© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 6. února 2014 ve věci č. 2689/12 – Semikhvostov proti Rusku
Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že s ohledem na stěžovatelovo zdravotní postižení představovaly podmínky jeho pobytu ve věznici, zejména nemožnost pohybovat se po věznici bez cizí pomoci a absence jakékoliv pomoci ze strany státu s jeho pohybem po věznici či každodenními činnostmi, nelidské a ponižující zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy. Stěžovatel navíc neměl k dispozici žádný účinný preventivní ani kompenzační prostředek nápravy namítaného porušení článku 3 Úmluvy. Došlo proto k porušení článku 3 Úmluvy samostatně i ve spojení s článkem 13 Úmluvy. Soud přiznal stěžovateli spravedlivé zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu ve výši 15 000 eur.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel byl odsouzen v roce 2001 k trestu odnětí svobody v délce třináct a půl roku. V lednu 2010 byl přemístěn do věznice IK-11, kde setrval až do svého propuštění v lednu 2013. V době svého umístění do věznice IK-11 byl upoután na kolečkové křeslo, trpěl silnou slabozrakostí a močovou a fekální inkontinencí. Věznice IK-11 nebyla přizpůsobena pro výkon trestu osob se zdravotním postižením. Aby mohl opustit vězeňskou ubikaci a využívat další zařízení věznice (toaletu, umývárnu, jídelnu, knihovnu, obchod a zdravotní středisko), musel žádat o pomoc své spoluvězně, neboť k nim nebyl zajištěn bezbariérový přístup. Toaleta ani umývárna nebyly přizpůsobeny potřebám osob se zdravotním postižením. Stěžovatel nemohl z důvodu své imobility konzumovat stravu v jídelně spolu s ostatními odsouzenými, ale musela mu být donášena do ubikace.
Stěžovatel upozorňoval na nevyhovující podmínky ve věznici různé vnitrostátní orgány v celé řadě stížností. V reakci na svoje stížnosti obdržel stěžovatel odpověď od dozorového státního zástupce, který jej informoval, že právní předpisy upravující podmínky výkonu trestu odnětí svobody neobsahují ustanovení týkající se rampy pro vozíčkáře (na pokyn státního zástupce byla nicméně instalována rampa u vchodu do ubytovacího zařízení věznice). Podobné reakce na svoje stížnosti obdržel stěžovatel v letech 2010 a 2011 i od dalších vnitrostátních orgánů. Prostřednictvím nevládní organizace se stěžovatel před příslušným vnitrostátním soudem rovněž neúspěšně domáhal předčasného propuštění na svobodu ze zdravotních důvodů.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel ve své stížnosti k Soudu namítal, že podmínky výkonu trestu odnětí svobody ve věznici IK-11, která nebyla přizpůsobena pro pobyt osoby upoutané na vozíček, byly nelidským a ponižujícím zacházením ve smyslu článku 3 Úmluvy. Stěžovatel dále namítal, že v rozporu s článkem 13 ve vazbě na článek 3 Úmluvy neměl k dispozici účinný právní prostředek nápravy.
a) K tvrzenému porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy
K námitce vlády, podle které stěžovatel řádně nevyčerpal vnitrostátní prostředky nápravy a jeho stížnost by proto měla být prohlášena za nepřijatelnou, Soud nejprve poznamenal, že tato otázka je úzce spjata s námitkou neexistence účinného prostředku nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy a obě otázky proto spojil. Připomněl, že závazek smluvních států vyplývající z článku 13 se liší v závislosti na povaze stížnosti. Účinnost právního prostředku nápravy však není závislá na jistotě příznivého výsledku pro stěžovatele. Současně musí být prostředek nápravy účinný nejen podle svého formálního vymezení v právním předpisu, ale v i praxi. Aby bylo možné považovat prostředky nápravy v případech týkajících se zákazu mučení, nelidského a ponižujícího zacházení za „účinné“ ve smyslu článku 13 Úmluvy, musí se vzájemně doplňovat a mít preventivní i reparační účinek. S ohledem na důležitost, která je přikládána článku 3 Úmluvy, musí smluvní státy vytvořit účinný preventivní mechanismus, který dokáže rychle zabránit dalšímu porušování v tomto článku zakotveného práva (srov. např. Vladimir Romanov proti Rusku, č. 41461/02, rozsudek ze dne 24. července 2008, § 78).
V projednávané věci se Soud neztotožnil s námitkou žalované vlády, že stěžovatel nevyužil prostředků nápravy, které měl k dispozici, neboť doložil řadu odpovědí od vnitrostátních orgánů, které svědčí o opaku. Za důležité Soud považoval v daném případě zejména posouzení otázky, zda lze prostředky nápravy, na jejichž existenci poukazovala žalovaná vláda, považovat za účinné. Obdobnou otázkou se přitom Soud zabýval v mnoha předchozích případech, kdy za neúčinný označil například prostředek nápravy spočívající ve stížnosti k vězeňské službě, jelikož tato neskýtá záruky nezávislosti (srov. např. Ananyev a ostatní proti Rusku, č. 42525/07 a 60800/08, rozsudek ze dne 10 ledna 2012, § 101). Ani příkazy dozorového zástupce nepovažoval Soud za účinný prostředek nápravy, neboť v jejich případě se jedná primárně o vztah mezi dozorujícím a dozorovaným orgánem a nemohou poskytnout jednotlivci nápravu ani preventivně ani prostřednictvím následné kompenzace. Poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle občanskoprávních předpisů neměl Soud samo o sobě za účinný prostředek nápravy, neboť zmíněný prostředek měl pouze reparační funkci; zadostiučinění přiznávané v praxi vnitrostátními soudy je navíc ve srovnání se zadostiučiněními poskytovanými Soudem nepřiměřeně nízké (srov. Ananyev a ostatní proti Rusku, cit. výše, § 113-118). Ani stížnost na porušení práv a svobod podle ruského občanského soudního řádu, případně žádost o předčasné propuštění nebyla účinným prostředkem, jelikož ruská vláda nedoložila prostřednictvím judikatury vnitrostátních soudů důkazy o účinném fungování těchto prostředků nápravy v praxi. Neúčinná byla podle Soudu rovněž stížnost k veřejnému ochránci práv, když tento nemohl vydávat závazná rozhodnutí k nápravě situace stěžovatele, případně jako základu nároku stěžovatele na následnou finanční kompenzaci.
Soud proto uzavřel, že žádný ze způsobů řešení, které uváděla žalovaná vláda, nebylo možné považovat za účinný prostředek, který by mohl předejít či ukončit namítanému porušování práva a stěžovateli by poskytoval odškodnění v dostatečné výši. Došlo proto k porušení k článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Soud nejprve připomněl, že článek 3 Úmluvy nelze interpretovat tak, že by zdravotní stav vězně měl vést k jeho propuštění z věznice či jeho přemístění do civilní nemocnice, a to ani tehdy, pokud vězeň trpí obtížně léčitelnou nemocí. Článek 3 Úmluvy nicméně smluvním státům ukládá, aby zajistily vězňům ve věznicích lidsky důstojné podmínky a aby během výkonu trestu netrpěli a nestrádali nad míru, která je nevyhnutelně spojená s pobytem ve věznici a byla jim, s přihlédnutím k praktickým požadavkům výkonu trestu, zajištěna zdravotní péče a příznivé životní podmínky. Pokud vnitrostátní orgány hodlají dlouhodobě věznit osobu se zdravotním postižením, musí zajištění odpovídajících podmínek pro pobyt takové osoby věnovat zvláštní péči (srov. např. Farbtuhs proti Lotyšsku, č. 4672/02, rozsudek ze dne 2. prosince 2002, § 56; Jasinskis proti Lotyšsku, č. 45744/08, rozsudek ze dne 21. prosince 2010, § 59; či Z. H. proti Maďarsku, č. 28937/11, rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, § 29). Z výše uvedených závazků se smluvní stát nemůže vyvázat tím, že přenese odpovědnost za jeho splnění na další vězně.
V projednávané věci byl stěžovatel zcela upoután na invalidní vozík a ve věznici IK-11, která jeho zdravotnímu postižení nebyla přizpůsobena, strávil téměř tři roky. Pověřením konkrétních vězňů, bez jejichž pomoci se stěžovatel po věznici prakticky nemohl pohybovat, poskytováním péče stěžovateli stát neprovedl potřebná opatření k odstranění překážek pohybu. Ty přitom stěžovateli znemožňovaly, aby se účastnil denních aktivit s ostatními spoluvězni, čímž byla znemožněna jeho integrace a došlo k jeho další stigmatizaci. Mnoho problémů s pohybem stěžovatele po věznici bylo možné vyřešit pomocí přiměřených opatření, která by nebyla ani nákladná ani složitá. Reakce úřadů se však omezila pouze na dočasnou instalaci přístupové rampy, poskytnutí toaletního křesla a určení spoluvězňů, kteří měli stěžovateli poskytovat péči. Tato opatření nemohla zajistit samostatnost stěžovatele a podpořit jeho fyzickou a psychickou integritu. Stěžovatelovo omezení v pohybu po věznici a absence přiměřených úprav po dobu tří let jeho pobytu ve věznici muselo mít na stěžovatele odlidšťující účinek. Vnitrostátní orgány nezacházely se stěžovatelem způsobem, který by odpovídal jeho zdravotnímu stavu.
Ve světle výše uvedených skutečností a s přihlédnutím ke kumulativnímu účinku jednotlivých nedostatků Soud konstatoval, že s ohledem na stěžovatelovo zdravotní postižení, podmínky stěžovatelova pobytu ve věznici, zejména jeho nemožnost se pohybovat po věznici bez cizí pomoci, a absenci náležité pomoci ze strany státu s jeho pohybem po věznici či s každodenními činnostmi, stěžovatel zažíval zbytečné duševní a fyzické utrpení a byla snížena jeho lidská důstojnost. Z toho důvodu Soud dospěl k závěru, že stěžovatel byl vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení a došlo tím k porušení článku 3 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy