© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 30. ledna 2018 ve věci č. 69317/14 – Sekmadienis Ltd. proti Litvě
Senát čtvrté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že došlo k porušení svobody projevu stěžovatelky ve smyslu článku 10 Úmluvy, neboť udělení pokuty za zveřejnění reklamní kampaně na oblečení stěžovatelkou, v rámci které model a modelka spolu připomínaly náboženské postavy, nebylo v demokratické společnosti nezbytným omezením svobody projevu.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelkou je litevská obchodní společnost, která rozběhla reklamní kampaň představující kolekci oblečení. Kampaň se skládala ze tří reklam v obrazové podobě, které byly vystaveny na veřejných prostranstvích ve Vilniusu. Reklama zobrazovala ženu s tetováním v šatech a muže s tetováním a v džínech, kteří se podobali Marii a Ježíšovi, přičemž fotografie byla doplněna textem „Ježíši, co to máš za kalhoty“; „Drahá Marie, co to máš za šaty“ a „Ježíš Maria, co to máš na sobě“.
Státní úřad pro ochranu práv spotřebitelů rozhodl v návaznosti na několik stížností proti reklamní kampani stěžovatelky o porušení zákona o reklamě a uložil stěžovatelce pokutu ve výši 2 000 litevských litasů (cca 16 tis. Kč).
Stěžovatelka podala proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu. Správní soud jí však zamítl s odůvodněním, že správní orgán při rozhodování nepochybil, jelikož stěžovatelkou zvolená forma reklamy byla zakázaná, protože využívala náboženský symbol v rozporu s cílem – božstvím nebo svátostí. Stěžovatelka se následně obrátila na nejvyšší správní soud, který však shledal, že předmětná reklama není v souladu s dobrými mravy a zásadami respektování hodnot křesťanské víry a svatých symbolů, což zakládá porušení zákona o reklamě.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 10 úmluvy
Stěžovatelka namítala, že zásah do její svobody projevu znamenal porušení článku 10 Úmluvy, jelikož nebyl zákonný a nebyl nezbytný v demokratické společnosti, neboť předmětná reklama neurážela ani neznesvěcovala náboženské symboly a nebyla nikterak v rozporu s dobrými mravy.
a)K zákonnosti zásahu do stěžovatelčiny svobody projevu
Soud nejprve zdůraznil, že podmínka zákonnosti nevyžaduje pouze existenci právního předpisu, ale vztahuje se i ke kvalitě a dostupnosti zákona dotčené osobě a předvídatelnosti jejích účinků. Ve vztahu k projednávané věci Soud podotkl, že pojem dobrých mravů je nevyhnutně široký a mění se v čase, v důsledku čehož je nemožné stanovit přesnou zákonnou definici dobrých mravů a nelze ani očekávat taxativně vymezený seznam činností, které by byly v rozporu s dobrými mravy. Navzdory absenci relevantní judikatury vnitrostátních soudů též nelze shledat, že by pouze na tomto základě byl výklad dotčeného ustanovení právního předpisu nepředvídatelný. Současně je však dle Soudu pochybné, zda bylo předvídatelné, že soudy dospějí k závěru, že daná vyobrazení byla v rozporu s dobrými mravy, jelikož použití náboženských symbolů v reklamě bylo „nevhodné“ a „pokřivilo význam“ těchto symbolů. Soud nicméně konstatoval, že nepovažuje za nezbytné zabývat se posuzováním zákonnosti daného zásahu, neboť otázka kvality dotčeného zákona je druhořadá oproti posuzování otázky, zda namítané omezení sledovalo legitimní cíl a bylo nezbytné v demokratické společnosti.
b)K legitimnímu cíli
Vláda tvrdila, že legitimním cílem omezení stěžovatelčiny svobody projevu byla na jedné straně ochrana dobrých mravů vyplývajících z křesťanské víry, kterou sdílí podstatná část litevského obyvatelstva, a na straně druhé ochrana práva věřících nebýt uražen na základě svého vyznání. Jelikož vládou uvedený legitimní cíl stěžovatelka nerozporovala, Soud měl za to, že namítaný zásah do svobody projevu sledoval legitimní cíl.
c)K nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti
Soud nejprve zdůraznil, že svoboda projevu představuje jeden z nejdůležitějších základů demokratické společnosti a jednu z nejzákladnějších podmínek pro její vývoj a sebenaplnění každého jednotlivce. Úmluva chrání nejen informace a myšlenky, které jsou pozitivně přijímány nebo považovány za neurážlivé, ale i projevy, které uráží, šokují nebo rozčilují (Von Hannover proti Německu (č. 2), č. 40660/08 a 60641/08, rozsudek velkého senátu ze dne 7. února 2012, § 101). Soud dále připomněl, že pojem „nezbytný“ vyjadřuje existenci naléhavé společenské potřeby. Kromě toho zdůraznil, že smluvní státy mají v posuzování existence této potřeby určitý prostor pro uvážení, přičemž Soud dohlíží, zda je jejich výklad v souladu s Úmluvou. V případě omezení politických projevů a debat o veřejných záležitostech státy požívají užšího prostoru pro uvážení (Baka proti Maďarsku, č. 20261/12, rozsudek velkého senátu ze dne 23. června 2016, § 159). Široký prostor pro uvážení naopak mají v případech, kdy projev uráží intimní osobní přesvědčení včetně náboženství a dále v případech regulace obchodních či reklamních projevů (markt intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti Německu, č. 10572/83, rozsudek ze dne 20. listopadu 1989).
Ve vztahu k projednávané věci Soud konstatoval, že osoby zobrazené v reklamě připomínaly náboženské postavy. Reklama měla obchodní charakter, jejím cílem byla propagace oděvní značky, a jejím účelem tedy nebylo rozvířit veřejnou debatu týkající se náboženství nebo jiných záležitostí spojených s veřejným zájmem. Soud tedy dovodil, že prostor pro uvážení vnitrostátních orgánů je v projednávané věci širší, byť nikoli neomezený.
Soud dále uvedl, že předmětná reklama nebyla bezdůvodně urážlivá či rouhavá ani nepodněcovala k nenávisti k některému náboženství a neútočila na náboženství hrubým či nemístným způsobem (např. Otto-Preminger-Institut proti Rakousku, č. 13470/87, rozsudek ze dne 20. září 1994, § 56). To však neznamená, že by projev, který nepůsobí zjevně urážlivě, nemohl mít za určitých okolností urážlivý dopad (Murphy proti Irsku, č. 44179/98, rozsudek ze dne 10. července 2003, § 72). Je proto povinností vnitrostátních soudů poskytnout relevantní a dostatečné zdůvodnění toho, v čem spočíval rozpor reklamy s dobrými mravy, mimo uvedení skutečnosti, že reklama využila náboženské symboly pro nenáboženské účely (Giniewski proti Francii, č. 64016/00, rozsudek ze dne 31. ledna 2006, § 52–53).
Soud podotkl, že vnitrostátní orgány shledaly rozpor s dobrými mravy v tom, že reklama použila náboženský symbol pro povrchní účely, překroutila jeho význam a byla nevhodná. Tato zdůvodnění jsou však dle Soudu velmi vágní a nedostatečně vysvětlují, v čem byla reklama s náboženskými symboly urážlivá. Navíc se žádný orgán nevypořádal s tvrzením stěžovatelky, že jména Marie a Ježíše byly v reklamě použity nikoli jako náboženské odkazy, ale jako citoslovce běžně užívané v mluvené litevštině.
Soud dále vyzdvihl konstatování vnitrostátních orgánů, že předmětná reklama „propagovala životní styl, který je neslučitelný se zásadami věřícího člověka“, aniž by dodaly, o jaký životní styl se jedná, jak ho reklamy podporovaly a v čem tento životní styl odporuje dobrým mravům. Navíc, v rámci vnitrostátního řízení soudy konzultovaly pouze římsko-katolickou církev, navzdory působení dalších křesťanských a nekřesťanských církví a náboženských společnosti v Litvě.
Soud dále podotkl, že vnitrostátní orgány položily značný důraz na přibližně sto obdržených stížností, na jejichž základě dovodily, že většina litevských křesťanů se cítí reklamou uražena. Soud s tímto závěrem vnitrostátních soudů nesouhlasil, jelikož jen na základě takového počtu stížností nelze dospět k závěru, že každý křesťanský věřící považuje předmětnou reklamu za urážlivou. Soud však zároveň zdůraznil, že i v případě, že by bylo prokázáno, že předmětná reklama vzbuzuje ve většině věřících pohoršení, bylo by v rozporu se základními hodnotami Úmluvy, pokud by užívání základních práv menšin bylo podmíněno souhlasem většiny.
Soud s ohledem na výše uvedené shledal, že vnitrostátní orgány nenastolily spravedlivou rovnováhu mezi dvěma protichůdnými dotčenými svobodami, svobodou projevu na straně jedné a svobodou náboženského vyznání a ochranou dobrých mravů na straně druhé. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí, v nichž jsou použity výrazy jako „hra zašla příliš daleko“, „základní úcta k duchovnu se vytrácí“, „nepatřičné použití náboženských symbolů je ponižuje a je v rozporu s všeobecně přijímanými morálními a etickými pravidly“, je zřejmé, že vnitrostátní orgány daly absolutní přednost ochraně pocitů věřících, aniž je dostatečně poměřovaly se zájmem na ochranu svobody projevu stěžovatelky. Došlo proto k porušení článku 10 Úmluvy.
III.Oddělené stanovisko
Soudce De Gaetano ve svém souhlasném stanovisku vyjádřil přesvědčení, že reklamní kampaň nemohla být vůbec považována za urážlivou. Skutečností, že obě postavy se částečně podobaly zobrazení Krista a Marie v klasickém umění, a použitím slov „Ježíši“ a „Marie“ nelze porušit dobré mravy, a to zvláště v případě, kdy tyto postavy měly tetování, což naznačovalo, že se nejedná o vyobrazení historických náboženských postav. Dále disentující soudce vyjádřil překvapení, že se případem vůbec státní úřad pro ochranu práv spotřebitelů zabýval, a závěrem se zamyslel nad vhodnosti zvoleného prostředku, tj. podání stížnosti na stěžovatelku a tím, zda by nebylo účinnější se bránit prostřednictvím bojkotu propagovaného zboží v případě, že by daná reklamní kampaň věřící skutečně urážela.
Full & Egal Universal Law Academy