍ TĚCHTO ZÁSAD NA PROJEDNÁVANOU VĚC
a)Zda existoval závažný důvod pro nepřítomnost očitých svědkyň při hlavním líčení
Soud předeslal, že vnitrostátní soud neakceptoval zdravotní stav svědkyň ani jejich obavy jako důvod pro nedostavení se k hlavnímu líčení a mj. vyzval lotyšský soud, aby jejich zdravotní stav posoudil revizní lékař. Teprve po bezvýslednosti těchto snah vnitrostátní soud dospěl k závěru, že svědkyně není možné v dohledné době vyslechnout, neboť neměl pravomoc k tomu, aby je přiměl dostavit se k hlavnímu líčení. Soud poznamenal, že vnitrostátní soud vynaložil značné úsilí, aby bylo možné nedosažitelné svědkyně vyslechnout, když jim nabídl různé možnosti, jak mohly v hlavním líčení vypovídat. Následně cestou mezinárodní právní pomoci požádal o předvolání svědkyň k lotyšskému soudu za účelem výslechu prostřednictvím videokonference. Podle Soudu vnitrostátní soud učinil vše, co od něj bylo možné přiměřeně požadovat, aby zajistil výslech svědkyň při hlavním líčení. V souladu se zásadou impossibilium nulla est obligatio nebyla dle Soudu nepřítomnost svědkyň přičitatelná vnitrostátnímu soudu. Existoval tudíž závažný důvod pro neúčast svědkyň při hlavním líčení.
b)Zda byly výpovědi nepřítomných očitých svědkyň výlučným nebo rozhodujícím důkazem pro stěžovatelovo odsouzení
V projednávané věci Soud především konstatoval, že vnitrostátní soud neurčil jednoznačně, o jaký důkaz se v případě výpovědí nepřítomných svědkyň jednalo – sice nepovažoval výpovědi za výlučný důkaz, neuvedl však, zda se jedná o rozhodující důkaz. Soud tudíž provedl vlastní hodnocení váhy svědeckých výpovědí. Po zhodnocení síly dalších dostupných usvědčujících důkazů Soud dospěl k závěru, že jelikož svědkyně byly jedinými očitými svědkyněmi trestného činu a ostatní důkazy byly svědectvími z doslechu nebo se jednalo toliko o nepřímé důkazy, výpovědi nepřítomných svědkyň byly rozhodující (tj. určující) pro stěžovatelovo odsouzení.
c)Zda existovaly dostatečné vyvažující faktory, které kompenzovaly obtíže obhajoby
Pokud jde o přístup vnitrostátního soudu k neověřeným výpovědím, existenci a sílu dalších usvědčujících důkazů a procesní opatření přijatá k vykompenzování nemožnosti podrobit svědkyně křížovému výslechu během hlavního líčení, Soud nejprve podotkl, že z výslechu svědkyň v přípravném řízení nebyl pořízen videozáznam, jenž by umožnil pozorovat chování svědkyň a učinit si jasnější představu o jejich věrohodnosti. Soud však vyhodnotil, že vnitrostátní soud k výpovědím nepřítomných svědkyň přistupoval s opatrností, vědom si jejich snížené důkazní hodnoty, když vzal rovněž v úvahu, že svědkyně trestný čin ihned neoznámily, nicméně vysvětlil to obavami svědkyň z problémů s policií (živily se jako prostitutky) či obavou z pomsty pachatelů. Současně existovaly další nepřímé důkazy a svědectví z doslechu podporující svědecké výpovědi nepřítomných svědkyň.
Soud v této souvislosti zdůraznil, že čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy se sice týká křížového výslechu svědků obžaloby při hlavním líčení, avšak způsob provedení výslechu svědků v přípravném řízení má značný význam pro spravedlivost hlavního líčení. Dle Soudu bylo tudíž nezbytné posoudit, zda vnitrostátní orgány v době výslechu svědkyň v přípravném řízení vycházely z předpokladu, že svědkyně nebudou vyslechnuty v hlavním líčení. Soud uvedl, že svědkyně byly vyslechnuty před vyšetřujícím soudcem právě z obavy, že jejich svědectví bude ztraceno, jelikož prohlásily, že se hodlají vrátit do Lotyšska. Navzdory uvedenému vnitrostátní orgány neposkytly stěžovateli, který byl vyloučen z účasti na výslechu svědkyň, příležitost nechat svědkyně vyslechnout v přípravném řízení ustanoveným obhájcem.
d)Posouzení celkové spravedlivosti trestního řízení
Soud vyslovil, že poskytnutí příležitosti k tomu, aby obviněný mohl vyslechnout klíčového svědka prostřednictvím obhájce v přípravném řízení, představuje významnou procesní záruku, jejíž absence má závažný dopad na posouzení celkové spravedlivosti řízení. Ačkoli soudy posoudily důvěryhodnost očitých svědkyň a spolehlivost jejich výpovědí velmi pečlivě, svá rozhodnutí opřely i o další důkazy a stěžovatel měl možnost před soudem prezentovat svou verzi událostí, nebyla tato vyvažující opatření dle Soudu vzhledem k významu výpovědí očitých svědkyň dostatečná, aby umožnila náležité a spravedlivé posouzení spolehlivosti jejich výpovědí. Soud proto dospěl k závěru, že trestní řízení jako celek nebylo spravedlivé a k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy došlo.
III.Oddělená stanoviska
Soudci Spielmann a Sajó a soudkyně Karakaş a Keller ve svém společném souhlasném stanovisku vyslovili obavy z nového způsobu používání trojstupňového Al-Khawaja testu, jelikož zejména přístup, který umožňuje, aby i v případě absence závažných důvodů pro nepřítomnost svědka, bylo provedeno celkové posouzení spravedlivosti řízení, povede k oslabení práv obhajoby.
Ve svém společném nesouhlasném stanovisku soudkyně Hirvelä, Pardalos, Nußberger a soudci Popović, Mahoney a Kūris předně zdůraznili, že souhlasí s většinou v tom, jakým způsobem byly vyloženy a zpřesněny obecné zásady posouzení spravedlivosti řízení v případech, kdy je jako důkaz připuštěna svědecká výpověď učiněná v přípravném řízení, kdy následně tento svědek již není přítomen a nevypovídá před soudem. Soudci nicméně nesouhlasili se tím, jak byly tyto zásady použity na projednávanou věc. Podle jejich názoru byly v daném případě vyvažující faktory dostatečné s tím, že existovaly další silné a nerozporné usvědčující důkazy. Současně uvedli, že bylo nepředvídatelné, že svědkyně nebude možné vyslechnout v následném hlavním líčení alespoň formou videokonference za situace, kdy Lotyšsko je smluvním státem Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních.
Soudce Kjølbro ve svém nesouhlasném stanovisku především uvedl, že předmětný upřesňující rozsudek by neměl být chápán jako odklon od třístupňového Al-Khawaja testu. Dále konstatoval, že by se v zásadě mělo dodržovat pořadí tří kroků testu stanovené v rozsudku Al-Khawaja a Tahery. Konečně vyjádřil názor, že vyvažující faktory byly v daném případě dostatečné a že existoval dobrý důvod k ochraně svědkyň.
Full & Egal Universal Law Academy