CASE OF SCHATSCHASCHWILI v. GERMANY - [Czech Translation] by the Ministry of Justice of the Czech Republic

© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

 RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

VELKÝ SENÁT

VĚC SCHATSCHASCHWILI proti NĚMECKU

(stížnost č. 9154/10)

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

15. prosince 2015

Tento rozsudek je pravomocný. Může být předmětem formálních úprav.

Rozsudek je v autentickém anglickém a francouzském znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním rozsudku.

Ve věci Schatschaschwili proti Německu,

Evropský soud pro lidská práva, zasedající ve velkém senátu ve složení

Dean Spielmann, předseda,

Işıl Karakaş,

András Sajó,

Luis López Guerra,

Päivi Hirvelä,

Khanlar Hajiyev,

Dragoljub Popović,

Nona Tsotsoria,

Kristina Pardalos,

Angelika Nußberger,

Julia Laffranque,

Helen Keller,

André Potocki,

Paul Mahoney,

Valeriu Griţco,

Egidijus Kūris,

Jon Fridrik Kjølbro, soudci,

a Lawrence Early, právní poradce,

po poradě konané dne 4. března 2015 a 8. října 2015,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat posledně uvedeného dne:

ŘÍZENÍ

1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 9154/10) směřující proti Spolkové republice Německo, kterou dne 12. února 2010 podal k Soudu gruzínský občan pan Swiadi Schatschaschwili („stěžovatel“) na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).

2. Dopisem ze dne 29. prosince 2013 právní zástupce stěžovatele Soudu oznámil, že mu stěžovatel sdělil, že jeho skutečné jméno je Avtandil Sisvadze. Dne 14. ledna 2014 Soud vyrozuměl účastníky řízení, že bude stížnost nadále projednávat pod názvem věci Schatschaschwili proti Německu. Tento název odpovídá jménu, kterým je stěžovatel ozna­čován v předmětném vnitrostátním soudním řízení a ve stížnosti podané k Soudu.

3. Stěžovatele, kterému byla poskytnuta právní pomoc, zastupuje H. Meyer-Mews, advokát působící v Brémách. Německou vládu („vláda“) zastupují její zmocněnci A. Wittling-Vogel, H.-J. Behrens a K. Behr ze Spolkového ministerstva spravedlnosti a ochrany spotřebitele.

4. S odvoláním na čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy stěžovatel zejména namítal, že řízení v jeho věci bylo nespravedlivé, neboť jemu ani jeho právnímu zástupci nebylo v žádné fázi trestního řízení vedeného proti němu umožněno vyslechnout oběti a zároveň jediné přímé svědkyně trestného činu, jehož se měl dopustit v únoru 2007 v Göttingenu, ačkoli jej na základě výpovědí těchto svědkyň Zemský soud v Göttingenu shledal vinným.

5. Stížnost byla přidělena páté sekci Soudu (čl. 52 odst. 1 jednacího řádu Soudu). Dne 15. ledna 2013 byla stížnost oznámena vládě. Dne 17. dubna 2014 senát páté sekce ve složení Mark Villiger, předseda, Angelika Nußberger, Boštjan M. Zupančič, Ann Power-Forde, Ganna Yudkivska, Helena Jäderblom a Aleš Pejchal, soudci, jakož i Claudia Westerdiek, tajemnice sekce, jednomyslně prohlásil stížnost zčásti za přijatelnou a vynesl rozsudek. Pěti hlasy proti dvěma rozhodl, že nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.

6. Dne 15. července 2014 stěžovatel požádal, aby věc byla postoupena velkému senátu v souladu s článkem 43 Úmluvy a článkem 73 jednacího řádu Soudu. Dne 8. září 2014 kolegium velkého senátu této žádosti vyhovělo.

7. Složení velkého senátu bylo stanoveno v souladu s ustanoveními čl. 26 odst. 4 a 5 Úmluvy a článku 24 jednacího řádu Soudu. Na závěrečné poradě byli Josep Casadevall a Isabelle Berro, kteří se nemohli zúčastnit dalšího projednávání případu, nahrazeni soudci-náhradníky Jonem Fridrikem Kjølbroem a Andrásem Sajó (čl. 24 odst. 3).

8. Stěžovatel i vláda předložili doplňující písemná stanoviska k věci samé (čl. 59 odst. 1). Soud dále obdržel stanovisko od české vlády, jíž předseda dne 3. listopadu 2014 povolil přistoupit do písemného řízení jako vedlejší účastník (čl. 36 odst. 2 Úmluvy a čl. 44 odst. 3 jednacího řádu).

9. Gruzínská vláda byla informována o svém právu vstoupit do řízení jako vedlejší účastník (čl. 36 odst. 1 Úmluvy a čl. 44 odst. 1 a 4 jednacího řádu), avšak nesdělila, zda si přeje tohoto práva využít.

10. Dne 4. března 2015 se v Paláci lidských práv ve Štrasburku konalo veřejné ústní jednání (čl. 59 odst. 3 jednacího řádu).

K jednání před Soudem se dostavili:

(a) za žalovanou vládu:

H.-J. Behrens, Spolkové ministerstvo spravedlnosti a ochrany spotřebitele,

zmocněnec,

H. Satzger, profesor trestního práva na Mnichovské univerzitě,

F. Zimmerman, asistent práva na Mnichovské univerzitě,

H. Paetzold, Spolkové ministerstvo spravedlnosti a ochrany spotřebitele,

C. Tegethoff, soudce, Ministerstvo spravedlnosti Dolního Saska,

poradci;

(b) za stěžovatele:

H. Meyer-Mews, advokát,právní zástupce,

A. Rotter, advokát,

J. Lam, advokát, poradci.

Soud vyslechl ústní stanoviska M. Meyer-Mewse a H.-J. Behrense a jejich odpovědi na otázky položené soudci.

SKUTKOVÝ STAV

I.OKOLNOSTI PŘÍPADU

11. Stěžovatel se narodil v roce 1978. V době podání stížnosti se nacházel ve výkonu trestu ve vězení v Rosdorfu v Německu. V současné době žije v Khashuri/Surami v Gruzii.

A.Události v Kasselu a Göttingenu prokázané před vnitrostátními soudy

1.Trestný čin spáchaný v Kasselu

12. Dne 14. října 2006 ve večerních hodinách stěžovatel spolu s neidentifikovaným spolupachatelem oloupil L. a I., dvě litevské státní příslušnice, v jejich bytě v Kasselu.

13. Pachatelům bylo známo, že byt je využíván k prostituci, a předpokládali, že jeho dvě obyvatelky v něm přechovávají cenné věci a finanční hotovost. Brzy zvečera kolem bytu prošli, aby se ujistili, že se v něm nenacházejí klienti ani kuplíř. Krátce nato se vrátili, a když L. po zazvonění otevřela dveře, přemohli ji. Stěžovatel na obě ženy namířil plynovou pistoli, která se podobala skutečné zbrani, a pohrozil jim zastřelením, pokud neprozradí, kde přechovávají peníze. Zatímco spolupachatel na ženy dohlížel, stěžovatel zčásti sebral v bytě, zčásti přinutil ženy vydat celkovou částku přibližně 1 100 eur a šest mobilních telefonů.

2.Trestný čin spáchaný v Göttingenu

14. Dne 3. února 2007 stěžovatel společně s několika dalšími spolupachateli oloupil v bytě v Göttingenu dvě lotyšské státní příslušnice O. a P., které dočasně pobývaly v Němec­ku a pracovaly jako prostitutky.

15. Večer dne 2. února 2007, den před činem, jeden ze stěžovatelových spoluobžalovaných společně se spolupachatelem R., který se s O. a P. znal, prošel kolem bytu O. a P. v Göttingenu. Měli v úmyslu se ujistit, zda obě ženy bydlí v bytě samy a zda v něm přechovávají cenné věci. Při tom zjistili, že v kuchyni se nachází trezor.

16. Dne 3. února 2007 kolem 20.00 hod. stěžovatel spolu se spolupachatelem B. vnikl do bytu O. a P., když oba předstírali, že jsou potenciální zákazníci. Jeden ze spoluobžalovaných zatím čekal v automobilu zaparkovaném poblíž domu a další čekal před domem. Jakmile se B. dostal do bytu, vytáhl nůž, který měl ukrytý v bundě. P. ve snaze uniknout před pachateli vyskočila z balkónu nacházejícího se přibližně dva metry nad zemí a utíkala pryč. Stěžovatel vyskočil za ní, ale když se po několika minutách na ulici objevili náhodní chodci, pronásledování zanechal. Poté zavolal na mobilní telefon spoluobžalovanému, který čekal před bytem, a řekl mu, že jedna z žen vyskočila z balkónu a že se mu ji nepodařilo chytit. Stěžovatel si se spoluobžalovanými dohodl místo, na kterém jej vyzvednou automobilem, jakmile B. odejde z místa činu a připojí se k nim.

17. B. mezitím v bytě přemohl O. a pohrozil jí, že ji nožem zabije, pokud mu neprozradí, kde mají obě schovány peníze, nebo pokud mu neotevře trezor. O. ve strachu o život otevřela trezor, z něhož B. odcizil částku 300 eur, a vydala B. částku 250 eur, kterou měla v peněžence. Přibližně ve 20.30 hod. B. odešel z bytu. Odnesl s sebou peníze, mobilní telefon P. a telefonní přístroj od pevné telefonní linky v bytě a přidal se ke spoluobžalovaným. Spoluobžalovaní poté společně s B. vyzvedli automobilem na dohodnutém místě stěžovatele. Přibližně ve 21:30 hod. se P. vrátila k O. do bytu.

18. Ráno po činu vylíčily O. a P. události své sousedce E. Poté ze strachu odešly z bytu v Göttingenu a několik dnů pobývaly u přítelkyně L., jedné z obětí trestného činu spáchaného v Kasselu, jíž také trestný čin podrobně popsaly den poté, co k němu došlo.

B.Vyšetřování událostí v Göttingenu

19. Dne 12. února 2007 L. oznámila trestný čin spáchaný na O. a P. v Göttingenu na policii. Mezi 15. a 18. únorem 2007 byly O. a P. ohledně událostí ze dne 2. a 3. února 2007 opakovaně vyslechnuty. Při výsleších popsaly průběh událostí tak, jak je uvedeno výše. Policie prověřila doklady O. a P. a zjistila, že jejich pobyt a zaměstnání v Německu jsou v souladu s imigračními a živnostenskými předpisy.

20. Jelikož svědkyně při policejních výsleších uvedly, že mají v úmyslu se v nej­bližších dnech vrátit do Lotyšska, dne 19. února 2007 státní zástupce požádal vyšetřujícího soudce, aby svědkyně vyslechl a získal jejich pravdivou výpověď, která by mohla být později použita v hlavním líčení („eine[r] im späteren Hauptverfahren verwertbare[n] wahrheitsgemäße[n] Aussage“).

21. Na základě této skutečnosti byly O. a P. dne 19. února 2007 vyslechnuty vyšetřujícím soudcem a znovu výše uvedeným způsobem popsaly průběh událostí. Stěžovatel v té době ještě nebyl informován o tom, že proti němu bylo zahájeno vyšetřování, aby tím nebyl ohrožen jeho výsledek. Nebyl proti němu vydán příkaz k zatčení a neměl právního zástupce. Vyšetřující soudce podle § 168c trestního řádu (viz § 56 níže) vyloučil stěžovatele z výslechu svědkyň, neboť se obával, že svědkyně, které byly trestným činem značně šokovány a otřeseny, by se ve stěžovatelově přítomnosti bály pravdivě vypovídat. Svědkyně při tomto výslechu potvrdily, že mají v úmyslu se co nejdříve vrátit do Lotyšska.

22. Svědkyně O. a P. se krátce po tomto výslechu vrátily do Lotyšska. Následně byl stěžovatel dne 6. března 2007 zatčen.

C.Hlavní líčení před Zemským soudem v Göttingenu

1.Pokusy soudu o vyslechnutí O. a P. a připuštění výpovědí O. a P. učiněných v přípravném řízení

23. Zemský soud v Göttingenu zaslal O. a P. doporučenou poštou předvolání k hlav­nímu líčení nařízenému na den 24. srpna 2007. Obě svědkyně se však odmítly k jednání u zemského soudu dostavit a předložily lékařská potvrzení ze dne 9. srpna 2007, podle nichž byly obě v labilním posttraumatickém emočním a psychickém stavu.

24. Dne 29. srpna 2007 zemský soud proto zaslal oběma svědkyním doporučenou poštou dopis, v němž jim sdělil, že je sice nemůže k účasti na soudním jednání v Německu nutit, avšak že si přesto přeje vyslechnout je jako svědkyně v hlavním líčení. Soud zdůraznil, že by jim byla v Německu poskytnuta ochrana a uhrazeny veškeré výdaje spojené s účastí na soudním jednání. Dotázal se, za jakých okolností by byly ochotny vypovídat jako svědkyně před soudem, a nabídl jim několik možností. Od obou dopisů se vrátila potvrzení o převzetí, avšak od P. nepřišla žádná odpověď. O. za sebe soudu písemně sdělila, že je útokem dosud traumatizována, a že proto nesouhlasí ani se svou osobní účastí na hlavním líčení, ani s podáním svědecké výpovědi prostřednictvím audiovizuálního spojení. O. dále uvedla, že ke svým výpovědím učiněným při výsleších provedených policií a vyšetřujícím soudcem v únoru 2007 již nemá co dodat.

25. Zemský soud se nicméně rozhodl požádat lotyšské orgány o právní pomoc podle Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20. dubna 1959 doplněné Úmluvou o vzájemné právní pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie ze dne 29. května 2000 (viz § 64–66 níže), neboť se domníval, že na základě žádosti o právní pomoc budou O. a P. podle lotyšského práva povinny dostavit se v Lotyšsku před soud. Zemský soud požádal, aby svědkyně byly v Lotyšsku předvolány k soudu a aby bylo navázáno audiovizuální spojení, s jehož pomocí by předseda senátu zemského soudu mohl provést jejich výslech (audiovisuelle Vernehmung). Zemský soud byl přesvědčen, že s ohledem na čl. 6 odst. 3 Úmluvy by obhájce a obviněný, stejně jako soudci a státní zástupce, měli mít právo vůbec poprvé položit svědkyním otázky.

26. Výslech svědkyň O. a P. naplánovaný příslušným lotyšským soudem na 13. února 2008 byl však krátce před tímto datem lotyšským předsedou senátu zrušen. Předseda senátu dospěl k závěru, opět na základě lékařských potvrzení, že svědkyně prokázaly, že v důsledku trestného činu dosud stále trpí posttraumatickou stresovou poruchou a že další konfrontace s událostmi z Göttingenu by mohla způsobit zhoršení jejich stavu. O. navíc prohlásila, že poté, co jí obžalovaný vyhrožoval, se bojí jeho případné pomsty.

27. Poté, co si zemský soud vyžádal kopie lékařských potvrzení předložených svědkyněmi lotyšskému soudu, sdělil dopisem ze dne 21. února 2008 svému lotyšskému protějšku, že podle standardů německého trestního procesního práva svědkyně své odmítnutí vypovídat dostatečně neodůvodnily. Zemský soud příslušnému lotyšskému soudci navrhl, aby svědkyně byly buď vyšetřeny revizním lékařem (Amtsarzt), nebo aby byly k výslechu předvedeny. Tento dopis zůstal bez odpovědi.

28. Usnesením ze dne 21. února 2008 zemský soud zamítl námitku proti připuštění výpovědí učiněných svědkyněmi v přípravném řízení, kterou vznesl právní zástupce jednoho ze spoluobžalovaných, a rozhodl, že protokoly o výsleších O. a P. provedených policií a vyšetřujícím soudcem budou během hlavního líčení čteny podle § 251 odst. 1 bod 2 a odst. 2 bod 1 trestního řádu (viz § 61 níže). Soud byl přesvědčen, že – jak to vyžadují výše uvedená ustanovení – existují nepřekonatelné překážky bránící tomu, aby svědkyně byly v dohledné době vyslechnuty, neboť jsou nedosažitelné. Svědkyně O. a P. nebylo možno během hlavního líčení vyslechnout, jelikož se krátce po výsleších v přípravném řízení vrátily do své domovské země Lotyšska a všechny pokusy provést jejich výslech v hlavním líčení, k jehož vynucení neměl soud žádné prostředky, byly bezvýsledné. Vzhledem k tomu, že soudy jsou povinny vést řízení, při kterém dochází ke zbavení osobní svobody, bez zbytečných průtahů, a s ohle­dem na skutečnost, že obžalovaný již strávil značnou dobu ve vazbě, byl soud toho názoru, že není důvod řízení dále protahovat.

29. Zemský soud zdůraznil, že v přípravném řízení nic nenasvědčovalo tomu, že by O. a P., které několikrát vypovídaly na policii a poté před vyšetřujícím soudcem, odmítly svoji výpověď zopakovat při následném hlavním líčení. Byl přesvědčen, že i přes omezení, která obhajobě vyplynula z připuštění výpovědí O. a P. učiněných před hlavním líčením jako důkazů v řízení, může být trestní řízení jako celek provedeno spravedlivě a v souladu s požadavky čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.

2.Rozsudek zemského soudu

30. Rozsudkem ze dne 25. dubna 2008 Zemský soud v Göttingenu po zvážení všech výše uvedených zjištěných skutkových okolností shledal stěžovatele vinným z trestných činů zvlášť závažné loupeže ve dvou případech a zvlášť závažného vydírání s použitím donucení spáchaných ve spolupachatelství s dalšími pachateli ve dnech 14. října 2006 v Kasselu a 3. února 2007 v Göttingenu. Odsoudil stěžovatele, který byl v hlavním líčení zastupován právním zástupcem, k trestu odnětí svobody na dobu devíti let a šesti měsíců.

a)Posouzení dostupných důkazů týkajících se trestného činu v Kasselu

31. Zemský soud založil svá skutková zjištění ohledně trestného činu spáchaného stěžovatelem v Kasselu na výpovědích učiněných v přípravném řízení oběťmi L. a I., které stěžovatele bez zaváhání identifikovaly. Zemský soud dále konstatoval, že jejich výpovědi byly podpořeny výpověďmi poskytnutými v hlavním líčení policisty, kteří se dostavili na místo činu a vyslýchali L. a I. během přípravného řízení. Vzhledem k těmto skutečnostem považoval zemský soud za vyvrácená tvrzení stěžovatele, který nejprve prohlašoval, že je nevinný, a posléze připustil, že byl v bytě L. a I., avšak sám, a že po hádce s oběma ženami pouze nepozorovaně odcizil částku 750 eur.

(b)Posouzení dostupných důkazů týkajících se trestného činu v Göttingenu

(i)Výpovědi O. a P.

32. Při objasňování skutkových okolností trestného činu v Göttingenu se zemský soud opíral zejména o výpovědi obětí O. a P., které považoval za hlavní svědkyně obžaloby (maßgebliche[n] Belastungszeuginnen). Jejich výpovědi byly získány v přípravném řízení v rámci výslechů provedených policií a vyšetřujícím soudcem.

33. Ve svém rozsudku čítajícím 152 stran zemský soud poznamenal, že si je vědom nižší důkazní hodnoty protokolů o výpovědích O. a P. poskytnutých v přípravném řízení. Zemský soud dále zohlednil skutečnost, že stěžovateli ani jeho obhájci nebylo v žádné fázi řízení umožněno vyslechnout jediné přímé svědkyně trestného činu spáchaného v Göttingenu.

34. Zemský soud konstatoval, že ze záznamů výpovědí O. a P. získaných v příprav­ném řízení vyplývá, že obě jmenované podaly podrobný a souvislý popis okolností trestného činu. Menší rozpory v jejich tvrzeních bylo možné vysvětlit obavou svědkyň z toho, aby neprozradily úřadům místo svého pobytu a své aktivity, a psychickým vypětím, kterému byly vystaveny při incidentu i po něm. Svědkyně se bály problémů s policií a pomsty pachatelů. To vysvětlovalo, proč trestný čin neohlásily ihned po jeho spáchání a proč se o něm policie dozvěděla až dne 12. února 2007 od jejich přítelkyně L.

35. Zemský soud dále zohlednil skutečnost, že když bylo O. a P. při výsleších na policii předloženo několik fotografií možných podezřelých, nedokázaly stěžovatele identifikovat. Konstatoval, že pozornost svědkyň během incidentu byla soustředěna na druhého pachatele ozbrojeného nožem a že samotný stěžovatel se v bytě zdržel jen krátce. Fakt, že svědkyně nedokázaly stěžovatele identifikovat, také vyvracel tvrzení obhajoby, že svědkyně vypovídaly s úmyslem křivě jej obvinit. Soud byl také přesvědčen, že nepřítomnost svědkyň u hlavního líčení lze vysvětlit tím, že nechtějí na trestný čin znovu vzpomínat a být na něj dotazovány, a sama o sobě tedy nesnižuje jejich věrohodnost.

(ii)Další dostupné důkazy

1. Při zjišťování skutkového stavu zemský soud zohlednil tyto další důkazy: výpovědi učiněné v hlavním líčení několika svědky, jimž O. a P. popsaly trestný čin krátce poté, co k němu došlo, konkrétně sousedkou obou obětí E., jejich přítelkyní L. a policisty a vyšetřujícím soudcem, kteří O. a P. vyslýchali v přípravném řízení; údaje o poloze a informace získané odposlechem mobilních telefonů stěžovatele a jeho spoluobžalovaných a prostřednictvím přijímače družicového globálního polohového systému („GPS“) v automobilu jednoho ze spoluobžalovaných; stěžovatelovo doznání učiněné v průběhu hlavního líčení, že v rozhodné době byl v bytě obětí; a podobný způsob, jakým byly spáchány trestné činy v Kasselu a v Göttingenu.

2. Zemský soud zdůraznil, že jakmile se ukázalo, že svědkyně O. a P. nejsou dosažitelné, zajistil, aby bylo v hlavním líčení vyslechnuto co nejvíce svědků, kteří byli s O. a P. ohledně předmětných událostí v kontaktu, aby mohla být ověřena věrohodnost obětí.

3. Podle názoru zemského soudu byla skutečnost, že podrobný popis událostí podaný O. a P. v přípravném řízení souhlasil s tím, jak trestný čin vylíčily ráno po jeho spáchání sousedce E., jasnou známkou jejich věrohodnosti a pravdivosti jejich výpovědí. E. dále vypověděla, že večer dne 3. února 2007, přibližně ve 21.30 hodin, na ni jiná sousedka, postarší žena, kterou vylekalo a rozzlobilo, když viděla P. pobíhat kolem svého okna, zavolala a požádala ji, aby s ní zašla do bytu obou žen zjistit, co se stalo. Když však obě sousedky zvonily, O. a P. jim neotevřely.

4. Zemský soud dále konstatoval, že popis událostí podaný O. a P. rovněž odpovídá tomu, co si jejich přítelkyně L. vybavila ze svého rozhovoru s O. a P. po činu.

5. Zemský soud navíc poznamenal, že tři policisté a vyšetřující soudce, kteří vyslýchali O. a P. v přípravném řízení, v hlavním líčení vypověděli, že O. a P. považovali za věrohodné.

6. Zemský soud zdůraznil, že jelikož obhajoba ani on sám neměly možnost pozorovat chování hlavních svědkyň při hlavním líčení nebo výslechu prostřednictvím audiovizuálního přenosu, je zapotřebí, aby hodnocení věrohodnosti svědkyň provedené policisty a vyšetřujícím soudcem posuzoval zvlášť opatrně. Soud také uvedl, že když hodnotil výpovědi sousedky svědkyň E. a jejich přítelkyně L., věnoval zvýšenou pozornost skutečnosti, že jejich výpovědi představují svědectví z doslechu, a proto musejí být hodnoceny zvlášť pečlivě.

7. V této souvislosti bylo relevantní, že výpovědi O. a P. i ostatních svědků vyslýchaných v hlavním líčení byly podpořeny dalšími významnými a přípustnými důkazy, jako například údaji a informacemi získanými odposlechem mobilních telefonů stěžovatele a spoluobžalovaných a prostřednictvím GPS. Tyto informace byly získány v rámci policejního sledování prováděného v rozhodné době jako součást vyšetřování, které bylo proti obviněným zahájeno pro podezření z vydírání na göttingenské drogové scéně.

8. Z údajů o poloze a z nahrávek dvou rozhovorů mezi jedním ze spoluobžalovaných a stěžovatelem, uskutečněných prostřednictvím mobilních telefonů dne 3. února 2007 ve 20.29 a 20.31 hodin, vyšlo najevo, že stěžovatel byl spolu s B. přítomen v bytě obětí a že vyskočil z balkónu s úmyslem chytit jednu z utíkajících obětí, což se mu nepodařilo, zatímco B. zůstal v bytě. Analýza dat z GPS dále ukázala, že automobil jednoho ze spoluobžalovaných byl večer dne 3. února 2007 od 19.58 do 20.32 zaparkován poblíž místa činu, tedy v období, které se shoduje s časovým rámcem, v němž došlo k předmětné loupeži.

9. Navíc, přestože stěžovatel i spoluobžalovaní popřeli jakoukoli účast na samotné loupeži nebo jiné předem plánované trestné činnosti, jejich výpovědi v hlavním líčení potvrdily přinejmenším to, že jeden ze spoluobžalovaných společně s R. večer před trestným činem navštívil byt obětí v Göttingenu a že v době spáchání trestného činu se všichni nacházeli v automobilu zaparkovaném poblíž bytu obětí. Uvedl, že stěžovatel nejprve tvrdil, že následující den byl v době incidentu v bytě jiný muž společně s R. Stěžovatel později svoji výpověď změnil a tvrdil, že šel společně s B. dne 3. února 2007 do bytu obětí s úmyslem využít jejich sexuálních služeb. Dále přiznal, že pronásledoval P., když utekla přes balkón. Své jednání vysvětlil tím, že chtěl P. zabránit, aby zavolala sousedy nebo policii, neboť se obával, že se vzhledem ke své kriminální minulosti dostane do potíží, a protože měl již dříve v podobné situaci problémy s prostitutkami v Kasselu.

10. A konečně, zemský soud byl přesvědčen, že velmi podobný způsob, jakým byly trestné činy spáchány, tj. na dvou ženských obětech, cizích státních příslušnicích pracujících jako prostitutky v bytě, je další skutečností ukazující na to, že stěžovatel byl zapleten i do trestného činu spáchaného v Göttingenu.

11. Podle názoru zemského soudu veškeré důkazy ve svém souhrnu poskytovaly souvislý a úplný obraz o událostech, který potvrzoval verzi vylíčenou svědkyněmi O. a P. a vyvracel protichůdnou verzi událostí, kterou stěžovatel a jeho spoluobžalovaní předložili v prů­běhu hlavního líčení.

D.Řízení před Spolkovým soudním dvorem

12. Dne 23. června 2008 stěžovatel, zastoupený právním zástupcem, podal proti rozsudku Zemského soudu v Göttingenu dovolání. Namítal, že mu v žádné fázi řízení nebylo umožněno vyslechnout jediné přímé a zároveň klíčové svědkyně trestného činu spáchaného v Göttingenu, čímž došlo k porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy. Vzhledem k tomu, že orgány činné v trestním řízení v rozporu s judikaturou Spolkového soudního dvora (stěžovatel odkázal na rozsudek ze dne 25. července 2000, viz § 58–59 a 62 níže) nepožádaly, aby byl stěžovateli před provedením výslechu O. a P. vyšetřujícím soudcem ustanoven obhájce, jejich výpovědi měly být z hlavního líčení vyloučeny.

13. Spolkový nejvyšší státní zástupce v písemném stanovisku ze dne 9. září 2008 navrhl, aby Spolkový soudní dvůr bez nařízení jednání stěžovatelovo dovolání odmítl podle § 349 odst. 2 trestního řádu jako zjevně neopodstatněné (viz § 63 níže). Spolkový nejvyšší státní zástupce argumentoval, že řízení se sice vyznačovalo „úplnou ztrátou“ stěžovatelova práva na výslech O. a P. („Totalausfall des Fragerechts“), nicméně jako celek bylo spravedlivé a nebyl žádný důvod k tomu, aby svědecké výpovědi O. a P. nebyly připuštěny jako důkaz.

14. Spolkový nejvyšší státní zástupce byl přesvědčen, že zemský soud vyhodnotil obsah protokolů o výpovědích svědkyň přečtených v hlavním líčení velmi pečlivě a kriticky. Výpovědi obětí navíc nebyly výlučným ani rozhodujícím podkladem pro stěžovatelovo odsouzení, neboť zemský soud založil své závěry i na dalších významných důkazech. Vzhledem k různým vrstvám podpůrných důkazů měl stěžovatel dostatečnou možnost zpochybnit věrohodnost obou svědkyň obžaloby a účinně se hájit.

15. Spolkový nejvyšší státní zástupce se ztotožnil s odůvodněním zemského soudu a dále zdůraznil, že nic nenasvědčovalo tomu, že by omezení práva obhajoby na výslech svědkyň O. a P. bylo přičitatelné vnitrostátním orgánům. Orgány činné v trestním řízení nebyly povinny ustanovit stěžovateli obhájce pro účast na výslechu vyšetřujícím soudcem. Vzhledem k tomu, že svědkyně soustavně spolupracovaly, orgány činné v trestním řízení neměly důvod očekávat, že i přes svůj návrat do domovské země nebudou nadále k dispozici pro účely výslechu v hlavním líčení, zejména proto, že podle lotyšského práva byly přinejmenším povinny zúčastnit se jednání prostřednictvím videokonference.

16. Usnesením ze dne 30. října 2008 Spolkový soudní dvůr podle § 349 odst. 2 trestního řádu stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

17. V usnesení ze dne 9. prosince 2008, jímž zamítl stěžovatelovu stížnost namítající porušení práva být slyšen (Anhörungsrüge), Spolkový soudní dvůr soud poukázal na skutečnost, že každé rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle § 349 odst. 2 trestního nutně obsahuje odkaz na odůvodněný návrh spolkového nejvyššího státního zástupce.

E.Řízení před Spolkovým ústavním soudem

18. V ústavní stížnosti ze dne 30. prosince 2008 směřující proti usnesením Spolkového soudního dvora ze dne 30. října a 9. prosince 2008 stěžovatel zejména namítal, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práv obhajoby podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Argumentoval tím, že ani on sám, ani jeho právní zástupce neměl v žádné fázi řízení možnost vyslechnout O. a P.

19. Usnesením neobsahujícím odůvodnění ze dne 8. října 2009 Spolkový ústavní soud odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost přezkoumat (sp. zn. 2 BvR 78/09).

II.Příslušné vnitrostátní právo a praxePříslušná ustanovení a praxe týkající se průběhu vyšetřování

20. Podle § 160 odst. 1 a 2 trestního řádu musejí orgány činné v trestním řízení při vyšetřování skutečností souvisejících s podezřením, že byl spáchán trestný čin, objasňovat okolnosti svědčící nejen v neprospěch, ale i ve prospěch dotyčné osoby a musejí zajistit důkazy, které by mohly být ztraceny.

21. Podle § 168c odst. 2 trestního řádu mají státní zástupce, obviněný a obhájce právo zúčastnit se soudního výslechu svědka před zahájením hlavního líčení. Soudce může vyloučit obviněného z účasti na výslechu, pokud by jeho přítomnost ohrozila účel vyšetřování, zejména pokud hrozí, že svědek nebude v přítomnosti obviněného vypovídat pravdivě (§ 168c odst. 3 trestního řádu). Osoby oprávněné zúčastnit se výslechu musejí být předem vyrozuměny o datu jeho konání. Od vyrozumění může být upuštěno, pokud by jím byl ohrožen výsledek vyšetřování (§ 168c odst. 5 trestního řádu).

22. Podle § 141 odst. 3 trestního řádu může být v průběhu vyšetřování ustanoven obhájce. Státní zastupitelství požádá o jeho ustanovení, pokud se domnívá, že zastoupení obhájcem bude povinné v hlavním líčení. Zastoupení obhájcem je povinné mimo jiné například tehdy, pokud se hlavní líčení koná před zemským soudem nebo je-li obviněný obviněn ze zvlášť závažného trestného činu (§ 140 odst. 1 body 1 a 2 trestního řádu).

23. Ve stěžejním rozsudku ze dne 25. července 2000 (zveřejněném v úřední sbírce rozhodnutí, BGHSt, svazek 46, s. 96 a násl.) Spolkový soudní dvůr rozhodl, že podle § 141 odst. 3 trestního řádu vykládaného ve světle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy jsou orgány činné v trestním řízení povinny zvážit ustanovení obhájce nezastoupenému obviněnému, pokud má být klíčový svědek obžaloby vyslechnut vyšetřujícím soudcem za účelem zajištění důkazu a obviněný je z účasti na tomto výslechu vyloučen.

24. Spolkový soudní dvůr zdůraznil, že respektování práva na křížový výslech vyžaduje, aby ustanovenému obhájci byla ještě před zahájením výslechu prováděného vyšetřujícím soudcem poskytnuta možnost poradit se s obviněným, aby byl schopen klást relevantní otázky. Soud také uvedl, že obviněnému není zapotřebí ustanovit obhájce, pokud existují ospravedlnitelné důvody k tomu, aby obhájce nebyl o výslechu vyšetřujícím soudcem vyrozuměn, nebo pokud by prodlení způsobené ustanovením a účastí obhájce ohrozilo úspěch vyšetřování. Spolkový soudní dvůr se v této věci nemusel zabývat otázkou, zda je nezbytné ustanovit obviněnému obhájce, jestliže by účel vyšetřování mohl být ohrožen jen v důsledku skutečnosti, že se právní zástupce o věci před výslechem poradí s obviněným.Příslušná ustanovení a praxe týkající se průběhu hlavního líčení

25. Ustanovení § 250 trestního řádu stanoví zásadu, podle níž platí, že je-li důkaz o skutečnosti založen na pozorování určité osoby, musí tato osoba být vyslechnuta v hlavním líčení. Výslech nesmí být nahrazen přečtením protokolu o dříve provedeném výslechu nebo písemného prohlášení.

26. Ustanovení § 251 trestního upravuje řadu výjimek z této zásady. Podle § 251 odst. 1 bodu 2 může být výslech svědka nahrazen přečtením protokolu o jiném výslechu, pokud tento svědek zemřel nebo z jiného důvodu nemůže být v dohledné době soudem vyslechnut. Ustanovení § 251 odst. 2 bodu 1 trestního řádu stanoví, že byl-li svědek již dříve vyslechnut soudcem, může být jeho výslech nahrazen přečtením písemného protokolu o jeho dřívějším výslechu; totéž platí i v případě, že se svědek po dlouhou nebo neurčitou dobu nemůže dostavit k hlavnímu líčení kvůli nemoci, špatnému zdravotnímu stavu nebo jiné nepřekonatelné překážce.

27. Ve shora uvedeném rozsudku ze dne 25. července 2000 (viz § 58–59 výše) Spolkový soudní dvůr rozhodl, že neustanovení obhájce obviněnému v případě, kdy to vyžaduje § 141 odst. 3 trestního řádu, nemá za následek nepřípustnost výpovědi získané při výslechu vyšetřujícím soudcem, nýbrž snižuje její důkazní hodnotu. Je třeba posuzovat řízení jako celek. Odsouzení by v zásadě mělo být založeno na výpovědi svědka, kterého obhajoba neměla možnost podrobit křížovému výslechu, jen v případě, že je jeho výpověď podpořena jinými významnými a na ní nezávislými faktory. Nalézací soud byl dále povinen hodnotit důkazy se zvláštní pečlivostí a přihlédnout mimo jiné ke skutečnosti, že výpověď učiněná vyšetřujícím soudcem v hlavním líčení je svědectvím z doslechu.Ustanovení o dovolání

28. Podle § 349 odst. 2 trestního řádu může soud, který rozhoduje o dovolání, na základě odůvodněného návrhu státního zastupitelství odmítnout dovolání obžalovaného bez nařízení jednání, pokud je toho názoru, že je zjevně neopodstatněné. Usnesení musí být přijato jednomyslně.

III.Příslušné mezinárodní právo

29. Vzájemná pomoc v trestních věcech mezi Německem a Lotyšskem se řídí zejména Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20. dubna 1959 doplněnou Úmluvou o vzájemné právní pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie ze dne 29. května 2000.

30. Článek 10 Úmluvy o vzájemné právní pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie ze dne 29. května 2000 upravuje možnost vyslýchat svědky prostřednictvím videokonference. Takový výslech se musí konat za přítomnosti justičního orgánu dožádaného členského státu a musí být veden justičním orgánem dožadujícího členského státu. Svědek může uplatnit právo odepřít výpověď podle právních předpisů dožádaného nebo dožadujícího členského státu (čl. 10 odst. 5 citované úmluvy). Každý členský stát musí přijmout nezbytná opatření, aby zajistil, že jsou-li svědkové vyslýcháni na jeho území a odepřou výpověď, přestože jsou povinni vypovídat, použije na ně své vnitrostátní předpisy stejně, jako kdyby výslech probíhal při vnitrostátním řízení (čl. 10 odst. 8 citované úmluvy).

31. Článek 8 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20. dubna 1959 stanoví, že svědek, který se nedostaví na předvolání, o jehož doručení bylo požádáno, nebude podroben žádné sankci nebo omezení, pokud následně o vlastní vůli nevstoupí na území dožadující strany a není tam znovu řádně předvolán.

Právní posouzeníK TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČL. 6 odst. 1 A odst. 3 písm. d) úmluvy

32. Stěžovatel namítá, že řízení v jeho věci nebylo spravedlivé a že byla porušena zásada rovnosti zbraní, neboť jemu ani jeho právnímu zástupci nebylo v žádné fázi trestního řízení umožněno vyslechnout O. a P., jediné přímé svědkyně a zároveň oběti trestného činu, kterého se měl dopustit v únoru 2007 v Göttingenu. Dovolává se článku 6 Úmluvy, jehož příslušné části zní:

„1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě ... projednána ... soudem, ..., který rozhodne o ... oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

...

3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:

...

d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;...“

33. Vláda s tímto tvrzením nesouhlasí.Rozsudek senátu

34. Senát rozhodl, že nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.

35. Senát na projednávanou věc použil zásady, které Soud vytyčil v rozsudku Al‑Khawaja a Tahery proti Spojenému království (č. 26766/05 a 22228/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2011), a dospěl k závěru, že pro nepřítomnost svědkyň u hlavního líčení existoval závažný důvod. Zemský soud vynaložil přiměřené úsilí na to, aby umožnil provést jejich výslech. Skutečnost, že všechny pokusy v tomto ohledu byly bezvýsledné, nebyla tomuto soudu přičitatelná. Senát byl dále toho názoru, že předmětné výpovědi svědkyň možná nebyly výlučným či rozhodujícím důkazem, na kterém bylo založeno stěžovatelovo odsouzení, avšak zjevně měly značnou váhu při prokázání jeho viny.

36. Podle názoru senátu však existovaly dostatečné vyvažující faktory, které kompenzovaly ztížené podmínky, ve kterých pracovala obhajoba v důsledku připuštění svědeckých výpovědí obětí. Senát byl přesvědčen, že zemský soud dodržel procesní záruky stanovené vnitrostátním právem. Podle § 168c trestního řádu (viz § 56 výše) měli obviněný a obhájce v zásadě právo zúčastnit se soudního výslechu svědka v přípravném řízení. Vyloučení stěžovatele, jemuž v té době ještě nebyl ustanoven obhájce, z výslechu O. a P. prováděného vyšetřujícím soudcem však bylo podle § 168 odst. 3 trestního řádu odůvodněné. Obavy vyšetřujícího soudce, že by podezřelí mohli vyvíjet na svědkyně nátlak, jakmile by se oni sami nebo jejich právní zástupce o výslechu dozvěděli, a mohli by tak ohrozit probíhající vyšetřování, byly opodstatněné. Senát také zohlednil argument vlády, že v době výslechu nebylo možno předvídat, že svědkyně, které již několikrát vypovídaly, odmítnou podat svědectví v hlavním líčení.

37. Senát rovněž konstatoval, že zemský soud pečlivě zkoumal svědecké výpovědi O. a P. s ohledem na jejich sníženou důkazní hodnotu. Dále vzal v potaz prohlášení dvou svědkyň, E. a L., jimž se oběti bezprostředně po incidentu svěřily. Soudržné svědecké výpovědi byly podepřeny skutkovými důkazy získanými prostřednictvím telefonních odposlechů, sledováním pomocí GPS a vlastním doznáním stěžovatele, že v době incidentu byl v bytě obětí. Závěry soudu byly dále podpořeny i podobným způsobem provedení trestných činů v Kasselu a Göttingenu. Řízení jako celek bylo proto spravedlivé.

B.Tvrzení účastníků řízení

1.Stěžovatel

38. Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy, včetně práva vyslýchat svědky, kteří svědčili proti němu. Zdůrazňuje, že on ani jeho obhájce neměli v žádné fázi řízení možnost vyslechnout klíčové svědkyně O. a P.

(a) Použitelné zásady

39. Ve svém stanovisku v řízení před velkým senátem stěžovatel souhlasil s tím, že zásady vytyčené Soudem ve věci Al-Khawaja a Tahery (cit. výše) jsou použitelné i na jeho věc. Zdůraznil, že není-li obhajobě umožněno podrobit svědka obžaloby křížovému výslechu, s výjimkou některých výjimečných případů to má podle výše uvedeného judikátu za následek porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.

(b) Zda existoval závažný důvod pro nepřítomnost svědkyň O. a P. při hlavním líčení

40. Stěžovatel ve svém stanovisku uvedl, že neexistoval žádný závažný důvod k tomu, aby se svědkyně O. a P. nedostavily k hlavnímu líčení. Psychické obtíže, které jim údajně způsobil trestný čin v Göttingenu, svědkyním nebránil vypovídat v přípravném řízení na policii a před vyšetřujícím soudcem. Kromě toho i sám Zemský soud v Göttingenu byl přesvědčen, že neexistuje dostatečný důvod, pro který by se svědkyně nemohly dostavit k hlavnímu líčení. Vnitrostátní orgány měly učinit další pokusy o provedení výslechu těchto svědkyň při soudním jednání, zejména bilaterálními jednáními s Lotyšskem na politické úrovni.

(c) Zda byly svědecké výpovědi nepřítomných svědkyň výlučným nebo rozhodujícím
základem pro stěžovatelovo odsouzení

41. Stěžovatel se domnívá, že jeho odsouzení bylo minimálně v rozhodující míře založeno na svědectvích poskytnutých O. a P., které byly jedinými očitými svědkyněmi událostí v Göttingenu. Stěžovatel by nemohl být shledán vinným na základě ostatních dostupných důkazů, pokud by nebylo přihlíženo ke svědectvím O. a P.

(d) Zda existovaly dostatečné vyvažující faktory, které kompenzovaly ztížené podmínky, v nichž pracovala obhajoba

42. Stěžovatel je přesvědčen, že neexistovaly žádné vyvažující faktory, kterými by byly kompenzovány obtíže způsobené obhajobě v důsledku nepřítomnosti svědkyň při hlavním líčení.

43. Stěžovatel tvrdí, že zemský soud nehodnotil svědecké výpovědi učiněné O. a P. se zvýšenou obezřetností. Nezohlednil skutečnost, že nepřítomnost svědkyň na jednání bez dostatečné omluvy měla vliv na jejich věrohodnost. Skutečnost, že existovala některá další svědectví z doslechu a že stěžovatel měl možnost klást otázky vyšetřujícímu soudci, nepředstavovala dostatečné vyvažující faktory, které by zajistily rovnost zbraní v řízení. Fakt, že podle německého procesního práva trestního byla obžaloba povinna vyhledávat důkazy v nepros­pěch i ve prospěch obviněného (viz § 55 výše), nekompenzovala nemožnost podrobit svědkyně obžaloby křížovému výslechu, neboť orgány činné v trestním řízení v jeho případě důkazy v jeho prospěch nezjišťovaly.

44. Stěžovatel zejména zdůrazňuje, že byl zbaven procesní záruky podle vnitrostátního práva sloužící k ochraně práv obhajoby, neboť obhájci, který jej zastupoval, nebylo umožněno zúčastnit se výslechu svědkyň O. a P. prováděného vyšetřujícím soudcem. Podle příslušných ustanovení trestního řádu (§ 141 odst. 3 ve spojení s § 140, viz § 57 výše), jak je vyložil Spolkový soudní dvůr (stěžovatel odkázal na rozsudek tohoto soudu ze dne 25. čer­vence 2000, viz § 58–59 a 62 výše), byla obžaloba povinna ustanovit mu obhájce pro zastupování v přípravném řízení. Mělo se tak stát ještě před výslechem hlavních svědkyň obžaloby vyšetřujícím soudcem, z něhož byl stěžovatel vyloučen podle § 168c odst. 3 trestního řádu. V takové situaci měl právo zúčastnit se výslechu svědků obhájce podle § 168c odst. 2 trestního řádu (s výjimkou okolností vyjmenovaných v § 168c odst. 5 trestního řádu, které však v tomto případě nenastaly). Na podporu svých tvrzení odkazuje stěžovatel na závěry obsažené v rozsudku Soudu ve věci Hümmer proti Německu (č. 26171/07, rozsudek ze dne 19. července 2012, § 42 a násl.).

45. Stěžovatel zdůrazňuje, že v praxi jsou svědci v přípravném řízení vyslýcháni kromě policie i vyšetřujícím soudcem jen tehdy, hrozí-li nebezpečí ztráty důkazu. Protokol o výslechu provedeném vyšetřujícím soudcem může být čten a použit jako důkaz v hlavním líčení za méně přísných podmínek než protokoly z výslechů provedených policií (§ 251 odst. 1 a 2 trestního řádu, viz § 61 výše). Přítomnost obviněného a obhájce u výslechu prováděného vyšetřujícím soudcem podle § 168c odst. 2 trestního řádu je proto nezbytná k tomu, aby bylo garantováno právo obžalovaného vyplývající z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.

46. Stěžovatel tvrdí, že nebylo oprávněné toto právo mu odepřít jen proto, že vyšetřující soudce nabyl mylný dojem, že svědkyně se v jeho přítomnosti nebo dokonce v přítom­nosti jeho obhájce bály vypovídat, aniž by jim k takovým obavám zavdal příčinu. V každém případě by to však neospravedlňovalo vyloučení stěžovatele a jeho obhájce z tohoto výslechu, neboť existovaly různé způsoby, jak obavy svědkyň zmírnit. Jelikož se svědkyně O. a P. chystaly krátce po výslechu vyšetřujícím soudcem opustit Německo, bývalo by bylo možné ustanovit stěžovateli těsně před výslechem obhájce a zároveň jej bezprostředně před tímto výslechem zatknout, což by jemu nebo alespoň jeho obhájci umožnilo osobně svědkyně vyslechnout, aniž by se musely obávat zastrašování.

47. Podle názoru stěžovatele byla eventualita, že při řízení proti stěžovateli v Ně­mecku nebude možné zajistit přítomnost svědkyň O. a P., kterým teoreticky hrozila sankce podle daňových nebo živnostenských předpisů za to, že pracovaly jako prostitutky, pro orgány činné v trestním řízení předvídatelná. Zdůrazňuje však, že neměl žádný důvod žádat, aby byl výslech provedený vyšetřujícím soudcem opakován v jeho přítomnosti, neboť předpokládal, že bude moci podrobit svědkyně křížovému výslechu v hlavním líčení; v době jeho zatčení však svědkyně již opustily Německo.

2.Žalovaná vláda

48. Vláda tvrdí, že trestní řízení proti stěžovateli bylo v souladu s čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy, a to navzdory skutečnosti, že stěžovatel neměl v žádné fázi řízení možnost podrobit svědkyně O. a P. křížovému výslechu.

(a) Použitelné zásady

49. Podle názoru vlády není důvod zužovat či rozšiřovat zásady vymezené Soudem v rozsudku Al-Khawaja a Tahery (cit. výše), které jsou na projednávanou věc použitelné a podle nichž je možné za určitých okolností od křížového výslechu upustit. Závěry Soudu v tomto rozsudku, které byly učiněny v kontextu právního systému common law, by měly být do kontinentálních právních systémů transponovány pružným způsobem. I kdyby byly tyto zásady použity, okruh výjimek ze zásady křížového výslechu by byl v kontinentálních právních systémech, jako je například ten německý, s velkou pravděpodobností širší. Tento právní systém ve větší míře spoléhá na profesionální soudce se zkušenostmi v oblasti hodnocení spolehlivosti důkazů a hodnocení důkazů bývá v odůvodnění rozsudků mnohem transparentněji popsáno.

50. Vláda dodává, že podle komparativní právní studie, kterou nechala vypracovat, není v žádné z členských zemí Úmluvy, jež mají systém trestního práva srovnatelný s ně­meckým systémem, zakotveno neomezené právo obžalovaného podrobit svědky obžaloby křížovému výslechu. Navíc v mnoha jiných právních systémech není zakázáno použití protokolu o dříve provedeném výslechu, i když obviněný neměl možnost dotyčného svědka v dané fázi řízení vyslechnout.

(b)Zda existoval závažný důvod pro nepřítomnost svědkyň O. a P. při hlavním líčení

51. Vláda je přesvědčena, že pro nepřítomnost svědkyň O. a P. v hlavním líčení existoval závažný důvod ve smyslu příslušné judikatury Soudu. Zemský soud vynaložil veškeré přiměřené úsilí k tomu, aby svědkyně, které v době předmětných událostí v Německu pobývaly a pracovaly legálně, vyslechl buď osobně při hlavním líčení, nebo s pomocí lotyšských soudů prostřednictvím videokonference. Soud svědkyně předvolal k výslechu. Když svědkyně předložily lékařská potvrzení, znovu se pokusil zajistit jejich přítomnost tím, že jim oznámil, že jim bude poskytnuta ochrana, a požádal je, aby mu sdělily, za jakých okolností by byly ochotny vypovídat. Zemský soud neměl pravomoc k tomu, aby mohl svědkyně přimět dostavit se k výslechu v Německu, neboť se jednalo o lotyšské státní příslušnice s trvalým pobytem v Lotyšsku a použití donucujících opatření mu zakazoval článek 8 Evropské úmluvy o vzá­jemné pomoci ve věcech trestních (viz § 66 výše).

52. Vláda podotýká, že zemský soud poté formou žádosti o právní pomoc podané v souladu s příslušnými pravidly požádal lotyšské orgány o předvolání svědkyň k lotyšskému soudu, aby mohly být vyslechnuty prostřednictvím videokonference. Lotyšský soud však po předběžném projednání se svědkyněmi zasedání zrušil, neboť svědkyně opět předložily lékařská potvrzení. Žádost zemského soudu, aby lotyšský soud ověřil důvody, pro které se svědkyně odmítly dostavit k výslechu, popř. aby prověřil další možnosti, jak provést jejich výslech, zůstaly bez odezvy. Nic nenaznačovalo tomu, že by výslech svědkyň bylo možno zajistit jinými prostředky, například bilaterálním jednáním na politické úrovni, o kterém se stěžovatel poprvé zmínil až v řízení před Soudem.

(c)Zda byly svědecké výpovědi nepřítomných svědkyň výlučným nebo rozhodujícím
základem pro stěžovatelovo odsouzení

53. Vláda tvrdí, že podle názoru zemského soudu, který byl v tomto ohledu rozhodující, byly svědecké výpovědi učiněné O. a P. „podstatné“ („maßgeblich“) pro odůvodnění závěru o stěžovatelově vině. Existovala však i řada dalších závažných důkazů, včetně výsledků policejního sledování a stěžovatelových vlastních tvrzení, které umožnily ověřit pravdivost svědeckých výpovědí. Otázku, zda předmětná svědectví ve světle těchto skutečností představovala „rozhodující důkaz“ ve smyslu judikatury Soudu, je možno ponechat otevřenou, neboť ve stěžovatelově případě tak jako tak musely být a byly přítomny vyvažující faktory, které obhajobě kompenzovaly nemožnost vyslechnout svědkyně.

(d)Zda existovaly dostatečné vyvažující faktory, které kompenzovaly ztížené podmínky, v nichž pracovala obhajoba

54. Podle tvrzení vlády byla skutečnost, že stěžovatel nemohl vyslechnout svědkyně O. a P., dostatečně vykompenzována tím, že zemský soud provedl komplexní a kritické posouzení věrohodnosti svědeckých výpovědí. Zemský soud hodnotil svědectví poskytnuté oběma svědkyněmi obžaloby se zvláštní opatrností, mimo jiné tím, že srovnával jejich výpovědi učiněné při různých výsleších.

55. Vláda argumentuje, že v německém trestním řízení je soud i státní zástupce ze zákona povinen vyhledávat důkazy svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného. Tím bylo částečně vykompenzováno, že obviněný neměl příležitost podrobit svědkyně obžaloby křížovému výslechu.

56. Při ověřování pravdivosti svědeckých výpovědí zemský soud využil také velké množství podpůrných důkazních prostředků, včetně svědectví z doslechu a spolehlivých fyzických důkazů získaných sledováním stěžovatele. Opatření v rámci sledování zahrnovala zej­ména analýzu údajů o poloze ze stěžovatelova mobilního telefonu a záznam jeho telefonního rozhovoru s jedním ze spoluobžalovaných v době spáchání trestného činu, v němž stěžovatel popisoval, jak jedna ze svědkyň vyskočila z balkónu a ukryla se před ním a jak ji stěžovatel pronásledoval.

57. Kromě toho měl stěžovatel možnost podrobit křížovému výslechu téměř všechny osoby, které vyslýchaly O. a P. v přípravném řízení, a zpochybnit jejich věrohodnost; zemský soud tyto osoby vyslýchal mimo jiné také ohledně chování svědkyň a jejich emočního stavu během výslechu.

58. Pokud jde o skutečnost, že stěžovatel ani jeho právní zástupce neměli ve fázi přípravného řízení možnost vyslechnout svědkyně O. a P., vláda argumentuje tím, že vyšetřující soudce vyloučil stěžovatele z účasti na jednání podle § 168c odst. 3 trestního řádu, aby zajistil ochranu svědkyň a objasnění skutečného průběhu událostí. Svědkyně měly z pachatelů velký strach a v přítomnosti stěžovatele by o trestném činu nevypovídaly úplně a pravdivě. Měly legitimní důvod obávat se pomsty, neboť stěžovatel byl podezřelý ze spáchání podobné loupeže v Kasselu.

59. Kromě toho, jelikož by se svědkyně důvodně obávaly, že stěžovatelův ustanovený obhájce bude stěžovatele informovat o výslechu a o výpovědích, které během něho učinily, nevypovídaly by přesně nebo vůbec ani v přítomnosti samotného obhájce. Vláda vysvětluje, že podle § 168c odst. 5 trestního řádu byl nalézací soud oprávněn upustit od vyrozumění stěžovatelova ustanoveného obhájce o výslechu, pokud by tím mohl být zmařen úspěch vyšetřování. Podle judikatury Spolkového soudního dvora (vláda odkazuje mimo jiné na rozsudek tohoto soudu ze dne 25. července 2000, viz § 58–59 a 62 výše) proto nebylo ustanovení obhájce povinné a jeho přítomnost u výslechu prováděného vyšetřujícím soudcem nebyla nezbytná.

60. Vláda podotýká, že stěžovatel po svém zatčení nepožádal, aby byl výslech svědkyň v přípravném řízení zopakován v jeho přítomnosti. Zdůrazňuje, že nedostavení se O. a P. k hlavnímu líčení nebylo možno předvídat, neboť stěžovatel a jeho spolupachatelé, kteří byli v této fázi již zadrženi, by nepředstavovali pro svědkyně tak velkou hrozbu. V každém případě stěžovatel nikdy neučinil žádné podání, ve kterém by uvedl, jaké otázky si přeje položit svědkyním, jejichž totožnost a místo pobytu znal, nebo z jakých důvodů hodlá zpochybnit jejich věrohodnost.

3.Česká vláda jako vedlejší účastník

61. Česká vláda se domnívá, že projednávaná věc poskytuje Soudu příležitost vyjasnit a upřesnit zásady zformulované v rozsudku Al-Khawaja a Tahery (cit. výše). Domnívá se, že zásady týkající se přípustnosti svědecké výpovědi učiněné nepřítomným svědkem, které byly v tomto rozsudku formulovány v kontextu právního systému common law, nejsou v kon­tinentálních právních systémech plně použitelné. Je přesvědčena, že Soud by měl zohlednit specifické rysy konkrétního dotčeného právního systému.

62. Vedlejší účastník navrhuje, aby Soud před tím, než se začne zabývat otázkou, zda existovaly závažné důvody pro připuštění výpovědi učiněné nepřítomným svědkem (odkazuje na Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, § 120), nejprve zjistil, zda byla namítaná výpověď výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny obžalovaného, jak to učinil například ve věcech Sarkizov a ostatní proti Bulharsku (č. 37981/06, 38022/06, 39122/06 a 44278/06, rozsudek ze dne 17. dubna 2012, § 58) a Damir Sibgatullin proti Rusku (č. 1413/05, rozsudek ze dne 24. dubna 2012, § 54–56). Argumentuje, že v situaci, kdy výpověď nepřítomného svědka nebyla rozhodující, je prokazování závažného důvodu pro neumožnění výslechu svědka obhajobou zbytečné. Soud by měl dále vyjasnit, zda stále akceptuje zásadu impossibilium nulla obligatio est jako závažný důvod pro připuštění výpovědi učiněné nepřítomným svědkem. To má význam zejména v případech, kdy svědek opustil jurisdikci vnitrostátních soudů, neboť ty pak postrádají donucovací pravomoc potřebnou k zajištění jeho přítomnosti při hlavním líčení.

63. Česká vláda dále zdůrazňuje, že posouzení významu svědecké výpovědi pro výsledek řízení přísluší vnitrostátním soudům. Pokud by Soud podrobně analyzoval, do jaké míry byl předmětný důkaz rozhodující nebo významný, pravděpodobně by se tím dostal do kolize s prostorem vnitrostátních orgánů pro uvážení a s vlastní doktrínou čtvrté instance.

64. Podle názoru české vlády snížil relativně pružný přístup Soudu k výlučným nebo rozhodujícím důkazům uplatněný ve věci Khawaja a Tahery (cit. výše) předvídatelnost judikatury Soudu. Česká vláda navrhuje, aby Soud upřesnil, které vyvažující faktory budou považovány za dostatečné k tomu, aby nedošlo k žádnému porušení článku 6 Úmluvy.

C.Hodnocení velkého senátu

1.Shrnutí příslušných zásad

(a)Obecné zásady

65. Soud připomíná, že záruky zakotvené v čl. 6 odst. 3 písm. d) jsou specifickými aspekty práva na spravedlivý proces stanoveného v odstavci 1 téhož článku (viz Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, § 118); stížnost proto posoudí podle obou ustanovení ve spojení (viz Windisch proti Rakousku, rozsudek ze dne 27. září 1990, § 23; Lüdi proti Švýcarsku, rozsudek ze dne 15. června 1992, § 43).

66. Hlavním úkolem Soudu na poli čl. 6 odst. 1 je zhodnotit celkovou spravedlivost trestního řízení (viz mimo jiné Taxquet proti Belgii, č. 926/05, rozsudek velkého senátu ze dne 16. listopadu 2010, s dalšími odkazy). Při tomto hodnocení Soud zkoumá řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly získány důkazy, a to s ohledem na práva obhajoby a na zájem veřejnosti a poškozených na řádném stíhání trestné činnosti (viz Gäfgen proti Německu, č. 22978/05, rozsudek velkého senátu ze dne 1. června 2010, § 163 a 175), a je-li to zapotřebí, i na práva svědků (viz Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, § 118, s dalšími odkazy; Hümmer, cit. výše, § 37).

67. Zásady použitelné v případech, kdy se svědek obžaloby nedostavil k hlavnímu líčení a jeho dříve učiněné výpovědi byly připuštěny jako důkaz, byly shrnuty a upřesněny v rozsudku velkého senátu ze dne 15. prosince 2011 ve věci Al-Khawaja a Tahery (cit. výše).

68. Soud v tomto rozsudku připomněl, že čl. 6 odst. 3 písm. d) zakotvuje zásadu, podle níž předtím, než může být obviněný odsouzen, musejí být za normálních okolností všechny důkazy proti němu provedeny v jeho přítomnosti na veřejném jednání, aby mohly být kontradiktorně přezkoumány (viz Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, § 118).

69. Soud musí v této souvislosti zdůraznit význam fáze vyšetřování pro přípravu hlavního líčení, neboť důkazy získané v této fázi určují rámec, ve kterém bude trestný čin, jenž je předmětem obžaloby, posuzován v hlavním líčení (viz Salduz proti Turecku, č. 36391/02, rozsudek velkého senátu ze dne 27. listopadu 2008, § 54). Přestože primárním účelem článku 6 Úmluvy, pokud jde o trestní řízení, je zajistit spravedlivé řízení před „soudem“ příslušným rozhodnout o jakémkoli „trestním obvinění“, nevyplývá z něho, že se nepoužije již v přípravném řízení. Článek 6 – zejména jeho odstavec 3 – může být relevantní i před postoupením věci do hlavního líčení, pokud je pravděpodobné, že spravedlivost řízení před soudem bude vážně dotčena porušením ustanovení tohoto článku, ke kterému došlo dříve (viz Salduz, cit. výše, § 50, s odkazem na Imbrioscia proti Švýcarsku, č. 13972/88, rozsudek ze dne 24. listopadu 1993, § 36).

70. Použití výpovědí získaných ve fázi policejního prověřování a soudního vyšetřování jako důkazů však není samo o sobě neslučitelné s čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d), pokud byla respektována práva obhajoby. Tato práva obvykle vyžadují, aby obviněnému byla poskytnuta dostatečná a řádná příležitost vyslechnout a zpochybnit věrohodnost svědka proti sobě – buď v době, kdy tento svědek podává svoji výpověď, nebo v pozdější fázi řízení (viz Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, § 118, s dalšími odkazy; dále viz A. G. proti Švédsku, č. 315/09, rozhodnutí ze dne 10. ledna 2012; Trampevski proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, č. 4570/07, rozsudek ze dne 10. července 2012, § 44).

71. V rozsudku ve věci Al-Khawaja a Tahery Soud dospěl k závěru, že připuštění výpovědi svědka, který nebyl přítomen při hlavním líčení a jehož výpověď pořízená v pří­pravném řízení byla výlučným nebo rozhodujícím důkazem proti obviněnému, jako důkazu nemá automaticky za následek porušení čl. 6 odst. 1. Soud tento svůj závěr zdůvodnil tím, že nepružné použití tzv. „pravidla výlučného nebo rozhodujícího důkazu“ (podle něhož je řízení nespravedlivé, pokud bylo odsouzení založeno výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědi učiněné svědkem, kterého obžalovaný nemohl v žádné fázi řízení vyslechnout; tamtéž, § 128 a 147) by bylo v rozporu s tradičním způsobem, jímž Soud přistupuje k právu na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1, tj. konkrétně k řešení otázky, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. Připuštění takového důkazu ale vzhledem k inherentním rizikům pro spravedlivost řízení představuje velmi významný faktor, který je zapotřebí vyvážit (tamtéž, § 146–147).

72. Podle zásad vytyčených v rozsudku Al-Khawaja a Tahery je nutné posuzovat slučitelnost řízení, v němž byla jako důkaz použita výpověď učiněná svědkem, který nebyl přítomen a vyslechnut v hlavním líčení, s čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy (tamtéž, § 152), ve třech krocích. Soud musí zjistit:

(i) zda existoval závažný důvod pro nepřítomnost svědka, a tedy i pro připuštění výpovědi tohoto nepřítomného svědka jako důkazu (tamtéž, § 119–125);

(ii) zda byla výpověď nepřítomného svědka výlučným nebo rozhodujícím základem pro odsouzení obžalovaného (tamtéž, § 119 a 126–147); a

(iii) zda existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly obtíže způsobené obhajobě v důsledku přijetí takové výpovědi a zajistily, že řízení jako celek bylo spravedlivé (tamtéž, § 147).

73. Pokud jde o použitelnost výše uvedených zásad v kontextu různorodých právních systémů smluvních států, zejména v právních systémech common law a kontinentálního práva, Soud připomíná, že sice považuje za důležité brát ohled na podstatné rozdíly mezi právními systémy a procesními postupy, včetně rozdílných přístupů k otázce přípustnosti důkazů v trestním řízení před soudem, avšak v konečném důsledku musí uplatňovat tentýž standard přezkumu podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) bez ohledu na právní systém, v němž má projednávaná věc svůj původ (viz Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, § 130).

74. Nadto v řízeních o individuálních stížnostech není úkolem Soudu zkoumat příslušnou legislativu in abstracto. Musí se naopak co nejvíce omezit na zkoumání otázek, které vyvstávají právě v projednávané věci (viz mezi mnoha jinými N. C. proti Itálii, č. 24952/94, rozsudek velkého senátu ze dne 18. prosince 2002, § 56; Taxquet, cit. výše, § 83). Při projednávání jednotlivých věcí si je Soud samozřejmě vědom rozdílů mezi právními systémy smluvních států Úmluvy, pokud jde o takové otázky jako například přípustnost výpovědi učiněné nepřítomným svědkem a odpovídající potřebu záruk pro zajištění spravedlivosti řízení. Soud v projednávané věci tyto rozdíly náležitě zohlední, zejména při zkoumání otázky, zda existovaly dostatečné faktory vyvažující obtíže způsobené obhajobě v důsledku připuštění neověřené svědecké výpovědi (srov. Al‑Khawaja a Tahery, cit. výše, § 146).

(b)Vzájemný vztah mezi těmito třemi kroky testu Al-Khawaja

75. Soud se domnívá, že z uplatňování zásad stanovených v rozsudku Al-Khawaja a Tahery v jeho následné judikatuře je patrné, že pro posouzení souladu řízení, v němž byla jako důkaz připuštěna neověřená usvědčující výpověď, s Úmluvou je zapotřebí vyjasnit vztah mezi výše uvedenými třemi kroky testu Al-Khawaja. Je jasné, že musí být provedeny všechny tři kroky, pokud odpovědi na otázky v prvním kroku (zda existoval závažný důvod pro nepřítomnost svědka) a druhém kroku (zda výpověď poskytnutá nepřítomným svědkem byla výlučným nebo rozhodujícím podkladem pro odsouzení obžalovaného) jsou kladné, jak tomu bylo v případě rozsudku Al-Khawaja a Tahery (viz Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, § 120 a 147). Soud však byl vyzván, aby objasnil, zda musejí být všechny tři kroky testu provedeny i v případech, kdy je odpověď na otázku buď v prvním, nebo druhém kroku záporná, a dále v jakém pořadí mají být kroky prováděny.

(i)Zda má absence závažného důvodu pro nepřítomnost svědka sama o sobě za následek
porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d)

76. Pokud jde o otázku, zda má absence závažného důvodu pro nepřítomnost svědka (první krok testu Al-Khawaja) sama o sobě za následek porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy, aniž by bylo zapotřebí provést druhý a třetí krok testu Al-Khawaja, Soud konstatuje následující. V rozsudku Al-Khawaja a Tahery Soud vyslovil názor, že požadavek na existenci závažného důvodu pro připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu je „předběžnou otázkou“, kterou je třeba zodpovědět dříve, než bude přikročeno k posouzení, zda byl tento důkaz výlučný nebo rozhodující (tamtéž, § 120). Dále konstatoval, že shledal porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) i v případech, kdy svědectví podané nepřítomným svědkem nebylo výlučným ani rozhodujícím důkazem, pokud nebyl prokázán závažný důvod, pro který svědek nebyl vyslechnut (tamtéž, s dalšími odkazy).

77. Soud podotýká, že požadavek, aby nepředvolání svědka bylo zdůvodněno, se v jeho judikatuře objevil v souvislosti s otázkou, zda bylo odsouzení obžalovaného založeno výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědi učiněné nepřítomným svědkem (viz Al‑Khawa­ja a Tahery, cit. výše, § 128). Soud dále připomíná, že smyslem rozsudku Al‑Khawaja a Tahery, ve kterém se Soud odchýlil od tzv. „pravidla výlučného či rozhodujícího důkazu“, bylo opustit dosavadní nerozlišující pravidlo a tradičním způsobem posoudit spravedlivost řízení jako celku (tamtéž, § 146–147). Pokud by však řízení bylo považováno za nespravedlivé pouze kvůli neexistenci závažného důvodu pro nepřítomnost svědka, přestože by neověřený důkaz nebyl důkazem výlučným ani rozhodujícím, nebo že by dokonce byl nepodstatný pro výsledek řízení, jednalo by se pouze o další nerozlišující pravidlo.

78. Soud poznamenává, že po vydání rozsudku Al-Khawaja uplatnil v řadě případů komplexní přístup k posouzení spravedlivosti řízení a provedl všechny tři kroky testu Al-Khawaja (viz Salikhov proti Rusku, č. 23880/05, rozsudek ze dne 3. května 2012, § 118 a násl.; Asadbeyli a ostatní proti Ázerbájdžánu, č. 3653/05, 14729/05, 20908/05, 26242/05, 36083/05 a 16519/06, rozsudek ze dne 11. prosince 2012, § 134; Yevgeniy Ivanov proti Rusku, č. 27100/03, rozsudek ze dne 25. dubna 2013, § 45–50; Şandru proti Rumunsku, č. 33882/05, rozsudek ze dne 15. října 2013, § 62–70). V jiných věcech však byla neexistence závažného důvodu pro nepřítomnost svědka obžaloby sama o sobě považována za dostatečný důvod pro závěr o porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) (viz Rudnichenko proti Ukrajině, č. 2775/07, rozsudek ze dne 11. července 2013, § 105–110; Nikolitsas proti Řecku, č. 63117/09, rozsudek ze dne 3. července 2014, § 35; v posledně uvedené věci se však Soud zabýval i dalšími kroky testu Al-Khawaja, viz tamtéž, § 36–39). V dalších věcech Soud uplatnil ještě jiný, diferencovaný přístup: absence závažného důvodu pro nepřítomnost svědka obžaloby byla považována za rozhodující pro nespravedlivost soudního řízení, pokud nebyla svědecká výpověď pro výsledek řízení zjevně nepodstatná (viz Khodorkovskiy a Lebedev proti Rusku, č. 11082/06 a 13772/05, rozsudek ze dne 25. července 2013, § 709–716; Cevat Soysal proti Turecku, č. 17362/03, rozsudek ze dne 23. září 2014, § 76–79; Suldin proti Rusku, č. 20077/04, rozsudek ze dne 16. října 2014, § 56–59). Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem (viz § 111–112 výše) je velký senát přesvědčen, že absence závažného důvodu pro nepřítomnost svědka nemůže být sama o sobě rozhodující pro závěr o nespravedlivosti řízení. Neexistence závažného důvodu pro nepřítomnost svědka obžaloby je tedy velmi významný faktor, který musí být zvážen při posouzení celkové spravedlivosti a který může vychýlit jazýček vah směrem k závěru o porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d).

(ii)Zda jsou dostatečné vyvažující faktory nezbytné i v případě, že neověřená svědecká výpověď nebyla výlučným ani rozhodujícím důkazem

79. V rozsudku ve věci Al-Khawaja a Tahery se Soud zabýval požadavkem na existenci dostatečných vyvažujících faktorů zaručujících spravedlivé a řádné posouzení spolehlivosti výpovědi v případech, kdy bylo odsouzení založeno výlučně nebo v rozhodující míře na svědectví nepřítomného svědka (tamtéž, § 147).

80. Pokud jde o otázku, zda je nezbytné zkoumat existenci dostatečných vyvažujících faktorů i v případech, kdy význam výpovědi učiněné nepřítomným svědkem nedosáhl prahu výlučného nebo rozhodujícího důkazu, který by odůvodňoval stěžovatelovo odsouzení, Soud připomíná, že obvykle považoval za nezbytné provést posouzení celkové spravedlivosti řízení. Toto posouzení tradičně zahrnovalo zkoumání otázky významu neověřeného svědectví v neprospěch obžalovaného i otázky vyvažujících opatření přijatých justičními orgány za účelem kompenzace ztížených podmínek, v nichž pracovala obhajoba (viz Gani proti Španělsku, č. 61800/08, rozsudek ze dne 19. února 2013, § 41, s mnoha odkazy; dále viz Fąfrowicz proti Polsku, č. 43609/07, rozsudek ze dne 17. dubna 2012, § 58–63; Sellick a Sellick proti Spojenému království, č. 18743/06, rozhodnutí ze dne 16. října 2012, § 54–55 (k výpovědím nepřítomných svědků označených za „důležité“); Beggs proti Spojenému království, č. 25133/06, rozsudek ze dne 6. listopadu 2012, § 156–159 (k výpovědi svědka označené jen jako jeden z nepřímých důkazů); Štefančič proti Slovinsku, č. 18027/05, rozsudek ze dne 25. října 2012, § 42–47 (k výpovědi nepřítomného svědka klasifikované jako jeden z několika důkazů, na nichž bylo založeno stěžovatelovo odsouzení); Garofolo proti Švýcarsku, č. 4380/09, rozhodnutí ze dne 2. dubna 2013, § 52 a § 56–57; viz však také Matytsina proti Rusku, č. 58428/10, rozsudek ze dne 27. března 2014, § 164–165, a Horncastle a ostatní proti Spojenému království, č. 4184/10, rozsudek ze dne 16. prosince 2014, § 150–151 (kdy v obou věcech s ohledem na malý význam výpovědi nepřítomného svědka nebyla zkoumána existence vyvažujících faktorů).

81. Vzhledem k tomu, že úkolem Soudu je zjistit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé, Soud musí zkoumat existenci dostatečných vyvažujících faktorů nejen tehdy, byla-li výpověď nepřítomného svědka výlučným nebo rozhodujícím základem pro stěžovatelovo odsouzení, ale i v případech, kdy po přezkoumání hodnocení váhy důkazu provedeného vnitrostátními soudy (podrobněji popsaného v § 124 níže) dospěje k závěru, že není jasné, zda byl předmětný důkaz výlučným nebo rozhodujícím základem, avšak bude zřejmé, že měl významnou váhu a jeho připuštění mohlo znevýhodnit obhajobu. Síla vyvažujících faktorů nezbytných k tomu, aby bylo řízení považováno za spravedlivé, bude záviset na významu svědectví nepřítomného svědka. Čím větší váhu bude jeho svědectví mít, tím silnější budou muset být vyvažující faktory, aby řízení jako celek mohlo být považováno za spravedlivé.

(iii)K pořadí tří kroků testu Al-Khawaja

82. Soud poznamenává, že ve věci Al-Khawaja a Tahery byl požadavek na existenci závažného důvodu pro nepřítomnost svědka (první krok) a pro následné připuštění výpovědi nepřítomného svědka považován za předběžnou otázku, kterou bylo nutno vyřešit dříve, než se Soud začal zabývat tím, zda se jedná o výlučný nebo rozhodující důkaz (druhý krok; tamtéž, § 120). „Předběžný“ lze v tomto kontextu chápat ve smyslu času: nalézací soud musí nejprve rozhodnout, zda existuje závažný důvod pro nepřítomnost svědka, a zda proto může být jeho svědectví připuštěno jako důkaz. Pouze je-li toto svědectví připuštěno, může nalézací soud v závěru hlavního líčení s přihlédnutím ke všem předloženým důkazům posoudit význam výpovědi nepřítomného svědka a zejména otázku, zda je tato výpověď výlučným nebo rozhodujícím základem pro odsouzení obžalovaného. Pak bude záležet na váze svědectví poskytnutého nepřítomným svědkem, jak silné budou muset být vyvažující faktory (třetí krok), aby byla zajištěna spravedlivost řízení jako celku.

83. Vzhledem k výše uvedenému bude zpravidla vhodné provádět tři kroky testu Al‑Khawaja v pořadí uvedeném ve stejnojmenném rozsudku (viz § 107 výše). Všechny tři kroky testu spolu ale vzájemně souvisejí a společně slouží ke zjištění, zda bylo předmětné trestní řízení jako celek spravedlivé. V konkrétním případě proto může být vhodné provést tyto kroky v jiném pořadí, zejména pokud se některý z nich ukáže jako rozhodující pro závěr o spravedlivosti nebo nespravedlivosti řízení (v této souvislosti viz např. Nechto proti Rusku, č. 24893/05, rozsudek ze dne 24. ledna 2012, § 119–125 a 126–127; Mitkus proti Lotyšsku, č. 7259/03, rozsudek ze dne 2. října 2012, § 101–102 a § 106; Gani, cit. výše, § 43–45; Şandru, cit. výše, § 62–66; ve všech těchto věcech byl druhý krok, tedy otázka, zda bylo svědectví nepřítomného svědka výlučným nebo rozhodujícím důkazem, proveden ještě před prvním krokem, tj. otázkou, zda existoval závažný důvod pro svědkovu nepřítomnost).

(c)Zásady vztahující se ke všem třem krokům testu Al-Khawaja

(i)Zda existoval závažný důvod pro nepřítomnost svědka při hlavním líčení

84. Závažný důvod pro nepřítomnost svědka musel existovat z pohledu nalézacího soudu, to znamená, že soud musel mít závažné skutkové nebo právní důvody, proč nezajistil jeho přítomnost u hlavního líčení. Pokud existoval závažný důvod pro nepřítomnost svědka v tomto smyslu, znamená to, že existoval i závažný důvod nebo ospravedlnění pro připuštění neověřené svědecké výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu nalézacím soudem. Existuje celá řada důvodů, pro které se svědek nemusí dostavit k hlavnímu líčení, například kvůli úmrtí nebo ze strachu (viz Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, § 120–125), ze zdravotních důvodů (viz např. Bobeş Proti Rumunsku, č. 29752/05, rozsudek ze dne 9. července 2013, § 39–40; Vronchenko proti Estonsku, č. 59632/09, rozsudek ze dne 18. července 2013, § 58; Matytsina, cit. výše, § 163) nebo proto, že je nedosažitelný.

85. V případech nepřítomnosti svědka z důvodu jeho nedosažitelnosti Soud vyžaduje, aby nalézací soud učinil vše, co od něj lze přiměřeně požadovat, pro zajištění přítomnosti svědka (viz Gabrielyan proti Arménii, č. 8088/05, rozsudek ze dne 10. dubna 2012, § 78; Tseber proti České republice, č. 46203/08, rozsudek ze dne 22. listopadu 2012, § 48; Kostecki proti Polsku, č. 14932/09, rozsudek ze dne 4. června 2013, § 65 a 66). Skutečnost, že vnitrostátní soudy nebyly schopny dotyčného svědka nalézt nebo že se svědek nenacházel v zemi, kde se konalo hlavní líčení, nebyly samy o sobě považovány za dostatečné pro naplnění požadavků ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d). Toto ustanovení od smluvních států vyžaduje, aby učinily pozitivní kroky s cílem umožnit obviněnému vyslechnout nebo nechat vyslechnout svědky proti sobě (viz Gabrielyan, cit. výše, § 81; Tseber, cit. výše, § 48; Lučić proti Chorvatsku, č. 5699/11, rozsudek ze dne 27. února 2014, § 79). Tato opatření představují součást úsilí, které musejí smluvní státy vynaložit, aby zajistily, že práva zaručená článkem 6 budou moci být účinně využívána (viz Gabrielyan, cit. výše, § 81, s dalšími odkazy). Jinak je nepřítomnost svědka přičitatelná vnitrostátním orgánům (viz Tseber, cit. výše, § 48; Lučić, cit. výše, § 79).

86. Soudu nepřísluší stanovit seznam konkrétních opatření, která musejí vnitrostátní soudy přijmout, aby učinily vše, co od nich lze přiměřeně požadovat, k zajištění přítomnosti svědka, kterého nakonec považovaly za nedosažitelného (viz Tseber, cit. výše, § 49). Je však zřejmé, že musejí svědka aktivně hledat s pomocí vnitrostátních orgánů, včetně policie (viz Salikhov, cit. výše, § 116–117; Prăjină proti Rumunsku, č. 5592/05, rozsudek ze dne 7. ledna 2014, § 47; Lučić, cit. výše, § 79), a pokud se svědek zdržuje v zahraničí, zpravidla musí též využít mezinárodní právní pomoc, je-li tento mechanismus k dispozici (viz Gabrielyan, cit. výše, § 83; Fąfrowicz, cit. výše, § 56; Lučić, cit. výše, § 80; Nikolitsas, cit. výše, § 35).

87. Z požadavku, aby vnitrostátní orgány učinily vše, co po nich lze přiměřeně požadovat, k zajištění svědkovy přítomnosti u hlavního líčení, dále vyplývá, že vnitrostátní soudy budou pečlivě zkoumat důvody, pro které se svědek nemůže dostavit k hlavnímu líčení, a vždy přitom zohlední jeho konkrétní situaci (viz Nechto, cit. výše, § 127; Damir Sibgatullin, cit. výše, § 56; Yevgeniy Ivanov, cit. výše, § 47).

(ii)Zda byla výpověď nepřítomného svědka výlučným nebo rozhodujícím základem pro odsouzení obžalovaného

88. Pokud jde o otázku, zda byla výpověď nepřítomného svědka připuštěná jako důkaz výlučným nebo rozhodujícím základem pro odsouzení obžalovaného (druhý krok testu Al-Khawaja), Soud připomíná, že „výlučný“ důkaz je třeba chápat jako jediný důkaz proti obžalovanému (viz Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, § 131). „Rozhodující“ důkaz by měl být vykládán úžeji jako usvědčující důkaz takové důležitosti nebo významu, že bude pravděpodobně rozhodující pro výsledek řízení. Je-li neověřená svědecká výpověď potvrzena jinými podpůrnými důkazy, bude posouzení, zda je rozhodujícím důkazem, záviset na síle těchto podpůrných důkazů; čím silnější jsou tyto důkazy, tím méně je pravděpodobné, že bude výpověď nepřítomného svědka považována za rozhodující (tamtéž, § 131).

89. Jelikož úkolem Soudu není působit jako soud čtvrté instance (viz Nikolitsas, cit. výše, § 30), východiskem pro jeho rozhodování, zda bylo odsouzení stěžovatele založeno výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědi nepřítomného svědka, jsou rozsudky vnitrostátních soudů (viz Beggs, cit. výše, § 156; Kostecki, cit. výše, § 67; Horncastle, cit. výše, § 141 a 150). Soud musí přezkoumat hodnocení vnitrostátních soudů z hlediska významu pojmů „výlučný“ a „rozhodující“ důkaz a rozhodnout, zda posouzení váhy tohoto důkazu provedené vnitrostátními soudy nebylo nepřijatelné či svévolné (srov. např. McGlynn proti Spojenému království, č. 40612/11, rozhodnutí ze dne 16. října 2012, § 23; Garofolo, cit. výše, § 52–53). Soud musí dále provést vlastní posouzení váhy výpovědi poskytnuté nepřítomným svědkem, pokud se vnitrostátní soudy k této otázce nevyjádřily nebo pokud jejich názor na tuto otázku není jasný (srov. např. Fąfrowicz, cit. výše, § 58; Pichugin proti Rusku, č. 38623/03, rozsudek ze dne 23. října 2012, § 196–200; Tseber, cit. výše, § 54–56; Nikolitsas, cit. výše, § 36).

(iii)Zda existovaly dostatečné vyvažující faktory, které kompenzovaly ztížené podmínky,
v nichž pracovala obhajoba

90. Pokud jde o otázku, zda existovaly dostatečné vyvažující faktory, které by kompenzovaly ztížené podmínky, v nichž musela pracovat obhajoba v důsledku připuštění neověřené svědecké výpovědi v hlavním líčení (třetí krok testu Al-Khawaja), Soud opakuje, že tyto vyvažující faktory musejí umožňovat spravedlivé a řádné posouzení spolehlivosti takové výpovědi (viz Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, § 147).

91. Skutečnost, že vnitrostátní soudy přistupovaly k neověřené výpovědi nepřítomného svědka opatrně, považoval Soud za důležitou záruku (srov. Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, § 161; Gani, cit. výše, § 48; Brzuszczyński proti Polsku, č. 23789/09, rozsudek ze dne 17. září 2013, § 85–86). Soudy musely prokázat, že si byly vědomy nižší důkazní váhy tvrzení nepřítomného svědka (srov. např. Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, § 157; Bobeş, cit. výše, § 46). Soud v této situaci zohlednil, zda vnitrostátní soudy podrobně zdůvodnily, proč považovaly takový důkaz za spolehlivý, a zda současně přihlédly k dalším dostupným důkazům (viz Brzuszczyński, cit. výše, § 85–86 a 89; Prăjină, cit. výše, § 59; Nikolitsas, cit. výše, § 37). Soud bere v potaz rovněž případné pokyny udělené soudcem porotě ohledně toho, jak má přistupovat k výpovědi nepřítomného svědka (viz např. Sellick a Sellick, cit. výše, § 55).

92. Další zárukou v této souvislosti může být, je-li při hlavním líčení přehrán videozáznam výslechu nepřítomného svědka provedeného v přípravném řízení, aby bylo soudu, obžalobě i obhajobě umožněno pozorovat svědkovo chování během výslechu a vytvořit si vlastní názor na jeho spolehlivost (viz A. G. proti Švédsku, cit. výše; Chmura proti Polsku, č. 18475/05, rozsudek ze dne 3. dubna 2012, § 50; D. T. proti Nizozemsku, č. 25307/10, rozhodnutí (nepřijatelnost) ze dne 2. dubna 2013, § 50; Yevgeniy Ivanov, cit. výše, § 49; Rosin proti Estonsku, č. 26540/08, rozsudek ze dne 19. prosince 2013, § 62; González Nájera proti Španělsku,[1] č. 61047/13, rozhodnutí ze dne 11. února 2014, § 54).

93. Jinou významnou zárukou je, pokud jsou v hlavním líčení k dispozici důkazy, které podporují neověřenou svědeckou výpověď (viz mimo jiné Sică proti Rumunsku, č. 12036/05, rozsudek ze dne 9. července 2013, § 76–77; Brzuszczyński, cit. výše, § 87; Prăjină, cit. výše, § 58 a 60). Takovými důkazy mohou být například výpovědi učiněné při hlavním líčení osobami, kterým nepřítomný svědek popsal události bezprostředně poté, co k nim došlo (viz Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, § 156; McGlynn, cit. výše, § 24; D. T. proti Nizozemsku, cit. výše, § 50; González Nájera, cit. výše, § 55), jiné zajištěné skutkové důkazy o daném trestném činu, včetně důkazů forenzních (viz např. McGlynn, cit. výše, § 24 (důkaz pomocí DNA)) nebo znalecký posudek o zraněních oběti či její věrohodnosti (srov. Gani, cit. výše, § 48; González Nájera, cit. výše, § 56; Rosin, cit. výše, § 61). Soud dále považoval za významný faktor podporující výpověď nepřítomného svědka skutečnost, že jeho popis trestného činu, který na něm měl být údajně spáchán, se do značné míry podobal popisu podanému jiným svědkem, u něhož nic nenasvědčovalo tomu, že byl ovlivňován, ohledně obdobného trestného činu spáchaného tímtéž obžalovaným. Tento faktor je ještě významnější, pokud druhý ze svědků vypovídal v hlavním líčení a jeho věrohodnost byla ověřena křížovým výslechem (srov. Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, § 156).

94. Dále, v případech, kdy svědek není přítomen u hlavního líčení a nemůže být vyslýchán, je důležitou zárukou, pokud může obhajoba během hlavního líčení nepřímo, například písemně, klást svědkovi vlastní otázky (viz Yevgeniy Ivanov, cit. výše, § 49; Scholer proti Německu, č. 14212/10, rozsudek ze dne 18. prosince 2014, § 60).

95. Jinou významnou zárukou vyrovnávající ztížené podmínky, za nichž pracuje obhajoba v důsledku připuštění neověřené svědecké výpovědi v hlavním líčení, je možnost, aby obžalovaný nebo jeho právní zástupce vyslechl svědka ve fázi vyšetřování (viz mimo jiné A. G. proti Švédsku, cit. výše; Gani, cit. výše, § 48; Şandru, cit. výše, § 67). Soud v této souvislosti rozhodl, že pokud orgány činné v trestním řízení již ve fázi vyšetřování dospěly k závěru, že svědek nebude vyslýchán v hlavním líčení, je nezbytné poskytnout obhajobě příležitost, aby mohla v přípravném řízení nechat oběti položit otázky (viz věci Rosin, cit. výše, § 57 a násl., zejména § 57 a 60, a Vronchenko, cit. výše, § 61 a 63, které se týkaly nepřítomnosti nezletilé oběti sexuálního trestného činu při hlavním líčení z důvodu ochrany blaha dítěte; srov. Aigner proti Rakousku, č. 28328/03, rozsudek ze dne 10. května 2012, § 41–42; Trampevski, cit. výše, § 45). Takové výslechy jsou v přípravném řízení prováděny často, aby bylo vyloučeno riziko, že důležitý svědek nebude moci v hlavním líčení vypovídat (viz Chmura, cit. výše, § 51).

96. Obviněnému musí být dále poskytnuta možnost předestřít vlastní verzi událostí a zpochybnit věrohodnost nepřítomného svědka poukázáním na případné nesrovnalosti nebo rozpory s tvrzeními jiných svědků (viz Aigner, cit. výše, § 43; D. T. proti Nizozemsku, cit. výše, § 50; Garofolo, cit. výše, § 56; Gani, cit. výše, § 48). Zná-li obhajoba totožnost svědka, může identifikovat a prověřit jeho případné motivy pro nepravdivou výpověď, a tím účinně zpochybnit jeho věrohodnost, byť v menší míře než při přímé konfrontaci (viz Tseber, cit. výše, § 63; Garofolo, cit. výše, § 56; Sică, cit. výše, § 73; Brzuszczyński, cit. výše, § 88).

2.Použití výše uvedených zásad na projednávanou věc

(a)Zda existoval závažný důvod pro nepřítomnost svědkyň O. a P. při hlavním líčení

97. V projednávané věci se bude Soud nejprve zabývat otázkou, zda z pohledu nalézacího soudu existoval závažný důvod pro nepřítomnost svědkyň obžaloby O. a P. u hlavního líčení, a tedy i závažný důvod nebo ospravedlnění pro připuštění neověřených výpovědí nepřítomných svědkyň jako důkazů (viz § 119 výše).

98. Při posouzení, zda měl zemský soud závažné faktické či právní důvody pro nezajištění přítomnosti svědků u hlavního líčení, Soud nejprve poznamenává, jak správně zdůraznil stěžovatel, že zemský soud neakceptoval zdravotní stav svědkyň ani jejich obavy jako důvod pro nedostavení se k hlavnímu líčení.

99. Dokládá to skutečnost, že zemský soud dopisem ze dne 29. srpna 2007 požádal svědkyně, které měly trvalý pobyt v Lotyšsku, aby se dostavily k hlavnímu líčení, přestože již dříve odmítly vyhovět jeho předvolání a předložily lékařská potvrzení o tom, že se nacházejí v labilním posttraumatickém citovém a psychickém stavu (viz § 23–24 výše). Dále, po zrušení výslechu před lotyšským soudem, k němuž došlo poté, co svědkyně opět předložily lékařská potvrzení, že stále trpí posttraumatickou stresovou poruchou, zemský soud sdělil lotyšskému soudu, že podle standardů německého trestního práva procesního svědkyně své odmítnutí vypovídat dostatečně neodůvodnily. Zemský soud proto lotyšskému soudu navrhl, aby nechal přezkoumat zdravotní stav svědkyň a jejich schopnost vypovídat revizním lékařem nebo aby je přiměl dostavit se k výslechu v Lotyšsku. Lotyšský soud na tyto návrhy neodpověděl (viz § 26–27 výše).

100. Teprve poté, co se tyto snahy o osobní výslech svědkyň ukázaly jako bezvýsledné, došel zemský soud k závěru, že svědkyně není možné v dohledné době vyslechnout, neboť tomu brání nepřekonatelná překážka. Zemský soud proto podle § 251 odst. 1 bodu 2 a odst. 2 bodu 1 trestního řádu připustil jako důkaz v řízení protokol o výslechu svědkyň provedeném v přípravném řízení (viz § 28 výše). Důvodem pro tento krok zemského soudu byla tedy nedosažitelnost svědkyň, neboť nalézací soud neměl pravomoc k tomu, aby je přiměl se dostavit (tj. procesní či právní důvod), nikoli jejich zdravotní stav nebo strach (věcný či faktický důvod).

101. Ve věcech týkajících se nepřítomnosti svědků obžaloby z důvodu jejich nedosažitelnosti se Soud musí zabývat otázkou, zda nalézací soud učinil vše, co od něj bylo možno přiměřeně požadovat, aby zajistil přítomnost svědků u hlavního líčení (viz § 120 výše). Soud v tomto ohledu poznamenává, že zemský soud vynaložil značné aktivní úsilí na to, aby obhajobě, sám sobě i obžalobě umožnil svědkyně O. a P. vyslechnout.

102. Zemský soud kriticky zhodnotil důvody, pro které obě svědkyně odmítly vypovídat v hlavním líčení v Německu a které doložily lékařskými potvrzeními. Jak je uvedeno výše, tyto důvody považoval pro ospravedlnění nepřítomnosti svědkyň za nedostatečné, a svědkyně proto individuálně kontaktoval a nabídl jim různé možnosti, jak by mohly v hlav­ním líčení vypovídat, což obě odmítly.

103. Zemský soud poté cestou mezinárodní právní pomoci požádal o předvolání svědkyň k lotyšskému soudu, aby je předseda senátu a obhajoba mohli vyslechnout prostřednictvím videokonference. Lotyšský soud však výslech zrušil, neboť svědkyně opět odmítly vypovídat a předložily lékařská potvrzení, která tento soud akceptoval. Zemský soud poté znovu kriticky posoudil svědkyněmi předložené shora uvedené důvody nedostavení se k hlavnímu líčení, později dokonce lotyšskému soudu navrhl, aby nechal zdravotní stav svědkyň posoudit revizním lékařem nebo aby je k účasti na výslechu donutil, avšak neobdržel žádnou odpověď (podrobněji viz § 23–27 výše).

104. Vzhledem k těmto skutečnostem se velký senát ztotožňuje se závěrem, ke kterému v tomto ohledu dospěl senát, a konstatuje, že zemský soud učinil vše, co od něj bylo možno v rámci stávající právní úpravy přiměřeně požadovat (viz § 64–66), aby zajistil přítomnost svědkyň O. a P. Zemský soud neměl v rámci své pravomoci na území Německa jiné přiměřené prostředky, jimiž by mohl zajistit, aby se lotyšské státní příslušnice O. a P., které se zdržovaly ve své domovské zemi, zúčastnily hlavního líčení. Soud je zejména přesvědčen, že nic nenaznačuje tomu, že by se nalézacímu soudu podařilo v přiměřené době dosáhnout výslechu svědkyň na základě bilaterálních jednání s Lotyšskou republikou na politické úrovni, jak navrhuje stěžovatel. V souladu se zásadou impossibilium nulla est obligatio proto nebyla nepřítomnost svědkyň přičitatelná vnitrostátnímu soudu.

105. Z pohledu nalézacího soudu proto existoval závažný důvod pro neúčast svědkyň O. a P. na hlavním líčení, a tedy i pro to, aby byly výpovědi učiněné svědkyněmi během přípravného řízení na policii a před vyšetřujícím soudcem připuštěny jako důkaz.

(b)Zda byly výpovědi nepřítomných svědkyň výlučným nebo rozhodujícím základem
pro stěžovatelovo odsouzení

106. Při posuzování váhy svědeckých výpovědí podaných nepřítomnými svědkyněmi, a zejména otázky, zda bylo jejich svědectví výlučným nebo rozhodujícím základem pro stěžovatelovo odsouzení, Soud přihlíží v prvé řadě k hodnocení vnitrostátních soudů. Soud konstatuje, že zemský soud považoval O. a P. za klíčové svědky obžaloby („maßgebliche[n] Belastungszeuginnen“), avšak vycházel i z dalších dostupných důkazů (viz § 32 a 36 výše). Když Spolkový soudní dvůr odmítl stěžovatelovo dovolání, pouze obecně odkázal na stanovisko zaslané spolkovým nejvyšším státním zástupcem. Ten ve svém stanovisku argumentoval, že předmětné svědecké výpovědi nebyly výlučným ani rozhodujícím základem pro stěžovatelovo odsouzení, neboť zemský soud své závěry opřel i o další významné důkazy (viz § 49 výše).

107. Soud konstatuje, že vnitrostátní soudy, které nepovažovaly svědecké výpovědi O. a P. za výlučný (tj. jediný) důkaz proti stěžovateli, nedaly jasně najevo, zda předmětné svědecké výpovědi považují za „rozhodující“ důkaz ve smyslu definice podané Soudem v rozsudku ve věci Al-Khawaja a Tahery (který byl sám ovšem vydán až po rozhodnutí vnitrostátních soudů v projednávané věci), tedy za důkaz takového významu, že bude pravděpodobně rozhodující pro výsledek řízení (viz § 123 výše). Označení obou svědkyň zemským soudem za „maßgeblich“ (což lze přeložit jako „klíčový“, ale také „důležitý“, „významný“ nebo „rozhodující“) není v tomto ohledu jednoznačné. Kromě toho obecný odkaz Spolkového soudního dvora na odůvodnění spolkového nejvyššího státního zástupce, který popřel, že by výpovědi poškozených byly výlučným nebo rozhodujícím základem pro stěžovatelovo odsouzení (viz § 49 výše), nelze chápat tak, že se soud ztotožnil se všemi argumenty státního zástupce.

108. Při provádění vlastního hodnocení váhy svědecké výpovědi ve světle závěrů vnitrostátních soudů musí Soud vycházet ze síly dalších dostupných usvědčujících důkazů (viz § 123 výše). Soud konstatuje, že zemskému soudu byly předloženy zejména tyto další důkazy vztahující se k danému trestnému činu: svědectví z doslechu poskytnuté sousedkou svědkyň E. a jejich přítelkyní L. o tom, jakým způsobem jim O. a P. popsaly události ze dne 3. února 2007; vlastní doznání stěžovatele učiněné v průběhu hlavního líčení, že v rozhodné době byl v bytě O. a P., vyskočil z balkónu a pronásledoval P.; údaje o poloze a záznamy hovorů mezi jedním ze spoluobžalovaných a stěžovatelem uskutečněných ze dvou mobilních telefonů v době spáchání trestného činu, z nichž vyplývá, že stěžovatel byl přítomen v bytě na místě činu a že vyskočil z balkónu s úmyslem pronásledovat jednu z prchajících obyvatelek; údaje z GPS, z nichž plyne, že automobil jednoho ze spoluobžalovaných byl v rozhodné době zaparkován poblíž bytu svědkyň; a konečně důkazy týkající se trestného činu spáchaného stěžovatelem a jeho spolupachatelem dne 14. října 2006 v Kasselu.

109. Soud s ohledem na tyto důkazy nemůže než konstatovat, že O. a P. byly jedinými očitými svědkyněmi předmětného trestného činu. Jiné důkazy, které měly soudy k dispozici, byly buď svědectvím z doslechu, nebo se jednalo toliko o nepřímé technické a jiné důkazy, které nebyly jednoznačné, pokud jde o samotnou loupež a vydírání. Vzhledem k těmto skutečnostem je Soud přesvědčen, že důkaz nepřítomných svědkyň byl „rozhodující“, tj. určující pro stěžovatelovo odsouzení.

(c)Zda existovaly dostatečné vyvažující faktory, které kompenzovaly ztížené podmínky, v nichž pracovala obhajoba

110. Ve třetím kroku musí Soud dále rozhodnout, zda existovaly dostatečné vyvažující faktory, které kompenzovaly ztížené podmínky, za nichž pracovala obhajoba v důsledku připuštění rozhodujícího svědectví nepřítomných svědkyň. Jak je popsáno výše (viz § 125–131), v tomto ohledu jsou významné následující okolnosti: přístup nalézacího soudu k neově­řeným výpovědím, existence a síla dalších usvědčujících důkazů a procesní opatření přijatá k vykompenzování nemožnosti podrobit svědkyně přímému křížovému výslechu během hlavního líčení.

(i)Přístup nalézacího soudu k neověřeným výpovědím

111. Pokud jde o otázku, jak vnitrostátní soudy zacházely se svědectvím nepřítomných svědkyň O. a P., Soud konstatuje, že zemský soud k těmto důkazům přistupoval obezřetně. Ve svém rozsudku výslovně uvedl, že byl povinen hodnotit věrohodnost svědkyň obzvlášť pečlivě, neboť obhajoba ani on sám neměly možnost klást svědkyním při hlavním líčení otázky a pozorovat jejich chování.

112. Soud v této souvislosti podotýká, že zemský soud neměl ani možnost zhlédnout při hlavním líčení videozáznam výslechu svědkyň provedeného vyšetřujícím soudcem, neboť takový záznam nebyl pořízen. Poznamenává, že nalézací soudy v různých právních systémech se k tomuto prostředku uchylují (srov. příklady v § 127 výše), což jim i obhajobě a obžalobě umožňuje pozorovat svědkovo chování při výslechu a učinit si jasnější představu o jeho věrohodnosti.

113. Zemský soud ve svém velmi podrobně odůvodněném rozsudku vysvětlil, že si je vědom snížené důkazní hodnoty neověřených svědeckých výpovědí. Porovnal obsah opakovaných výpovědí získaných od O. a P. v přípravném řízení a došel k závěru, že svědkyně popsaly okolnosti trestného činu podrobně a souvisle. Nalézací soud měl za to, že menší rozpory v tvrzeních svědkyň je možno vysvětlit obavami, aby se o jejich způsobu obživy nedozvěděly úřady. Rovněž podotkl, že neschopnost svědkyň identifikovat stěžovatele svědčí o tom, že nevypovídaly s úmyslem křivě jej obvinit.

114. Soud dále konstatuje, že zemský soud se při hodnocení věrohodnosti svědkyň zabýval také různými aspekty jejich chování ve vztahu k jejich výpovědím. Vzal v úvahu skutečnost, že svědkyně trestný čin ihned neoznámily a že se bez dostatečné omluvy nedostavily k hlavnímu líčení. Byl ale přesvědčen, že pro toto chování existuje vysvětlení – konkrétně strach svědkyň z problémů s policií nebo z pomsty pachatelů a jejich znepokojení z toho, že budou muset na trestný čin znovu vzpomínat a vypovídat o něm –, které však nemělo vliv na jejich věrohodnost.

115. Vzhledem k výše uvedenému má Soud za to, že zemský soud hodnotil věrohodnost nepřítomných svědkyň a spolehlivost jejich výpovědí opatrně. V této souvislosti Soud poznamenává, že jeho úkol posoudit zacházení nalézacího soudu s neověřenými výpověďmi byl usnadněn tím, že zemský soud své hodnocení předložených důkazů odůvodnil, jak je v kontinentálních právních systémech obvyklé.

(ii)Existence a síla dalších usvědčujících důkazů

116. Soud dále konstatuje, že zemskému soudu byly předloženy některé další výše uvedené (viz § 143–144) usvědčující nepřímé důkazy a svědectví z doslechu podporující svědecké výpovědi učiněné O. a P.

(iii)Procesní opatření mající za cíl vyvážit nemožnost podrobit svědkyně při hlavním líčení
přímému křížovému výslechu

117. Soud konstatuje, že stěžovatel měl možnost předložit vlastní verzi událostí ze dne 3. února 2007 – kterou využil – a zpochybnit věrohodnost svědkyň, jejichž totožnost znal, také křížovým výslechem ostatních svědků, kteří při hlavním líčení poskytli svědectví z dosle­chu.

118. Soud však poznamenává, že stěžovateli nebylo umožněno klást svědkyním O. a P. otázky nepřímo, například písemně. Krom toho nebyla stěžovateli ani jeho obhájci poskytnuta příležitost vyslechnout tyto svědkyně v přípravném řízení.

119. Soud v této souvislosti podotýká, že účastníci řízení se neshodují na tom, zda odmítnutí ustanovit stěžovateli obhájce a umožnit mu zúčastnit se výslechu svědka prováděného vyšetřujícím soudcem bylo v souladu s vnitrostátním právem. Soud se domnívá, že pro účely tohoto řízení není nezbytné, aby k této otázce zaujal jednoznačný postoj. Připomíná, že při zkoumání souladu s článkem 6 Úmluvy není jeho úkolem rozhodnout, zda vnitrostátní soudy postupovaly v souladu s vnitrostátním právem (srov. Schenk proti Švýcarsku, č. 10862/84, rozsudek ze dne 12. července 1988, § 45; Jalloh proti Německu, č. 54810/00, rozsudek velkého senátu ze dne 11. července 2006, § 94; Heglas proti České republice, č. 5935/02, rozsudek ze dne 1. března 2007, § 84), nýbrž posoudit celkovou spravedlivost řízení za konkrétních okolností daného případu, včetně způsobu, jakým byly získány důkazy (srov. § 101 výše).

120. Soud je přesvědčen, že v projednávané věci postačí, pokud konstatuje, že podle ustanovení německých právních předpisů mohly orgány činné v trestním řízení ustanovit stěžovateli obhájce (§ 141 odst. 3 trestního řádu ve spojení s § 140 odst. 1). Tento obhájce by byl oprávněn zúčastnit se výslechu svědka prováděného vyšetřujícím soudcem a v zásadě by o něm musel být vyrozuměn (§ 168c odst. 2 a 5 trestního řádu). Tyto procesní záruky upravené v trestním řádu a podpořené výkladem Spolkového soudního dvora (viz § 58–59 výše) však nebyly ve stěžovatelově případě využity.

121. Soud zdůrazňuje, že čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy se sice týká křížového výslechu svědků obžaloby při samotném hlavním líčení, avšak způsob provedení výslechu svědků obžaloby v přípravném řízení má značný význam pro spravedlivost řízení a pravděpodobně na ni bude mít negativní vliv, pokud klíčoví svědkové nemohou být vyslechnuti nalézacím soudem, a výpověď získaná v přípravném řízení je proto předložena až v hlavním líčení (srov. § 104 výše).

122. Za této situace je pro posouzení spravedlivosti řízení jako celku nezbytné zjistit, zda příslušné orgány v době výslechu svědka v přípravném řízení vycházely z předpokladu, že svědek nebude vyslechnut v hlavním líčení. Pokud se orgány činné v trestním řízení důvodně domnívaly, že dotyčný svědek nebude vyslechnut v hlavním líčení před nalézacím soudem, je nezbytné, aby obhajobě byla poskytnuta příležitost položit svědkovi otázky v příprav­ném řízení (srov. též Vronchenko, cit. výše, § 60 a násl., a Rosin, cit. výše, § 57 a násl., kdy nezletilým obětem sexuálního trestného činu bylo v přípravném řízení přislíbeno, že na trestný čin již nebudou znovu dotazovány).

123. Soud v tomto ohledu poznamenává, že stěžovatel napadá závěr zemského soudu, podle něhož nebylo možno nepřítomnost svědkyň při hlavním líčení předvídat. Soud souhlasí se stěžovatelem, že svědkyně byly vyslechnuty vyšetřujícím soudcem kvůli obavám orgánů činných v trestním řízení, že vzhledem k bezprostřednímu návratu svědkyň do Lotyšska bude jejich svědectví ztraceno. Vyplývá to z odůvodnění návrhu samotné obžaloby, aby vyšetřující soudce neprodleně vyslechl O. a P. a získal tak jejich pravdivou výpověď, která by mohla být následně použita v hlavním líčení (viz § 20 výše). Soud v tomto kontextu poznamenává, že podle § 251 odst. 1 trestního řádu může být písemný protokol o výslechu dříve provedeném vyšetřujícím soudcem čten v hlavním líčení za méně přísných podmínek než protokol o výslechu svědka policií (§ 251 odst. 2 trestního řádu; viz § 61 výše).

124. Soud konstatuje, že v projednávané věci si orgány byly vědomy, že svědkyně O. a P. nepodaly trestní oznámení na pachatele bezprostředně po činu kvůli obavám z problémů s policií a pomsty pachatelů, že v Německu pobývaly pouze dočasně, zatímco jejich rodiny zůstaly v Lotyšsku, a že prohlásily, že mají v úmyslu se co nejdříve vrátit do své domovské země. Za těchto okolností se závěr orgánů činných v trestním řízení, že při pozdějším hlavním líčení konaném proti stěžovateli v Německu by nemuselo být možné svědkyně vyslechnout, jeví jako přesvědčivý.

125. Navzdory těmto skutečnostem však orgány činné v trestním řízení stěžovateli neposkytly příležitost – ačkoli tak podle vnitrostátních právních předpisů mohly učinit – nechat svědkyně O. a P. vyslechnout v přípravném řízení ustanoveným obhájcem. Tím, že postupovaly tímto způsobem, podstoupily orgány činné v trestním řízení předvídatelné riziko, že obviněný ani jeho právní zástupce nebudou moci v žádné fázi řízení O. a P. vyslechnout, které se nakonec naplnilo (k významu přítomnosti právního zástupce u výslechu svědka obžaloby vyšetřujícím soudcem srov. Hümmer, cit. výše, § 43 a 48).

(iv)Posouzení celkové spravedlivosti řízení

126. Při posouzení celkové spravedlivosti řízení Soud vezme v úvahu dostupné vyvažující faktory a zhodnotí je v jejich souhrnu s ohledem na svůj závěr, že svědectví podaná O. a P. byla „rozhodující“ pro stěžovatelovo odsouzení (viz § 144 výše).

127. Soud konstatuje, že nalézacímu soudu byly předloženy některé další usvědčující důkazy o trestném činu, jímž byl stěžovatel shledán vinným. Poznamenává však, že nebyla přijata téměř žádná procesní opatření, která by kompenzovala nemožnost podrobit svědkyně v hlavním líčení přímému křížovému výslechu. Soud je přesvědčen, že poskytnutí příležitosti k tomu, aby obviněný mohl nechat klíčového svědka obžaloby vyslechnout alespoň v příprav­ném řízení a prostřednictvím svého obhájce, představuje významnou procesní záruku práv obhajoby, jejíž absence má závažný dopad na posouzení celkové spravedlivosti řízení podle čl. 6 odst. 3 písm. d).

128. Je pravda, že nalézací soud pečlivě hodnotil věrohodnost nepřítomných svědkyň a spolehlivost jejich výpovědí, čímž se pokusil stěžovateli vykompenzovat nemožnost podrobit svědkyně křížovému výslechu, a že stěžovatel měl možnost předestřít vlastní verzi událostí v Göttingenu. Přijatá vyvažující opatření však byla vzhledem k významu výpovědí jediných očitých svědkyň trestného činu, z něhož byl stěžovatel usvědčen, nedostatečná k tomu, aby umožnila spravedlivé a řádné posouzení spolehlivosti neověřených svědeckých výpovědí.

129. Soud je toho názoru, že pokud za těchto okolností nebylo stěžovateli v žádné fázi řízení umožněno vyslechnout nebo nechat vyslechnout svědkyně O. a P., měla tato skutečnost za následek, že řízení jako celek bylo nespravedlivé.

130. Došlo proto k porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy.

II.K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY

131. Článek 41 Úmluvy zní:

„Jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“

132. Stěžovatel ve své odpovědi ze dne 25. června 2013 na stanovisko vlády v řízení před senátem neuplatnil žádný nárok na spravedlivé zadostiučinění. Požádal pouze o přiznání částky 30 000 eur jako náhrady a částky 10 000 eur jako náhrady nákladů řízení, a to jak na příslušném formuláři, tak během ústního jednání před velkým senátem; neuvedl však žádné další podrobnosti ani nepředložil listinné důkazy.

133. Vláda se k otázce spravedlivého zadostiučinění v řízení před Soudem nevyjádřila.

134. Podle čl. 60 odst. 2 jednacího řádu Soudu musí stěžovatel ve lhůtě pro podání stanoviska ve věci samé vyčíslit všechny své nároky a doložit je příslušnými dokumenty. Pokud stěžovatel tyto požadavky nesplní, může Soud žádost zcela nebo zčásti zamítnout (čl. 60 odst. 3 a článek 71). Dopisem ze dne 15. května 2013 Soud stěžovatele upozornil na skutečnost, že tyto požadavky platí i v případě, že stěžovatel požádal o přiznání spravedlivého zadostiučinění již v dřívější fázi řízení.

135. Soud konstatuje, že stěžovatel nepodal v řízení před senátem ve stanovené lhůtě žádost o přiznání spravedlivého zadostiučinění doloženou příslušnými dokumenty. Stěžovatel, kterému byla v řízení před Soudem poskytnuta právní pomoc, nepodal ani novou, podrobně vyčíslenou žádost o přiznání náhrady dalších nákladů vzniklých v řízení před velkým senátem. Soud proto s ohledem na článek 60 stěžovateli podle článku 41 Úmluvy žádnou částku nepřiznává.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD

1.rozhoduje devíti hlasy proti osmi, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy;

2.zamítá jednomyslně stěžovatelův návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.

Vyhotoveno v anglickém a francouzském jazyce a vyneseno na veřejném zasedání v Paláci lidských práv ve Štrasburku dne 15. prosince 2015.

Lawrence Early

Dean Spielmann

právní poradce

předseda

V souladu s čl. 45 odst. 2 Úmluvy a čl. 74 odst. 2 jednacího řádu Soudu jsou k tomuto rozsudku připojena následující odlišná stanoviska:

(a) společné souhlasné stanovisko soudců Spielmanna a Sajó a soudkyň Keller a Karakaş;

(b) společné nesouhlasné stanovisko soudkyň Hirvelä, Pardalos a Nußberger a soudců Popoviće, Mahoneyho a Kūrise;

(c) nesouhlasné stanovisko soudce Kjølbroa.

D. S.
T. L. E.

SPOLEČNÉ SOUHLASNÉ STANOVISKO
SOUDCŮ SPIELMANNA A SAJÓ
A SOUDKYŇ KARAKAŞ A KELLER

1. Souhlasíme s názorem většiny, pokud jde o porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy. Máme však jisté obavy, že většinou přijaté upřesnění rozsudku ve věci Al‑Khawaja a Tahery proti Spojenému království (č. 26766/05 a 22228/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2011) povede k oslabení zásadní role práv obhajoby.

2. Nejprve vysvětlíme své obavy z nového způsobu používání trojstupňového testu stanoveného Soudem ve věci Al-Khawaja a Tahery (I) a poté poukážeme na některé kritické body použití těchto zásad na projednávanou věc (II).

I.Upřesnění „pravidla výlučného nebo rozhodujícího důkazu“

3. Klíčovým problémem v projednávané věci je otázka, nakolik může Soud použít kritéria trojstupňového testu v odlišném pořadí a zda skutečnost, že není dán závažný důvod pro nepřítomnost svědka, bude mít automaticky za následek porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) nebo zda bude zapotřebí provést i ostatní kroky testu.

4. Soud nejprve upřesnil, že absence závažného důvodu pro nepřítomnost svědka při hlavním líčení nevede automaticky k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz § 113 rozsudku). Poté se zabýval otázkou, zda v případech, kdy zůstává nejasné, zda výpověď podaná tímto svědkem představovala výlučný nebo rozhodující základ pro odsouzení obviněného, je zapotřebí zhodnotit i vyvažující faktory. Na tuto otázku Soud odpověděl kladně a rozhodl, že hodnocení je nezbytné k tomu, aby bylo možno posoudit celkovou spravedlivost řízení (viz § 116 rozsudku). Soud vyslovil názor, že všechny tři kroky spolu navzájem souvisejí a že spravedlivost řízení je třeba hodnotit ve světle všech kritérií (viz § 118 rozsudku).

5. S tímto upřesněním částečně nesouhlasíme. Vycházíme z předpokladu, že účelem trojstupňového testu ve věci Al-Khawaja a Tahery bylo dát konkrétní podobu testu celkové spravedlivosti v situacích, kdy obviněný nemohl osobně konfrontovat svědky, avšak jejich výpovědi byly přesto použity jako usvědčující důkaz.

6. Tři kroky definované v rozsudku Al-Khawaja a Tahery chápeme jako nezávislé, byť navzájem související. Dali bychom však přednost tomu, kdyby Soud prohlásil, že neodůvodněná nepřítomnost svědka představuje porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy i tehdy, pokud jeho výpověď nebyla výlučným nebo rozhodujícím základem pro odsouzení obviněného, jestliže měla určitý význam pro řízení. Jinými slovy, pokud vnitrostátní orgány neuvedou závažné důvody pro nepřítomnost svědka, Soud nemusí provádět druhý a třetí krok testu Al-Khawaja a Tahery. Tento přístup Soud uplatnil již ve věcech Gabrielyan proti Arménii (č. 8088/05, rozsudek ze dne 10. dubna 2012, § 77), Rudnichenko proti Ukrajině (č. 2775/07, rozsudek ze dne 11. července 2013, § 105–110), Nikolitsas proti Řecku (č. 63117/09, rozsudek ze dne 3. července 2014, § 35) a Karpyuk a ostatní proti Ukrajině (č. 305832/04 a 32152/04, rozsudek ze dne 6. října 2015, § 108, v době sepisování tohoto stanoviska zatím nepravomocný). Například ve věci Rudnichenko proti Ukrajině Soud shledal porušení pouze na základě prvního kroku a jasně uvedl: „Výše uvedené úvahy postačují Soudu k tomu, aby mohl dospět k závěru, že neexistovaly žádné důvody, natož závažné důvody, pro omezení stěžovatelova práva provést výslech svědka... Za těchto okolností Soud nepovažuje za nutné provést druhou část testu...“ (§ 109; obdobně viz např. Suldin proti Rusku, č. 20077/04, rozsudek ze dne 16. října 2014, § 58).

V jiných věcech se přístup Soudu jeví být méně jasný, nicméně je patrný přinejmenším trend docházet k závěru, že neodůvodněná nepřítomnost hlavního svědka je porušením Úmluvy (viz Khodorkovskiy a Lebedev proti Rusku, č. 11082/06 a 13772/05, rozsudek ze dne 25. července 2013, § 715; Cevat Soysal proti Turecku, č. 17362/03, rozsudek ze dne 23. září 2014, § 77–78).

7. Litujeme, že většina v projednávané věci přistoupila k dalším krokům testu i přes to, že nebyl shledán závažný důvod pro nepřítomnost svědkyň.[2] Podle našeho názoru musí mít obhajoba možnost zpochybnit jakoukoli svědeckou výpověď, která má nějaký význam pro řízení. Pokud vnitrostátní soudy nemohou doložit „závažné důvody“ nepřítomnosti svědka, pak došlo k porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy. Za těchto okolností bychom byli pro to, aby závěr o porušení byl učiněn již v této počáteční fázi rozhodování Soudu, a to nejen z logických důvodů, ale také v zájmu efektivity práce Soudu a procesní ekonomie.

8. Krom výše uvedeného se domníváme, že je třeba učinit ještě další poznámku. Přístup Soudu (viz § 123 a 124 rozsudku) zmenšuje význam druhého kroku trojstupňového testu (zda byl důkaz „výlučný nebo rozhodující“). Vnitrostátní soudce se v praxi vyhne tomu, aby svědectví z doslechu označil za „výlučné nebo rozhodující“. Projednávaná věc je dobrým příkladem tohoto problému. Vnitrostátní soudy charakterizovaly výpovědi svědkyň O. a P. jako „massgeblich“, tj. rozhodující, čímž označily O. a P. za klíčové svědky. V tomto ohledu je důležité, aby Soud při provádění druhého kroku testu hleděl na skutečný význam označení použitého vnitrostátním soudem (jak to učinil v § 143 a 144 rozsudku). Jinak tento přístup ve skutečnosti povede k dvoufázovému testu, při kterém bude nutné zjistit jen to, zda existovaly závažné důvody pro neúčast svědka a dostatečné vyvažující faktory.

9. Konečně, souhlasíme s tím, že Soud by měl pečlivě zkoumat, zda vnitrostátní orgány učinily dostatečná vyvažující opatření (viz § 125 a násl.).

II.Použití výše uvedených zásad na projednávanou věc

10. V projednávané věci Soud nejprve zkoumal, zda existoval závažný důvod pro nepřítomnost svědkyň O. a P. u hlavního líčení. Poté řešil otázku, zda byla svědectví podaná těmito svědkyněmi výlučným nebo rozhodujícím důkazem pro odsouzení obžalovaného vnitrostátními soudy. Po kladném zodpovězení těchto otázek Soud hodnotil různé vyvažující faktory a na závěr posoudil celkovou spravedlivost řízení.

11. Souhlasíme se závěrem většiny v § 140, že pro nepřítomnost svědkyň O. a P. existoval závažný důvod. V této fázi není nutné zabývat se otázkou, zda byl tento důvod dostatečný. Nalézací soud v každém případě učinil vše, co o něj bylo možno přiměřeně požadovat, aby zajistil přítomnost svědkyň u hlavního líčení.

12. Plně se ztotožňujeme se závěrem Soudu uvedeným v § 144. Rádi bychom zdůraznili, že samotná skutečnost, že svědkyně O. a P. byly jedinými očitými svědky předmětných událostí, postačoval Soudu k tomu, aby považoval jejich svědectví za „rozhodující“ (v této souvislosti viz také § 8 tohoto stanoviska).

13. Před posouzením poslední části testu Al-Khawaja a Tahery (vyvažující faktory) je třeba učinit ještě jednu poznámku. Na vnitrostátní úrovni se v poslední době projevuje tendence přesouvat procesní úkony náležící do hlavního líčení do fáze přípravného řízení; řízení proti stěžovateli v projednávané věci je toho dobrým příkladem. Pokud se Soud setká s takovým postupem, nabízí se mu podle našeho názoru dvě možnosti. Na jedné straně může Soud učinit závěr, že přesun procesních úkonů do přípravného řízení je zcela neslučitelný s Úmluvou. Tento postoj však Soud nezaujal. Na druhé straně by Soud mohl připustit, aby tyto procesní úkony byly prováděny již v přípravném řízení. Domnívá-li se však Soud, že přesun těchto procesních úkonů do přípravného řízení je v souladu s Úmluvou, musí dát zcela jasně najevo, že je nezbytné, aby byly striktně dodrženy příslušné procesní záruky. Jinak by totiž bylo právo na konfrontaci svědka v hlavním líčení vážně oslabeno. Již ve věci Salduz proti Turecku (č. 36391/02, rozsudek velkého senátu ze dne 27. listopadu 2008, § 54) Soud zdůraznil „význam vyšetřovací fáze řízení pro přípravu trestního řízení, neboť důkazy získané v této fázi určují rámec, ve kterém bude příslušný trestný čin posuzován v hlavním líčení...“.

14. Proto v projednávané věci spatřujeme určitá problematická místa. Německé právo upravuje pro tuto situaci dvě záruky. Podle § 168c odst. 2 trestního řádu může být obviněnému (a jeho právnímu zástupci) umožněno zúčastnit se výslechu svědka prováděného soudcem v přípravném řízení. Ve výjimečných případech může být obviněný vyloučen, jestliže by jeho přítomnost u výslechu mohla ohrozit výsledek nebo účel výslechu, zejména pokud se lze důvodně domnívat, že svědek nebude v přítomnosti obviněného pravdivě vypovídat (§ 168c odst. 2 tr. ř.). Máme pochybnosti o tom, zda bylo vyloučení obviněného v projednávané věci v souladu s požadavky § 168c odst. 2 tr. ř. Obviněný a svědek se již navzájem znali. V tomto ohledu se projednávaná věc liší od věci Pesukic proti Švýcarsku (č. 25088/07, rozsudek ze dne 6. prosince 2012), kdy bylo v sázce prozrazení svědkovy totožnosti. Je-li však obviněný vyloučen, má právo na účast u výslechu jeho obhájce.

15. Druhou záruku je třeba posuzovat ve světle té první. Podle § 141 odst. 3 tr. ř. může státní zástupce ustanovit obviněnému obhájce, který mu bude poskytovat pomoc v pří­pravném řízení. Odhlédneme-li od nejistoty ohledně správného výkladu tohoto ustanovení (viz § 58 a násl. a § 154 rozsudku), vnitrostátní orgány nezdůvodnily, proč se na stěžovatele v projednávané věci nevztahoval standard zakotvený v § 141c tr. ř.

16. Vzhledem ke zvláštním okolnostem projednávané věci je třeba nedodržení obou vnitrostátním právem upravených záruk považovat za závažnou vadu přípravného řízení. Pokud tyto záruky nejsou striktně uplatňovány již v počátečních fázích přípravného řízení, práva zaručená čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy mohou ve fázi hlavního líčení pozbýt významu.

III.Závěr

17. Pokud velký senát připouští, aby i v případě absence závažných důvodů pro nepřítomnost svědka bylo provedeno celkové posouzení spravedlivosti řízení, právo na konfrontaci svědka bude značně oslabeno. Souhlasíme s tím, že v rámci trojstupňového testu musí existovat určitá míra flexibility. Avšak přístup, který vždy povede ke konečnému celkovému posouzení spravedlivosti řízení, by ponechával vnitrostátním orgánům příliš mnoho prostoru. Z tohoto způsobu použití trojstupňového testu by vyplývalo, že některých jeho kroků není zapotřebí, pokud je výsledek testu celkové spravedlivosti kladný.

18. Příliš opatrný přístup Soudu je patrný také v § 118. Ačkoli pořadí tří kroků má v zásadě svůj význam, většina prohlásila, že „v konkrétním případě... může být vhodné provést tyto kroky v jiném pořadí“. Nejsme přesvědčeni, že tím Soud poskytl vnitrostátním orgánům jasné vodítko pro správné používání testu Al-Khawaja a Tahery.

19. Máme důvod k obavám, že výklad podaný Soudem v této věci (který v budoucnu vejde ve známost jako „Schatschaschwili test“) lze shrnout do jediné otázky: bylo řízení jako celek spravedlivé? Tento celkový test podle našeho názoru není krokem, který by směřoval k posílení práv zaručených čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.

SPOLEČNÉ NESOUHLASNÉ STANOVISKO
SOUDKYŇ HIRVELÄ, PARDALOS, NUSSBERGER
A SOUDCŮ POPOVIĆE, MAHONEYho a KŪRISE

1. Litujeme, že se nemůžeme ztotožnit s názorem většiny, podle kterého byla v pro­jednávané věci porušena stěžovatelova práva vyplývající z čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d).

A.K rekapitulaci příslušných zásad

2. Úvodem předesíláme, že naše názorová neshoda s většinou velkého senátu se netýká rekapitulace obecných zásad relevantních pro projednávanou věc; na těchto zásadách se s většinou plně shodujeme.

3. Podle našeho názoru rozsudek velkého senátu v projednávané věci potvrzuje zásady, které Soud vytyčil svým rozsudkem ze dne 15. prosince 2011 ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království (č. 26766/05 a 22228/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2011). Rozsudek dále upřesňuje vztah mezi třemi kroky testu Al-Khawaja, jímž se zjišťuje, zda řízení, v němž byla jako důkaz použita výpověď svědka obžaloby, který nebyl přítomen a vyslechnut v hlavním líčení, je slučitelné s čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d).

4. Potřeba upřesnění, která začala být v judikatuře Soudu po rozsudku Al‑Khawaja patrná v případech, kdy se skutkový stav lišil od věci Al‑Khawaja, se týkala v podstatě tří bodů.

5. Zaprvé, velký senát upřesnil, že absence závažného důvodu pro nepřítomnost svědka obžaloby není sama o sobě rozhodující pro závěr o nespravedlivosti řízení. Je však velmi významným faktorem, který je třeba brát v potaz při posouzení celkové spravedlivosti řízení. Souhlasíme se závěrem velkého senátu v projednávané věci, že smyslem rozsudku ve věci Al-Khawaja a Tahery, ve kterém se Soud odchýlil od tzv. „pravidla výlučného nebo rozhodujícího důkazu“, bylo opustit nerozlišující pravidlo a tradičním způsobem zohlednit spravedlivost řízení jako celku. Pokud by řízení bylo považováno za nespravedlivé jen kvůli absenci závažného důvodu pro nepřítomnost svědka, ačkoli by neověřená výpověď nebyla výlučným ani rozhodujícím důkazem nebo dokonce neměla žádný význam pro výsledek řízení, rovnalo by se to vytvoření jen dalšího nerozlišujícího pravidla (viz § 112 rozsudku). V souladu s tímto závěrem ve velké většině věcí projednávaných po vydání rozsudku Al-Khawaja skutečně nebyla absence závažného důvodu pro nepřítomnost svědka obžaloby sama o sobě automaticky považována za důvod porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) (odkazy viz v § 113 rozsudku).

6. Zadruhé, souhlasíme s většinou, že je-li hlavním zájmem Soudu zjistit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé, musí se Soud zabývat otázkou existence dostatečných vyvažujících faktorů i v případech, kdy neověřená výpověď svědka nebyla výlučným ani rozhodujícím základem pro odsouzení obžalovaného, avšak měla významnou váhu (viz § 116 rozsudku).

7. Zatřetí, stejně tak se domníváme, že pořadí kroků testu stanovené ve věci Al-Khawaja a Tahery je v zásadě relevantní, ačkoli za určitých okolností může být vhodné se od tohoto pořadí odchýlit (viz § 118 rozsudku).

8. A konečně, souhlasíme se shrnutím zásad vztahujících se ke každému z kroků testu Al-Khawaja obsaženým v tomto rozsudku (viz § 119–131 rozsudku). Zásady poskytují vodítko zejména k otázkám, jak posuzovat nedosažitelnost svědka a jaké úsilí pro jeho dosažení je vyžadováno od vnitrostátních orgánů, jak posuzovat, zda byla výpověď výlučným nebo rozhodujícím základem pro odsouzení obžalovaného a jaké hmotněprávní či procesní vyvažující faktory mohou sloužit ke kompenzaci ztížených podmínek, za nichž pracovala obhajoba v důsledku připuštění neověřené svědecké výpovědi jako důkazu v hlavním líčení.

B.K použití výše uvedených zásad na projednávanou věc

9. To, v čem se s většinou rozcházíme, je otázka použití příslušných zásad na projednávanou věc. Souhlasíme se závěrem většiny, že existoval závažný důvod pro nepřítomnost svědkyň O. a P. při hlavním líčení, a tedy i pro připuštění výpovědí, které tyto svědkyně učinily na policii a před vyšetřujícím soudcem ve fázi přípravného řízení, jako důkazů, a současně s odůvodněním tohoto závěru. Jsme také ochotni akceptovat závěr většiny, že výpovědi nepřítomných svědkyň O. a P. byly v projednávané věci rozhodujícím, i když ne výlučným základem pro stěžovatelovo odsouzení, neboť O. a P. byly jedinými očitými svědkyněmi předmětného trestného činu.

10. S ohledem na tento závěr považujeme za nezbytné zabývat se otázkou, zda existovaly dostatečné vyvažující faktory kompenzující ztížené podmínky, za nichž pracovala obhajoba. Na rozdíl od většiny jsme toho názoru, že vyvažující faktory byly v projednávané věci dostatečné.

11. Pokud jde o posouzení jednotlivých existujících vyvažujících faktorů, souhlasíme se závěrem většiny, že zemský soud posuzoval věrohodnost svědkyň a spolehlivost jejich výpovědí pečlivě, a jsme přesvědčeni, že jeho posouzení bylo velmi důkladné.

12. Na rozdíl od většiny se však domníváme, že zemskému soudu byly předloženy velmi přesvědčivé a logické usvědčující důkazy o trestných činech loupeže a vydírání, za které byl stěžovatel odsouzen. Tyto důkazy zahrnovaly úplné vylíčení předmětných událostí dalšími dvěma svědky (sousedka svědkyň E. a jejich přítelkyně L.), byť pouze ve formě svědectví z doslechu, a byly plně podpořeny velmi silnými a spolehlivými důkazy technické povahy. Patřily mezi ně zejména údaje o poloze a záznamy hovorů ze dvou mobilních telefonů dokládající, že stěžovatel byl přítomen v bytě na místě činu a že při pronásledování jedné z jeho prchajících obyvatelek vyskočil z balkónu. A konečně, důkazy týkající se trestného činu spáchaného stěžovatelem a jeho spolupachatelem dne 14. října 2006 v Kasselu, o kterém vypovídali všichni svědkové v hlavním líčení, vykazovaly nápadnou podobnost, co se týče výběru obětí, místa činu a způsobu provedení, s trestným činem spáchaným v Göttingenu. Dále nemůžeme nezmínit, že sám stěžovatel v průběhu hlavního líčení připustil, že v rozhodné době byl v bytě svědkyň a že pronásledoval P., když utekla přes balkón, údajně ze strachu, že bude mít podobné problémy, jaké měl již dříve při podobné události s prostitutkami v Kasselu (viz § 44 rozsudku).

13. Pokud jde o procesní opatření zaměřená na kompenzaci nemožnosti podrobit svědkyně přímému křížovému výslechu v hlavním líčení, konstatujeme, že vnitrostátní soudy nepovažovaly skutečnost, že stěžovateli nebyl v době výslechu svědkyň vyšetřujícím soudcem ustanoven obhájce, za odporující § 141 odst. 3 trestního řádu ve spojení s § 140 odst. 1 tak, jak tato ustanovení vyložil Spolkový ústavní soud (viz § 28–29, 57–59 a 62 rozsudku). V této souvislosti považujeme za významné vysvětlení vlády (viz § 94 rozsudku) v tom smyslu, že podle § 168c odst. 5 trestního řádu byl nalézací soud oprávněn upustit od vyrozumění ustanoveného právního zástupce stěžovatele, pokud se domníval, že by tím byl ohrožen úspěch vyšetřování.

14. Souhlasíme s názorem většiny, že způsob, jakým byl v přípravném řízení veden výslech svědků obžaloby, má značný význam pro spravedlivost samotného řízení a může ji ohrozit, jestliže klíčoví svědci nemohou být vyslechnuti nalézacím soudem a jejich výpověď získaná v přípravném řízení je tak předložena až v hlavním líčení. Nicméně nesouhlasíme s většinou, pokud jde o její závěr, že orgány činné v trestním řízení v době výslechu svědkyň v přípravném řízení v nepřítomnosti stěžovatele a jeho právního zástupce postupovaly na základě předpokladu, že svědkyně nebudou moci být vyslechnuty při hlavním líčení.

15. Sdílíme stěžovatelův názor, že svědkyně O. a P. byly vyslechnuty vyšetřujícím soudcem kvůli obavám orgánů činných v trestním řízení, že vzhledem k brzkému návratu O. a P. do Lotyšska bude jejich výpověď jako důkaz ztracena. Dokládá to odůvodnění návrhu zaslaného vyšetřujícímu soudci, aby byly O. a P. urychleně vyslechnuty. Avšak skutečnost, že je třeba považovat za předvídatelné, že svědkyně krátce po výslechu vyšetřujícím soudcem opustí Německo, podle našeho názoru nelze ztotožňovat se závěrem, že nebude možné je osobně vyslechnout v následném hlavním líčení, a to alespoň formou videokonference. Svědkyně se chystaly odcestovat do Lotyšska, tedy do státu, který byl podle mezinárodních úmluv povinen poskytnout německým orgánům pomoc v trestních věcech, mimo jiné jim umožnit výslech svědka prostřednictvím videokonference. Domníváme se, že náš závěr potvrzuje také stěžovatelovo vlastní tvrzení, že předpokládal, že bude moci svědkyně při hlavním líčení podrobit křížovému výslechu, a neměl proto důvod žádat o opakování jejich výslechu vyšetřujícím soudcem (viz § 82 rozsudku).

16. Souhlasíme tedy s většinou, že poskytnutí příležitosti obviněnému nechat vyslechnout klíčové svědky obžaloby alespoň v přípravném řízení a prostřednictvím právního zástupce představuje významnou procesní záruku, jejíž absence má velkou váhu při posouzení celkové spravedlivosti řízení podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d). V projednávané věci však přesto existovaly jiné silné záruky umožňující nalézacímu soudu řádně posoudit spolehlivost výpovědí, které mu byly předloženy. Především existovaly další silné a nerozporné usvědčující důkazy o trestném činu, pro který byl stěžovatel odsouzen. Nalézací soud navíc obzvlášť důkladně a pečlivě zkoumal věrohodnost nepřítomných svědkyň i spolehlivost jejich výpovědí. Neměl-li za těchto okolností stěžovatel v žádné fázi řízení možnost vyslechnout nebo nechat vyslechnout svědkyně O. a P., nemělo to podle našeho názoru za následek, že by řízení jako celek bylo nespravedlivé.

NESOUHLASNÉ STANOVISKO SOUDCE KJØLBROA

1. Mám určité pochybnosti o upřesnění judikatury Soudu a tří kritérií stanovených ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království (č. 26766/05 a 22228/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2011), které přijal velký senát. Dále nesouhlasím s po­souze­ním projednávané věci velkým senátem a hlasoval jsem proti závěru o porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Svůj názor na tyto dvě otázky stručně vysvětlím níže.

Upřesnění tzv. „kritérií Al‑Khawaja“ provedené velkým senátem

2. Soudržnost rozhodovací činnosti Soudu má zásadní význam pro jeho věrohodnost a legitimitu, ale i pro dodržování Úmluvy a uplatňování judikatury Soudu vnitrostátními orgány. Soud by se neměl bez vážného důvodu odchylovat od precedentů přijatých v předchozích věcech (viz Micallef proti Maltě, č. 17056/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. září 2009, § 81). Platí to zejména pro rozsudky velkého senátu z nedávné doby. Soud by rovněž neměl upřesňovat a dále rozvíjet svoji judikaturu, pokud k tomu nejsou pádné důvody.

3. V roce 2011 velký senát upřesnil a dále rozvinul dlouholetou judikaturu Soudu týkající se používání písemných prohlášení nepřítomných svědků jako důkazu. Ve věci Al‑Khawaja a Tahery, cit. výše, velký senát stanovil tři kritéria v tomto ohledu a rovněž jejich pořadí. Zaprvé musí existovat „závažný důvod“ pro nepřítomnost svědka. Zadruhé je třeba posoudit, zda je výpověď nepřítomného svědka „jediným nebo rozhodujícím“ důkazem. A zatřetí, je-li písemné prohlášení jediným nebo rozhodujícím základem pro odsouzení obviněného, musejí existovat dostatečné „vyvažující faktory“. Podle mého názoru mohl Soud v projednávané věci snadno rozhodnout na základě kritérií stanovených ve věci Al-Khawaja a Tahery, čímž by tento nedávný rozsudek velkého senátu potvrdil.

4. Upřesnění velkého senátu v projednávané věci by podle mého názoru nemělo být chápáno jako odklon od trojstupňového testu podle rozsudku Al-Khawaja a Tahery, který by měl být v budoucnu v podobných věcech i nadále používán. Považuji proto za potřebné uvést ke kritériím testu několik dalších poznámek.

5. Zaprvé, pokud není dán závažný důvod pro nepřítomnost svědka, vnitrostátní soud by zásadně neměl povolit státnímu zástupci použít písemné prohlášení nepřítomného svědka jako důkaz proti obviněnému (viz Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, § 120–125).

6. Je-li podle názoru státního zástupce písemná výpověď nepřítomného svědka pro danou věc natolik zásadní a významná, že by měla být použita jako důkaz, měl by být svědek předvolán k nalézacímu soudu a vyslechnut, ledaže existuje závažný důvod, pro který se nemůže dostavit. Není-li pro nepřítomnost dotyčného svědka závažný důvod, vnitrostátní soud by neměl státnímu zástupci povolit použití písemného prohlášení jako důkazu proti obviněnému.

7. Nepředvolání svědka bez závažného důvodu by bylo v rozporu s právem obhajoby na podrobení svědků obžaloby křížovému výslechu. Souhlasím ale s tím, že absence závažného důvodu pro nepřítomnost svědka nemusí mít nutně a automaticky za následek nespravedlivost řízení (viz § 113 rozsudku). Toto upřesnění judikatury Soudu však nelze chápat jako celkový odklon od základního pravidla. Podle tohoto pravidla platí, že je-li výpověď nepřítomného svědka natolik zásadní a významná pro danou věc, že vnitrostátní soud připustí, aby byla použita jako důkaz proti obviněnému, měl by existovat závažný důvod, proč svědek nebude předvolán a nebude vypovídat při soudním jednání.

8. Zadruhé, test „výlučného a rozhodujícího důkazu“ je s některými menšími terminologickými odlišnostmi soustavně používán již od rozsudku Soudu ve věci Unterpertinger proti Rakousku (č. 9120/80, rozsudek ze dne 24. listopadu 1986, § 33). Před rozsudkem Al-Khawaja a Tahery Soud shledal porušení článku 6 Úmluvy tehdy, pokud byla písemná výpověď nepřítomného svědka „výlučným nebo rozhodujícím“ základem pro odsouzení obviněného.

9. V rozsudku Al-Khawaja a Tahery (§ 131) Soud rovněž použil test „výlučného nebo rozhodujícího důkazu“ a zároveň definoval, co se rozumí pod pojmy „výlučný“ a „rozhodující“. Kromě toho Soud dále rozvinul svoji judikaturu, když prohlásil, že „je-li svědectví z doslechu výlučným nebo rozhodujícím důkazem proti obviněnému, jeho připuštění jako důkazu nemá automaticky za následek porušení čl. 6 odst. 1“ (tamtéž, § 147).

10. Avšak před rozsudkem Al‑Khawaja a Tahery i po něm bylo třeba klást otázku, zda byla písemná výpověď svědka „výlučným nebo rozhodujícím“ důkazem.

11. V projednávané věci velký senát rozhodl, že „musí zkoumat existenci dostatečných vyvažujících faktorů nejen tehdy, byla-li výpověď nepřítomného svědka výlučným nebo rozhodujícím základem pro stěžovatelovo odsouzení“, ale také v případech, kdy „dospěje k závěru, že není jasné, zda byl předmětný důkaz výlučným nebo rozhodujícím základem, avšak bude zřejmé, že měl významnou váhu“ (viz § 116 rozsudku).

12. Považuji za důležité zdůraznit, že výraz „významná váha“ nemá být chápán jako odklon od testu „výlučného nebo rozhodujícího důkazu“, což by vedlo ke vzniku tří kategorií: „výlučný důkaz“, „rozhodující důkaz“ a „důkaz mající významnou váhu“. Upřesnění neznamená odklon od testu „výlučného nebo rozhodujícího důkazu“, nýbrž zohledňuje skutečnost, že s ohledem na předmětnou písemnou výpověď a odůvodnění vnitrostátních soudů může být zřejmé, že výpověď má „významnou váhu“, avšak současně může být obtížné rozhodnout, zda je „rozhodující“ pro odsouzení. V takovém případě by vnitrostátní soudy i Soud měly na tuto písemnou výpověď pohlížet jako na „rozhodující“.

13. Upřesnění tak dle mého názoru neznamená odklon od testu „výlučného nebo rozhodujícího důkazu“.

14. Zatřetí, pořadí tří kroků testu je jasně dáno rozsudkem Al-Khawaja a Tahery. Zaprvé musí existovat „závažný důvod“ pro nepřítomnost svědka. Posouzení ostatních kritérií má smysl pouze tehdy, je-li odpověď na první otázku kladná (viz Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, § 120). Zadruhé je třeba posoudit, zda je písemná výpověď nepřítomného svědka „výlučným nebo rozhodujícím důkazem“. Posouzení třetího kritéria bude mít význam pouze v případě, že odpověď na druhou otázku bude kladná (tamtéž, § 147). Zatřetí, pokud je písemná výpověď výlučným nebo rozhodujícím základem pro odsouzení obviněného, musejí existovat „dostatečné vyvažující faktory“ (tamtéž, § 147).

15. Toto pořadí kroků má své velmi dobré důvody. Otázka použití písemné výpovědi nepřítomného svědka totiž vyvstane v různých fázích řízení. Poprvé bude tato otázka nastolena, když bude nalézací soud rozhodovat o návrhu státního zástupce, aby mohla být písemná výpověď nepřítomného svědka použita jako důkaz proti obviněnému, nebo o námitce obhajoby proti takovému postupu. Toto rozhodnutí bude učiněno při výslechu. Podruhé tato otázka vyvstane, když bude nalézací soud posuzovat, zda existuje dostatečný základ pro odsouzení obžalovaného. K tomuto posouzení dojde v závěru výslechu. Potřetí bude tato otázka nastolena při posuzování spravedlivosti trestního řízení, buď u vnitrostátního odvolacího soudu, nebo před Soudem. V okamžiku, kdy bude nalézací soud rozhodovat, zda státnímu zástupci umožní použít písemnou výpověď nepřítomného svědka jako důkaz, bude často obtížné, ne-li nemožné, určit, zda bude výpověď výlučným nebo rozhodujícím základem pro odsouzení. V praxi proto budou výše uvedené tři kroky ve většině případů prováděny v pořadí uvedeném v roz­sudku Al-Khawaja a Tahery a nejčastěji také v různých časových okamžicích. Navíc zásady, že všechny důkazy proti obžalovanému musejí být za normálních okolností provedeny v jeho přítomnosti na veřejném jednání, aby mohly být kontradiktorně projednány, a že obviněnému by měla být poskytnuta dostatečná a vhodná příležitost k tomu, aby mohl zpochybnit a vyslechnout svědka proti sobě, mají natolik zásadní význam, že by se od nich soudy neměly odchylovat, nemají-li k tomu závažný důvod. Pokud tak učiní bez závažného důvodu, ve většině případů, ne-li vždy, to bude mít za následek nespravedlivost řízení.

16. Proto bych rád zdůraznil význam nejen tří kroků testu stanovených v rozsudku Al-Khawaja a Tahery, ale také pořadí jejich provádění. Nevylučuji však možnost, že mohou nastat situace, kdy bude možné tyto tři kroky provést v jiném pořadí. V některých případech bude například nalézacímu soudu již od počátku jasné, že písemná výpověď bude výlučným nebo rozhodujícím důkazem, a pokud by byl tento důkaz připuštěn a použit, mělo by to za následek nespravedlivé řízení. Obdobně mohou nastat situace, kdy bude Soud považovat za vhodné provést tyto tři kroky v jiném pořadí z praktických důvodů. V zásadě by však mělo platit, že tři kroky je třeba provádět v pořadí stanoveném v rozsudku Al-Khawaja a Tahery.

Hodnocení projednávané věci velkým senátem

17. Souhlasím s většinou, že pro nepřítomnost svědkyň obžaloby O. a P. existoval „závažný důvod“ (viz § 132–140 rozsudku).

18. Dále jsem s většinou zajedno v tom, že písemné výpovědi nepřítomných svědkyň O. a P. byly „rozhodující“ pro stěžovatelovo odsouzení ve smyslu judikatury Soudu (viz § 141-144 rozsudku).

19. Nesouhlasím však s většinou, pokud jde o spravedlivost řízení. Jak vysvětluji níže, podle mého názoru existovaly dostatečné „vyvažující faktory“, díky kterým bylo řízení se stěžovatelem spravedlivé.

20. V rozsudku Al-Khawaja a Tahery (§ 147) Soud prohlásil: „Otázka v každém případě zní, zda jsou dány dostatečné vyvažující faktory, včetně opatření umožňujících provést spravedlivé a řádné posouzení spolehlivosti tohoto důkazu. To umožní, aby odsouzení bylo založeno na takovém důkazu jen v případě, že bude vzhledem ke svému významu v dané věci dostatečně spolehlivý.“ Účelem „vyvažujících faktorů“ je tedy zajistit, aby došlo ke „spravedlivému a řádnému posouzení spolehlivosti tohoto důkazu“ a aby tento důkaz byl „dostatečně spolehlivý“.

21. Jak správně podotýká většina, nalézací soud přistupoval k výpovědi obezřetně (viz § 146–150 rozsudku). Podle mého názoru však většina přikládá příliš malou váhu existenci a síle dalších usvědčujících důkazů (viz § 151, s dalšími odkazy na § 143–144).

22. Zemskému soudu byly podle mého mínění předloženy další velmi silné a souvislé usvědčující důkazy o trestném činu, pro který byl stěžovatel odsouzen. Na základě těchto dalších důkazů mohl nalézací soud provést hodnocení spolehlivosti výpovědí nepřítomných svědkyň O. a P. Podle názoru nalézacího soudu „veškeré důkazy ve svém souhrnu poskytovaly souvislý a úplný obraz o událostech, který potvrzoval verzi vylíčenou svědkyněmi O. a P. a vyvracel protichůdnou verzi událostí, kterou stěžovatel a jeho spoluobžalovaní předložili v prů­běhu hlavního líčení“ (viz § 46 rozsudku).

23. Navíc, jak správně podotkla většina, stěžovatel měl možnost předestřít vlastní verzi událostí a podrobit křížovému výslechu ostatní svědky, kteří se dostavili k nalézacímu soudu (viz § 152 rozsudku). Dále pak měl stěžovatel možnost napadnout použití písemných výpovědí a jejich význam.

24. Zdá se, že hlavním argumentem pro závěr o porušení článku 6 Úmluvy v pro­jednávané věci byl ve skutečnosti fakt, že vnitrostátní orgány nevyužily možnost ustanovit stěžovateli před výslechem obou svědkyň obhájce, což by stěžovateli umožnilo nechat svědkyně v přípravném řízení vyslechnout tímto obhájcem (viz § 153–160).

25. Nesouhlasím s tím, jakým způsobem většina hodnotí význam přípravného řízení pro celkovou spravedlivost řízení v projednávané věci.

26. Zaprvé, pokud by byl stěžovateli ustanoven obhájce již na počátku přípravného řízení, kdy byly svědkyně O. a P. vyslýchány vyšetřujícím soudcem, a pokud by stěžovatel a jeho obhájce byli vyrozuměni o výslechu svědkyň a byla jim poskytnuta možnost klást svědkyním během jejich výpovědi otázky, žádná stížnost podle Úmluvy by jednoduše neexistovala. Judikatura Soudu k použití písemného prohlášení nepřítomného svědka se týká „výpovědi učiněné osobou, kterou obviněný neměl možnost v přípravném řízení ani v hlavním líčení vyslechnout nebo nechat vyslechnout“ (viz Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, § 119). Jinak řečeno, pokud by měl stěžovatel možnost podrobit svědkyně O. a P. výslechu a křížovému výslechu v době, kdy byly vyslýchány vyšetřujícím soudcem, pozdější použití jejich písemných výpovědí by nevyvolalo otázku spravedlivosti řízení (viz např. Sadak a ostatní proti Turecku (č. 1), č. 29900/96, 29901/96, 29902/96 a 29903/96, rozsudek ze dne 17. července 2001, § 65; Sommer proti Itálii, č. 36586/08, rozhodnutí ze dne 23. března 2010; Chmura proti Polsku, č. 18475/05, rozsudek ze dne 3. dubna 2012, § 49–59; Aigner proti Rakousku, č. 28328/03, rozsudek ze dne 10. května 2012, § 41).

27. Zadruhé, zdá se, že většina nevěnuje dostatečnou pozornost důvodům, pro které vyšetřující soudce nevyrozuměl stěžovatele o výslechu svědkyň O. a P. Stěžovatel nebyl o vyšetřování informován, „aby tím nebyl ohrožen jeho výsledek“ (viz § 21 rozsudku). Dále, vyšetřující soudce v souladu s vnitrostátním právem vyloučil stěžovatele z účasti na výslechu svědkyň, protože „se obával, že svědkyně, které byly trestným činem značně šokovány a otřeseny, by se ve stěžovatelově přítomnosti bály pravdivě vypovídat“ (viz § 21 rozsudku). Podle mého názoru by Soud měl ve své judikatuře věnovat odpovídající pozornost právům a zájmům obětí trestné činnosti a stejně tak je chránit; v tomto konkrétním případě existovaly k ochraně svědkyň dobré důvody. Dále, vnitrostátní soudy nepovažovaly za odporující § 141 odst. 3 trestního řádu ve spojení s § 140 odst. 1 ve smyslu výkladu Spolkového soudního dvora (viz § 28–29, 57–59 a 62 výše), že v době konání výslechu vyšetřujícím soudcem nebyl stěžovateli ustanoven obhájce. V této souvislosti považuji za významné vysvětlení vlády (viz § 94 rozsudku) v tom smyslu, že podle § 168c odst. 5 trestního řádu byl nalézací soud oprávněn upustit od vyrozumění ustanoveného obhájce stěžovatele o výslechu, pokud se domníval, že by tím mohl být ohrožen úspěch vyšetřování.

28. Zatřetí, skutečnost, že „při pozdějším hlavním líčení konaném proti stěžovateli v Německu by nemuselo být možné svědkyně vyslechnout“ (viz § 159 rozsudku), podle mého názoru nemůže vést k závěru, že neustanovení obhájce a neumožnění stěžovateli nechat v pří­pravném řízení vyslechnout svědkyně O. a P. ustanoveným obhájcem (viz § 160) mělo za následek nespravedlivost následného řízení. Nepochybně existovalo určité riziko, že se svědkyně nedostaví k výslechu; takové riziko bude při zajišťování důkazů v přípravném řízení existovat vždy. Za konkrétních okolností tohoto případu však není opodstatněné tvrdit, že bylo možno předvídat, že se svědkyně O. a P. nedostaví k nalézacímu soudu a nebudou vypovídat. Skutečnost, že bylo možno předvídat, že svědkyně krátce po výslechu vyšetřujícím soudcem opustí Německo, nelze ztotožňovat se závěrem, že svědkyně nebude možné vyslechnout při pozdějším hlavním líčení, buď osobně, nebo prostřednictvím videokonference. V této souvislosti bych také rád poukázal na stěžovatelovo vlastní tvrzení, že předpokládal, že bude moc podrobit svědkyně křížovému výslechu v hlavním líčení, a že tedy neměl žádný důvod žádat o opakování výslechu svědkyň vyšetřujícím soudcem (viz § 82 rozsudku).

29. Většina podle mého názoru klade přílišný důraz na přípravné řízení a na rozhodnutí neustanovit stěžovateli obhájce a nevyrozumět tohoto obhájce i stěžovatele o výslechu svědkyň.

30. Většina dále nepřikládá dostatečný význam účelu „vyvažujících faktorů“, kterým je zajistit, aby bylo provedeno „spravedlivé a řádné posouzení spolehlivosti výpovědi“ a ujistit se, že výpověď „je dostatečně spolehlivá“. Vnitrostátní soudy v podrobném a velmi důkladně odůvodněném rozsudku vysvětlily, proč byla výpověď nepřítomných svědkyň O. a P. ve světle všech důkazů považována za spolehlivou. Jak již bylo řečeno, nalézací soud mohl provést posouzení spolehlivosti prohlášení nepřítomných svědkyň O. a P. na základě dalších důkazů. Podle názoru nalézacího soudu „veškeré důkazy ve svém souhrnu poskytovaly souvislý a úplný obraz o událostech, který potvrzoval verzi vylíčenou svědkyněmi O. a P. a vyvracel protichůdnou verzi událostí, kterou stěžovatel a jeho spoluobžalovaní předložili v průběhu hlavního líčení“.

31. Skutečnost, že byly použity písemné výpovědi nepřítomných svědkyň O. a P. a že stěžovatel neměl v žádné fázi řízení možnost svědkyně O. a P. vyslechnout nebo nechat vyslechnout, proto dle mého soudu neměla za následek, že by řízení jako celek bylo nespravedlivé.

32. Podle mého názoru je rozsudek dalším případem, kdy se Soud zaměřil na význam přípravného řízení pro přípravu hlavního líčení (viz Salduz proti Turecku, č. 36391/02, rozsudek velkého senátu ze dne 27. listopadu 2008, § 54), což znamená, že nedodržení určitých procesních záruk v přípravném řízení má víceméně automaticky za následek, že získané důkazy nelze použít proti obviněnému.

33. To je politováníhodné zejména v situaci, kdy důvodem pro omezení určitých procesních záruk je potřeba chránit oběti trestných činů a kdy existují podpůrné důkazy, které nalézacímu soudu umožňují posoudit spolehlivost výpovědí poskytnutých nepřítomnými svědky.

34. Tento rozsudek je příkladem dosti formalistického přístupu k významu procesních záruk, kdy nedodržení nebo nezajištění určitých procesních záruk v přípravném řízení má za následek nezákonnost získaných důkazů, ačkoli při celkovém posouzení nečiní použití těchto důkazů řízení jako celek nespravedlivým.

[1] Pozn. překl.: V rozsudku je na rozdíl od databáze HUDOC uváděno jméno Gonzáles Nájera proti Španělsku.

[2] Sic!

Full & Egal Universal Law Academy