© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 21. června 2018 ve věci č. 36083/16 – Semache proti Francii
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že v souvislosti s úmrtím otce stěžovatelky po silovém zákroku příslušníků policie, zahrnujícím nebezpečnou znehybňující techniku při převozu na policejní služebnu, došlo k porušení hmotněprávní složky práva na život chráněného článkem 2 Úmluvy, neboť vnitrostátní orgány následně nepřijaly opatření nezbytná k ochraně jeho života. Soud na druhou stranu shledal, že k porušení procesní složky článku 2 Úmluvy nedošlo.
I.Skutkové okolnosti
Devětašedesátiletý otec stěžovatelky byl ve večerních hodinách zadržen pro urážení policistů při dopravní kontrole; tříčlenná policejní hlídka zastavila vozidlo, ve kterém jel jako spolujezdec, protože vybočilo z dráhy. Otec stěžovatelky byl stejně jako šedesátiletý řidič vozidla silně opilý. Při zatýkání upadl, byl spoután za zády a umístěn na zadní sedadlo policejního auta. Pět minut trvající převoz na policejní služebnu byl velmi vzrušený a policisté postupně vůči oběma použili techniku znehybnění spočívající v tom, že se sedící osobě silou tlačí hlava mezi kolena (tzv. pliage). Na služebnu dorazili ve 20:45 hod. Služební kamera zaznamenala, jak policisté otce stěžovatelky hrubě vytáhli z auta a dopravili dovnitř, kde zůstal ležet ve vlastních zvratcích. Podle svědků měl potíže se udržet na nohou. Neproběhla žádná zdravotní kontrola ani ošetření. Po půl hodině byl odveden do eskortního vozu kvůli přepravě do nemocnice, ale eskorta vyjela až za dalších 45 minut. Do nemocnice vzdálené dva kilometry dorazila kolem 22:05 hod. Při čekání na příjem policisté zpozorovali, že se otec stěžovatelky na nosítkách dusí zvratky, sňali mu pouta a položili jej na bok. Při vyšetření ve 22:45 hod. lékař konstatoval, že má otec stěžovatelky zástavu srdce. Přes okamžitou péči již nenabyl vědomí a zemřel druhého dne ráno na další zástavu.
Při vnitrostátním vyšetřování podezření na spáchání činu neúmyslného zabití se k příčině smrti vyjadřovalo několik znalců. Zdokumentovali četná zranění na těle zemřelého a nakonec učinili závěr, že srdeční slabost při příjmu do nemocnice nastala kvůli větší poruše srdečního rytmu, jež byla důsledkem přechodného nedostatku kyslíku vyplývajícího z policejní techniky znehybnění a opakovaného vdechnutí zvratků. Přitom nebylo možné říci, že by jiný postup nemocničního personálu při příjmu mohl vývoj události zvrátit.
Trestní odpovědností příslušníků policie se zabývaly orgány činné v trestním řízení na třech stupních soudní soustavy, přičemž řízení trvalo celkem šest let a osm měsíců. Řízení skončilo zastavením, neboť s ohledem na další působící faktory soudy neshledaly přímou souvislost mezi použitou znehybňující technikou a úmrtím otce stěžovatelky a sílu použitou policisty označily za přiměřenou. Rok po události se k případu vyjádřila také národní komise pro etické otázky bezpečnosti, která dospěla k opačnému závěru, totiž že při zásahu byla použita přílišná síla a že zacházení na služebně představovalo nelidské a ponižující zacházení.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 2 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že nebyla přijata opatření nezbytná k ochraně práva na život jejího otce jako osoby zbavené svobody – a to jednak použitím zmíněné techniky znehybnění a jednak v čase, než byl převezen do nemocnice – a že související vyšetřování nebylo účinné.
a)K hmotněprávní složce článku 2 Úmluvy
Soud se nejprve zabýval otázkou přiměřenosti síly použité příslušníky policie vůči otci stěžovatelky v průběhu převozu na služebnu, neboť znalecké zkoumání provedené vnitrostátními orgány nevyloučilo příčinnou souvislost mezi silou použitou při předmětné technice a úmrtím, byť nebylo jisté, zda šlo o souvislost přímou či nepřímou. Ohledně určení, zda užití síly sledovalo některý z legitimních cílů vyjmenovaných v čl. 2 odst. 2 Úmluvy, přijal Soud výsledek vnitrostátního vyšetřování, že silové znehybnění mělo otce stěžovatelky zneškodnit, když jeho stav rozrušení ve vozidle představoval ohrožení pro něho, ostatní cestující i účastníky silničního provozu. Při hodnocení, zda byla použitá síla k dosažení tohoto cíle „zcela nezbytná“ (McCann a ostatní proti Spojenému království, č. 18984/91, rozsudek velkého senátu ze dne 27. září 1995, § 148–149), Soud rovněž vyšel z verze okolností převozu, jež vyplynula z vnitrostátního vyšetřování a již stěžovatelka nerozporovala. Závěr o přiměřenosti několikaminutového silového znehybnění Soud učinil s ohledem na to, že oba převážení byli velmi rozrušení, fyzicky se vzpouzeli, a to v uzavřeném prostoru vozidla v těsné blízkosti řidiče; v průběhu těchto událostí nebylo možné řešit situaci přivoláním posil.
Soud tedy stěžovatelce nepřisvědčil, když brojila proti samotné znehybňující technice. Zároveň ale připomněl věc Saoud proti Francii (č. 9375/02, rozsudek ze dne 9. října 2009), v níž v souvislosti s použitím znehybňující techniky příslušníky policie shledal porušení článku 2 Úmluvy. Šestadvacetiletý muž tehdy zemřel poté, co u něj nastala zástava srdce a dýchání při znehybnění v poloze vleže na břiše. Měl nasazena pouta před tělem a byl držen tak, že na jeho těle spočívala váha několika policistů, kteří jej dále drželi za zápěstí, kotníky a vlasy a jeden mu zatěžoval ramena a přímo klečel na jeho bedrech. Držení trvalo 35 minut a policisté věděli, že jde o osobu trpící duševním onemocněním. Soud tehdy tuto techniku označil za vysoce nebezpečnou pro život, neboť může způsobit smrt kvůli tzv. poziční asfyxii. V reakci na odsuzující rozsudek francouzská policie sice nezakázala použití dané techniky, ale upravila zásady pro používání síly a do vstupního i průběžného vzdělávání policistů byla zahrnuta témata profesní etiky a pravidlo, že jakmile je osoba podrobená donucovacím prostředkům znehybněna, má být její poloha vleže změněna na bezpečnou polohu na boku a má být zajištěn zvýšený dohled. I v nyní projednávané věci Soud považoval použitou techniku za nebezpečnou a spojenou s rizikem úmrtí, neboť při ní dochází k tlaku na hrudník člověka, a to tím spíše, když je uplatněna vůči muži v letech, ve stavu opilosti a s rukama spoutanýma za zády. Soud nicméně připomenul, že ve věci Saoud zkoumal použitou techniku znehybnění nikoli z hlediska přiměřenosti použité síly, ale z hlediska splnění pozitivního závazku ochránit život člověka, vůči němuž směřuje zásah. Podle Soudu je namístě uplatnit stejné hledisko i v projednávané věci, zejména když úmrtí otce stěžovatelky nastalo až několik hodin po použití předmětné techniky a nebylo možné spolehlivě určit, že mezi touto technikou a úmrtím existovala přímá příčinná souvislost.
Ve druhém kroku se proto Soud zabýval otázkou, zda v době, kdy byl pod kontrolou příslušníků policie, a zvláště pak na služebně, byla vůči otci stěžovatelky přijata všechna opatření nezbytná k ochraně jeho života. Vyšel z toho, že policistům musel být znám stav, ve kterém se otec stěžovatelky nacházel při příjezdu na služebnu: s ohledem na jeho věk, opilost, zvracení, problém udržet se na nohou a skutečnost, že byl podroben hrubému zacházení při zatýkání a při vytahování z vozidla a že byl po dobu několika minut podroben nebezpečné technice znehybnění. Podle Soudu šlo o stav slabosti, který zesiluje povinnost bdělosti, již mají orgány státu ve vztahu k osobám zbaveným svobody. Při hodnocení postupu policistů Soud vyzdvihl několik aspektů. Jednak byl otec stěžovatelky ponechán v žalostných podmínkách bez lékařské péče po zhruba hodinu a čtvrt, včetně pětačtyřicetiminutového čekání na odjezd policejního vozu. Jednak vláda nebyla schopna doložit – na rozdíl od řady jiných podrobností – dodržení služebního postupu, tedy že policisté zajistili ležícího otce stěžovatelky v bezpečné poloze na boku a dohlíželi na něj. Spojení všech působících faktorů vedlo Soud k závěru, že způsobem zajištění otce stěžovatelky na služebně stát nedostál svým pozitivním závazkům a došlo k porušení článku 2 Úmluvy v jeho hmotněprávní složce.
b)K procesní složce článku 2 Úmluvy
Dále Soud zkoumal, zda vnitrostátní orgány dostály pozitivnímu závazku účinně vyšetřit úmrtí osoby zbavené svobody (např. Slimani proti Francii, č. 57671/00, rozsudek ze dne 27. července 2004, § 29–30). Shledal, že příslušné orgány začaly konat okamžitě, vyšetřování vedl nezávislý soudce, blízcí zemřelého měli přístup do trestního spisu a mohli předkládat své podněty. Vyšetřování zahrnovala provedení dvou pitev a znaleckého zkoumání, byla vyslechnuta řada svědků událostí při zatýkání, ve voze, na policejní služebně a v nemocnici a trestní spis obsahoval záznam ze služební vysílačky a fotografie z videozáznamu ze služebny. Ačkoli některé výslechy neprovedl soudce osobně, vyšetřování jako celek vedl on a postupoval aktivně. Pokud neprovedl některé důkazy, které pozůstalí navrhovali, svůj postup zdůvodnil. Co se týká námitky, že záznam z kamery nebyl soudem promítnut, Soud připustil, že sice často zdůrazňuje důležitost tohoto typu důkazu pro vyšetřování [s odkazem na věci Ciorap proti Moldavsku (č. 5), č. 7232/07, rozsudek ze dne 15. března 2016, § 66–67, a Hentschel a Stark proti Německu, č. 47274/15, rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, § 95–97 posuzované na poli článku 3 Úmluvy), jelikož analýza záznamu přirozeně představuje samozřejmý vyšetřovací úkon (srov. Armani Da Silva proti Spojenému království, č. 5878/08, rozsudek velkého senátu ze dne 30. března 2016, § 234), v projednávané věci nicméně Soud přijal vysvětlení vlády, že fotografie zachycovaly obraz ze záznamu zhruba každé 3 vteřiny. Soud tak vyšetřování vytkl pouze několik nesporných zdržení v pozdější části trestního řízení a neprovedení rekonstrukce činu, jež ale nepostačovaly ke zpochybnění účinnosti vyšetřování jako celku. K poručení článku 2 Úmluvy v jeho procesní složce tak nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy