© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 8. října 2015 ve věci č. 32432/13 – Sellal proti Francii
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že v projednávané věci státní orgány nemohly předvídat sebevražedné sklony bratra stěžovatelek, který se ve vězení oběsil ve své cele, a proto nedošlo k porušení článku 2 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Bratr stěžovatelek byl poprvé uvězněn v roce 2002. V roce 2003 byl podmíněně propuštěn na svobodu s tím, že mj. podstoupí léčbu z důvodu psychické lability. V lednu 2004 byl však opět uvězněn, poněvadž nerespektoval podmínky propuštění. Vzhledem k jeho psychickým problémům vyplnila vězeňská služba při jeho nástupu do výkonu trestu odnětí svobody tabulku pro osoby se sebevražednými sklony. Tyto sklony zde sice konstatovány nebyly, v tabulce byly ovšem uvedeny poruchy chování. V dubnu 2004 byl bratr stěžovatelek nalezen oběšen ve své cele. Státní zastupitelství po provedeném vyšetřování případ odložilo.
Pozůstalá rodina neúspěšně podala trestní oznámení pro neúmyslné zabití a neposkytnutí pomoci osobě v nouzi a marně též požadovala po ministerstvu spravedlnosti náhradu újmy způsobené sebevraždou zesnulého příbuzného.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 2 Úmluvy
Stěžovatelky namítaly, že bylo porušeno právo jejich bratra na život zaručené článkem 2 Úmluvy, neboť vnitrostátní orgány podcenily riziko jeho sebevraždy.
Soud v souladu se svou ustálenou judikaturou zdůraznil, že podle uvedeného ustanovení Úmluvy je stát mj. povinen přijmout nezbytná opatření za účelem ochrany života osob spadajících pod jeho jurisdikci (L. C. B. proti Spojenému království, č. 23413/94, rozsudek 9. června 1998, § 36). Za určitých okolností má stát pozitivní závazek přijmout zvláštní opatření, aby ochránil jednotlivce před ostatními, nebo před sebou samým (Tanribilir proti Turecku, č. 21422/93, rozsudek ze dne 16. listopadu 2000, § 70). Tato povinnost nicméně nesmí pro stát představovat nadměrné břemeno a ne každé ohrožení života s sebou nutně nese povinnost státu takovému ohrožení zabránit. Jde-li o případy sebevražd ve věznicích, stát je povinen jednat pouze tehdy, ví-li nebo měl-li by vědět, že u osoby omezené na svobodě je riziko sebevraždy skutečné a bezprostřední (Keenan proti Spojenému království, č. 27229/95, rozsudek ze dne 3. dubna 2001, § 93; Renolde proti Francii, č. 5608/05, rozsudek ze dne 16. října 2008, § 83; Ketreb proti Francii, č. 38447/09, rozsudek ze dne 19. července 2012, § 71). V případě osob trpících duševní poruchou je stát navíc povinen zohlednit jejich zvláštní zranitelnost (Keenan proti Spojenému království, cit. výše, § 111; Renolde proti Francii, cit. výše, § 84).
Ve vztahu k projednávané věci Soud konstatoval, že u bratra stěžovatelek nebylo riziko sebevraždy shledáno. Soud se proto dále zabýval tím, zda tomu tak nemělo být a vnitrostátní orgány nepochybily. Bratr stěžovatelek byl dle Soudu zranitelný ze dvou důvodů: jako osoba omezená na svobodě a též jako osoba s psychickými potížemi. Psychické problémy vězněného byly vnitrostátním orgánům známy: bratr stěžovatele byl sledován psychiatrem a užíval léky. Ačkoli však trpěl schizofrenií, u níž je riziko sebevraždy dobře známo, nebylo u něj toto riziko shledáno, a to ani ex post znalcem v oboru psychiatrie v rámci trestního vyšetřování. Sebevražedné sklony ostatně bratr stěžovatelek sám výslovně popřel (a contrario, Shumkova proti Rusku, č. 9296/06, rozsudek ze dne 14. února 2012, § 93). Bratr stěžovatelek sice vykazoval známky agresivity vůči ostatním, nikoliv však vůči sobě samému. Soud rovněž poukázal na to, že nařízená dočasná hospitalizace z důvodu odmítání léčby byla následně ukončena právě proto, že dotyčný začal spolupracovat a léčbu přijal. Vnitrostátní orgány postupovaly obezřetně a vyplnily tabulku rizika sebevraždy (zavedené ve vězeňských zařízeních po roce 2002 a založené na systému otázek a odpovědí týkajících se minulosti i současné situace dotazovaného), dle které sebevražda bratra stěžovatelek nehrozila. Muž přitom po celou dobu zbavení svobody pravidelně a bez náznaků odmítání užíval předepsané léky. Ani skutečnost, že den před sebevraždou byla zrušena návštěva jeho rodiny ve věznici, potom dle Soudu sama o sobě nemohla vést státní orgány k nutnosti přehodnocení jejich předchozích zjištění.
Soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že vnitrostátní orgány se důvodně domnívaly, že u bratra stěžovatelek není reálné riziko sebevraždy a neměly tak povinnost přijmout zvláštní opatření nad rámec lékařské péče, která mu byla poskytována. K porušení článku 2 Úmluvy proto nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy