Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 17. prosince 2020 ve věci č. 61470/15 – Sellami proti Francii
Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že trestním stíháním a odsouzením novináře za zveřejnění důvěrných informací týkajících se probíhajícího trestního řízení nedošlo k porušení jeho práva na svobodu projevu ve smyslu článku 10 Úmluvy.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatel byl redaktorem časopisu Le Nouveau Détective, který spolu s jeho článkem otiskl i vyobrazení domnělého násilníka z Paříže - tzv. identikit, vytvořený policií v průběhu vyšetřování na základě popisu jedné z obětí, který stěžovatel získal neznámým způsobem. Portrét patřil mezi neveřejné informace z vyšetřování a v době vydání už nebyl aktuální. Policie proto zahájila trestní stíhání stěžovatele pro zveřejnění důvěrných informací z průběhu trestního řízení. Odsouzen byl nakonec k pokutě tří tisíc eur.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Strany se shodly, že trestní odsouzení stěžovatele představuje zásah do výkonu jeho práva na svobodu projevu dle čl. 10 Úmluvy. Soud připomněl významnou roli médií pro trestní soudnictví a nutnost opatrnosti při ukládání trestního postihu novinářům za porušení důvěrnosti trestního řízení, vykonávají-li poslání hlídacího psa demokracie (Dupuis a ostatní proti Francii, č. 1914/02, rozsudek ze dne 7. června 2007, § 46).
Dle Soudu byl zásah stanoven zákonem a sledoval legitimní cíl spočívající v zachování autority a nestrannosti soudní moci ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy.
K nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti Soud nejprve připomněl obecné zásady vyplývající z rozsudku Bédat proti Švýcarsku (č. 56925/08, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2016, § 49 a následující), kde byly upřesněny kritéria, dle nichž mají vnitrostátní orgány poměřovat střetávající se zájmy v případech zveřejnění důvěrných informací. Jsou jimi: způsob získání dotčených informací stěžovatelem, obsah předmětného článku, příspěvek článku do debaty veřejného zájmu, vliv článku na průběh trestního vyšetřování, narušení soukromého života obviněného a přiměřenost uložené sankce.
Ohledně prvního z těchto kritérií Soud souhlasil s hodnocením vnitrostátních orgánů, že stěžovatel jakožto novinář musel vědět, že jím získaná a zveřejněná podobizna je součástí utajovaných informací z vyšetřování. Soud se rovněž ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, dle něhož se na odmítnutí vysvětlení, odkud stěžovatel identikit získal, nevztahuje ochrana novinářského zdroje.
K obsahu článku jako druhému kritériu Soud připomněl, že ochrana poskytovaná novinářům ustanovením článku 10 Úmluvy v oblasti otázek veřejného zájmu podléhá podmínce, že dotčené osoby jednají v dobré víře, aby poskytly přesné a spolehlivé informace v souladu s novinářskou etikou (Fressoz a Roire proti Francii, č. 29183/95, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 1999, § 54), což se ale v tomto případě nestalo. Stěžovatel jakožto autor článků zvolil značně senzacechtivý způsob zpracování. Nadto portrét údajného pachatele vykreslil jako odpovídající skutečnému sériovému násilníku, aniž se zabýval spolehlivostí informace či dopadem zveřejnění na probíhající vyšetřování navzdory odpovědnosti, která pro novináře v tomto ohledu vyplývá z výkonu svobody projevu.
Zatřetí, Soud připomněl, že veřejnost má legitimní zájem být informována a informovat se o trestních řízeních a že články k fungování soudnictví spadají pod témata veřejného zájmu (Morice proti Francii, č. 29369/10, rozsudek ze dne 23. dubna 2015, § 152). Otázkou však bylo, zda konkrétní informace obsažené ve stěžovatelově článku přispěly k takové debatě (Bédat proti Švýcarsku, cit. výše, § 64). Téma článku, kterým bylo probíhající trestní vyšetřování a násilí na ženách v ulicích Paříže a předměstí, se dle Soudu týká veřejného zájmu. Nicméně vzhledem k senzacechtivému způsobu pojetí článku a uveřejnění nepravdivých informací, které nemohly než uvést čtenáře v omyl, stěžovatel podle Soudu neprokázal, v čem mohla uveřejněná podobizna přispět do debaty veřejného zájmu v průběhu vyšetřování.
K vlivu článku na probíhající trestní řízení Soud nejprve poznamenal, že ačkoliv práva chráněná články 6 a 10 Úmluvy zasluhují v zásadě stejnou míru ochrany, je legitimní přiznat důvěrnosti trestního řízení zvláštní ochranu jak kvůli výkonu spravedlnosti, tak kvůli presumpci neviny obviněného (Dupuis a ostatní proti Francii, cit. výše, § 44). Důvěrnost řízení totiž slouží k ochraně zájmů trestního stíhání tím, že brání riziku maření vyšetřování, případně zmizení či pozměnění důkazních prostředků; zároveň též chrání zájmy obviněného. Vláda přitom nemusí poskytnout konkrétní důkaz, že daný článek skutečně ovlivnil řízení. K přijetí opatření ze strany vnitrostátních orgánů (např. zákazu zveřejnění důvěrných informací) stačí, že existovalo riziko ovlivnění řízení (Bédat proti Švýcarsku, cit. výše, § 70).
V projednávaném případě přitom zveřejnění článku průběh vyšetřování narušilo, jelikož portrét někteří čtenáři interpretovali jako výzvu pro svědky, což vedlo k množství telefonátů na policii a rozhodnutí vyšetřujícího soudce distribuovat fotku podezřelého mezi svědky od následujícího dne po zveřejnění článku. Stěžovatel tedy zasáhl do průběhu vyšetřování v jeho nejcitlivější fázi – identifikaci a zatčení podezřelého. Soud zohlednil rovněž psychické následky, které měl článek na oběti, stejně jako skutečnost, že obviněný uprchl do Belgie. Proto neshledal důvod odchýlit se od hodnocení, že článek měl negativní vliv na průběh vyšetřování.
Ohledně sankce Soud připomněl, že nesmí být formou cenzury a odrazovat novináře od přispívání do debat veřejného zájmu. Zároveň zopakoval, že dominantní postavení státních orgánů vyžaduje, aby byly při ukládání trestů zdrženlivé (Morice proti Francii, č. 29369/10, cit. výše, § 176). V daném případě soud vyšší instance snížil původní trest osmi tisíc eur na tři tisíce, což dle Soudu nepředstavovalo nepřiměřený zásah do výkonu práva na svobodu projevu stěžovatele, ani taková sankce nemohla mít odrazující účinek pro stěžovatele či jiného novináře, který by chtěl informovat o probíhajícím soudním řízení (mutatis mutandis, Bédat proti Švýcarsku, cit. výše, § 81).
S přihlédnutím k výše uvedenému, k prostoru pro uvážení, který mají státy k dispozici, i ke skutečnosti, že vnitrostátní soudy poměřily protichůdné dotčené zájmy a použily relevantní kritéria vyplývající ze štrasburské judikatury, Soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení článku 10 Úmluvy.